ECLI:CZ:US:1997:1.US.208.96
sp. zn. I. ÚS 208/96
Usnesení
I. ÚS 208/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Paulem v právní věcí stěžovatelů 1) T., 2.) A., obou zastoupených advokátem JUDr.. Č.K. , o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 5. 1996, sp. zn. 2 A 3/96, takto:
Návrh ústavní stížnosti se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se ústavní stížností ze dne 25. 7. 1996 domáhají zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 5. 1996, sp. zn. 2 A 3/96, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterou se stěžovatelé domáhali zrušení rozhodnutí ministra pro hospodářskou soutěž České republiky vyjádřeného v dopise žalobcům ze dne 23. 11. 1995, čj. 8022/95, v němž potvrdil rozhodnutí Ministerstva pro hospodářskou soutěž České republiky ze dne 11. 9. 1995, čj. S 60/95-959/59210, o povolení spojení podniků T. a E.,
I. ÚS 208/96
a dále zrušení rozhodnutí Ministerstva pro hospodářskou soutěž České republiky ze dne 11. 9. 1995, čj. S 60/95-959/59-210, kterým se povolilo spojení podniků T. a E.
V odůvodnění ústavní stížnosti se uvádí, že Vrchní soud v Olomouci tím, že zastavil řízení o jejich žalobě a nerozhodl o meritu věci, porušil jednak jejich právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jednak jim odňal právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále pak namítají porušení ústavní povinnosti respektovat práva menšin podle čl. 6 Ústavy ČR.
Soudce zpravodaj vyšel ze stanoviska stěžovatelů uvedeného v ústavní stížnosti a po jeho porovnání s hodnocením Ministerstva pro hospodářskou soutěž a s důvody Vrchního soudu v Olomouci, učiněnými ve věci stěžovatelů, musel dospět k tomuto závěru.
Pokud jde o rozhodování o spojování podniků soutěžitelů, které bylo v té době v kompetenci Ministerstva pro hospodářskou soutěž, bylo postupováno podle §8 a §8a zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže. Nejde o řízení kontradiktorní. V řízení o udělení povolení ke spojení podniků soutěžitelů, zahajovaném na jejich žádost, povolující orgán (zde ministerstvo) hodnotí, zda jsou splněny zákonné podmínky pro povolení a posuzuje k tomu účelu důkazy, které navrhující soutěžitelé mu předloží. V zájmu zajištění informovanosti ostatních subjektů povolující orgán podle §11 odst. 1 písm. j) citovaného zákona zveřejňuje tyto a obdobné žádosti o povolení. Informace o zamýšleném spojení v této věci byla publikována v Obchodním věstníku č. 31/95, ze dne 2. 8. 1995, s upozorněním, že případné připomínky k návrhu na zahájení řízení o povolení podniků je třeba zaslat do osmi dnů tehdejšímu Ministerstvu pro hospodářskou soutěž. Tohoto postupu stěžovatelé využili a
k připomínkám jimi
I. ÚS 208/96
vznesenými zaujal povolující orgán stanovisko v odůvodnění svého povolení. Tento postup nevykazuje znaky porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, když z platné právní úpravy nevyplývá výslovný právní režim obsahového a časového vyřízení vznesených připomínek, ani skutečnost, že by subjekty, které připomínky vznesou z tohoto titulu, získaly specifické procesní postavení v řízení o povolení spojení jiných subjektů.
Pokud jde o rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, který řízení ve věci žaloby stěžovatelů proti rozhodnutí Ministerstva pro hospodářskou soutěž zastavil, je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, ani není soudem nadřízeným soudům obecným. Neposuzuje celkovou zákonnost vydaných soudních rozhodnutí, ani nenahrazuje jejich hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se jako soudní orgán ústavnosti eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem, trestním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Zkoumá však, zda v řízení před soudy, a to i v netrestních věcech, nebyly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svoboda čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti, navrhovatelé dovozují, že měli být účastníky správního řízení o spojení podniků, které bylo projednáváno Ministerstvem pro hospodářskou soutěž. Proto napadají výklad pojmu účastník řízení vymezený správním řádem a zákonem č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů. Jsou toho názoru, že pokud citovaný zákon stanoví, že "účastníkem řízení je soutěžitel, o jehož právech a povinnostech stanovených tímto zákonem má být v
I. ÚS 208/96
řízení jednáno", nejedná se o úplný výčet účastníků řízení, neboť správní řád dále stanoví, že účastníkem řízení je také ten, kdo tvrdí, že může být rozhodnutím ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech přímo dotčen. Protože zákon č. 63/1991 Sb. v žádném svém ustanovení výslovně nestanoví, že správním řádem vymezený účastník řízení nemůže být také účastníkem řízení podle tohoto zvláštního zákona, docházejí stěžovatelé k závěru, že účastníkem řízení podle zákona č. 63/1991 Sb. může být i ten, kdo tvrdí, že může být rozhodnutím dotčen, neboť ustanovení §12 odst. 8 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, nelze vykládat restriktivně.
Právní úvaha stěžovatelů je však nesprávná a argumentace vrchního soudu je vyčerpávající. Zákon č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, je zvláštním předpisem, který má při provádění daného zvláštního druhu správního řízení přednost, správní řád se použije pouze subsidiárně (srovnej §12 odst. 8). Tento zákon jako zvláštní předpis sám v témže paragrafu vymezuje, kdo je účastníkem daného řízení (§12 odst. 2). Zvláštní zákon totiž může okruh účastníků řízení jak rozšířit, tak i zúžit, neboť speciální úprava účastníků řízení v některých zvláštních správních řízeních má nepochybně své racionální opodstatnění (srovnej též např. zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích aj.). Na tom nemění nic skutečnost, že ustanovení §14 odst. 2 správního řádu stanoví, že zvláštní zákon může za účastníky řízení označit i další subjekty. Dané ustanovení je do jisté míry nadbytečné, neboť zákon o ochraně hospodářské soutěže, stejně jako zákon o správním řízení, mají právní sílu (obyčejného) zákona a uvedený odkaz ve správním řádu proto nelze chápat jako odkaz na zvláštní zákon, např. zákon č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže. Pozdější (a navíc speciální) zákon může přinést odlišnou úpravu bez dalšího. V době schválení zákona o správním řádu však zřejmě mělo toto ustanovení - i v souladu s dobovými komentáři - ten význam, že směřovalo na předpisy nižší právní síly (vyhlášky
I. ÚS 208/96
ministerstev). Šlo o to, že těmito předpisy nebylo možné zúžit okruh účastníků řízení. V současné době, kdy ústavní pořádek striktně stanoví podmínku zákonnosti v jednání správních úřadů, má dané ustanovení již charakter ustanovení obsoletního, resp. nadbytečného, neboť zákon, tj. předpis stejné právní síly jako správní řád, může stanovit - a skutečně často stanoví - závažné odchylky od správního řádu.
Stanovení účastníků správního řízení na základě aplikace jak §14 správního řádu, tak na základě ustanovení o účastnících správního řízení obsaženého ve zvláštním předpisu, sice v praxi přichází v úvahu, ale ve zcela jiných situacích. Jejich rozšíření bude praktické především tam, kde je nemožné efektivní a komplexní projednání v určité oblasti správního řízení. Naopak zúžení může ulehčit a urychlit průběh správního řízení v oblasti, kde to předmět jednání dovoluje, aniž by byly porušeny oprávněné zájmy a práva občanů. Zásadně však nebude možné vyloučit účast, kde ve správním řízení jsou, byť i nepřímo, dotčena např. práva občana při převodu či prodeji nemovitosti, jejímž je spoluvlastníkem. Zde nelze opomenout ustanovení č1. 36 odst. 2 druhá věta, že z pravomoci soudu nemusí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny základních práv a svobod.
Výklad, který ve vztahu k určení účastníků řízení o spojení podniků podle §8 a §8a zákona č. 63/1991 Sb. zaujal Vrchní soud v Olomouci, považující za soutěžitele, o jejichž právech nebo povinnostech má být
rozhodnuto, pouze subjekty zúčastněné na spojování, je podle názoru ústavního soudu výkladem nevybočujícím z ústavně daných mezí a nelze tedy přisvědčit stěžovatelům, že postupem orgánů veřejné moci ve věci doposud rozhodujících a jejich rozhodnutími došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s č1. 90 Ústavy ČR.
Z výše uvedeného tedy nelze vyvozovat, že by došlo k
I. ÚS 208/96
porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, neboť každý je oprávněn se domáhat svého práva stanoveným postupem, tj. v souladu s příslušnými procesními předpisy, v daném případě pak v souladu se zvláštními ustanoveními upravujícími správním řízení podle zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže. Soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Nemůže se tedy ze strany soudu jednat o denegatio iustitiae, neboť právo domáhat se zákonem stanoveným postupem svého subjektivního práva předpokládá, aby zde takové právo skutečně existovalo.
Pokud jde o námitku na odnětí zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud ji považuje za nepřípadnou. Dané ustanovení především míří na splnění podmínky přidělení případu příslušnému soudu i soudci v souladu se zákonem. Jde tedy o to zabránit, aby z nějakého důvodu (např. politického) nebyl případ svévolně předán jinému (ad hoc) soudu, resp. soudci, který k takovému rozhodování není příslušný. Také argumentace č1. 6 Ústavy není opodstatněná. Z jeho dikce vyplývá, že směřuje na politická rozhodování, tj. především na ta, která vyjadřují vůli lidu ve volbách, referendu a jiných formách přímé demokracie. Není a ani nemůže být úmyslem ústavodárce řešit ochranu "menšin" ekonomických.
Ze všech výše uvedených důvodů je zřejmé, že Ústavní soud porušení ústavních práv neshledal, a proto bylo nutno ústavní stížnost pokládat za zjevně neopodstatněnou. Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků svým usnesením podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 1997 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu