ECLI:CZ:US:2004:4.US.289.03
sp. zn. IV. ÚS 289/03
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma - ze dne 31. srpna 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 ve věci ústavní stížnosti B. H. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze 4. 3. 2003 sp. zn. 15 Co 40/2003, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Sokolově z 27. 12. 2002 sp. zn. 20 C 147/2002 o nepřiznání osvobození od soudních poplatků.
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 3. 2003 sp. zn. 15 Co 40/2003 a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 27. 12. 2002 č. j. 20 C 147/2002-22 se zrušují.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 3. 2003 sp. zn. 15 Co 40/2003, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 27. 12. 2002 č. j. 20 C 147/2002-22 o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Uvedenými rozhodnutími se cítí být dotčen v základních právech a svobodách plynoucích z čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 37 odst. 3 a čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisu Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 20 C 147/2002, který si Ústavní soud vyžádal, z ústavní stížnosti a jejích příloh bylo k předmětu věci zjištěno následující.
Stěžovatel v postavení žalobce podal u Krajského soudu v Plzni žalobu o zaplacení částky 1 500 000 Kč s příslušenstvím proti Ing. P. A. a M. J. Krajský soud vyzval stěžovatele usnesením ze dne 10. 4. 2000 č. j. 42 Cm 72/2000-3 k zaplacení soudního poplatku ve výši 60 000 Kč. Stěžovatel na výzvu reagoval předložením tiskopisu "Prohlášení o osobních, majetkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků", které je datováno 17. dubna 2000, a soudu bylo doručeno 18. 4. 2000. Krajský soud, aniž by o této žádosti rozhodl, dne 28. 11. 2000 vydal usnesení, kterým vyslovil svoji věcnou nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Sokolově. Ten opětovně usnesením ze dne 8. 11. 2002 č. j. 20 C 147/2002-18 vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku. Stěžovatel reagoval dopisem, v němž uvedl, že jsou u něj splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků a odvolal se na předchozí žádost. Soud si pak vyžádal zprávu Úřadu práce v Sokolově, který v přípise z 10. 12. 2002 potvrdil, že jmenovaný je veden v evidenci uchazečů o práci od 28. 11. 2001 a že se mu nepodařilo žádnou práci opatřit, přestože jinak uvedl, "že je zdráv a nemá žádné pracovní omezení".
Za tohoto stavu vydal Okresní soud v Sokolově usnesení ze dne 27. 12. 2002 č. j. 20 C 147/2002-22, kterým stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal s odůvodněním, že věděl, že jím podanou žalobu stíhá povinnost zaplatit soudní poplatek 60 000 Kč minimálně od 12. 4. 2001, kdy mu byla doručena výzva k zaplacení soudního poplatku v uvedené výši, i když ji obdržel od věcně nepříslušného soudu. Z toho soud prvního stupně dovodil, že se žalobce již několik let spoléhá, že břemeno soudního poplatku bude přeneseno na stát a že měl dostatek času, aby prostředky na jeho zaplacení nashromáždil. Ze zprávy Úřadu práce dovodil, že není při výběru vhodné práce nijak omezen, protože je zdráv. Konečně uvedl, že přihlédl i k charakteru sporu, který se týká jeho podnikatelské činnosti, kdy mohl podobné riziko s minimální mírou obezřetnosti předvídat a případné soudní výlohy zajistit, např. pojištěním.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, ve kterém polemizoval s odůvodněním napadeného rozhodnutí. O odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4. 3. 2003 sp. zn. 15 Co 40/2003, kterým usnesení Okresního soudu v Sokolově potvrdil. V odůvodnění se odvolal na argumentaci soudu prvního stupně, kterou ještě doplnil tak, že institut osvobození od soudního poplatku není určen k tomu, aby stát za účastníka řízení přebíral rizika vyplývající z podnikání, navíc v situaci, kdy účastník původně disponoval dostatečným majetkem, který podle svého sdělení svěřil "podvodníkům a tunelářům".
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K tomu v daném případě došlo.
Ústavní soud se v minulosti již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků. Zásadně zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, usn. č. 28). Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Jedním ze základních práv, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny, je právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo, jak vyplývá z citace, má každý, tedy i ten, kdo nemá finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku. Proto i když zákon stanoví povinnost uhradit soudní poplatek jako podmínku postupu při uplatňování práva v civilním procesu, současně upravuje okolnosti, za nichž lze tuto podmínku prominout. Ty pak nerozlišují potencionální žadatele o tuto výjimku podle způsobu a okolností, za nichž vznikl problém, který je předmětem řízení, a "nerozlišují" účastníky podle povolání či profese ani nestanoví kriteria délky vědomí povinnosti soudní poplatek uhradit.
Důvody, které uvedly oba soudy v usneseních, která jsou napadena ústavní stížností pro svá zamítavá rozhodnutí, jsou svévolným výkladem ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu, protože nerespektují jeho znění. Z tohoto ustanovení vyplývá, že k tomu, aby soud mohl osvobodit účastníka řízení od zaplacení soudního poplatku, musí být současně splněny dvě podmínky, a to nepříznivá finanční situace a pravděpodobnost úspěchu v daném řízení na straně žadatele. Jen v tomto rozsahu může soud hodnotit oprávněnost žádosti.
Z těchto důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako důvodnou, neboť dospěl k závěru, že postupem obou soudů bylo porušeno Ústavou zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu, zakotvené v čl. 90 Ústavy, a právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu, které vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížností napadená usnesení zrušil.