ECLI:CZ:US:2017:1.US.2131.17.1
sp. zn. I. ÚS 2131/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jakuba Matouška, zastoupeného Mgr. Martinou Pešákovou, advokátkou se sídlem Kozinova 2, Šumperk, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. května 2017 č. j. 15 Co 46/2017-548 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 2016 č. j. 21 C 324/2005-518, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 10. 7. 2017 napadl stěžovatel shora uvedené rozsudky obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina) a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva").
2. Ze spisu sp. zn. 21 C 324/2005 vyžádaného u Městského soudu v Brně zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti. Žalobou ze dne 2. 6. 2005 se stěžovatel domáhal úhrady částky 30.000 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého žalované (tetě stěžovatele) užíváním bytu, jehož výlučným vlastníkem je stěžovatel, a to za dobu od března do května 2005. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s odůvodněním, že byt užívá na základě smlouvy, kterou uzavřela dne 1. 6. 1992 jako nájemkyně s původním vlastníkem domu (jejím otcem, zastoupeným jejím manželem) jako pronajímatelem (dále jen "nájemní smlouva"). Tato smlouva byla uzavřena na základě plné moci udělené vlastníkem domu jí a jejímu dnes již bývalému manželovi k veškerému jednání ohledně předmětné nemovitosti dne 27. 9. 1985. Městský soud v Brně (dále "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 28. 4. 2010 žalobu zamítl. Krajský soud v Brně (dále "odvolací soud") usnesením ze dne 4. 10. 2011 rozsudek zrušil, jelikož dovodil neplatnost nájemní smlouvy ze dvou důvodů: první důvod shledal v kolizi zájmů ve vztahu obou zmocněnců vůči svému zmocniteli, neboť obsah smlouvy zhodnotil jako nevyvážený ve prospěch nájemkyně; druhý důvod neplatnosti odvolací soud shledal v právní překážce, spočívající v existujícím nájemním vztahu třetí osoby k předmětnému bytu.
3. Následně soud I. stupně rozsudkem ze dne 13. 6. 2012 žalobu znovu zamítl, jelikož po doplnění dokazování dospěl opět k závěru o platnosti nájemní smlouvy, a to ve vztahu k oběma důvodům uváděným odvolacím soudem. Odvolací soud poté usnesením ze dne 3. 6. 2014 rozsudek zrušil s tím, že ani po doplnění důkazů není důvodu, aby se soud prvního stupně odchýlil od jeho závazného právního názoru vysloveného ve zrušujícím usnesení ze dne 4. 10. 2011. Soud prvního stupně poté v souladu s tímto závazným právním názorem rozhodl v pořadí třetím rozsudkem č. j. 21 C 324/2005-455 ze dne 3. 9. 2014, který odvolací soud potvrdil svým rozsudkem č. j. 15 Co 363/2014-476 ze dne 15. 12. 2015.
4. Proti těmto rozsudkům obecných soudů podala žalovaná ústavní stížnost, které Ústavní soud vyhověl nálezem sp. zn. II. ÚS 565/16 ze dne 12. 9. 2016. V něm konstatoval, že rozsudkem odvolacího soudu ze dne 15. 12. 2015 a rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 3. 9. 2014 byla porušena základní práva žalované na soudní a jinou právní ochranu jakož i na autonomii vůle, a uvedená rozhodnutí proto zrušil. Ústavní soud zdůraznil, že při interpretaci smlouvy hraje zásadní roli vůle jejích účastníků, přičemž je nutné užití především teleologického výkladu, a že je nutné upřednostnit takový výklad, jenž nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým, který neplatnost smlouvy zakládá. Ústavní soud hodnotil postup obecných soudů a došel k závěru, že odvolací soud postavil v rozhodných pasážích odůvodnění své závěry o rozporu zájmů smluvních stran již na skutečnosti, že nájemkyně uzavírá nájemní smlouvu s pronajímatelem, jenž je současně jejím zmocnitelem ohledně veškerého jednání o předmětných nemovitostech, a dovodil, že již jen tento fakt způsobuje neplatnost nájemní smlouvy. Strany totiž mají protikladné postavení a každá z nich sleduje svůj prospěch. Nebylo však vzato v úvahu, že pronajímatelem je otec nájemkyně a že celá smluvní konstrukce byla založena nikoli na rozporu zájmů, ale naopak na jejich shodě. Pronajímatel se jako vlastník domu nehodlal vzdát svého vlastnického práva k nemovitostem a zajistil si další bydlení v domě. Chtěl ovšem též garantovat nerušené a trvalé bydlení v domě své dceři s jejími rodinnými příslušníky, což učinil cestou nájmu s tím, že byla zvolena konstrukce "odbydlení si" nájemného formou zápočtu investic do domu na výši nájemného. Ústavní soud v citovaném nálezu uzavřel, že stav, za něhož se osoba, jež spolu s manželem zastupuje vlastníka domu při jednáních a správě domu, stane na smluvním základě nájemkyní bytu v domě téhož, nelze a priori vyloučit. Rozhodnými jsou konkrétní okolnosti, které jsou v posuzované věci předurčeny rodinnými vazbami všech zúčastněných a posilují závěr o posouzení nájemní smlouvy jako platného právního úkonu. Důvodem sjednání nájemní smlouvy zde bylo vymezení užívání bytových prostor domu v relaci k investicím do něj z uživatelské strany vloženým.
5. Soud prvního stupně tedy po doplnění dokazování v této věci rozhodl napadeným rozsudkem ze dne 16. 11. 2016 o zamítnutí žaloby stěžovatele. Tento soud poukázal na konkrétní okolnosti, za kterých byla udělena plná moc a uzavřena nájemní smlouva, jakož i na vyhrocené vztahy v rodině, které odůvodňují závěr, že příbuzní nemuseli být o plné moci ani o uzavřené nájemní smlouvě informováni, a vysvětlují také nevěrohodnost některých svědeckých výpovědí. V kontextu provedených důkazů a v souladu se závěry výše citovaného nálezu Ústavního soudu v této věci, tedy s respektem k autonomii vůle stran nájemní smlouvy, neměl soud prvního stupně pochyb o pravosti plné moci ze dne 27. 9. 1985, o vzniku smluvního závazku založeného nájemní smlouvou ani o okamžiku vzniku tohoto závazku. Při hodnocení platnosti nájemní smlouvy se tak ztotožnil s uvedeným nálezem Ústavního soudu ohledně shody zájmů kontrahentů nájemní smlouvy a ve shodě se svými předchozími rozhodnutími ze dnů 28. 4. 2010 a 13. 6. 2012 dospěl opětovně k závěru platnosti této smlouvy. Právní překážku pronájem části domu soud prvního stupně posoudil jako odkládací podmínku ve vztahu k této části rodinného domu, kdy si strany byly vědomy existence nájemního vztahu, přesto projevy vůle směřovaly k přenechání domu jako celku do nájmu žalované, která měla činit veškeré kroky směřující k vyklizení bytu stávajícími nájemci. S ohledem na absenci originálu nájemní smlouvy a sdělení Kriminalistického ústavu Policie ČR ze dne 4. 1. 2010 (ze kterého vyplývá, že k určení stáří listiny je potřeba jejího originálu) soud zamítl návrh na dokazování zkoumáním stáří uzavřené smlouvy, když z dostupných materiálů toto určit nelze.
6. Odvolací soud napadeným rozsudkem ze dne 2. 5. 2017 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a, vázán názorem Ústavního soudu, dospěl k závěru, že při uzavření nájemní smlouvy nedošlo vzhledem ke specifickému vztahu smluvních stran ke střetu jejich zájmů v tom, že by smluvní ujednání byla nevyvážená. Ztotožnil se také se závěry soudu I. stupně v posouzení právní překážky platnosti smlouvy. Odvolací soud ve svém odůvodnění vyložil, že u soukromé listiny je třeba rozlišovat mezi popřením pravdivosti a popřením pravosti. Platí, že popře-li účastník pravost, musí ji prokázat ten, kdo soukromou listinu předložil a navrhl k důkazu. Zpochybní-li však formálně jen její věcnou pravdivost, nelze jen takto popřít skutečnost v listině uvedenou, je-li jinak pravá; pro posouzení soukromé listiny jako důkazního prostředku je tedy významná její pravost a pravdivost (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/1998). K námitce stěžovatele k pravosti nájemní smlouvy tedy odvolací soud uvedl, že stěžovatel nenamítá, že by listina byla pozměněna či zfalšována, ale činí sporným datum podpisu smlouvy, nezpochybňuje tak pravost listiny, ale její pravdivost. Dostupnými znaleckými metodami nelze zjistit stáří listiny, jelikož v řízení byla předložena kopie nájemní smlouvy, jejíž pravost ve vztahu k originálu však byla ověřena správním orgánem dne 14. 2. 2005, přičemž soud tento důkaz nevyloučil jako důkaz nepřípustný nebo nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Bylo tedy na stěžovateli, aby označil důkazy k prokázání tvrzení, že listina není pravdivá, co se týče data sepsání; k přesunu důkazního břemene totiž dochází pouze v případě námitky nepravosti listiny, nikoliv v případě námitky nepravdivosti listiny. Na navrženém důkazu znaleckým posudkem přitom stěžovatel netrval s ohledem na to, že dostupnými metodami zkoumání nebylo možné datum podpisu listiny zjistit. Ostatní jím navržené nepřímé důkazy pak neumožňovaly bez rozumných pochybností nabýt jistoty o tom, že je listina nepravdivá (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013).
7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že v řízení před obecnými soudy nebyla prokázána pravost nájemní smlouvy a že obecné soudy došly k závěru o její platnosti v rozporu s provedenými důkazy. Dále namítá, že důkazní břemeno k prokázání pravosti nájemní smlouvy stíhá žalovanou, a že ohledně přenesení důkazního břemene odvolací soud špatně interpretoval judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, neboť se stěžovatel domnívá, že skutečnost, kdy konkrétní listina vzniká, je naprosto zásadní pro posouzení její pravosti a důkazní břemeno by mělo ležet na straně žalované.
8. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí, zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že postupy dokazování a hodnocení důkazů jsou soudy povinny detailně popsat a také pečlivě a logicky odůvodnit. Informace, které soud z dokazování získal, nesmí být zkreslené a soud je povinen zdůvodnit závěry, které na základě důkazů učinil [např. nález sp. zn. II. ÚS 1235/11 ze dne 28. 6. 2011 (N 126/61 SbNU 831), nález sp. zn. I. ÚS 2771/10 ze dne 5. 5. 2011 (N 86/61 SbNU 337), nález sp. zn. IV. ÚS 304/98 ze dne 12. 10. 1998 (N 120/12 SbNU 177) nebo nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud považuje za nutné také uvést, že projednávaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí v tzv. bagatelní částce, proti němuž není přípustné dovolání [srov. ustanovení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Ústavní soud přitom dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002, usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), sp. zn. III. ÚS 602/05 ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 748/07 ze dne 4. 4. 2007 nebo sp. zn. IV. ÚS 3247/07 ze dne 8. 4. 2008], že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
11. Ve svém předchozím nálezu sp. zn. II. ÚS 565/16 vydaném dne 12. 9. 2016 v téže věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nelze apriori vyloučit stav, kdy se osoba, jež spolu s manželem zastupuje vlastníka domu při jednáních a správě domu, stane na základě nájemní smlouvy nájemkyní bytu v předmětném domě. Za rozhodné pro závěr o platnosti nájemní smlouvy považoval konkrétní okolnosti předurčené rodinnými vazbami zúčastněných. Dovodil-li odvolací soud neplatnost nájemní smlouvy a tento svůj závěr založil pouze na střetu zájmů jejích kontrahentů, nepřípustně tím dle Ústavního soudu zasáhl do autonomního prostoru účastníků smlouvy.
12. Napadená rozhodnutí vydaná v návaznosti na uvedený nález Ústavního soudu respektují názor tam vyslovený; v souladu s ním obecné soudy dospěly k závěru, že nájemní smlouva je platná. Při výkladu obsahu nájemní smlouvy upřednostnily teleologický výklad, s respektem k autonomii vůle stran smlouvy, a v kontextu provedených důkazů neshledaly rozumné pochybnosti o správnosti obsahu této smlouvy.
13. Kromě toho, že stěžovatel v řízení před obecnými soudy rozporoval platnost smlouvy (viz bod 12 a předchozí nález Ústavního soudu), namítal také, že nájemní smlouva nevznikla dne 1. 6. 1992, ale později; namítal tedy, že listina není pravdivá. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí pečlivě vysvětlil rozdíl mezi namítáním pravdivosti listiny (kdy jde o správnost obsahu listiny, a tedy i datum uzavření smlouvy) a namítáním pravosti listiny (tedy zda byla listina zfalšována). Důkazní břemeno leželo tedy na stěžovateli, který namítal nepravdivost nájemní smlouvy. V souladu se zásadou volného hodnocení důkazů pak soudy shledaly provedené důkazy dostatečnými a neshledaly zásadní pochybnosti, které by umožňovaly zpochybnit obsah a pravdivost posuzované smlouvy, což v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně srozumitelně a podrobně vysvětlily. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelem rozporovaná interpretace judikatury Nejvyššího soudu České republiky odvolacím soudem je pouhou polemikou s právními závěry odvolacího soudu, které se však opírají o závaznou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky k důkaznímu břemenu prokázání pravosti a pravdivosti soukromé listiny. Výklad této judikatury se týká podústavního práva a není v projednávané věci svévolí obecných soudů, která by zakládala zásah do stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny a článku 6 Úmluvy.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu