ECLI:CZ:US:2014:1.US.2246.12.1
sp. zn. I. ÚS 2246/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti Mgr. Petry Paroubkové, zastoupené Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti usnesení Nejvyššího soudu v Praze ze dne 14. 3. 2012, č. j. 30 Cdo 154/2011-97, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 2010, č. j. 1 Co 83/2010-70 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2009, č. j. 32 C 44/2009-42, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze a společnosti RINGIER ČR, a. s., Komunardů 1574/42, Praha 7 jako vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další její náležitosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatelka napadla shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených základních práv, výslovně do práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti, do práva na ochranu jména a do práva na ochranu před zásahy do jejího soukromí ve smyslu čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a práva na rovný přístup k právům dle čl. 1 této Listiny.
Rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2009, č. j. 32 C 44/2009-42 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti žalované společnosti RINGIER ČR, a. s. (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem), o ochranu osobnosti, kterou se domáhala, aby žalované byla stanovena povinnost zveřejnit v týdeníku Reflex omluvu stěžovatelce za zveřejnění jejích karikatur v komiksu Zelený Raoul. Městský soud v Praze porovnáním obrázků a textu dospěl k závěru, že se v daném případě nejedná o hrubě pornografickou karikaturu stěžovatelky a jejího muže. Podle celkového smyslu by se mohlo eventuálně jednat o parodii na manžela stěžovatelky, že k erotickému vzrušení mu pomáhají věci, týkající se politiky. Karikatura podle soudu nepřekročila hranice přiměřenosti.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 7. 2010, č. j. 1 Co 83/2010-70 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se přitom se závěry soudu prvního stupně, když vycházel z čl. 15 odst. 2 a čl. 17 Listiny základních práv a svobod, zaručujících svobodu umělecké tvorby a svobodu projevu, za předpokladu, že by tato práva neměla překračovat hranice vymezené zejména chráněnými celospolečenskými zájmy a hodnotami, mezi něž jednoznačně patří i oprávněné zájmy fyzických osob podle čl. 10 Listiny, zejména právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, na ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života. Při posuzování vyváženosti uvedených zpráv soud přihlédl k tomu, že stěžovatelku bylo třeba v době tvrzeného neoprávněného zásahu považovat za osobu veřejného zájmu, která musí strpět vyšší hranice kritiky, do níž patří i zpodobňování formou karikatury, výtvarného žánru, jehož účelem je zvýrazňování nápadných znaků určitých lidí, zveličování a ironizování.
Nejvyšší soud poté svým usnesením ze dne 14. 3. 2012, č. j. 30 Cdo 154/2011-97 odmítl i dovolání stěžovatelky v dané věci. Odkázal přitom na svoji judikaturu v obdobných věcech a zejména na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, např. Feldek proti Slovensku, č. 29032/95 či Perna proti Itálii, č. 48898/99.
II.
Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti zejména uvedla, že při posouzení souboru předmětných karikatur (pozn. jednalo se o komiks), který nese název "Paroubkovy erotické fantazie" soudy opomenuly, že zde jde o střet dvou ústavou chráněných práv a svobod, a sice práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti, jména a soukromí se svobodou projevu a právem na informace. Při kolizi dvou základních práv stojících na stejné úrovni je potom především věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu zvážily, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před druhým. Podle názoru stěžovatelky soudy paušalizovaly uveřejnění karikatury, prý vulgárně zesměšňující počátek jejího těhotenství při pohlavním styku s manželem na běžný případ karikatury veřejně známé osoby, přičemž nerespektovaly ochranu práva těhotné ženy a jejího soukromí, jakoby karikatura požívala absolutní ústavní ochrany.
Stěžovatelka poukázala na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které jsou novináři povinni jednat v dobré víře, aby za dodržení novinářské etiky poskytovali přesné a věrohodné informace. Domnívá se, že paralela jejího případu s případem fotografií dcery monackého knížete je zřejmá (věc "von Hannover proti Německu"), neboť žádná z nich nemá veřejnou funkci a obě byly znázorněny při intimních činnostech jejich soukromého života. Rozhodujícím faktorem pro posouzení ochrany soukromého života versus svobody projevu je podle tohoto soudu přispění publikovaných fotografií a článků k diskuzi o obecném zájmu. Uveřejnění fotografie či vyobrazení osoby spadá vždy do oblasti jejího soukromého života, a to včetně vyobrazení politiků, pokud jde o snímky z jejich soukromého života. Co se týče ochrany svobody projevu, Evropský soud pro lidská práva zdůrazňuje, že novináři musejí být v dobré víře, že informace jimi uveřejněné jsou pravdivé, podložené a že přispějí k debatě ve veřejném zájmu, což u autora předmětného komiksu prý splněno nebylo. Soudy podle stěžovatelky, která jinak nepopírá své postavení veřejně známé a činné osoby, nevzaly v potaz, že i "politici a osoby veřejně činné mají osobnost, do které může být neoprávněně zasaženo a nárok na ochranu svého soukromí". Pokud tedy soudy dovodily, že předmětem komiksu nebyla stěžovatelka, nýbrž její manžel a že jde o politickou satiru, je stěžovatelka naopak toho názoru, že zesměšněním manžela došlo i k zásahu do jejího soukromí a její osobnostní sféry.
III.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v zásadě jen odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, rovněž jako Městský soud v Praze.
Vrchní soud v Praze zejména připomenul, že stěžovatelka je manželkou významného politika, sama na veřejnosti aktivně vystupovala a mj. poskytovala i informace o svém těhotenství.
Podle názoru vedlejšího účastníka řízení, společnosti RINGIER, a.s., se obecné soudy posuzovanou problematikou zabývaly v celém rozsahu, naznačeném judikaturou Ústavního soudu a to intenzitou projevu jak s přihlédnutím ke zvláštnostem kritiky a karikatury, tak s přihlédnutím k osobě stěžovatelky, tedy veřejné osoby, která prý do značné míry sama učinila svůj soukromý život věcí veřejnou. Vedlejší účastník zdůraznil, že svoboda projevu zahrnuje rovněž svobodu uměleckého vyjádření a soudům nelze vytýkat, že by nevzaly zřetel na ústavněprávní povahu věci. Naopak, o tento právní rámec svá rozhodnutí opřely, a to v souladu s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva, např. věci Vereinigung Bildender Künstler v. Austria 68354/01 nebo Kuliś a Rózsicky proti Polsku 27209/03. Vedlejší účastník je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími a v rámci řízení o ochraně osobnosti nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Soudy se podle něj vypořádaly s otázkou střetu dvou práv (svobody projevu a ochrany soukromí) a řádně provedly test proporcionality, přičemž vzaly do úvahy veškeré relevantní okolnosti případu.
Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelce k případné replice. Ta reagovala podáním, ve kterém v zásadě znovu zdůraznila či zopakovala svoji již uvedenou argumentaci. Vyslovila přitom zejména, že "soudy při svém paušálním rozhodování o žalobě na ochranu osobnosti veřejně známé osoby nepřihlédly vůbec k ústavou chráněnému soukromí stěžovatelky i její osoby, týkající se okamžiku a okolnostem početí jejího dítěte". V rámci namítané karikatury došlo ke kritice těhotné ženy a nebylo přihlédnuto dostatečně k okolnostem, za kterých k zásahu (kritice) do jejich osobnostních práv došlo. Stěžovatelka se domnívá, že komiks obsáhl všechny judikaturou vymezené důvody nepřípustnosti, neboť je založen na nepravdivém tvrzení, spočívajícím ve znázornění pohlavního styku stěžovatelky s jejím manželem, jehož cílem mělo být dle autora početí potomka, přičemž je evidentní, že autor nemohl vědět jak, kdy a kde k takovémuto aktu došlo. Dále prý vybočil z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, když se odvážil, byť i formou karikatury, znázornit tak intimní akt, jakým pohlavní styk manželů je a učinil tím z otěhotnění stěžovatelky frašku a veřejnou věc. Kritik se při svém hodnocení musí vyvarovat všeobecných soudů a nesmí urážet a zostuzovat, čehož se autor vytvořením komiksu v takové podobě dle názoru stěžovatelky dopustil. Pokud měl být předmětem kritiky manžel stěžovatelky, soudy prý nepřihlédly vůbec k tomu, že napadená karikatura se primárně věnuje jejímu otěhotnění. V rámci řízení před soudy tak dle stěžovatelky došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a závěry soudů, což se prý v tomto případě stalo "nezohledněním skutečnosti, že ve sporu se stěžovatelka domáhala ochrany práva okolností vzniku jejího těhotenství, když na její úkor byla neodůvodněně dána přednost svobodě projevu a právu na informace". Proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak již mnohokrát konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu dodržování ústavněprávních principů, tj. zda v řízení - rozhodnutím v něm vydaným - nebyly dotčeny ústavního pořádkem chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Čl. 10 odst. 1 Listiny zakotvuje právo každého, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Podle čl. 17 Listiny jsou zaručeny svoboda projevu a právo na informace. Každý má každý právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem. Cenzura je nepřípustná. Články 10 i 17 Listiny vyjadřují jedny ze základních ústavních hodnot právního řádu České republiky jako demokratického právního a ústavního státu.
Při aplikaci zákonných ustanovení v konkrétních případech musí mít soudce vždy na paměti ústavní dimenzi aplikace zákona, která se často v podobných věcech projevuje poměřováním obou v konfliktu stojících ústavních práv. Při střetu svobody projevu s právem na ochranu osobnosti bude tedy vždy v prvé řadě věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Jen pokud by k tomu došlo, byl by dán prostor pro zásah Ústavního soudu, jednajícího jako "ultima ratio".
Po zevrubném přezkoumání předmětného případu, napadených rozhodnutí obecných soudů i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že nemá důvod zasahovat. Rozhodnutí napadená ústavní stížností i postup obecných soudů v dané věci tedy obstojí i z ústavněprávního hlediska.
Ústavní soud je přesvědčen, že každý názor, stanovisko, nebo kritika, vyjádřené jakoukoli, i symbolickou formou, jsou vzhledem k významu svobody projevu v demokratickém právním státě zásadně přípustné a jakékoli omezení této svobody je proto výjimkou, kterou je nutno interpretovat přísně restriktivně a lze ji ospravedlnit jen zvláště kvalifikovanými okolnostmi. Dnes je již obecně přijímáno, že osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé i mediálně známé osoby (tzv. celebrity) musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Na tomto principu je jednoznačně postavena i judikatura zřejmě nejinspirativnějšího soudu v euroatlantické oblasti, Nejvyššího soudu USA, nejpozději od kauzy New York Times Co. v. Sullivan 376 U. S. 254 (1964), jakož i Evropského soudu pro lidská práva (např. věc Lingens proti Rakousku) či německého Spolkového ústavního soudu. Nadnesené a přehánějící názory, polemická, kontroverzní, či šokující tvrzení, zahrnující i názory někoho urážející, jsou-li proneseny v širokém rámci veřejné a politické debaty, jsou názory ústavně chráněnými. V souladu s uvedenou judikaturou se svoboda projevu vztahuje nejen na informace nebo myšlenky, jakož i umělecká díla příznivě přijímaná či považovaná za neškodná či bezvýznamná, ale i na ta, která zraňují, šokují nebo znepokojují: tak to vyžaduje pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez kterých, jak lidstvo v dějinách poznalo, není demokratické společnosti.
Ve zkoumaném případě se jednalo o kreslený komiks, ve kterém je manžel stěžovatelky Jiří Paroubek, v inkriminované době předseda ČSSD, jedné z nejsilnějších politických stran v zemi, zobrazen "rozpálený" po návratu z parlamentu, neboť svrhnul vládu. Stěžovatelka, jeho žena, ho chválí slovy "pašák, šikula, krasavec, úplný Delon" a vyzývá jej, aby myslel na něco hodně erotického. Paroubek si nejdříve představuje své spolustraníky, poslance Sobotku a Jandáka, to však příliš nezabírá, teprve při představě poslance Ratha, který křičí "zrušíme poplatky, to budou preference!" vše správně funguje. Stěžovatelka se pak ptá, na jakou "čuňárnu" to "divoch Jirka" myslel. Na žádné z karikatur však nejsou stěžovatelka ani její manžel zobrazeni nazí, ani údajný pohlavní styk není zobrazen nijak naturalisticky, vše je ponecháno spíše na fantazii čtenáře. Jediné vulgárnější slovo v textu je pak zmíněná "čuňárna".
Karikatury stěžovatelky i jejího manžela v tomto komiksu vskutku nejsou k oběma protagonistům příliš laskavé. Zde je však namístě položit si spíše řečnickou otázku, existuje-li vůbec něco takového, jako "laskavá politická karikatura" a nejde-li spíše o contradictio in adiecto. Posuzované vyobrazení však nelze považovat za hrubě pornografické či vulgárně zesměšňující počátek stěžovatelčina těhotenství, jak ona tvrdí. Sama kresba pak stěžovatelčino těhotenství nezobrazuje. Že karikatura někoho více či méně zesměšňuje, to je dáno již její povahou jako výtvarného díla a účelem, pro který bývá namnoze vytvořena. Ani karikatura jistě nepožívá absolutní ústavní ochrany, ústavní meze tohoto žánru jsou však samozřejmě mnohem širší než meze, které je nutno vztáhnout např. na fotografie, zejména pokoutně získané (což byl mj. právě případ Caroliny von Hannover), různě kašírované či fotomontáží upravované a pak zveřejňované v bulvárním tisku, často spolu s vymyšlenými historkami, které se však tváří jako skutečné. Bylo by absurdní, kdyby v dnešní době, kdy si lze veřejně a legálně zakoupit množství tiskovin, nebo na internetu vyhledat nepřeberné množství nesrovnatelně drsnějších či vulgárnějších materiálů, týkajících se známých osob z celého světa, by se za předmětné kresby jejich autor, resp. vydavatel měli omlouvat.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že nebylo vzato v potaz právo na její ochranu jakožto těhotné, Ústavní soud uvádí, že respektuje subjektivní pocity ženy v pro ni tak důležitém období, jakým je těhotenství, jakož i zvýšenou citlivost, která může vést k tomu, že čemu by se jindy třeba zasmála, za dané situace pociťuje úkorně. Přístup k těhotné veřejně známé ženě v tomto směru ve svobodné společnosti zůstává věcí obecné lidské slušnosti, vkusu, korektnosti a gentlemanství, které si však nelze vynutit za pomoci rozhodnutí orgánu veřejné moci. Každý populární člověk, muž nebo žena, se může cítit být veřejně zesměšněn zrovna v období nebo v souvislosti s událostí, jež právě prožívá a která je pro něho osobně citlivá, tragická nebo jen nepříjemná, ale žádnou takovou okolnost lidského života nelze předem z veřejného diskursu vyjímat, zejména ne natolik přirozenou, jakou je těhotenství. Hranice jsou zde obecně řečeno dány snad jen rasistickými výpady nebo výzvami k hrubému násilí a i to je nutno vždy posoudit v kontextu daného případu. Lidověji vyjádřeno, může se nám stýskat po dobách obřadní galantnosti a decentního humoru zobrazovaného např. ve filmech pro pamětníky, je však obecně známo, že ani takové poselství minulých mravů nezobrazovalo zcela věrně tehdejší realitu.
Jestliže stěžovatelka uvádí, že bylo zasaženo do její nejintimnější činnosti v rámci jejího soukromí, je třeba ve smyslu shora uvedeného konstatovat, že v žádném případě nemůže průměrný, rozumně uvažující člověk považovat předmětnou, více či méně humornou, ale zcela zřejmou nadsázku karikaturisty za skutečné události ze života stěžovatelky, které vedly k početí jejího dítěte. To je zároveň i odpovědí na námitku stěžovatelky, že novináři (mezi které zahrnula i karikaturistu) jsou povinni jednat v dobré víře, aby za dodržení novinářské etiky poskytovali přesné a věrohodné informace, přičemž je prý evidentní, že autor daného komiksu nemohl vědět jak, kdy a kde k pohlavnímu aktu mezi ní a jejím manželem došlo.
Co se týče názoru, který stěžovatelka zjevně zastává, totiž že i na karikaturu nutno vztáhnout požadavek, aby byla pravdivá, přiměřená, podložená a přispívala k debatě ve veřejném zájmu, což se prý v daném případě nestalo, nezbývá než znovu poukázat na specifika politické karikatury, žánru na pomezí umění, satiry, kritiky a žurnalistiky, pro kterou je typické, že pomocí mnohdy ostré ironie a zveličování určitých charakterových a tělesných rysů karikované osoby kritizuje jeho politické chování. "Uměřený či korektní karikaturista" je termín, obsahující v sobě zřejmě stejný rozpor v samotném pojmu (contradictio in adiecto), jako shora uvedené slovní spojení "laskavá politická karikatura". Politická karikatura je naopak vždy hodnotovým soudem, formou - z povahy věci - nelaskavé kritiky mocných, kterou je ve svobodné společnosti jako užitečnou společenskou satiru nutno podporovat. Jak vyplývá z dlouholeté judikatury Evropského soudu pro lidská práva, hodnotový soud a tvrzení skutečnosti se zásadním způsobem liší. Zatímco existence skutečností může být prokázána, pravdivost hodnotových soudů není dokazatelná, neboť hodnotové soudy nepopisují skutečnost, ale naopak ji více či méně volně interpretují (viz např. již zmíněnou věc Lingens proti Rakousku, 1986). Zatímco tvrzení určitých nepravdivých skutečností samo o sobě lze zakázat, vyslovování názorových soudů, byť kontroverzních, zásadně požívá ústavní ochrany. To neznamená, že hodnotové soudy jsou zcela nenapadnutelné v rámci řízení na ochranu osobnosti, třeba však mít neustále na mysli, že mantinely ústavně přípustné veřejné kritiky, projevené formou politické karikatury, jsou velmi široké.
Ústavní soud se tedy v souladu se závěry obecných soudů rovněž přiklonil k názoru, že předmětný komiks byl primárně zacílen jako ostrá politická kritika na v moci si libujícího manžela stěžovatelky, jenž zastával nejvyšší exekutivní funkci ve státě i v jedné z nejsilnějších politických stran. V tom spatřuje Ústavní soud další aspekt věci, zatím příliš nezdůrazňovaný, ale důležitý. V České republice žijeme nyní v době, vzdálené teprve jednu generaci od pádu zločinného, totalitního komunistického režimu, kdy absolutní mocenský monopol jedné strany a vlády vytvářel prostředí, kdy jakákoli kritika tohoto režimu a jeho představitelů byla v zárodku potlačována a mnohdy brutálně trestána. Metodou práce tehdejších mocných a jejich ideologů však bylo vytvořit všeobecnou atmosféru obav z následků volně vyjádřených názorů, kdy by nemuseli stále mocensky zasahovat, protože lidé by se "regulovali" sami, což vedlo ke známým schizofrenním situacím, kdy na veřejnosti se mluvilo jinak než v soukromí. Dohled nad veškerým vyjadřováním a publikováním tak nespočívá jenom v zavedení přísné cenzury, horší bývá obvykle paralelně vznikající autocenzura, která je zejména pro novinařinu a umění osudová. Mimochodem, je všeobecně známo, jak byla v onom období pro potřeby utlačovatelského režimu zneužívána právě politická karikatura v časopisech typu "Dikobraz" a jiných.
I když tyto temné doby již naštěstí pominuly, ani v dnešní demokratické společnosti není pro všechny občany úplně samozřejmé prohlásit veřejně něco, co se může dotknout vysoce postavených jednotlivců a skupin a co hrozí osobními nevýhodami. Úkolem veškerých orgánů veřejné moci demokratického právního státu, zejména obecných soudů, je proto jednoznačně ochraňovat takové projevy zejména proti zájmům dočasně mocných, protože se tím podporuje svobodná diskuse o veřejných věcech a volné utváření názorů svobodných lidí, condictio sine qua non liberální otevřené společnosti. Podle jednoho z hlavních teoretiků takové společnosti, Johna Stuarta Milla, musí stát zejména zaručovat každému maximální prostor svobody a tolerance, jelikož společnost potřebuje i nepřizpůsobivé, excentrické typy lidí, zvyklé vyslovovat nepohodlné názory, protože od nich získává impulsy, potřebné pro svůj rozvoj i samotnou existenci. Při hledání pravdy, která není majetkem nikoho, neexistuje lepší instance než kritická veřejnost, tvořená svobodnými lidmi, neobávajícími se vyjadřovat své názory.
I názor stěžovatelky, že zesměšněním manžela došlo k zásahu do jejího soukromí a její osobnostní sféry, proto nutno ve světle shora řečeného odmítnout. Pokud namítá, že nezastávala veřejnou funkci a přesto byla uvedeným způsobem karikována, nezbývá než konstatovat, že sama nepopírá svoji roli veřejně známé osoby, která aktivně vystupovala při politické podpoře svého manžela. V tomto rámci došlo také k oznámení jejího těhotenství, jak uvedly i obecné soudy. Stěžovatelka byla tedy nepochybně osobou veřejně značně známou a rozhodně se nestavěla do pozadí; musí proto snést větší rozsah kritiky než občané veřejně nevystupující. Navíc měla v době publikace karikované kresby také dostatek možností, jak mediálně prezentovat svůj nesouhlas s názory, se kterými se neztotožňovala nebo které pociťovala jako útok na sebe nebo svého manžela. I z tohoto důvodu je soudní ochrana dobrého jména veřejně činných osob obecně realizována v mnohem menší míře než ochrana dobrého jména kohokoliv jiného, který nemá takové spektrum možností vstoupit do veřejné diskuse. Není žádným tajemstvím, že lidé, pohybující se zručně v politické, obchodní či umělecké oblasti neváhají využívat služeb různých public relations agentur.
Ústavní soud přirozeně chápe, že stěžovatelka toužila, aby o ní a o jejím manželovi byly zveřejňovány pokud možno jen pozitivní informace, z výše uvedeného je však patrno, že po vstupu do veřejné sféry nemohla očekávat, že o nich jako o páru bude informováno jen v superlativech nebo alespoň natolik korektně, jak si korektnost oni sami představují.
K tomu, již jen jako obiter dictum, Ústavní soud doplňuje následující úvahu: Jeden z významných francouzských karikaturistů minulých dob jednou nakreslil tzv. "Svět naruby". Zobrazeny zde byly velké ryby, které lovily lidi a jako návnadu používaly mj. pocty, funkce a společenské uznání. Lidé se po tom dychtivě natahovali stejně jako po dobrém jídle a pití a netušili, že budou chyceni na udičku. V dnešním světě ještě více než dříve záleží na tom, jak se lidé umí prezentovat, případně protlačit na výhodné místo. Již Jean-Jacques Rousseau prorocky vyslovil, že "společenský člověk žije neustále mimo sebe sama, nezná jiný život než ten v názoru druhých, a jen z jejich soudu získává pocit vlastní existence." Z této "udice" se vymanit pomáhají psychologicky schopnosti sebedistance, sebeironie a obecně smysl pro humor. Soudní rozhodnutí v obdobných věcech, dekretující de facto čemu se lidé ještě mohou smát nebo co je již obscénní a urážlivé, by naopak v drtivé většině případů znamenala neústavní omezení svobody projevu. Je zejména na veřejnosti, a nikoliv na soudech, aby zaujali stanovisko ke konkrétní politické karikatuře a k tomu, zda je autorovo hodnocení určité situace nevkusné, nebo naopak vtipné a přesvědčivé.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2014
Kateřina Śimáčková, v.r.
předsedkyně senátu