ECLI:CZ:US:2010:1.US.2134.09.1
sp. zn. I. ÚS 2134/09
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) - ze dne 24. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 2134/09 ve věci ústavní stížnosti M. B. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. června 2009 č. j. 73 Nc 306/2006-206, ve sporu o výši odměny soudního exekutora.
Výrok
I. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. června 2009 č. j. 73 Nc 306/2006-206 bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho i její právo na ochranu majetku zakotvené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. června 2009 č. j. 73 Nc 306/2006-206 se proto ruší.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedeného rozhodnutí, protože jím bylo zasaženo do jejího práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu majetku zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny a kterým byly porušeny ústavní principy právního státu vyplývající z článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
V ústavní stížnosti stěžovatelka obsáhle zrekapitulovala dosavadní průběh řízení u obecných soudů. Uvedla, že v jejím případě byla shora označeným usnesením odměna exekutora nesprávně stanovena z částky 1 305 815 Kč, a nikoliv z částky 1 202 031 Kč, pro kterou byla exekuce nařízena. S odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 52/08 ze dne 5. února 2009 (N 18/52 SbNU 179), sp. zn. I. ÚS 684/07 ze dne 17. února 2009 (N 29/52 SbNU 279) a sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. března 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) argumentovala tím, že po nařízení exekuce sama téměř celou vymáhanou částku zaplatila. Soud měl tedy exekutorovi přiznat pouze odměnu v rozsahu 50 %. Obvodní soud pro Prahu 9 se však s její argumentací uvedenou v námitkách proti příkazu k náhradě nákladů exekuce nevypořádal a nevyhověl ani jejímu návrhu na přezkoumání výpočtu odměny exekutora. Vzhledem k extrémní délce dosavadního řízení (29 let) stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud nařídil ukončení exekučního řízení vedeného pod sp. zn. 73 Nc 306/2006 u Obvodního soudu pro Prahu 9.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. března 2006 č. j. 73 Nc 306/2006-27 byla k návrhu oprávněných F. V., R. U. a A. V. proti stěžovatelce jako povinné nařízena exekuce rozsudku téhož soudu ze dne 27. dubna 2004 č. j. 15 C 31/2001-733, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2004 č. j. 55 Co 260/2004-757, k vymožení povinnosti zaplatit každému ze tří oprávněných částku 400 677 Kč (jednalo se o závazek z vypořádání podílového spoluvlastnictví). Příkazem k náhradě nákladů exekuce, vydaným soudním exekutorem JUDr. Milanem Suchánkem dne 30. března 2009, č. j. 085 EX 597/06-179, byly náklady exekuce stanoveny částkou 165 585 Kč, hotové výdaje ve výši 3 500 Kč, náklady právního zastoupení částkou 80 278,50 Kč a 19% DPH ve výši 32 126,20 Kč.
Na základě námitek stěžovatelky Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 1. června 2009 č. j. 73 Nc 306/2006-206 změnil příkaz k úhradě nákladů exekuce tak, že odměnu soudního exekutora stanovil částkou 233 109 Kč a náklady oprávněných částkou 37 246 Kč. Svůj závěr, pokud jde o odměnu exekutora, odůvodnil poukazem na ustanovení §5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého činí odměna 15 % z vymoženého plnění, za které považoval částku 1 305 815 Kč. K argumentaci stěžovatelky, že částka 1 162 391 Kč byla složena jejím zástupcem dobrovolně, konstatoval, že nelze hovořit o dobrovolném plnění, protože tato částka byla složena až po nařízení exekuce a po vydání exekučních příkazů. Na další argumenty stěžovatelky, uvedené v jejích námitkách (šikanózní povaha návrhu na exekuci ze strany oprávněných či zvláštní povaha celého případu), již obvodní soud v odůvodnění nereagoval.
III.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o otázku, zda neaplikovaly jednoduché právo svévolně [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1038/08 ze dne 8. července 2008 (N 127/50 SbNU 111)].
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou tvrzeného porušení ústavně zaručených práv dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Stěžovatelka v ní uvedla dva okruhy námitek. V prvním brojí proti tomu, že odměna exekutora byla odvozena z částky vymoženého plnění, která v jejím případě převýšila částku plnění vymáhaného. Ve druhém pak projevila svůj nesouhlas s tím, že obecný soud, resp. soudní exekutor, v rámci výpočtu své odměny nepřihlédl k tomu, že podstatnou část vymáhané částky zaplatila dobrovolně prostřednictvím svého právního zástupce.
K prvnímu okruhu námitek považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že podle §5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., nestanoví-li se v citované vyhlášce jinak, je základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky výše exekutorem vymoženého plnění. Z logiky věci vyplývá, že vymožené plnění je podkladem pro výpočet odměny exekutora pravidelně v případě, kdy částka exekutorem vymožená je nižší než vymáhaná jistina. Naopak v případě, kdy je, ať již z jakýchkoliv důvodů, vymožena částka vyšší než je částka vymáhané jistiny, nelze odměnu exekutora vypočítávat z vymožené částky, ale z částky vymáhané, a vymožený přebytek do takto vypočtené odměny započíst. Stejně je tomu i v případě stěžovatelky, kdy výše vymoženého plnění (1 305 815 Kč) převýšila částku plnění vymáhaného. Proto Obvodní soud pro Prahu 9 pochybil, pokud odměnu exekutora odvodil z částky prvně uvedené, neboť ta ve své podstatě již část odměny exekutora, kterou je částka převyšující jím vymáhané plnění, zahrnuje.
Co se týče druhého okruhu námitek stěžovatelky, Ústavní soud vyslovil již ve výše uvedeném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 právní názor o protiústavnosti právní úpravy, která neumožňuje (ve vztahu k určení výše odměny exekutora) "ocenit" to, že povinný dlužník splní sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední moment. Protiústavnost takové právní regulace Ústavní soud shledal v racionálně neodůvodněném zvýhodnění skupiny exekutorů, u které povinný dlužník splnil sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), před skupinou exekutorů, kteří exekuci fakticky provedli. Ústavní soud rovněž konstatoval, že vytvoření nesplnitelné podmínky pro použití snížené sazby odměny [u té skupiny exekutorů, u které povinný dlužník splnil sám svoji povinnost (bez přímé exekuce)] je v rozporu s principy právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) a "v konečných důsledcích taková právní úprava představuje i zásah do základního práva povinného na ochranu majetku zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny (viz též jeden ze základních principů exekuce - princip zákonné ochrany povinného, jehož smysl spočívá v tom, že exekuce může sloužit jen k uspokojení práva oprávněného a k náhradě nákladů exekučního řízení, včetně adekvátní odměny exekutora). Nesmí však povinnému způsobit nepřiměřenou újmu proto, že náležitě nezohledňuje jistý stupeň ,dobrovolnosti' ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. Za ekvivalent odpovídající vynaloženému úsilí exekutora lze proto považovat odměnu ve sníženém rozsahu, což je v souladu též s principem proporcionality, poměřujícím přiměřenost zásahu do majetku povinného za účelem ochrany majetku oprávněného (vymožení jeho pohledávky). Ústavně konformní úprava odměn exekutora by tak neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce."
K tomu Ústavní soud v citovaném nálezu dodal, že "do přijetí takové právní úpravy bude na obecných soudech, aby při rozhodování o odměně exekutora interpretovaly ,výši exekutorem vymoženého plnění' v souladu s naznačenými principy."
V posuzovaném případě soudní exekutor při vyčíslení své odměny nevzal v úvahu skutečnost, že stěžovatelka částku 1 162 391 Kč, představující téměř celou vymáhanou částku, uhradila převodem na jeho bankovní účet, tedy dobrovolně, aniž by muselo dojít k nucenému provedení exekuce. Svou odměnu stanovil v plné výši, aniž by jakkoli hodnotil složitost jím prováděné exekuce. Nápravu nezjednal ani Obvodní soud pro Prahu 9, který stěžovatelčiny námitky (totožné s těmi, které uvedla v ústavní stížnosti) v odůvodnění svého rozhodnutí shrnul pouze konstatováním, že "stěžovatelka plnila pod tíhou exekučních příkazů a probíhajícího exekučního řízení a nelze tak hovořit o dobrovolném plnění." Přitom o jejích námitkách rozhodoval v době, kdy již byl citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 vyhlášen ve Sbírce zákonů a kdy mu tedy shora uvedené závěry Ústavního soudu musely, resp. měly být známy. Obvodní soud pro Prahu 9 tak evidentně opomenul relevantní judikaturu Ústavního soudu, a porušil tak nejen maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby [nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. ledna 2005 (N 16/36 SbNU 173)], ale i ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ale v důsledku toho i její právo na ochranu majetku zakotvené čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona. Rozhodl tak bez ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, protože účastníci řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání v této věci.
Ústavní stížnost v části, ve které stěžovatelka požaduje, aby Ústavní soud nařídil ukončení exekučního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 73 Nc 306/2006 do dvou měsíců, pak Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu s ohledem na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací sféry jiných orgánů veřejné moci jako návrh nepřípustný.