ECLI:CZ:US:2019:1.US.2393.17.1
sp. zn. I. ÚS 2393/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Povodí Moravy, s. p., sídlem v Brně, Dřevařská 932/11, zastoupené Mgr. Michalem Mazlem, advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 938/37, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 123/2017-1916 ze dne 2. května 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, Namítá, že napadeným usnesením krajského soudu bylo zasaženo do jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ústavně zaručeného práva stěžovatelky vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a rovněž došlo i k porušení čl. 1 Ústavy České republiky, neboť napadené usnesení představuje zjevnou nespravedlnost na úkor subjektu poškozeného trestním činem.
2. V trestním řízení vedeném proti L. J. stěžovatelka vystupovala jako poškozená. Městský soud v Brně jí usnesením ze dne 24. 2. 2017 přiznal náhradu nákladů řízení, které požadovala v souvislosti s přibráním zmocněnce k uplatnění jejího nároku na náhradu škody.
3. Krajský soud v Brně však poté v záhlaví specifikovaným rozhodnutím vyhověl stížnosti odsouzeného L. J., zrušil usnesení Městského soudu v Brně a rozhodl tak, že nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 506 790,80 Kč stěžovatelce nepřiznal. Podstatou právního názoru krajského soudu byla skutečnost, že stěžovatelka (jakožto státní podnik) musí náklady spojené s tím, že část právní agendy přenesla na cizí subjekt (advokáta), nést sama za situace, kdy prokazatelně disponuje právním oddělením.
II. Argumentace v ústavní stížnosti
4. Stěžovatelka má za to, že obecný soud v řízení nepostupoval tak, aby šetřil její základní práva. Právní odbor státního podniku nedisponuje odborníky v oblasti trestního práva. Soud bez dostatečného odůvodnění dospěl k závěru, že stejnou procesní aktivitu mohli vyvinout zaměstnanci stěžovatelky jakožto státního podniku. Poškozený přitom svou aktivitou může kvalifikovaně přispět ke zjištění viny. Soud pak v napadeném usnesení tyto skutečnosti opomenul.
5. Z dikce §50 odst. 1 trestního řádu plyne, že se poškozený může dát zastupovat, nikoliv, že svá práva poškozeného musí hájit sám. Napadené usnesení rovněž nezohledňuje, že v trestním řízení byla vyslechnuta i sama zaměstnankyně právního oddělení. Soudem citovaná judikatura je na případ stěžovatelky nepřiléhavá, stěžovatelka jako podnikatelka mohla zajistit svou činnost jí zvoleným způsobem.
III. Hodnocení Ústavního soudu
6. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Dle §44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
9. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím a po prostudování soudního spisu dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
10. Krajský soud ve svém rozhodnutí stěžovatelce osvětlil, že za situace, kdy zájmy státu hájí příslušné organizační složky, které stát finančně i personálně zajišťuje prostředky ze státního rozpočtu, sice je možné, aby byl výkon jejich práv a povinností přenesen na soukromé subjekty, současně však není důvod, aby jim byly náklady spojené s přenesením výkonu těchto práv uznány jakožto účelně vynaložené.
11. Soud se rovněž vypořádal s tím, že se dle tvrzení stěžovatelky nejednalo o běžnou agendu státního podniku. V této souvislosti dospěl k závěru, že otázky rozhodné pro stěžovatelku se nijak výrazně - z hlediska intelektuální náročnosti - nevymykaly požadavkům kladeným na profesní erudovanost praktikujícího právníka.
12. K účelnosti nákladů soud uvedl rovněž skutečnost, že si stěžovatelka se sídlem v Brně zvolila k zastupování advokáta se sídlem v Praze, přičemž následně chtěla uplatnit rovněž náklady sestávající z cestovného (spojené s účastmi před soudem a nahlížením do spisu).
13. Na shora uvedených závěrech krajského soudu Ústavní soud neshledal pochybení, jeho závěry byly v daném případě dostatečně zdůvodněné a racionální. Ústavní soud připomíná, že podle §2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, je podnik státní organizací a právnickou osobou, jejímž prostřednictvím vykonává stát svá vlastnická práva. Podnik provozuje svým jménem a na vlastní odpovědnost podnikatelskou činnost za účelem plnění významných strategických, hospodářských, společenských, bezpečnostních nebo dalších zájmů státu.
14. Soud v napadeném usnesení odkázal na konstantní judikaturu Ústavního soudu [nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), nález sp. zn. I. ÚS 1452/09 ze dne 17. 8. 2009 (N 186/54 SbNU 303), nález sp. zn. IV. ÚS 1087/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 243/55 SbNU 349) a nález sp. zn. IV. ÚS 3243/09 ze dne 2. 3. 2010 (N 38/56 SbNU 449)], od níž se tento soud v nyní projednávaném případě nemá důvod odchylovat.
15. Samotná skutečnost, že soud napadeným usnesením stěžovatelce nevyhověl, nelze považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
16. Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím krajského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ani ústavně zaručeného práva stěžovatelky vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny nebo čl. 1 Ústavy.
17. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu