ECLI:CZ:US:2015:1.US.206.15.1
sp. zn. I. ÚS 206/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti 1. Vlasty Smutné, zastoupené Mgr. Janem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Majakovského 1517/10 a 2. Zdeňka Smutného, bez právního zastoupení, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 7. listopadu 2014 č. j. 15 Co 514/2014-519 a usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 4. července 2014 č. j. 13 C 174/2011-475, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 21. ledna 2015, oba stěžovatelé podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení pravomocných usnesení vydaných v jejich právní věci s tím, že požádali o poskytnutí prodloužené 60 denní lhůty na odstranění vady podání, neboť nebyli právně zastoupeni. Dne 23. března 2015 byla doručena Ústavnímu soudu ústavní stížnost sepsaná advokátem Mgr. Janem Ševčíkem, směřující proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, přičemž takto ústavní stížnost podala pouze prvá stěžovatelka, která advokáta zmocnila.
2. Ústavní soud z rozhodnutí napadených ústavní stížností ověřil, že účastnicí řízení u Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") i u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") byla toliko prvá stěžovatelka. Z uvedeného důvodu je ústavní stížnost, kterou podal druhý stěžovatel, podána ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu někým zjevně neoprávněným.
3. Okresní soud, rozhodnutím napadeným ústavní stížností, ve věci prvé stěžovatelky proti žalovanému Mysliveckému sdružení Lidmaň, a to o návrhu prvé stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků a o žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení ohledně dovolání prvé stěžovatelky proti usnesení krajského soudu ze dne 30. dubna 2014 č. j. 15 Co 169/2014-457 rozhodl tak, že oba návrhy zamítl a dovolací řízení ohledně dovolání prvé stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu ze dne 26. září 2013 č. j. 15 Co 582/2013-285 zastavil.
4. Krajský soud na základě odvolání, podaného prvou stěžovatelkou, odvolání proti usnesení okresního soudu rozhodnutím, rovněž napadeným ústavní stížností, odmítl.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jejího práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle názoru stěžovatelky byla v usnesení krajského soudu ze dne 30. dubna 2014 č. j. 15 Co 169/2014-457 vadně poučena o dovolání, a to s odkazem na §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Stěžovatelka má za to, že okresní soud měl návrh na osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení a žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů předložit k rozhodnutí Nejvyššímu soudu jako soudu dovolacímu a nikoliv sám ve věci rozhodovat. Proto považuje ústavní stížností napadená rozhodnutí za vydaná soudy věcně nepříslušnými, které jí svým procesním postupem znemožnily přístup k dovolacímu soudu, který sám měl zhodnotit, zda jsou splněny předpoklady osvobození od soudních poplatků v dovolacím řízení. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014 č. j. 29 NSČR 82/2014-A-43.
6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
8. Ústavní soud se v minulosti již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků i na ustanovení zástupce z řad advokátů. Právní předpisy rozlišují a upravují osvobození od soudních poplatků věcné, osobní a individuální. V případě osvobození věcného považoval zákonodárce za vhodné a spravedlivé vyjmout z poplatkové povinnosti některá řízení jako celek. U osvobození osobního se jedná jen o určité navrhovatele a osvobození je přiznáváno z důvodu jejich specifického postavení. Zákon umožňuje i osvobození individuální, které nevyplývá přímo ze zákona, ale rozhoduje o něm soud. Důvodem pro osvobození v těchto případech je eliminace nepřiměřených tíživých důsledků, kdy by bezvýjimečné vyžadování splnění poplatkové povinnosti v situacích nespadajících do osvobození věcného nebo osobního, mohlo učinit pro některé navrhovatele zahájení řízení finančně nedostupným a vést tak k odepření práva na přístup k soudu. Příslušná ustanovení právních předpisů, upravující osvobození od soudních poplatků i ustanovení zástupce z řad advokátů, je proto třeba vykládat v souladu se smyslem a účelem této právní úpravy tak, aby účastníkům řízení nebylo v opodstatněných případech upíráno právo na přístup k soudu a současně, aby zneužíváním práva na osvobození od soudních poplatků a ustanovením právního zástupce nedocházelo ke zbytečnému zatěžování soudů.
9. Ústavní soud zásadně zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro osvobození od soudních poplatků a pro ustanovení právního zástupce, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. nález ze dne 31. srpna 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03; N 125/34 SbNU 281). Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků či ustanovení advokáta by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení §30 a §138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti.
10. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění pak svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Lze konstatovat, že prvá stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva a předkládá Ústavnímu soudu vlastní představu o tom, jak by měly obecné soudy celou věc posoudit. Nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu - přezkumu. Rovněž ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
11. K tvrzenému vadnému poučení prvé stěžovatelky v usnesení krajského soudu ze dne 30. dubna 2014 č. j. 15 Co 169/2014-457 Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že citované usnesení nebylo ústavní stížností napadeno, proto se Ústavní soud vznesenou námitkou nemohl zabývat.
12. K odkazu stěžovatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014 č. j. 29 NSČR 82/2014-A-43 Ústavní soud konstatuje, že není případný a nelze jej na posuzovanou věc aplikovat. Ve věci citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu se jednalo o případ, kdy v insolvenční věci dlužnice podala dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jenž potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým nebylo přiznáno dlužnici osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší soud dovodil, že pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že v řízení o dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jsou ve smyslu ustanovení §30 o. s. ř. splněny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů, pak tohoto zástupce dovolateli sám ustanoví a k přezkoumání dovolání přikročí po uplynutí lhůty k podání dovolání.
13. V předmětné věci prvé stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. března 2015 sp. zn. 25 Cdo 529/2015 dovolání podané prvou stěžovatelkou ve věci samé odmítl. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podání stěžovatelky ze dne 23. června 2014 obsahuje vícero návrhů, dovolací soud v tomto řízení je přezkoumal pouze v rozsahu, v jakém se jedná o dovolání proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Z hlediska právní otázky v napadených rozhodnutích řešené, tj. nárok stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta, neobsahuje podle názoru Nejvyššího soudu dovolání všechny zákonem vyžadované náležitosti, neboť v něm stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a nevymezila dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že uvedený nedostatek nebyl prvou stěžovatelkou ve lhůtě odstraněn, trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v odvolacím řízení pokračovat. Stěžovatelka si tak zcela zjevně svým postupem v dovolacím řízení zmařila možnost postupu dovolacího soudu podle citovaného judikátu. Pro informaci pak Ústavní soud připomíná, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2015 sp. zn. 25 Cdo 529/2015 stěžovatelka ústavní stížností nenapadla.
14. V kontextu s konkrétními okolnostmi dané věci nelze než dovodit, že prvé stěžovatelce se porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky nezdařilo doložit.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako podanou někým zjevně neoprávněným a z části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu