ECLI:CZ:US:2016:1.US.2224.15.1
sp. zn. I. ÚS 2224/15
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudkyň Milady Tomkové (soudkyně zpravodajka) a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 12. dubna 2016 sp. zn. I. ÚS 2224/15 ve věci ústavní stížnosti 1. A. C. a 2. V. C., zastoupených JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou, se sídlem Bolzanova 1, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015 č. j. 25 Cdo 1088/2015-78, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů v řízení o náhradu škody na zdraví spočívající v nákladech spojených s celodenní péčí o dítě s poškozeným zdravím, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Česko-německé horské nemocnice Krkonoše, s. r. o., zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem, se sídlem Vodičkova 709/33, 110 00 Praha 1, a České pojišťovny, a. s., zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, se sídlem Kořenského 1107/15, 150 00 Praha 5, jako vedlejších účastníků řízení.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015 č. j. 25 Cdo 1088/2015-78 se ruší.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Projednávanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení napadeného rozhodnutí, neboť se domnívali, že jím došlo k porušení jejich práv garantovaných čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, stěžovatelka A. C. v Krkonošské nemocnici ve Vrchlabí porodila syna D. C. V důsledku nesprávného vedení porodu došlo k vážnému poškození zdraví dítěte. Ve věci bylo vedeno řízení o náhradu škody na zdraví u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 1192/93. Odpovědnost nemocnice za škodu byla v tomto řízení prokázána a rozsudkem jí byla uložena povinnost k zaplacení částky ve výši 253 750 Kč.
3. Předmětem řízení, z něhož vzešel ústavní stížností napadený rozsudek, byla žaloba o náhradu škody, kterou se stěžovatelé po žalované Česko-německé horské nemocnici Krkonoše, s. r. o., (dále také jen "žalovaná") domáhali náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s celodenní péčí o dítě. Náhrada nákladů byla požadována za období od 25. 8. 2008 do 25. 8. 2010.
4. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem č. j. 38 C 297/2010-40 ze dne 22. 5. 2014 žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelů bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 390/2014-62 ze dne 22. 10. 2014.
5. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší soud prvně poukázal na dlouhodobou judikaturu, podle níž péče poskytnutá poškozenému třetí osobou, kterou nebylo lze podřadit pod přímo vynaložené náklady léčení, nepředstavovala nárok ve smyslu §449 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen "občanský zákoník z roku 1964"). Jiné náklady spojené s péčí o poškozeného a jeho domácnost tehdy účinná právní úprava údajně neumožňovala odškodnit s ohledem na taxativně vymezený komplex práv na náhradu újmy na zdraví v ustanoveních §444 až 449a občanského zákoníku z roku 1964.
6. Jak Nejvyšší soud dále vysvětlil, od uvedeného výkladu se odchýlil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 1778/2014 ze dne 14. 1. 2015, podle kterého dosavadní úzký výklad §449 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964 při zohlednění mimosoudní praxe v oblasti pojištění, nové právní úpravy obsažené v §2960 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a nálezů Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 444/11 ze dne 5. 12. 2012 (N 200/67 SbNU 573), sp. zn. I. ÚS 46/12 ze dne 16. 1. 2013 (N 14/68 SbNU 201) a sp. zn. I. ÚS 2930/13 ze dne 11. 11. 2014 (N 205/75 SbNU 297) nemůže nadále obstát. Nejvyšší soud se proto přiklonil k názoru, že pod náklady léčení je třeba podřadit nejen výdaje, které jsou spojeny s vlastním léčebným procesem, nýbrž i obdobné náklady vynaložené v době, kdy již vlastní léčení skončilo a zdravotní stav je stabilizovaný, avšak některé potíže přetrvávají a vznikají v souvislosti s nimi další výdaje. Ustanovení §449 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964 je proto dle velkého senátu Nejvyššího soudu třeba vykládat tak, že zakládá nárok na náhradu nákladů léčení, jejichž účelem je v první řadě obnovení zdraví nebo zlepšení zdravotního stavu poškozeného, dále ovšem též udržení více či méně stabilizovaného zdravotního stavu i v situaci, kdy se další zlepšení nepředpokládá, a v této souvislosti též nárok na náhradu za skutečně vynaložené náklady na zajištění pomoci při základních životních úkonech poškozeného či zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený již nemůže vykonávat sám. Nejedná se podle Nejvyššího soudu o nárok na náhradu skutečné škody ve smyslu §442 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964, neboť nárok na náhradu tzv. nákladů léčení je speciálním nárokem, jehož smyslem je právě poskytnutí náhrady za náklady, které musel poškozený vynaložit na své léčení, udržení zdravotního stavu či zajištění pomoci při snížené soběstačnosti. Odvíjí se totiž od ustanovení, které představuje speciální úpravu pro případy újmy na zdraví a které zároveň umožňuje zajistit náhradu i třetí osobě, pokud takové náklady ve prospěch poškozeného vynaložila. Zajišťují-li péči o poškozeného osoby blízké, je nárok dán tehdy, jestliže rozsah jejich činnosti převyšuje míru únosnou pro běžnou lidskou a rodinnou solidaritu a vymyká se běžné rodinné spolupráci a přirozené bezplatné péči.
7. Nejvyšší soud nicméně v ústavní stížností napadeném rozsudku dále uvedl, že uvedená změna judikatury se týká pouze vymezení nároku na náhradu nákladů léčení, nikoli však aktivní legitimace. Dovolací soud v tomto směru upozornil, že nálezy Ústavního soudu a na ně reagující rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu byly vydány v řízeních, v nichž se nároku na náhradu nákladů péče domáhali samotní poškození, nikoli osoby, které jim péči poskytují. U nároků osob poskytujících péči tedy není dle Nejvyššího soudu důvod odchylovat se od dosavadních závěrů judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu, podle nichž samotná okolnost, že žalobce osobně poskytuje péči poškozenému, nepředstavuje vynaložení nákladů ve smyslu §449 odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964. Názor stěžovatelů, podle nichž aktivní legitimaci k uplatnění nároku mají jak poškozený, tak i osoby, které o něj pečují, přitom nemá podle Nejvyššího soudu v hmotném právu oporu.
8. Stěžovatelé následně podali ústavní stížnost. V ní si kladou otázku, zda je spravedlivé, aby osoba, která pečuje o svého těžce zdravotně postiženého syna a této péči vše obětuje, neměla nárok na odškodnění za tuto péči z důvodu nedostatku aktivní legitimace. Stěžovatelé zpochybňují, že by tento nárok měl mít pouze poškozený, který pomoc přijímá a nic za ni fakticky neplatí. Stěžovatelé zdůrazňují, že přiznáním aktivní legitimace nehrozí, že bude škůdce nucen platit tutéž škodu dvakrát, jedná se pouze o situace, kdy se náhrady nákladů za pečování z jakéhokoli důvodu nebude domáhat sám poškozený.
9. Stěžovatelé poukazují na nález sp. zn. IV. ÚS 444/11 ze dne 5. 12. 2012, podle něhož i v souvislosti s péčí o poškozeného vzniká určitá škoda, která se u osob blízkých může projevovat omezenými možnostmi pracovního uplatnění, sníženým výdělkem či zmenšením časového prostoru pro odpočinek. Při péči rodinných příslušníků o poškozeného vzniká podle stěžovatelů újma především osobám pečujícím a je údajně spravedlivé, aby právě jim byla přiznána aktivní legitimace. Ve smyslu ustanovení §449 odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964 se vynaložením nákladů v daném případě rozumí právě poskytnutá péče pečujících osob.
II. Průběh řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. Ústavní soud v souladu s §48 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, požádal o vyjádření také Obvodní soud pro Prahu 4 a Městský soud v Praze.
11. Obvodní soud pro Prahu 4 odkázal na své rozhodnutí s tím, že z obsahu spisu je zřejmé, že soud postupoval v souladu s občanským soudním řádem.
12. Městský soud v Praze uvedl, že otázka aktivní legitimace v řízení o náhradu nákladů vynaložených na péči o nesoběstačnou osobu byla řešena v souladu s tehdejší judikaturou soudů vyšších stupňů vtahující se k aplikaci a výkladu §449 odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964.
13. Nejvyšší soud nejdříve rekapituloval závěry ústavní stížností napadeného rozsudku a následně se vyjádřil k závěrům, které Ústavní soud učinil v nálezu sp. zn. I. ÚS 870/14 ze dne 24. 8. 2015 (N 152/78 SbNU 311), který se týkal prakticky totožné věci. Nejvyšší soud zejména upozornil, že jak Ústavní soud ustáleně judikuje, nepřísluší mu zasahovat do výkladu podústavního práva, k němuž patří i otázka, zda ten který nárok má oporu v ustanoveních hmotného práva a kdo je k jeho uplatnění aktivně legitimován. K otázce aktivní legitimace je dle Nejvyššího soudu nutno uvést, že nestanoví-li zákon aktivní solidaritu oprávněných osob, což údajně v daném případě nestanoví, je pojmově vyloučeno, aby nositelem téhož hmotněprávního nároku bylo více osob. Je-li tedy nositelem nároku poškozený, kterýžto názor je podle Nejvyššího soudu v souladu s názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu sp. zn. IV. ÚS 444/11, nemohou být nositeli téhož nároku jiné osoby.
14. Nejvyšší soud dále reaguje na tvrzení Ústavního soudu (uvedené v nálezu sp. zn. I. ÚS 870/14), podle něhož není žádoucí, aby bylo na osoby blízké přeneseno břemeno důsledků újmy na zdraví poškozeného v neúměrném rozsahu, a škůdce tak byl zcela osvobozen od povinnosti nahradit náklady péče o poškozeného. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že závěrem vysloveným v napadeném rozsudku nedochází k osvobození škůdce od povinnosti hradit náklady péče, nýbrž pouze k logickému výsledku, že nárok může uplatňovat ten, komu náleží, a nikoli ten, komu nenáleží. Za nepochopitelný Nejvyšší soud považuje názor Ústavního soudu, podle něhož je podání žaloby samotným poškozeným fakticky vyloučeno, nemá-li způsobilost k podání žaloby.
15. Nejvyšší soud zároveň vylučuje aplikaci nového občanského zákoníku a vyslovuje podiv nad tím, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 870/14 nad rámec posouzení ústavní konformity napadeného rozsudku vyslovil "apodiktický závěr", že rodiče jsou oprávněni požadovat za osobní péči náhradu v rozsahu částky, kterou by poškozený zaplatil za odbornou pečovatelskou službu, aniž by jakkoli toto kvantitativní vymezení nároku odůvodnil. Vzniká tak podle Nejvyššího soudu přinejmenším pochybnost o tom, zda je uvedený závěr součástí nosných důvodů nálezu, a tedy je precedenčně závazný. Nejvyšší soud proto navrhuje ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost, případně zamítnout.
16. Česko-německá horská nemocnice Krkonoše, s. r. o., zastává stanovisko, že daný případ nedosahuje intenzity zásahu do základních práv a jeho posouzení by mělo být ponecháno na obecných soudech. Nemocnice dále upozorňuje, že předmětný nárok uplatnili stěžovatelé sami za sebe, nikoli z pozice opatrovníka nesvéprávného syna, což za situace, kdy tímto opatrovníkem byl ustanoven otec nesvéprávného syna (stěžovatel), nelze údajně odůvodnit tím, že syn není schopen sám žalobu podat. Pokud má ustanoveného opatrovníka, je opatrovník oprávněn tuto žalobu podat za něho a požadovat náhradu nákladů, kterou vynaložili rodiče na péči. Pokud Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 444/11 akcentuje, že škoda se u osob blízkých může projevovat omezenými možnostmi pracovního uplatnění, sníženým výdělkem či zmenšením časového prostoru pro odpočinek, žalovaná k tomu uvádí, že stěžovatelé v projednávané věci neuplatnili nárok na náhradu škody v intencích uvedeného nálezu, nýbrž nárok na náhradu škody, která jim měla být způsobena právě tím, že sami konali osobní péči o nesvéprávného syna. Z uvedených důvodů Česko-německá horská nemocnice Krkonoše, s. r. o., navrhuje ústavní stížnost odmítnout.
17. Česká pojišťovna, a. s., má za to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu není v rozporu s ústavním pořádkem. Jeho nosná myšlenka je založena na tom, že osoby, které pečují o toho, kdo byl deliktním jednáním odpovědného subjektu poškozen na zdraví, nejsou aktivně legitimovány k uplatnění nároku na náhradu nákladů péče o zdravotně postiženou osobu. Podle vedlejší účastnice se sice tato úvaha jeví na první pohled jako lidsky tvrdá, formalistická a nespravedlivá, obsahuje však racionální prvky, které ve své obecnosti mohou naopak sloužit k posílení právní jistoty (a garance péče) všech aktérů procesu péče a odpovědnostních vztahů.
18. Jak vedlejší účastnice dále uvádí, v posuzované věci není poškozený schopen činit volbu, kdo se o něj bude starat. K provedení této volby je oprávněn opatrovník, kterým sice je jeden z žalobců, ale ve sporu nevystupuje v pozici opatrovníka. Pokud by právo připouštělo, že každý, kdo o někoho pečuje, a to bez ohledu na vůli opečovávaného (případně vůli toho, kdo je oprávněn tuto vůli nahradit a je soudem kontrolován), otevírala by se údajně teoretická možnost, že faktickým beneficientem nepochybně potřebných prostředků se stane ten, kdo se fakticky ujme péče, byť proti vůli toho, kdo je oprávněn a povinen zvolit optimální variantu.
19. V případě odvození aktivní legitimace od fakticity péče pečující osoby, bez ohledu na skutečnou nebo nahrazující vůli oprávněného subjektu, mohou podle vedlejší účastnice vznikat spory, kdo skutečně pečuje, kdo pečuje víc, kdo má pečovat v budoucnu apod. Jediným subjektem, kdo je oprávněn tyto volby provést, je údajně ten, kdo péči potřebuje nebo je obecným soudem k této volbě určen jako opatrovník. Vedlejší účastnici se jeví nezbytné, aby tato volba byla učiněna v roli opatrovníka, pouze pak ji je možné podřídit kontrole v rámci soudního dohledu nad opatrovnictvím.
20. Česká pojišťovna namítá, že i osoba odpovědná za škodu má nárok na určitou míru právní jistoty, tedy na to, aby bylo nepochybně stanoveno, že ten, kdo nárok požaduje, je skutečně tím, kdo jej potřebuje. Běžný původce škody nemůže podle vedlejší účastnice být vystaven povinnosti uhradit škodu každému, kdo o sobě prohlásí, že pečuje o toho, kdo péči potřebuje, aniž by bylo jasným způsobem stanoveno, že si to opečovávaná osoba přeje nebo že tuto vůli nahrazuje osoba k tomu povolaná a způsobem, který tomuto odpovídá. Vedlejší účastnice v této souvislosti upozorňuje, že uplatnění vlastního nároku opatrovníkem se může teoreticky (v jiných případech) jevit jako obcházení ustanovení o střetu zájmů a obecného režimu kontroly opatrovnické činnosti.
21. Jak Česká pojišťovna dále uvádí, z hlediska obecné spravedlnosti se jeví jako záhodno, aby nárok šel vždy za tím, k jehož prospěchu je stanoven, nebo aby alespoň nad ním měl plnou kontrolu, případně aby tuto kontrolu měla osoba, která je za tuto volbu obsahově odpovědná v rámci dohledu, který společnost stanoví.
22. Vedlejší účastnice poukazuje na §2960 nového občanského zákoníku, podle něhož je přímým oprávněným ten, kdo vynaložil účelně vynaložené náklady. Pojem účelně je podle jejího názoru potřeba vnímat jako podmínku, že náklady skutečně sloužily účelu, který je ztotožněn se zájmem osoby, k jejímuž prospěchu je tato povinnost stanovena. Vedlejší účastnice dovozuje, že v případě starší právní úpravy se tento zájem prosazoval skrze procesní pravidla a úvahy o aktivní legitimaci.
23. Vedlejší účastnice se dále vyjádřila k nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 870/14, který podle jejího názoru předjímá výsledek i nyní probíhajícího řízení. Jakkoli Česká pojišťovna nechce uvedený nález zpochybňovat, měl by být Ústavní soud při rozhodování maximálně obezřetný, jelikož (re)definicí hranic ústavnosti zasahuje do výkladu obyčejného práva, což je doména, které se obvykle zříká. Pokud už tak činí, tak by se měl současně vyjádřit k potenciální hranici důsledků svého kroku. Pokud Ústavní soud v rámci své role prolamuje doposud zažitý "právní mýtus", jenž má protiústavní povahu, musí údajně v rámci tohoto prolomení vyjádřit i hranice uplatnitelnosti nového principu. V citovaném nálezu se podle vedlejší účastnice prolomily dva doposud nezpochybnitelné principy. Prvním z nich je otázka nároku jako takového. Pokud někdo pečuje v rámci domácí péče o osobu blízkou, tak tradiční a konzervativní výklad práva, který Ústavní soud dle nálezu sp. zn. I. ÚS 870/14 považuje za překonaný a protiústavní, této osobě nároky nepřiznává. Druhou otázkou je pak otázka aktivní legitimace k uplatnění tohoto nároku. Jestliže Ústavní soud v roli strážce ústavnosti tyto principy prolamuje, měl by dle účastníka řízení sdělit, kde jsou hranice takto uplatněných nároků a procesních možností. Právo nemůže být bezbřehé v žádném ohledu a popření jakýchkoliv hranic by vedlo k entropii.
24. Vedlejší účastnice v této souvislosti poukazuje i na to, že původní hmotněprávní norma, o kterou se opírá nárok ve svém základu, je občanský zákoník v podobě, která platila v únoru 1991. Tehdy platný ústavní pořádek definovala Ústava z roku 1960. I původci škody by přitom podle vedlejší účastnice měli požívat určitou míru právní jistoty. Stejně jako pachatel trestného činu má mít jistotu maximálního trestu, měl by mít původce civilního deliktu jistotu ohledně katalogu titulů, které jej mohou ohrozit.
25. V souzeném případě je původcem škody právnická osoba, která je kryta pojištěním, což má vyvolávat dojem, že je možné definici škody posouvat neomezeně. Vyslovené právní věty se ovšem budou vztahovat na všechny případy a v této souvislosti má být legitimní si klást otázku, zda původce škody odpovídá za zcela všechny následky časově neomezeně, přičemž tyto nároky rostou, jak se vyvíjí povědomí o ústavním pořádku. Vedlejší účastník řízení má za to, že v případě přiznání konkrétního nároku je třeba vždy zkoumat, zda bylo uplatnění domácí péče namísto jiného druhu péče skutečně pro oběť deliktního jednání nejlepší volbou a zda procesní uplatnění skrze pečující osobu je skutečně jediné možné. Současně by měl Ústavní soud konstatovat možnosti určitých korektivů, kterými jsou dobré mravy, popřípadě jiné okolnosti konkrétního případu.
26. Pokud by tedy Ústavní soud chtěl ústavní stížnosti vyhovět, měl by dle názoru vedlejší účastnice zohlednit výjimečnost věci, nikoli stanovit obecné pravidlo.
27. Obdržená vyjádření byla stěžovatelům zaslána k případné replice. V ní stěžovatelé zejména odkázali na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 870/14, kterým bylo rozhodováno o de facto totožném nároku.
28. Stěžovatelé také zdůraznili, že před prvostupňovými i odvolacími soudy se náklady na pečování běžně přiznávaly po celou dobu účinnosti občanského zákoníku z roku 1964, a to až do doby, kdy Nejvyšší soud konstatoval neexistenci nároku. Před soudy prvních i druhých stupňů nebylo ani pochyb o tom, že se jedná o náklady léčení. Stejně tak se nárok odškodňoval mimosoudně. Stěžovatelé připouští, že se rovněž objevovaly spory o aktivní legitimaci, ovšem o aktivní legitimaci poškozeného, neboť o tom, že jsou aktivně legitimovány pečující osoby, spory nepanovaly, což má dokládat i nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 444/11, který potvrdil jak existenci nároku, tak aktivní legitimaci poškozeného. Tento nález začaly následně soudy vykládat tak, že oproti ustálené praxi má aktivní legitimaci pouze poškozený. Nejvyšší soud v návaznosti na uvedený nález dovodil, že se jedná o zvláštní nárok, který nelze podřadit pod náklady léčení, a že k uplatnění nároku je legitimován pouze poškozený oproti nákladům léčení, které může požadovat i ten, kdo je vynaložil (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 218/2011 ze dne 29. 7. 2013).
29. Charakterizování nároku jako zvláštního nároku nespadajícího pod náklady léčení pak mělo údajně ten efekt, že odškodnitelné byly dle Nejvyššího soudu pouze úkony směřující bezprostředně ke zlepšení zdravotního stavu, a aktivní legitimace tím byla přiznána pouze poškozenému. Tento restriktivní názor Nejvyššího soudu byl dle stěžovatelů korigován nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2930/13 ze dne 11. 11. 2014, který mimo jiné podřadil náklady pečování výslovně pod náklady léčení. Podle ustanovení §449 odst. 3 občanského zákoníku se přitom náklady léčení hradí tomu, kdo je vynaložil, což jsou v projednávané věci údajně stěžovatelé, neboť nelze přijmout závěr, že vynaložením nákladů se rozumí jen finanční ztráta v podobě vynaložení konkrétních finančních částek. Za toto vynaložení musí naopak podle stěžovatelů být považováno i vynaložení faktické práce.
30. Stěžovatelé považují za zavádějící argumentaci České pojišťovny, podle níž přiznání aktivní legitimace pečujícím osobám prolamuje definici škody a způsobuje bezbřehost předmětného nároku. Podle stěžovatelů je již zcela nesporné, že nárok na náhradu nákladů pečování existuje. Přiznáním aktivní legitimace pečujícím osobám nedošlo k rozšíření nároku, jelikož škůdce vždy zaplatí jen jednou.
31. Argumentace vedlejších účastníků stran nedostatku aktivní legitimace se podle stěžovatelů odvíjí od formalistického výkladu práva, který je v rozporu se smyslem a účelem nákladů na pečování a rovněž se smyslem a účelem úpravy náhrady škody na zdraví. Takovýto formalistický výklad údajně porušuje právo stěžovatelů na spravedlivý proces.
32. Vzhledem k tomu, že k objasnění věci není třeba nařizovat ústní jednání, neboť v tomto směru jsou plně postačující obdržená vyjádření, rozhodl Ústavní soud ve věci podle §44 zákona o Ústavním soudu bez jeho konání.
III. Vlastní posouzení
33. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací přednesenou v ústavní stížnosti, s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 a s obdrženými vyjádřeními, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
34. Ústavní soud prvně, i s ohledem na některé argumenty České pojišťovny, poznamenává, že existence nároku na náhradu nákladů spojených s péčí o nesoběstačnou osobu vyplývá již z nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/12, IV. ÚS 444/11 a I. ÚS 2930/13, jakož i z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1778/2014. Podle posledně uvedeného rozhodnutí pod tyto náklady spadají i náklady na udržení více či méně stabilizovaného zdravotního stavu v situaci, kdy se další zlepšení nepředpokládá, a rovněž skutečně vynaložené náklady na zajištění pomoci při životních úkonech poškozeného či zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k trvalým následkům poškození zdraví nemůže sám vykonávat. Zajišťují-li péči o poškozeného osoby blízké, je nárok dán tehdy, jestliže rozsah jejich činnosti převyšuje míru únosnou pro běžnou lidskou a rodinnou solidaritu a vymyká se běžné rodinné spolupráci a přirozené bezplatné péči.
35. Nejvyšší soud samotnou existenci tohoto nároku nezpochybnil ani v ústavní stížností napadeném rozsudku, a Ústavní soud tak považuje v tomto směru za dostatečné na výše uvedená rozhodnutí, která se předmětnou otázkou důkladně zabývala, pro stručnost odkázat.
36. Podstatou napadeného rozsudku Nejvyššího soudu je tedy pouze to, že aktivní legitimaci k uplatnění předmětného nároku nemají stěžovatelé, jakožto osoby pečující, nýbrž sám poškozený.
37. Ústavní soud s Nejvyšším soudem souhlasí, že v důsledku jeho právního názoru nedochází k situaci, nastíněné v nálezu sp. zn. I. ÚS 870/14, že je na osoby blízké přeneseno břemeno důsledků újmy na zdraví poškozeného v neúměrném rozsahu, a škůdce tak je zcela osvobozen od povinnosti nahradit náklady péče o poškozeného. Stejně tak je nutno Nejvyššímu soudu přisvědčit, že nelze vyloučit uplatnění nároku samotným poškozeným jen s odkazem na jeho zdravotní stav a z něj plynoucí nezpůsobilost žalobu podat. Takový postup by koneckonců byl patrně v rozporu s čl. 13 odst. 1 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, podle něhož mají smluvní strany povinnost zajistit osobám se zdravotním postižením účinný přístup ke spravedlnosti na rovnoprávném základě s ostatními, mimo jiné i prostřednictvím procedurálních a věku odpovídacích úprav, s cílem usnadnit jim účinné plnění jejich role jako přímých nebo nepřímých účastníků. Zde je každopádně nutno dodat, že úvaha, kterou Ústavní soud v tomto ohledu pronesl, neměla na rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 870/14 vliv, jelikož k závěru o aktivní legitimaci Ústavní soud došel především na základě interpretace §449 odst. 1 a 3 občanského zákoníku z roku 1964, jak bude uvedeno dále.
38. Ústavní soud nicméně nyní stojí před otázkou, nakolik je rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož podstatou je pouze právní názor, že nárok na náhradu nákladů spojených s péčí o nesoběstačnou osobu náleží přímo poškozenému, nikoli osobám pečujícím, skutečně rozporný s ústavním pořádkem.
39. Nejvyšší soud k uvedenému závěru došel interpretací §449 odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964, podle níž stěžovatelé tím, že o svého syna v daném období pečovali, náklady sami nevynaložili (a tato péče se tak hradí přímo poškozenému podle §449 odst. 1). Naopak Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 870/14 dovodil, že i samotná péče ono vynaložení nákladů představuje. Spor tedy spočívá především ve výkladu podústavního práva, což je doména Nejvyššího soudu, do níž Ústavnímu soudu zasahovat zásadně nepřísluší.
40. Uvedené však neznamená, že by Nejvyšší soud mohl při výkladu podústavního práva postupovat zcela libovolně. Ústavní soud může a musí do této jeho činnosti zasáhnout tehdy, pokud by Nejvyšším soudem zvolený výklad vedl k protiústavním důsledkům, případně pokud by představoval zjevný exces. Ovšem vzhledem k tomu, že i předcházející nálezy Ústavního soudu implicitně i výslovně přiznaly aktivní legitimaci poškozenému, nemůže Ústavní soud dojít k závěru, že nepřiznání aktivní legitimace pečujícím osobám vede bez dalšího k porušení jejich základních práv. Totiž jediný výklad, který by takový závěr při existenci dřívějších nálezů Ústavního soudu umožňoval, by byl ten, že ústavní pořádek a práva z něj plynoucí vyžadují, aby aktivně legitimovány byly zároveň osoby poškozené i osoby o ně pečující. Takový požadavek však z ničeho nevyplývá, neboť nic nebrání tomu, aby se poškozený (buď sám, nebo prostřednictvím opatrovníka) svého nároku domohl, a stejně tak nic nebrání, aby následně došlo k jakémukoli vypořádání mezi poškozeným a osobami, které o něj pečují (aniž by bylo vyžadováno, aby poškozený cokoli dopředu formálně proplácel; viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/12).
41. Navzdory všemu právě uvedenému I. senát Ústavního soudu přistoupil ke zrušení ústavní stížností napadeného rozsudku, a nezvažoval proto postup podle §23 zákona o Ústavním soudu. Důvodem je zejména ochrana legitimního očekávání stěžovatelů, a to za situace, kdy právní úprava v občanském zákoníku z roku 1964 nebyla jednoznačná, což se promítlo i v judikatuře Nejvyššího soudu (nabízí se např. otázka, nakolik v současnosti zastávanému výkladu toho, co je myšleno vynaložením nákladů, odpovídá rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2127/2006 ze dne 24. 10. 2006) a zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě a poněkud nejednotně hledal cestu, jak právní úpravu interpretovat v souladu s ústavním pořádkem. To pak vyústilo právě i v nález sp. zn. I. ÚS 870/14, kterým bylo vyhověno prakticky totožné ústavní stížnosti týchž stěžovatelů. Za těchto okolností bylo podle názoru Ústavního soudu nezbytné i této ústavní stížnosti vyhovět s tím, že v této projednávané věci nelze stěžovatelům aktivní legitimaci upřít (a je i poškozeného tak o dané finanční prostředky fakticky zcela připravit), neboť tím v konečném důsledku dochází k porušení práv stěžovatelů garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny.
42. Není důvodu, aby v budoucnu nebyla respektována judikatura Nejvyššího soudu s tím, že nárok na náhradu nákladů péče by měl být uplatňován, skrze opatrovníka, přímo poškozeným.
43. Pro úplnost k poznámce Nejvyššího soudu Ústavní soud poznamenává, že výší náhrady nákladů za péči o nesoběstačnou osobu poskytovanou osobou blízkou se podrobně zabýval v nálezu sp. zn. I. ÚS 2930/13 ze dne 11. 11. 2014.
IV. Závěr
44. S ohledem na shora odůvodněná zjištění Ústavní soud v souladu s §82 zákona o Ústavním soudu podané ústavní stížnosti vyhověl a rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1088/2015-78 ze dne 1. 6. 2015 zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.