ECLI:CZ:US:2012:1.US.2206.12.1
sp. zn. I. ÚS 2206/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele E. P., zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1377/2011, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 18 Co 374/2010, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 39 C 71/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou dne 13. 6. 2012 stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, v čl. 90 a 95 Ústavy, jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě navrhoval zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů.
Stěžovatel se jako žalobce domáhal v řízení proti České republice, Ministerstvu financí zaplacení částky 80.623.614 Kč jako náhrady za nemovitý majetek, nuceně zanechaný jeho zemřelými rodiči na Podkarpatské Rusi.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 39 C 71/2009, nárok na náhradu zčásti přiznal, a to ve výši 1.449.167 Kč, ale ve zbytku žalobu zamítl.
Městský soud v Praze jako soud odvolací dospěl v rozsudku ze dne 20. 10. 2010, č. j. 18 Co 374/2010-100, k odlišnému názoru, totiž že právo na náhradu za nemovitosti, zanechané na Podkarpatské Rusi stěžovateli nesvědčí. Proto citovaný rozsudek obvodního soudu změnil ve vyhovujícím výroku a žalobu zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací se s tímto závěrem ztotožnil. Rozsudkem ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1377/2011, bylo ve výroku I. zamítnuto stěžovatelovo dovolání v části směřující proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 18 Co 374/2010, jímž byl ve výroku I. změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 39 C 71/2009; ve zbylém rozsahu bylo dovolání odmítnuto.
Podstatou právních závěrů odvolacího soudu i Nejvyššího soudu zejména bylo, že zmírnění majetkové křivdy může stěžovatel dosáhnout toliko za podmínek, stanovených zákonem č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením tehdejšímu Svazu sovětských socialistických republik. Odvolací soud doplnil, že je na žalobci, aby se svých práv stanoveným postupem v určené lhůtě u příslušného orgánu domáhal. (Zde Ústavní soud jen poznamenává, že odvolací soud se dopustil zřejmého omylu, jestliže uvedl, že nárok je nutno uplatnit do 31. 12. 2012; v citovaném zákoně je však v ust. §5 odst. 1 stanovena lhůta do 31. 12. 2013.)
II.
Ke skutkovému stavu věci stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti uvedl zejména následující.
Rodiče stěžovatele, manželé J. a F. P., byli občany ČSR a vlastníky několika nemovitostí v k.ú. Jasina, Rachovo, Akna-Rachovo a Bočko-Rachovo (specifikovaných v Přihlášce k soupisu majetku ze dne 12. 3. 1947) na území Podkarpatské Rusi, která až do 29. 6. 1945 byla součástí Československé republiky. Vlastnictví a hodnotu těchto nemovitostí (7.245.833 Kčs) vzal Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně v této věci za prokázané. V souvislosti se smluvním postoupením území Podkarpatské Rusi Smlouvou se SSSR stěžovatelovi rodiče nemovitosti na Podkarpatské Rusi zanechali a pozbyli k nim vlastnické právo. Po příchodu na území nově vymezeného Československa podali Přihlášku k soupisu majetku zanechaného na území Zakarpatské Ukrajiny dle vládního nař. č. 8/1947 Sb. a v souladu s ust. čl. 2 Protokolu ke Smlouvě se SSSR očekávali, že za nemovitosti obdrží náhradu. Dříve, než bylo právo na náhradu za zanechané nemovitosti přiznáno, došlo v Československu k zásadní změně politických poměrů a byla přijata tomu odpovídající vnitrostátní úprava, která fakticky nárok na náhradu za zanechané nemovitosti vylučovala. Jednalo se zejména o zák. č. 42/1958 Sb. a vyhl. č. 159/1959. S odkazem na tuto úpravu byla stěžovatelovým rodičům přiznána pouze symbolická náhrada za jeden rodinný domek. Ač se stěžovatel v nynější době opakovaně obracel na Ministerstvo financí se žádostí o rozhodnutí, to o jejich nároku dosud řádně nerozhodlo. S ohledem na shora uvedené se tedy stěžovatel domáhal nároku po svých zemřelých rodičích u obecných soudů, ty mu však dle jeho názoru ochranu rovněž odepřely.
Stěžovatel se domnívá, že jeho nárok byl jednoznačně konstituován ustanovením čl. 2 Protokolu ke Smlouvě Československa se SSSR ze dne 29. 6. 1945, na jejímž základě bylo postoupeno území Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu. Dle ust. čl. 2 odst. 1 Protokolu ke Smlouvě se SSSR osoby české a slovenské národnosti, které mají trvalé bydliště na území Podkarpatské Rusi, mají právo optovat pro státní občanství Československé republiky, a to do 1. ledna 1946. Dle ust. čl. 2 odst. 3 Smlouvy se SSSR osoby, které použijí tohoto práva opce, přenesou své bydliště během následujících dvanácti měsíců po obdržení souhlasu příslušné vlády s opcí, do státu, jehož občanství mají přijmout. Za nemovitý majetek dostanou odškodné. Toto ustanovení podle názoru stěžovatele zcela jasně zakládá nárok na náhradu za zanechané nemovitosti a ke své aplikaci nevyžaduje žádnou další (vnitrostátní) úpravu, neboť se jedná se o tzv. self-executing ustanovení, jehož aplikace se jedinec může domáhat přímo vůči státu. K tomuto názoru stěžovatel v ústavní stížnosti rozsáhle argumentuje a mj. uvádí, že závěr o přímé aplikovatelnosti ust. čl. 2 odst. 3 a 4 Protokolu ke Smlouvě se SSSR sdílel i veřejný ochránce práv, JUDr. Otakar Motejl, a zastávají jej i odborníci v oblasti mezinárodního práva, mj. dva přední čeští internacionalisté, Š. i J.
Stěžovatel poukázal i na skutkovou podobnost věci s případem řešeným Evropským soudem pro lidská práva Broniowski v. Polsko; tam byl předmětem sporu nárok na odškodnění za majetek zanechaný právními předchůdci pana Broniowského po druhé světové válce za řekou Bug z obdobných důvodů jako tomu bylo v případě Podkarpatské Rusi a československých občanů. Evropský soud pro lidská práva shledal porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, k němuž došlo tím, že stát (Polsko) zanedbal svoji legislativní povinnost spočívající v adekvátní a včasné úpravě otázky žádostí vztahující se k majetku nacházejícího se za řekou Bug. ESLP se rovněž zabýval otázkou aplikovatelnosti Úmluvy na věc z hlediska její časové působnosti a shledal, že lze aplikovat Úmluvu ratione temporis, ačkoli ke ztrátě nemovitostí, která měla být odškodněna, došlo dávno před přijetím Úmluvy ze strany Polska. Nárok na odškodnění totiž dle ESLP stále trval, a to i v okamžiku přistoupení Polska k Úmluvě, tedy je dána časová působnost Úmluvy v daném případě.
Stěžovatel rovněž uvedl, že Sovětský svaz vyplatil Československu jako náhradu za zanechané nemovitosti částku ve výši přibližně 920.000.000 Kč (přičemž výše této částky odpovídala součtu výše všech do té doby k odškodnění přihlášených pohledávek československých občanů). Z této částky bylo prý dosud vyplaceno poškozeným pouze 13.000.000 Kč a zbytek stát použil k jiným účelům. Ačkoli tedy ČSR mělo od SSSR k dispozici prostředky k vyplacení částky za všechny přihlášené nemovitosti v plné výši, ve skutečnosti byl poškozeným vyplacen jen nepatrný zlomek této částky.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil; požádal, aby zejména s ohledem na jeho vyšší věk (81 let) bylo rozhodnuto bez zbytečného odkladu.
V doplnění ústavní stížnosti, které Ústavní soud obdržel dne 17. 7. 2012, stěžovatel uvedl, že je členem občanského sdružení, Podkarpatská Rus - náhrada majetkové újmy. Je mu znám nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11, ve kterém soud vyslovil právní názor, že i v případech, kdy byl nárok uplatněn podle předchozí právní úpravy, jako tomu bylo i ve stěžovatelově případě, pak po přijetí zák. č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, má být věc postoupena příslušnému správnímu orgánu k vyřízení jako žádost podaná podle tohoto zákona. Tento zákon však stěžovatel považuje za diskriminační a to ve vztahu k osobám, které sice jsou občany České republiky, ale vzhledem k tomu, že nemají trvalý pobyt na jejím území, nemohou (prý) splnit podmínku předpokládanou ustanovením §6, odst. 2, písm. b) zákona, neboť nemají platný občanský průkaz. Domnívá se tedy, že podle nové právní úpravy není oprávněnou osobou a z toho důvodu není pro něj nová právní úprava příznivější; je tedy přesvědčen, že mělo být rozhodnuto podle předchozí právní úpravy vykládané však ústavněkonformně.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Ústavní soud předesílá, že problematikou náhrad za majetek, který zanechali občané Československa na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením SSSR, se již několikrát zabýval. S odkazem na závěry, vyslovené mj. v rozhodnutích sp. zn. II. ÚS 3241/10 a I. ÚS 2050/11, lze uvést, že pokud odvolací soud i Nejvyšší soud v nynější věci usoudily, že zmírnění majetkové křivdy může dosáhnout toliko za podmínek, stanovených zákonem č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, nelze v tom spatřovat porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatele.
Ústavní stížnost je zjevně založena na několika odlišných právních názorech stěžovatele od názoru obecných soudů, jak měly tyto soudy v řízení postupovat a zejména jak měly věc právně zhodnotit.
Ve shora uvedeném nálezu sp. zn. I. ÚS 2050/11 sice Ústavní soud stěžovatelům vyhověl; byly to však podle odůvodnění tohoto rozhodnutí právě specifické okolnosti tehdy řešeného případu, které jej vedly k tomu, že se mu jako nejefektivnější způsob zajištění ochrany nároku tehdejších stěžovatelů jevilo postoupení věci příslušnému správnímu orgánu, jehož úkolem mělo být zkoumání nových podmínek pro odškodnění ve smyslu zákona č. 212/2009 Sb. Dnes zkoumaný případ je skutkově poněkud odlišný; proto výše citované řešení, tedy zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů s pokynem, aby věc postoupily příslušenému správnímu orgánu, se nyní nejevilo Ústavnímu soudu jako relevantní. Z ústavního hlediska je však podstatné, že právní závěr uvedeného nálezu spočívá v jednoznačném konstatování, že zmírnění majetkové křivdy mohou stěžovatelé dosáhnout jen za podmínek, stanovených zákonem č. 212/2009 Sb. (srov. výše). Právě tohoto zákona se obecné soudy dovolávaly.
Usnesením sp. zn. II. ÚS 3241/10 byla ústavní stížnost tehdejšího stěžovatele - opět za jiných okolností - odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, z kontextu věci však vyplynulo, že Ústavní soud rovněž dospěl k závěru o možnosti zmírnit majetkovou křivdu pouze v rámci zákona č. 212/2009 Sb.
Ve výše uvedeném nálezu sp. zn. I. ÚS 2050/11 Ústavní soud mj. prohlásil, že relevantní právní předpisy (včetně zákona č. 212/2009 Sb.) upravující odškodnění osob, které svůj majetek zanechaly na Podkarpatské Rusi v souvislosti s postoupením tohoto území SSSR, se od sebe liší mírou obecnosti, okruhem oprávněných osob i vymezením rozsahu odškodňovaného majetku. Shodným znakem všech těchto norem je snaha o napravení či lépe řečeno zmírnění majetkových křivd z minulosti a jako takové tedy mají charakter restitučních předpisů. Zákonodárce přitom měl vůli zasáhnout do existujících majetkových poměrů pouze v omezené míře a jen u těch vztahů, jejichž nápravu považoval za žádoucí a možnou. Tím, že realizoval tuto svou pravomoc, stanovil zákonodárce současně i rámec soudního rozhodování o majetkových restitucích; tu platí, že o rozsahu a podmínkách restituce může být soudy rozhodováno jen v rámci projevu vůle státu k restituci, tedy v mezích zákonů restitučních.
V citovaném usnesení sp. zn. II. ÚS 3241/10 Ústavní soud konstatoval, že lze poukázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2162/2009, v němž bylo k otázce aplikovatelnosti Smlouvy o Zakarpatské Ukrajině řečeno, že ze Smlouvy o Zakarpatské Ukrajině nevyplývá její přímá vnitrostátní aplikace, ale jen transformace jejích pravidel do vnitrostátního práva. Nejde tu o obecnou povinnost státu restituovat majetek, který byl ve vlastnictví oprávněných osob před tím, než byla povinnost vyjádřena v mezinárodní smlouvě; stát tu má volnost při určování toho, za jakých podmínek a v jakém rozsahu má dojít k odškodnění. Právní předpisy České republiky pak konkrétně určují, za který majetek, zanechaný na Zakarpatské Ukrajině, náleží oprávněným osobám odškodnění. Ústavní soud pokračoval, že je věcí státu, aby určil, za jakých podmínek budou poškozené osoby odškodněny. Zákonodárce tak může stanovit nejen okruh oprávněných osob, ale i rozsah majetku a časové limity restitucí. Při stanovení rozsahu odškodnění je pouze limitován zákazem libovůle. Pokud tedy zákonodárce vymezil rozsah odškodnění ve speciálním zákonu, soud je povinen podle těchto ustanovení postupovat a nemůže nahrazovat vůli zákonodárce a stanovovat další náhrady, případně rozšiřovat okruh oprávněných osob, které nejsou ve speciálních předpisech uvedeny.
V citovaném usnesení se Ústavní soud také vyjádřil k rozhodnutí ve věci Broniowski v. Polsko, které se dle názoru stěžovatele vztahuje i na stávající věc: Evropský soud pro lidská práva v tomto stěžejním rozsudku Velkého senátu ze dne 22. června 2004 [(GC), č. 31443/96, ECHR 2004-V] hodnotil situaci stěžovatele, který neúspěšně uplatňoval svůj požadavek na odškodnění za nemovitosti, které jeho rodina pozbyla po druhé světové válce. Tento jeho majetkový zájem měl přitom oporu v právním řádu (příslib zákonodárce) a judikatuře nejvyšších soudních instancí. V důsledku postupu a zejména nečinnosti státu, který nepřijal odpovídající - právním řádem předvídaný - zákon, podle něhož by o odškodnění mohlo být rozhodnuto, bylo shledáno porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Východisko uvedeného rozhodnutí bylo tedy jiné, než ve zkoumané věci. Jak v daném usnesení konstatoval Ústavní soud, ve věci Broniowski v. Polsko byla předmětem kritiky ze strany Evropského soudu pro lidská práva zejména nečinnost zákonodárce. To odlišuje tento případ od posuzované ústavní stížnosti, kdy v podstatě od padesátých let 20. století existuje právní úprava umožňující provést odškodnění osob. V předmětném případu Evropský soud pro lidská práva opakovaně zvažoval historické faktory, specifika dotčeného období, kdy se stát musel potýkat s problémy politické, hospodářské a sociální přeměny, i velký rozsah sporných nároků, a připouštěl mimořádnou obtížnost situace, vyžadující komplexní politická rozhodnutí. Evropský soud pro lidská práva připustil, že v situacích, jejichž řešení vyžaduje přijetí sporného zákona s výraznými ekonomickými dopady na celý stát, musí mít vnitrostátní orgány značnou diskreci nejen při výběru opatření pro ochranu a regulaci vlastnických vztahů, ale rovněž ve volbě odpovídající doby k jejich provedení. Výběr těchto opatření může zahrnovat i nezbytná rozhodnutí omezit výši kompenzace za zabavený majetek na úroveň nižší než je jeho tržní cena. Ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě tedy nezajišťuje právo na plnou kompenzaci za všech podmínek [odst. 182; s odkazem na rozsudek James a další proti Spojenému království, ze dne 21. února 1986, č. 8793/79, odst. 54, Series A no. 98-A].
Stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti konečně uvedl, že předmětný zákon považuje za diskriminační ve vztahu k osobám, které sice jsou občany České republiky, ale vzhledem k tomu, že nemají trvalý pobyt na jejím území, nemohou prý splnit podmínku předpokládanou ustanovením §6, odst. 2, písm. b) zákona č. 212/2009 Sb., neboť nemají platný občanský průkaz. Tu Ústavní soud pouze pro úplnost uvádí, že prokazovat státní občanství se nemusí pouze předložením občanského průkazu; nejedná se o nutnost trvalého pobytu na území České republiky, což zákonnou podmínkou není. Ostatně, uvedená námitky není pro řešení této souzené věci relevantní, jak je zřejmé z nosných důvodů tohoto usnesení.
Závěry obecných soudů, rozhodujících ve věci stěžovatele, nelze považovat za nepředvídatelné a ani z jejich odůvodnění se nejeví, že by postupovaly svévolně či záměrně v jeho neprospěch. S jejich postupem v daném případě je tedy možné se ztotožnit i z hlediska ústavněprávního.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu