ECLI:CZ:US:2000:1.US.217.2000
sp. zn. I. ÚS 217/2000
Usnesení
I. ÚS 217/2000
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K.Č., zast. Mgr. I. Č. P., advokátkou, proti rozhodnutí ministra dopravy a spojů ČR, č. j. 109019/99-603, ze dne 8. 2. 2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se ve svém podání, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 6. 4. 2000, domáhal přezkoumání rozhodnutí ministra dopravy a spojů ČR, č. j. 109019/99-603, ze dne 8. 2. 2000, kterým byl zamítnut rozklad proti rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR, Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro Prahu 1, č. j. 122486/99-631/Sek/G, ze dne 21. 5. 1999. Tímto rozhodnutím bylo stěžovateli uloženo zaplatit dlužné částky za telekomunikační služby v celkové výši 312 262, 10 Kč s 20% úroky z prodlení od 1. 11. 1998 do zaplacení, a dále 42 Kč za úhradu nákladů za upomínku.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že postupem správního orgánu byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Po přezkoumání formálních náležitostí ústavní stížnosti se Ústavní soud musel zabývat otázkou její přípustnosti.
Jak vyplývá z ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že směřuje proti rozhodnutí správního orgánu II. stupně, a že stěžovatel podal současně s ústavní stížností žalobu na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu podle §247 a násl. občanského soudního řádu. Současně stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že "s ohledem na právní názor vyjádřený v nálezu, sp. zn. III. ÚS 40/93, podávám v zájmu zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti tuto stížnost ve lhůtě, která počala běžet od právní moci rozhodnutí o posledním prostředku v rámci správního řízení". K tomu Ústavní soud pro úplnost uvádí, že nález uvedené spisové značky řeší problematiku poněkud odlišnou od dané věci, a to institut dovolání jako procesní prostředek k ochraně práva. V dané věci však je třeba postupovat podle části páté občanského soudního řádu, v níž je upravena instituce správního soudnictví. Vzhledem k tomu, že napadené správní rozhodnutí není ze soudního přezkumu vyňato a stěžovatel také, jak sám uvedl v ústavní stížnosti, žalobu podal, je třeba považovat ústavní stížnost za nepřípustnou podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
Proto nezbylo Ústavnímu soudu nic jiného, než návrh jako nepřípustný s odvoláním na §43 odst. 1 písm. e) cit. zákona odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 18. dubna 2000