ECLI:CZ:US:2010:4.US.3243.09.2
sp. zn. IV. ÚS 3243/09
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické - ze dne 2. března 2010 sp. zn. IV. ÚS 3243/09 ve věci ústavní stížnosti A. H. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2009 č. j. 18 Co 402/2009-104 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. července 2009 č. j. 8 C 211/2009-82, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o náhradu škody proti státu a zároveň byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalovanému (zastoupenému advokátem) náhradu nákladů řízení.
Výrok
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2009 č. j. 18 Co 402/2009-104 se ve výroku I. v rozsahu, v němž jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. července 2009 č. j. 8 C 211/2009-82 ve výroku II., a ve výroku II. zrušuje.
II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. července 2009 č. j. 8 C 211/2009-82 se ve výroku II. zrušuje.
III. Ve zbylém rozsahu se návrh odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k dotčení v jeho základním právu na spravedlivý proces, zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 8 C 211/2009, ústavní stížnosti a jejích příloh bylo zjištěno z pohledu okolností relevantních pro ústavněprávní posouzení předmětné věci následující:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. července 2009 č. j. 8 C 211/2009-82 byla (I.) zamítnuta žaloba stěžovatele, aby (žalovanému, takto vedlejšímu účastníkovi v řízení před Ústavním soudem) České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 28 125 Kč, a dále (II.) soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalovanému (zastoupenému advokátem na základě plné moci) na náhradě nákladů řízení částku 15 815 Kč.
Podanou žalobu stěžovatel odůvodnil tím, že v (předchozích) soudních řízeních vedených z titulu zčásti neúspěšného uplatnění nároku na jednorázovou částku podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, v rozsahu, v němž mu tato částka nebyla ze strany České správy sociálního zabezpečení přiznána z toho důvodu, že příslušný odsuzující rozsudek nebyl zrušen podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, ani zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, vynaložil blíže specifikované náklady na právní zastoupení. Tomuto nároku odpovídající částka mu totiž byla posléze přiznána rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 11. dubna 2008 č. 300 316 404/B, vztahujícím se na celé období jeho nezákonného věznění, což znamenalo doplatek ve výši 79 991 Kč. Správní orgán tak rozhodl podle §101 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, poté, co vzal na vědomí důsledky plynoucí z judikatury Ústavního soudu, na niž stěžovatel odkázal, když požádal o nové rozhodnutí v dané záležitosti při uplatnění předmětného nároku [nálezy sp. zn. I. ÚS 605/03 ze dne 2. 6. 2005 (N 114/37 SbNU 475), I. ÚS 712/05 ze dne 28. 6. 2007 (N 107/45 SbNU 451), I. ÚS 792/06 ze dne 2. 10. 2007 (N 152/47 SbNU 3), I. ÚS 2366/07 ze dne 26. 10. 2007 (N 171/47 SbNU 237), IV. ÚS 44/06 ze dne 5. 11. 2007 (N 182/47 SbNU 401) a II. ÚS 807/07 ze dne 21. 11. 2007 (N 204/47 SbNU 635)].
Stěžovatel před obecným soudem na podporu důvodnosti svého žalobního žádání konstatoval, že ačkoliv předmětná soudní řízení nevedla k jeho meritornímu úspěchu, nakonec dosáhl vydáním citovaného rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení de facto výsledku, k němuž jeho (předchozí) podání směřovala, svou novou žádostí opřenou o §5 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., byť po ukončení těchto soudních řízení.
Na základě odvolání stěžovatele označený rozsudek soudu prvního stupně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. října 2009 č. j. 18 Co 402/2009-104 (I.) potvrdil a (II.) rozhodl o tom, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému (zastoupenému advokátem na základě plné moci) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 15 101,10 Kč. Své rozhodnutí v meritu věci odůvodnil tím, že nebyly splněny předpoklady pro náhradu škody předjímané zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pro posouzení věci rozhodném, (§8 a 13), neboť jednak žádné rozhodnutí vydané ve stěžovatelem poukazovaných řízeních nebylo později pro nezákonnost zrušeno či změněno, jednak nebylo ani shledáno, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu (což ostatně stěžovatel ani netvrdil).
Stran náhrady nákladů řízení stejně jako soud prvního stupně aplikoval odvolací soud hledisko procesního úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.) a nepřisvědčil stěžovateli potud, že by šlo o okolnosti srovnatelné s rozhodovacími důvody obsaženými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), neboť označené rozhodnutí, jak uvedl, je založené na odlišných skutečnostech. Konstatoval, že účastník řízení, tedy i stát, si může vždy zvolit jako svého zástupce advokáta a v daném případě považuje zastoupení advokátem vzhledem k předmětu sporu za účelné.
Stěžovatel spatřuje porušení svého základního práva na spravedlivý proces v tom, že obecné soudy se při rozhodování o náhradě škody dle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pro posouzení věci rozhodném, nezabývaly jeho argumentací podloženou odůvodněním nálezů Ústavního soudu, na něž odkázal, ve spojení s tím, že Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 11. dubna 2008 č. 300 316 404/B jeho požadavku na odškodnění v plném rozsahu vyhověla. Stěžovatel proto nejprve připomněl relevantní judikaturu Ústavního soudu, jež k vyhovujícímu rozhodnutí ministerstva vedla [nálezy sp. zn. I. ÚS 605/03 (viz výše), I. ÚS 565/03 ze dne 6. 12. 2005 (N 222/39 SbNU 345), I. ÚS 712/05, I. ÚS 792/06, I. ÚS 2366/07, IV. ÚS 44/06 a II. ÚS 807/07 (všechny viz výše)] a v této souvislosti vyslovil přesvědčení, že takto je vystaven projevům "právního formalismu ba až cynismu", kritizovaným v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2366/07 (viz výše) a I. ÚS 1916/07 ze dne 26. 2. 2008 (N 41/48 SbNU 485). Ohledně nákladových výroků napadených rozsudků, přisuzujících státu náhradu nákladů řízení spočívající v nákladech právního zastoupení advokátem, stěžovatel poukázal na právní názor obsažený v nálezech sp. zn. I. ÚS 2929/07 (viz výše) a IV. ÚS 1087/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 243/55 SbNU 349). V důsledku uvedeného následně navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky obecných soudů nálezem zrušil.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podal k předmětné stížnosti vyjádření Městský soud v Praze, a to prostřednictvím předsedkyně senátu, z jehož rozhodovací činnosti napadené rozhodnutí vzešlo. V rozsahu relevantním pro rozhodnutí Ústavního soudu předsedkyně senátu uvedla, že setrvává stran nákladového výroku na svém závěru, že daný spor odůvodňuje, aby i stát, za který jednalo Ministerstvo práce a sociálních věcí, si zvolil v řízení zastoupení advokátem. Vyjádřila názor, že předmětem daného řízení totiž nebyla běžná agenda spadající pod působnost tohoto ministerstva, ve které by bylo možno předpokládat odbornou fundovanost jakéhokoliv zaměstnance jeho právního odboru. Předsedkyně senátu konečně poukázala i na to, že Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 2257/08 ze dne 7. 7. 2009 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) uvedl, že při vydání nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/07 byl veden snahou napravit ojedinělý exces a že jeho úvahy formulované obecně k možnosti náhrady nákladů řízení státu se zastoupením advokátem nelze mechanicky vztahovat na jiné (běžné) případy. V obecné rovině potom plně odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhla, aby Ústavní soud stížnost zamítl, pokud nebude jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Uvedené závěry stěžovatel v následné replice rozporoval a opětovně poukázal na rozhodovací důvody nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07 a IV. ÚS 1087/09.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V intencích takto limitovaného přezkumu byla posouzena i nyní projednávaná ústavní stížnost.
Argumentuje-li stěžovatel ve vztahu k žalobě na náhradu škody (ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.) způsobené mu právním zastoupením v řízení, v němž se domáhal nároku podle zákona č. 261/2001 Sb., potom nálezy, na něž odkázal, jsou jeho (co do předmětu řízení nyní posuzované) skutkové a právní situaci rozhodujícím dílem nepřipodobitelné. Ve vztahu k výrokům obecných soudů ve věci samé Ústavní soud ve shodě s již citovaným odůvodněním Městského soudu v Praze konstatuje, že nebyly splněny podmínky pro vznik nároku na náhradu škody předpokládané zákonem č. 82/1998 Sb., neboť žádné z relevantních rozhodnutí, reagujících na úsilí stěžovatele o dosažení odškodnění dle zákona č. 261/2001 Sb., nebylo pro nezákonnost později zrušeno či změněno. V tomto ohledu Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele o právním formalismu ba až cynismu, jelikož argumentační prostor vymezený ustanovením §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. výklad jím předestřený neumožňuje. S ohledem na povahu projednávané záležitosti sluší se takto pro korektnost připojit, že převážná (a rozhodující) část příslušných rozhodnutí byla završena usnesením Ústavního soudu ze dne 17. října 2007 sp. zn. IV. ÚS 1291/07 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), jímž byla ústavní stížnost stěžovatele proti (finálnímu) meritornímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. prosince 2005 č. j. 12 Ca 108/2005-108 odmítnuta z toho důvodu, že byla podána po lhůtě stanovené zákonem pro její podání [§43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.], což souvisí (nikoliv nevýznamně) i s pozdějším návrhem stěžovatele na povolení obnovy řízení (věc vedena před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 12 Ca 18/2007, v níž zastoupen advokátem měl dle jeho přesvědčení škodu nahraditelnou postupem dle zákona č. 82/1998 Sb. rovněž utrpět).
Jinak nahlíží Ústavní soud na námitky stěžovatele připínající se k nákladovým výrokům.
V souladu s rozhodovacími důvody uvedenými v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07 (viz výše), I. ÚS 1452/09 ze dne 17. 8. 2009 (N 186/54 SbNU 303) a IV. ÚS 1087/09 (viz výše) nutno zdůraznit (východiskovou) tezi, že tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených.
Dle přesvědčení Ústavního soudu ani (odlišující) argument Městského soudu v Praze, obsažený v jeho rozsudku a (na podporu jím přijatého závěru) rozvinutý dále ve vyjádření k ústavní stížnosti neobstojí. Dostatečným kritériem pro akceptaci (ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. účelného) zastoupení ministerstva v soudním sporu advokátem nemůže být bez dalšího, že předmětem daného řízení nebyla běžná agenda spadající pod působnost tohoto ministerstva, ve které by bylo možno předpokládat odbornou fundovanost jakéhokoliv zaměstnance jeho právního odboru. Rozhodující je, že posouzení právních otázek, jež bylo třeba myšlenkově uchopit a v řízení před soudem řešit, se nijak výrazně nevymyká (ohledně intelektuální náročnosti) požadavkům kladeným na profesní erudovanost praktikujícího právníka.
Tím nemá být kategoricky konstatováno, že za zcela výjimečných okolností nemusí být zastoupení (státu advokátem) mající povahu účelného uplatňování či bránění práva vyloučeno. Ústavní soud v tomto kontextu ve shodě s názorem vyjádřeným v usnesení sp. zn. III. ÚS 3100/08 ze dne 15. 1. 2010 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) připomíná, že "v každém jednotlivém konkrétním případě, kdy za stát v řízení vystupuje ministerstvo jako příslušná organizační složka a jeden z ústředních úřadů, je třeba podle konkrétních okolností tohoto případu zvažovat, zda příslušná organizační složka státu je schopna se v daném sporu (zejména pokud v něm vystupuje jako strana žalovaná) účinně bránit za pomoci svých právníků, či zda jde o spor obtížný a dlouhotrvající, kde k efektivní obraně a k úspěšnému výsledku sporu pro organizační složku státu - a ve svém důsledku i pro Českou republiku (a tedy i pro všechny občany tohoto státu) - je třeba, aby Česká republika byla zastupována zkušenými a úzce odborně zaměřenými advokáty. Právní oddělení ministerstev zpravidla zajišťují tu část právní agendy, která s náplní činnosti jednotlivých ministerstev bezprostředně souvisí. Tím ovšem není dotčeno právo nechat se zastoupit v řízení před soudem advokátem s ohledem na složitost a specifičnost problematiky předmětu řízení, přičemž na náklady takto vzniklé nelze bez dalšího pohlížet jako na náklady neúčelné, ale v každém jednotlivém případě je třeba zvažovat, zda nejde o náklady nezbytné, potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř." [k tomuto srov. kupř. i usnesení sp. zn. III. ÚS 3315/09 ze dne 21. 1. 2010 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
V rámci této (výjimku z pravidla zakládající) úvahy ovšem není bez významu, že vydáním zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, byl zřízen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, přičemž v okruhu záležitostí, kde je tímto zákonem předpokládána působnost zastupování státu, je jmenovaný úřad povolán k účinnému hájení majetkových zájmů státu (§25 odst. 1 citovaného zákona). Samotné ústřední orgány státní správy k výkonu právních agend disponují právními odbory a zaměstnávají odborné pracovníky k zajišťování ochrany zájmů České republiky v řízení před soudy. Otázkou, kterou by stát zastoupený svým odborným aparátem neměl v uvažovaných souvislostech opomíjet, je totiž také to, do jaké míry je možno očekávat při zastoupení advokátem míru ztotožnění se se zájmy státu a tomu přiměřené účinné hájení zájmů státu tímto soukromým subjektem. Právní odbory ministerstev si přitom mohou ve specifických právně obtížných případech nechat zpracovat (i od soukromých subjektů) znalecké expertízy, právní rozbory a analýzy, ze kterých mohou posléze kvalifikovaně při důsledném hájení státních zájmů a činění tomu náležitých úsudků vycházet. Jinými slovy vyjádřeno, zastoupení advokátem při hájení zájmů státu by mělo být krajním (podpůrným) řešením zohledňujícím naznačené podmínky.
Zastoupení státu advokátem lze tudíž akceptovat jako výjimku z pravidla, již je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem.
V projednávané záležitosti stěžovatele, jak plyne z uvedeného, situace dostatečně odůvodňující zastoupení státu advokátem dle přesvědčení Ústavního soudu nenastala.
Proto pro uvedené, tj. s ohledem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavní soud v rozsahu vymezeném ve znělce tohoto nálezu napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil [§82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]; ve zbylém rozsahu ústavní stížnost odmítl [§43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona]. V důsledku naplnění podmínek uvedených v §44 odst. 2 citovaného zákona stalo se tak s upuštěním od ústního jednání.