ECLI:CZ:US:2007:1.US.2230.07.1
sp. zn. I. ÚS 2230/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. D., zastoupené Mgr. Veronikou Lehnertovou, advokátkou se sídlem Teplice, Nám. Svobody 1, proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 19. 4. 2002, čj. X, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2005, čj. 40 Ca 119/2004 - 16, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2007, čj. 6 Ads 69/2005 - 39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 19. 4. 2002, čj. X (dále jen "ČSSZ"), kterým jí byl přiznán plný invalidní důchod od prosince 2002 ve výši 3 494,-- Kč, dále zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2005, čj. 40 Ca 119/2004 - 16, kterým byla žaloba stěžovatelky zamítnuta a zrušení rozsudku ze dne 30. 5. 2007, čj. 6 Ads 69/2005 - 39, kterým Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení. Zdůraznila, že přesídlila do České republiky v roce 1992 na základě pozvání vlády, adresovaného Volyňským Čechům z Černobylské oblasti. Před příchodem do ČR byla zaměstnána na Ukrajině od 1. 9. 1966 do 14. 4. 1992. Poté byla, od 5. 1. 1993 do 27. 1. 1995, zaměstnána i v ČR. Od 28. 1. 1995 byl stěžovatelce přiznán částečný invalidní důchod, do jehož výše byla započtena i doba zaměstnání na Ukrajině. Od 1. 10. 2001 byl stěžovatelce přiznán plný invalidní důchod ve výši 3 332,-- Kč, který jí byl, od prosince 2001, zvýšen na částku 3 494,-- Kč. Při výpočtu plného invalidního důchodu však již nebyla zohledněna doba jejího zaměstnání na Ukrajině s odůvodněním, že pozbyla platnosti Dohoda mezi ČR a SSSR o sociálním zabezpečení. Stěžovatelka dále uvedla, že dne 15. 11. 2004 vydala ČSSZ další rozhodnutí, pod čj. X/522, kterým změnila rozhodnutí ze dne 19. 4. 2002 a přiznala stěžovatelce plný invalidní důchod, počínaje lednem 2004, ve výši 5 786,-- Kč s odůvodněním, že vstoupila v platnost Smlouva mezi ČR a Ukrajinou o sociálním zabezpečení č. 19/2003 Sb.m.s. Při stanovení výše tohoto důchodu byla již stěžovatelce započtena i doba zaměstnání na Ukrajině. Zvýšený důchod však byl stěžovatelce vyplácen až ode dne 1. 4. 2003, kdy vstoupila v platnost výše uvedená Smlouva, nikoliv již od 1. 10. 2001, kdy jí na plný invalidní důchod vznikl nárok.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se stěžovatelka domnívá, že napadeným rozhodnutím ČSSZ i následnými rozsudky obecných soudů byla porušena její základní práva, jako státní občanky České republiky, podle čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Při rozhodování o přiznání plného invalidního důchodu a stanovení jeho výše nebyla posuzována jako občanka České republiky, kterou v době prvního rozhodnutí ve věci již dva roky byla. Postup, jímž jí při výpočtu plného invalidního důchodu nebyla započtena doba zaměstnání na Ukrajině, s odkazem na neexistující dohodu mezi ČR a Ukrajinou o sociálním zabezpečení, s odůvodněním, že Dohoda mezi ČR a SSSR pozbyla vůči Ukrajině platnost dnem 28. 2. 2000, není v souladu s principy ústavního pořádku. Stěžovatelka se cítí zkrácena na svých právech tím, že ČSSZ i soudy vycházely nesprávně ze skutečnosti, že neexistovala mezinárodní smlouva, která by postup při úpravě sociálního zabezpečení upravovala. Podle stěžovatelky nebylo, v jejím případě, aplikace takové smlouvy třeba a doba zaměstnání na Ukrajině jí měla být započtena do vyměřovacího základu a zohledněna při výpočtu výše plného invalidního důchodu, stejně jako každému jinému občanu ČR. Stěžovatelka se cítí být diskriminována v souvislosti se svým národním původem. Uvedenými rozhodnutími byl porušen princip rovnosti, protože jí nebylo poskytnuto Listinou zaručené právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří stejně jako každému jinému občanovi České republiky.
Jak Ústavní soud zjistil, napadeným rozhodnutím ČSSZ ze dne 19. 4. 2002 byl stěžovatelce přiznán plný invalidní důchod ve výši 3 494,-- Kč měsíčně. Žalobou, podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), se domáhala, aby jí byla do výše procentní výměry důchodu započtena doba, po kterou pracovala na Ukrajině. Krajský soud napadeným rozsudkem ze dne 4. 12. 2003 její žalobu zamítl. Nejvyšší správní soud tento rozsudek zrušil svým rozhodnutím ze dne 17. 6. 2004, čj. 2 Ads 3/2004 - 48, a zavázal krajský soud, aby posoudil otázku, zda ČSSZ měla při výpočtu předmětného invalidního důchodu zohlednit i stěžovatelčino dřívější zaměstnání na Ukrajině a jaký význam v tomto směru měla Dohoda mezi Československou republikou a SSSR o sociálním zabezpečení ze dne 2. 12. 1959, vyhlášená pod č. 116/1960 Sb. (dále jen "Dohoda o sociálním zabezpečení se SSSR").
Mezitím ČSSZ, na základě Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o sociálním zabezpečení č. 29/2003 Sb.m.s. (dále jen "Smlouva s Ukrajinou") změnila, ještě před novým rozhodnutím soudu, své první rozhodnutí a vydala dne 15. 11. 2004 rozhodnutí nové, v němž přiznala stěžovatelce plný invalidní důchod ve výši 5 204,-- Kč měsíčně a podle čl. 13 a čl. 139 Smlouvy s Ukrajinou, v souladu s nařízením vlády č. 337/2003 Sb., jej upravila na celkovou výši 5 786,-- Kč měsíčně. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedla, že výplata invalidního důchodu v této výši náleží stěžovatelce od 1. 4. 2003, tj. ode dne, kdy nabyla Smlouva s Ukrajinou platnost.
Krajský soud opět žalobu stěžovatelky zamítl. Uvedl, že při svém rozhodování vyšel ze skutkového a právního stavu k datu vydání druhého, změněného rozhodnutí ČSSZ, tedy ke dni 15. 11. 2004. Dospěl k závěru, že ČSSZ postupovala správně, pokud ve svém prvním rozhodnutí dobu pojištění na Ukrajině od 1. 9. 1966 do 14. 4. 1992 stěžovatelce nezapočetla, neboť k datu 28. 2. 2000 pozbyla, ve vztahu k Ukrajině, platnost Dohoda o sociálním zabezpečení se SSSR, a to z toho důvodu, že Ukrajina, na rozdíl např. od Běloruska, do ní nesukcedovala. Rovněž upozornil na skutečnost, že Smlouva s Ukrajinou byla uzavřena již 1. 1. 2001, ale díky ratifikačnímu procesu vstoupila v platnost až dne 1. 4. 2003. Krajský soud vyjádřil shodný názor s ČSSZ, že v případě stěžovatelky bylo na dobu zaměstnání získanou na Ukrajině pohlíženo jako na dobu získanou v "nesmluvní cizině". Proto mohla být, pro účely důchodového pojištění, zhodnocena pouze za předpokladu zaplacení pojistného ze strany stěžovatelky, k čemuž nedošlo. Ke druhému, změněnému rozhodnutí ČSSZ krajský soud zaujal stanovisko, že doba zaměstnání na Ukrajině byla stěžovatelce správně zhodnocena na podkladě potvrzení ukrajinského nositele pojištění v souladu s čl. 39 odst. 4 Smlouvy s Ukrajinou. Závěrem krajský soud poukázal na čl. 39 odst. 1 Smlouvy s Ukrajinou, podle něhož tato smlouva nezakládá žádné nároky na dávky za dobu před jejím vstupem v platnost, tedy před 1. 4. 2003.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky proti zmíněnému rozsudku krajského soudu zamítl. Stěžovatelka uplatnila výslovně důvod kasační stížnosti stanovený v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., SŘS a domáhala se zhodnocení doby zaměstnání na Ukrajině pro stanovení nároku na plný invalidní důchod po dobu od 1. 10. 2001 do 31. 3. 2003, s ohledem na §19 odst. 1 a §71 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. a čl. 20 odst. 3 Dohody o sociálním zabezpečení se SSSR.
Jádro kasačních námitek stěžovatelky tvoří nesouhlas s tím, že změněným rozhodnutím ČSSZ jí byl přiznán nárok na zvýšený plný invalidní důchod v důsledku zohlednění dob zaměstnání na Ukrajině v souvislosti s počátkem platnosti Smlouvy s Ukrajinou až ode dne 1. 4. 2003, nikoliv již od data přiznání nároku na důchod, tedy od 1. 10. 2001. Nejvyšší správní soud posoudil otázku práva aplikovatelného na posuzovanou právní věc a dospěl k závěru, že nárok stěžovatelky na starobní důchod v období od jeho přiznání do 31. 3. 2003 a jeho výši je nutno posuzovat primárně podle zákona č. 155/1995 Sb. Ten stanoví podmínky vzniku na plný invalidní důchod v §39. Z jeho dikce plyne, že pojištěnec je plně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu: a) poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 % nebo b) je schopen pro zdravotní postižení soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek. Dohoda mezi ČR a SSSR o sociálním zabezpečení, na jejímž základě byla stěžovatelce zhodnocena doba zaměstnání na Ukrajině v případě přiznání částečného invalidního důchodu rozhodnutím ČSSZ v roce 1995, by podle čl. 10 Ústavy ČR, ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb., byla použitelná na rozhodování o plném invalidním důchodu jen za předpokladu, že by v době podání žádosti o důchod byla závazná ve vztahu k nějakému existujícímu státu, na jehož území stěžovatelka získala v minulosti doby zaměstnání nebo jiné činnosti, která by byla podle této dohody a podle zákona č. 155/1995 Sb. započitatelná jako doba pojištění. Předmětná Dohoda o sociálním zabezpečení se SSSR platila, ve vztahu k Ukrajině, jako nástupnickému státu SSSR, pouze do 28. 2. 2000, kdy pozbyla platnosti dnem vstupu v platnost Protokolu mezi vládou České republiky a kabinetem ministrů Ukrajiny o dvoustranných smluvních vztazích mezi Českou republikou a Ukrajinou. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka požádala o přiznání plného invalidního důchodu dne 19. 4. 2001, nemohla jí být doba zaměstnání, získaná na Ukrajině od 1. 9. 1996 do 14. 4. 1992, započítána. Podle §13 odst. 1 zákona č. 1955/1995 Sb. se doba zaměstnání v cizině před 1. lednem 1990 hodnotí jen v případě, že za ni bylo zaplaceno pojistné.
V době vzniku nároku na plný invalidní důchod Smlouva s Ukrajinou neplatila, a tudíž nebylo možno aplikovat ani Dohodu o sociálním zabezpečení se SSSR. Uvedená skutečnost je odůvodněna článkem 39 odst. 1 Smlouvy s Ukrajinou, podle kterého tato smlouva nezakládá žádné nároky na dávky za dobu před jejím vstupem v platnost. Tím vylučuje svoji zpětnou účinnost. V této souvislosti Nejvyšší správní soud podotkl, že ani čl. 20 bod 3 Dohody o sociálním zabezpečení se SSSR, jehož se stěžovatelka dovolává, na věci nic nemůže změnit. Závěrem Nejvyšší správní soud poukázal na skutečnost, že České republice nelze klást za vinu, že ve vztahu k některým nástupnickým státům po bývalém SSSR Dohoda o sociálním zabezpečení nebyla v platnosti již ke dni, kdy stěžovatelka požádala o důchod. K platnosti Dohody o sociálním zabezpečení se SSSR bylo, v případě jejich nástupnických států, vždy třeba souhlasu obou smluvních stran. Tohoto souhlasu se ne vždy podařilo dosáhnout, což je v mezinárodních vztazích běžným jevem. Ze žádné ústavní kautely ani z žádného právního principu nelze dovozovat, že by Česká republika musela jednostranně, bez adekvátní reciprocity ze strany druhého státu, uznávat pro účely svého systému důchodového pojištění doby stěžovatelkou odpracované v tomto druhém státě.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s právními názory obecných soudů, jinými slovy odmítá akceptovat zcela jednoznačně a jasně vyjádřený právní závěr krajského soudu i Nejvyššího správního soudu o neplatnosti Smlouvy o sociálním zabezpečení se SSSR a o dni vzniku platnosti Smlouvy s Ukrajinou. Jak z odůvodnění výše uvedených rozhodnutí vyplývá, nemohlo zde dojít ke stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích práv jako státní občanky ČR, neboť část doby zaměstnání odpracovala na Ukrajině a za tuto dobu nebylo zaplaceno pojistné Pokud by se ve stejné situaci ocitl jiný občan ČR, byla by jeho situace posuzována stejným způsobem.
Jak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, jeho posláním je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v Ústavě České republiky a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud se zabýval ústavností řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem. Krajský soud shromáždil dostatek důkazů potřebných pro rozhodnutí ve věci, nalezl nejen příslušnou právní normu, ale zároveň přezkoumal i mezinárodní smlouvy, o které stěžovatelka opírala svoje argumenty. Poté vyvodil právní závěry, které řádně odůvodnil. Nejvyšší správní soud se zabýval rozborem právních norem i mezinárodních smluv, z nichž bylo třeba v dané věci vycházet, vyložil použití těchto norem i mezinárodních smluv v širších souvislostech a zcela jasně a srozumitelně odůvodnil svůj právní závěr. Výklad dané problematiky Nejvyšším správním soudem je zcela přesvědčivý, je opřen o konkrétní právní normy. Zabýval se i ústavněprávní rovinou dané problematiky a se všemi námitkami stěžovatelky se vypořádal. Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu