ECLI:CZ:NSS:2007:6.ADS.69.2005
sp. zn. 6 Ads 69/2005 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Marie Turkové v právní věci
žalobkyně: V. D., zastoupena Mgr. Ivou Dvořákovou, advokátkou, se sídlem
Baarova 1594/16, Teplice, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem
Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem č. j. 40 Ca 119/2004 - 16 ze dne 31. 3. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované z 19. 4. 2002 (dále převážně jen „původní rozhodnutí“) byl
žalobkyni (dále jen „stěžovatelka“) od 1. 10. 2001 přiznán plný invalidní důchod podle §39
odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění (dále jen „zákon
č. 155/1995 Sb.“), ve výši 3332 Kč měsíčně; podle nařízení vlády č. 345/2001 Sb. jí byla
od prosince 2001 zvýšena procentní výměra důchodu na 2184 Kč měsíčně, celkem tedy
stěžovatelce byl přiznán plný invalidní důchod ve výši 3494 Kč měsíčně. Proti tomuto
rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, jíž se domáhala započítání doby, po kterou pracovala
na Ukrajině. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 40 Ca 188/2002 - 31 ze dne
4. 12. 2003 byla žaloba zamítnuta. K podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
svým rozhodnutím č. j. 2 Ads 3/2004 - 48 ze dne 17. 6. 2004 tento rozsudek zrušil,
neboť shledal, že krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí z jiných než žalobních
důvodů; přitom krajský soud zavázal, aby se vypořádal s otázkou, zda žalovaná měla
při výpočtu předmětného invalidního důchodu zohlednit i stěžovatelčino dřívější zaměstnání
na Ukrajině a jaký význam v tomto směru měla Dohoda mezi Československou republikou
a Svazem sovětských socialistických republik o sociálním zabezpečení ze dne 2. 12. 1959
vyhlášená pod č. 116/1960 Sb. (dále převážně jen „Dohoda o sociálním zabezpečení
se SSSR“).
V souvislosti se vstupem v platnost Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou
o sociálním zabezpečení č. 29/2003 Sb.m.s. (dále převážně jen „Smlouva s Ukrajinou“)
žalovaná k 1. 4. 2003 změnila (ještě před novým rozhodnutím soudu) své původní rozhodnutí
tak, že stěžovatelce rozhodnutím z 15. 11. 2004 (dále převážně jen „změněné rozhodnutí“)
přiznala od 1. 10. 2001 plný invalidní důchod ve výši 5204 Kč měsíčně podle §39 zákona
č. 155/1995 Sb. a podle čl. 13 a čl. 39 Smlouvy s Ukrajinou a v souladu s vládním nařízením
č. 337/2003 Sb. jej upravila na částku 5786 Kč měsíčně. V odůvodnění uvedla, že „výplata“
invalidního důchodu stěžovatelce náleží od 1. 4. 2003, tj. od vstupu Smlouvy s Ukrajinou
v platnost.
V dalším řízení krajský soud vyzval stěžovatelku, aby se vyjádřila k výše popsané
změně rozhodnutí a sdělila, zda je tímto postupem uspokojena. Poučil ji o důsledcích absence
vyjádření. Stěžovatelka uvedla, že se cítí být i nadále poškozena tím, že jí nebyl vyplacen
doplatek důchodu za období od 1. 10. 2001 do 31. 3. 2003, byť jí žalovaná přiznala plný
invalidní důchod již od 1. 10. 2001, a proto nesouhlasila se zastavením řízení. Při ústním
jednání trvala na své žalobě proti rozhodnutí žalované, v níž odkázala na důvody,
pro které přicestovala do České republiky, a požadovala, aby byl výpočet důchodu proveden
na základě zákona č. 155/1995 Sb., a to v souladu s Dohodou o sociálním zabezpečení
se SSSR tak, že se do výpočtu započte i doba zaměstnání na Ukrajině.
Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalované a žalobu stěžovatelky zamítl.
V odůvodnění rozsudku uvedl, že při přezkumu vyšel ze skutkového a právního stavu,
který tu byl k datu vydání změněného rozhodnutí, t. j. k 15. 11. 2004, kterým se změnilo
původní rozhodnutí. Konstatoval, že žalovaná v původním rozhodnutí dobu pojištění
na Ukrajině od 1. 9. 1966 do 14. 4. 1992 stěžovatelce správně nezapočetla,
protože k 28. 2. 2000 pozbyla ve vztahu k Ukrajině platnost Dohoda o sociálním zabezpečení
se SSSR, neboť Ukrajina, narozdíl např. od Ruska či Běloruska, do ní nesukcedovala.
Dále poukázal na skutečnost, že dne 1. 7. 2001 sice byla uzavřena Smlouva s Ukrajinou,
ta však v souvislosti s ratifikačním procesem vstoupila v platnost až ke dni 1. 4. 2003. Shodně
se žalovanou se domníval, že v případě stěžovatelky tak bylo na dobu zaměstnání získanou
na Ukrajině pohlíženo jako na dobu získanou v „nesmluvní cizině“, a proto mohla být
pro účely důchodového pojištění zhodnocena pouze za předpokladu zaplacení pojistného.
Ke změněnému rozhodnutí se krajský soud vyjádřil tak, že doba zaměstnání na Ukrajině
od 1. 9. 1965 do 9. 12. 1992 byla stěžovatelce správně zhodnocena na podkladě potvrzení
ukrajinského nositele pojištění v souladu s čl. 39 odst. 4 Smlouvy s Ukrajinou po jejím vstupu
v platnost. Krajský soud uzavřel argumentaci odkazem na čl. 39 odst. 1 Smlouvy s Ukrajinou,
ve smyslu kterého Smlouva s Ukrajinou nezakládá žádné nároky na dávky za dobu
před svým vstupem v platnost, tedy před 1. 4. 2003.
Proti rozsudku krajského soudu blíže označenému v záhlaví podala stěžovatelka
kasační stížnost, a to do výroku o zamítnutí žaloby. Výslovně uplatnila důvod kasační
stížnosti stanovený v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., správního řádu soudního
(dále jen „s. ř. s.“). Domáhá se zhodnocení doby zaměstnání na Ukrajině pro stanovení nároku
na plný invalidní důchod po dobu od 1. 10. 2001 do 31. 3. 2003 s ohledem na §19 odst. 1 a 2
a §71 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. a článek 20 odst. 3 Dohody o sociálním zabezpečení se
SSSR. Dle názoru stěžovatelky se krajský soud nevypořádal s její argumentací, neboť pouze
odkázal na ustanovení Smlouvy s Ukrajinou, která je však závazná až od 1. 4. 2003. Má za to,
že při přezkumu rozhodnutí žalované krajský soud nevycházel ze skutkového a právního
stavu, který byl v době rozhodování žalované, a přestože se žalovaná při výpočtu výše
důchodu za období od 1. 10. 2001 neřídila platnými právními předpisy, žalobu stěžovatelky
zamítl. Závěrem stěžovatelka podotkla, že na území České republiky přesídlila na pozvání
vlády České republiky adresované Volyňským Čechům z postižené černobylské oblasti.
Napadeným rozhodnutím jí nebyla zajištěna řádná ochrana práv, a proto navrhla,
aby Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti mj. sdělila, že ustanovení §71 zákona
č. 155/1995 Sb. má ochranný charakter a nezabývá se otázkou zápočtu dob pojištění,
nýbrž zakotvuje provedení tzv. „srovnávacího výpočtu“ důchodu podle současných
a předchozích právních předpisů. Uvedla, že se tímto postupem řídila, jak při vydání
původního tak i změněného rozhodnutí. Dále konstatovala, že v obou případech postupovala
v souladu s §19 zákona č. 155/1995 Sb., a zaručila tak stěžovatelce výpočet plného
invalidního důchodu se zohledněním výpočtového základu, z něhož byl přiznán dřívější
důchod, v daném případě částečný invalidní důchod přiznaný od 28. 1. 1995.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a zjistil, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozhodnutí (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102
s. ř. s.), a je zastoupena advokátkou.
Ze správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení věci:
Dne 19. 4. 2002 žalovaná stěžovatelce přiznala plný invalidní důchod ve výši 3494 Kč
od 1. 10. 2001 podle §39 zákona č. 155/1995 Sb. Požadovanou dobu od 1. 9. 1966
do 14. 4. 1992, kdy byla stěžovatelka zaměstnána na Ukrajině, žalovaná pro výši
tohoto důchodu nezhodnotila, neboť Dohoda o sociálním zabezpečení se SSSR pozbyla dnem
28. 2. 2000 ve vztahu k Ukrajině platnosti a stávající právní úprava neumožňuje zaplacení
pojistného za doby zaměstnání před 1. 1. 1996. Pro nárok na plný invalidní důchod žalovaná
hodnotila v požadované době pouze péči o dítě v letech 1969 až 1972 a 1973 až 1977.
Dne 15. 11. 2004 žalovaná vydala z vlastního podnětu nové rozhodnutí, jímž stěžovatelce
přiznala plný invalidní důchod ve výši 5786 Kč od 1. 10. 2001 podle §39 zákona
č. 155/1995 Sb. a podle čl. 13 a 39 Smlouvy s Ukrajinou. Své rozhodnutí zdůvodnila nabytím
platnosti Smlouvy s Ukrajinou k 1. 4. 2003 a stěžovatelce pro výši nároku započetla
požadované doby zaměstnání na Ukrajině. Poukázala na skutečnost, že k tomuto datu měla
stěžovatelka trvalý pobyt na území České republiky, a proto se dle čl. 39 považují doby
pojištění získané k tomuto datu podle právních předpisů Ukrajiny za doby pojištění České
republiky. I když žalovaná ve výroku nového rozhodnutí uvedla, že přiznává stěžovatelce
plný invalidní důchod ve výši 5786 Kč a to od stejné doby, t. j. od 1. 10. 2001, z odůvodnění
je patrné, že nárok na takto upravený důchod, zvýšený v souvislosti se započtením dob
zaměstnání získaných na Ukrajině, náleží stěžovatelce až od 1. 4. 2003, tedy od vstupu
v platnost Smlouvy s Ukrajinou. Z protokolu o ústním jednání v řízení před krajským soudem
z 31. 3. 2005 (č. l. 15) vyplynulo, že právní zástupkyně stěžovatelky trvá na žalobě,
neboť stěžovatelce změněným rozhodnutím nebylo vyhověno zcela, nebyla tedy uspokojena,
a domáhá se zvýšeného důchodu již od doby jeho přiznání, t. j. od 1. 10. 2001.
Ze správního spisu je rovněž patrné, že stěžovatelce, která na územní České republiky
přesídlila z Ukrajiny, byl rozhodnutím žalované z 20. 6. 1995 přiznán od 28. 1. 1995 částečný
invalidní důchod podle §37 zákona č. 155/1995 Sb., přičemž při jeho výpočtu byla
zhodnocena doba zaměstnání na Ukrajině ve smyslu tehdy platné Dohody o sociálním
zabezpečení se SSSR.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady podle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatelka namítá kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. Kasační stížnost není důvodná.
Ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodů tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Nesprávné posouzení právní otázky může přitom spočívat v aplikaci nesprávného
ustanovení právního předpisu na daný skutkový stav nebo sice v aplikaci správného
ustanovení právního předpisu, avšak nesprávně interpretovaného.
Jádro kasačních námitek stěžovatelky tvoří nesouhlas s tím, že změněným
rozhodnutím žalované jí byl přiznán nárok na zvýšený plný invalidní důchod v důsledku
zohlednění dob zaměstnání na Ukrajině v souvislosti se vstupem v platnost Smlouvy
s Ukrajinou až ode dne 1. 4. 2003, nikoli již od data přiznání důchodu, tedy od 1. 10. 2001.
Argumentuje zejména porušením §19 odst. 1 a 2 a §71 zákona č. 155/1995 Sb.,
jakož i článkem 20 odst. 3 Dohody o sociálním zabezpečení se SSSR. Domnívá se rovněž,
že krajský soud odkazem na Smlouvu s Ukrajinou závaznou od 1. 4. 2003 porušil §75 odst. 1
s. ř. s., neboť nevycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodnutí
žalované.
Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že §81 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.,
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení ve znění platném v době vydání změněného
rozhodnutí, opravňuje žalovanou ke změně rozhodnutí o výši přiznané dávky i bez žádosti,
a to na základě podnětu samotného orgánu příslušného o změně rozhodovat, t. j. v daném
případě žalované. Předmětem řízení o změně dávky je pak rozhodovací činnost nositele
pojištění spočívající mj. i ve zvýšení dávky, byla-li přiznána nebo je vyplácena v nižší částce,
než náleží. V rámci řízení o změně dávky může být změněna nejen její výše; zásadní změna
se může dotýkat i otázky samotného nároku na dávku nebo provádění její výplaty. Původní
rozhodnutí o žádosti o dávku je tedy vydáváno cum clausula rebus sic stantibus,
neboli „dokud se poměry nezmění“, co do nároku, výplaty i výše dávky. Je zřejmé,
že vstupem v platnost Smlouvy s Ukrajinou se změnily okolnosti, za kterých bylo vydáno
původní rozhodnutí žalované, natolik, že to odůvodňovalo vydání změněného rozhodnutí.
Vzhledem k procesnímu vývoji řízení před krajským soudem, jak byl popsán výše, soud
nemohl aplikovat §62 s. ř. s. a zastavit řízení z důvodu uspokojení navrhovatele,
nýbrž pokračoval v původním řízení proti rozhodnutí žalované z 19. 4. 2003, jsa vázán
právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeném v rozsudku ze dne 17. 6. 2004,
č. j. 2 Ads 3/2004 - 48. Soud byl rovněž vázán původními žalobními body, neboť stěžovatelka
nepodala novou žalobu proti změněnému rozhodnutí žalované, a setrvala tak na přezkumu
původního rozhodnutí žalované, kterým se domáhala započtení dob zaměstnání získaných
na Ukrajině s odkazem na Dohodu o sociálním zabezpečení se SSSR. Ani procesní
neobratnost krajského soudu, který v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že přezkoumává
napadené původní rozhodnutí žalované ve znění změněného rozhodnutí, byť vlastně
přezkoumal původní rozhodnutí žalované za současného zohlednění nového právního stavu,
který nastal v souvislosti se vstupem v platnost Smlouvy, nemůže dle názoru Nejvyššího
správního soudu ovlivnit zákonnost rozhodnutí soudu. Je potřeba si uvědomit, že důchod
přiznaný původním rozhodnutím, které s ohledem na datum vstupu v platnost Smlouvy
s Ukrajinou nebere v potaz doby zaměstnání získané stěžovatelkou na Ukrajině,
je pro stěžovatelku logicky méně výhodný než ten, který jí byl přiznán změněným
rozhodnutím žalované. Tím totiž žalovaná pružně reagovala na změnu právní úpravy,
jejíž aplikace působí ve prospěch stěžovatelky. Ostatně jak vyplývá z protokolu o ústním
jednání z 31. 3. 2005, stěžovatelka prostřednictvím své právní zástupkyně v podstatě uvedla,
že změněným rozhodnutím žalované jí bylo vyhověno, byť ne zcela. Nesouhlasila
toliko s tím, aby jí zvýšený plný invalidní důchod vyměřený v souladu se Smlouvou
s Ukrajinou byl vyplácen až ode dne vstupu Smlouvy s Ukrajinou v platnost a domáhala
se jeho výplaty již ode dne přiznání, tj. od 1. 10. 2001. S tímto požadavkem stěžovatelky,
jakož i s tím obsaženým v žalobě z 10. 5. 2002, se soud vypořádal. Nejvyšší správní soud
proto konstatuje, že krajský soud při svém přezkumu dostál zásadě účelnosti a hospodárnosti
soudního řízení. Slepou aplikací kogentní právní úpravy, bez uvědomění si jejich procesních
i hmotněprávních důsledků, by byla znásobena délka řízení a to zcela neúčelně, neboť by bylo
přezkoumáváno rozhodnutí pro stěžovatelku méně výhodné, které by bylo následně změněno,
aby došlo k zohlednění nového právního stavu zavedeného Smlouvou s Ukrajinou. Postup
krajského soudu tak nelze považovat za nezákonný a Nejvyšší správní soud jej akceptoval.
Nejvyšší správní soud dále posoudil otázku práva aplikovatelného na posuzovanou
právní věc. Je nesporné, že stěžovatelčin nárok na starobní důchod v období od jeho přiznání
do 31. 3. 2003 a jeho výši je nutno posuzovat primárně podle zákona č. 155/1995 Sb.
Citovaný zákon v §39 stanoví - a stanovil i v době vydání původního správního rozhodnutí
napadeného žalobou (srov. §75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.), že pojištěnec má nárok
na plný invalidní důchod, jestliže se stal plně invalidním a získal potřebnou dobu pojištění,
pokud nesplnil ke dni vzniku plné invalidity podmínky nároku na starobní důchod podle §29,
popřípadě, byl-li přiznán starobní důchod podle §31, pokud nedosáhl důchodového věku,
nebo se stal plně invalidním následkem pracovního úrazu. Z dikce §39 odst. 1 tohoto zákona
dále plyne, že pojištěnec je plně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu a) poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 %,
nebo b) je schopen pro zdravotní postižení soustavné výdělečné činnosti jen za zcela
mimořádných podmínek. Dohoda mezi Československou republikou a Svazem sovětských
socialistických republik o sociálním zabezpečení, na základě které byla stěžovatelce
zhodnocena doba zaměstnání na Ukrajině v případě přiznání částečného invalidního důchodu
rozhodnutím žalované v roce 1995 by podle čl. 10 Ústavy ve znění ústavního zákona
č. 395/2001 Sb. byla použitelná na rozhodování o plném invalidním důchodu stěžovatelky
v roce 2002 jen za předpokladu, že by v době podání žádosti o důchod, tedy dne 19. 4. 2001,
byla závazná ve vztahu k nějakému existujícímu státu, na jehož území stěžovatelka získala
v minulosti doby zaměstnání nebo jiné činnosti, které by byly podle této dohody
a podle zákona č. 155/1995 Sb. započitatelné jako doby pojištění. Tato Dohoda o sociálním
zabezpečení se SSSR však ve vztahu k Ukrajině, jako k nástupnickému státu SSSR, platila
pouze do 28. 2. 2000, kdy pozbyla platnosti dnem vstupu v platnost Protokolu mezi vládou
České republiky a kabinetem ministrů Ukrajiny o dvoustranných smluvních vztazích mezi
Českou republikou a Ukrajinou, podepsaného dne 17. 12. 1998, který vstoupil v platnost
28. 2. 2000.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka požádala o přiznání plného invalidního důchodu
dne 19. 4. 2001, nemohla jí být doba zaměstnání od 1. 9. 1966 do 14. 4. 1992 získaná
na Ukrajině započítána. Podle §13 odst. 1 citovaného zákona č. 155/1995 Sb. se doba
zaměstnání v cizině před 1. 1. 1990 hodnotí jen v případě, že za ni bylo zaplaceno pojistné.
Podle čl. V. odst. 4 zákona č. 134/1997 Sb. bylo možno pojistné na důchodové pojištění
za dobu zaměstnání před 1. 1. 1996 (včetně doby před r. 1990) zaplatit nejpozději
do 31. 12. 1999. Po tomto datu již nebylo možno pojistné doplatit. Podle správního spisu
stěžovatelka žádné pojistné za tuto dobu nezaplatila. Uvedenou dobu by proto bylo možno
stěžovatelce hodnotit jen potud, pokud by existovala mezinárodní smlouva, která je součástí
právního řádu ČR, pak by se použila přednostně před vnitrostátní úpravou a umožnila
hodnocení takovýchto dob. Takovou byla až Smlouva mezi Českou republikou a Ukrajinou
o sociálním zabezpečení č. 29/2003 Sb.m.s., která vstoupila v platnost k 1. 4. 2003.
V době vzniku nároku na plný invalidní důchod však Smlouva s Ukrajinou neplatila
a jak bylo naznačeno výše, nebylo možno aplikovat ani Dohodu o sociálním zabezpečení
se SSSR. Doby zaměstnání získané v cizině nebylo tedy, za současné absence nezaplacení
pojistného, možno započíst. Tato skutečnost je odůvodněna primárně článkem 39 odst. 1
Smlouvy s Ukrajinou, podle kterého tato smlouva nezakládá žádné nároky na dávky za dobu
před jejím vstupem v platnost, a vylučuje tak svou zpětnou působnost. Ani čl. 20 bod 3
Dohody o sociálním zabezpečení se SSSR, jehož se stěžovatelka dovolává, na věci nic
nemění. Tento článek upravuje režim přiznaných a vyplácených důchodů v případě, že dojde
k výpovědi Dohody o sociálním zabezpečení se SSSR, a to tak, že budou pokládány
za důchody přiznané podle právních předpisů smluvní strany, na jejímž území důchodce
bydlí, a dále stanovuje, že nároky vzniklé podle Dohody o sociálním zabezpečení se SSSR
její výpovědí nezanikají a i po skončení její platnosti přetrvávají pouze nároky vzniklé
za její platnosti. Jestliže však, jak výše vyloženo, žádný „nárok na započtení“ doby
odpracované na území SSSR jejím samotným odpracováním nevznikl, tím méně může
takto neexistující nárok nezaniknout (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 3. 2005, publikovaný ve Sbírce NSS pod. č. 1032/2007). Nejvyšší správní soud
dále podotýká, že České republice nelze klást za vinu, že ve vztahu k některým nástupnickým
státům po bývalém SSSR Dohoda o sociálním zabezpečení nebyla již ke dni, kdy stěžovatelka
požádala o důchod, v platnosti; k tomu, aby Dohoda o sociálním zabezpečení se SSSR nadále
platila, bylo v případě těchto nástupnických států vždy třeba souhlasu obou smluvních stran
(ČR i daného nástupnického státu), a tohoto souhlasu se nepodařilo dosáhnout,
což je v mezinárodních vztazích běžným jevem. Ze žádné ústavní kautely a ani z žádného
jiného právního principu pak nelze dovozovat, že by Česká republika musela jednostranně,
bez adekvátní reciprocity ze strany druhého státu, uznávat pro účely svého vlastního systému
důchodového pojištění doby stěžovatelkou odpracované v tomto druhém státě.
Lze shrnout, že žalovaná správně aplikovala ustanovení zákona č. 155/1995 Sb.,
neboť k 19. 4. 2002 již nebylo možno aplikovat Dohodu o sociálním zabezpečení se SSSR,
která pozbyla platnosti k 28. 2. 2000, a zároveň nebylo možno použít Smlouvu s Ukrajinou,
která vstoupila v platnost k 1. 4. 2003. Žalovaná dále v souvislosti s ukončením ratifikačního
procesu Smlouvy s Ukrajinou a s jejím vstupem v platnost vydala dne 15. 11. 2004 nové
rozhodnutí z vlastního podnětu, reagující na změnu právní úpravu zohledněním dob
zaměstnání získaných stěžovatelkou na Ukrajině. Krajský soud postupoval správně,
pokud shledal rozhodnutí žalované zákonným. Nárok na zvýšený plný invalidní důchod náleží
stěžovatelce až od vstupu Smlouvy s Ukrajinou v platnost, tedy od 1. 4. 2004, neboť nárok
na takto upravený důchod za období od přiznání důchodu dne 1. 10. 2001 do 31. 3. 2003
nemá oporu v žádném právním předpise. Nelze proto přisvědčit argumentaci stěžovatelky,
že se žalovaná při výpočtu výše důchodu za období od 1. 10. 2001 neřídila platnými právními
předpisy.
Neobstojí ani argumentace stěžovatelky, že žalovaná v rozhodnutí nerespektovala §71
zákona č. 155/1995 Sb. Účelem tohoto ustanovení je zamezit, aby v případě, kdy pojištěnci
vznikne nárok na důchod v době od 1. 1. 1996 do 31. 12. 2005, mu nebyl přiznán
podle zákona č. 155/1995 Sb. důchod nižší než důchod, který by náležel, kdyby důchod byl
přiznán podle předpisů platných ke dni 31. 12. 1995 v rozsahu uvedeném v odstavci 4,
a to včetně zvýšení, která by náležela k tomuto důchodu pouze k tomuto dni. K tomu Nejvyšší
správní soud dodává, že dané ochranné ustanovení nezahrnuje započtení dob pojištění,
nýbrž povinnost srovnat výše důchodů a přiznat ten důchod, který je pro žadatele výhodnější.
Odst. 4 tak implicitně vyjadřuje, že doba zaměstnání a náhradní doby mohou být hodnoceny
vždy jen podle předpisů platných v okamžiku vzniku nároku na důchod. Ty však, jak bylo
rozvedeno výše, neposkytovaly právní oporu pro započtení dob zaměstnání na Ukrajině.
Ve vztahu k argumentaci §19 zákona č. 155/1995 Sb. Nejvyšší správní soud nemůže
než uvést, že ze soudního spisu je patrné, že tato námitka byla stěžovatelkou prvně
předestřena až v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud k ní proto nemohl přihlédnout,
neboť §104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval
jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné. Ustanovení §109
odst. 4 s. ř. s. naproti tomu brání tomu, aby se poté, co bylo vydáno přezkoumávané
rozhodnutí, uplatňovaly skutkové novoty.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud postup krajského soudu souladný
se zákonem a kasační stížnost stěžovatelky zamítl.
Stěžovatelka, která neměla v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaná nemá na náhradu nákladů řízení
právo ze zákona.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu