ECLI:CZ:US:2020:1.US.249.19.1
sp. zn. I. ÚS 249/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti České protipirátské unie, se sídlem Sokolovská 37/24, Praha 8, zastoupené Petrem Ostrouchovem, advokátem se sídlem Voršilská 130/10, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1280/2018-410 ze dne 17. 10. 2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Co 103/2016-318 ze dne 10. 4. 2017 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 66 C 9/2015-276 ze dne 12. 9. 2016 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout tím, že žalovaná jako provozovatelka služeb určených ke sdílení elektronického obsahu umožnila několika registrovaným uživatelům protiprávní umisťování audiovizuálních děl chráněných autorským zákonem na internetové doméně www.uloz-to.cz, za což byli tito uživatelé pravomocně odsouzeni. Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že Nejvyšší soud své odmítavé usnesení dostatečně neodůvodnil a nevypořádal se s právními otázkami předestřenými v dovolání. Stěžovatelka dále namítla, že rozhodnutí soudů není v souladu s evropskou judikaturou a rozvedla, proč se žalovaná měla na její úkor (resp. na úkor postupitelek) obohatit. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí založil na tom, že stěžovatelkou předestřené právní otázky (ani v kontextu s evropskou judikaturou) se v poměrech souzené věci nemohou prosadit s ohledem na odlišnost skutkových závěrů odvolacího, potažmo nalézacího soudu. Jejich rozhodnutí tedy na stěžovatelkou vznesených otázkách nespočívají, a proto nemohou založit přípustnost dovolání. Ústavní soud nepokládá tento závěr dovolacího soudu za protiústavní. Stěžovatelka ve své argumentaci přehlíží, že soudy v daném případě shledaly, že příjmy žalované jako provozovatelky domény, resp. tzv. cloudového úložiště, sestávaly z úhrad registrovaných uživatelů tohoto úložiště za rychlost stahování (ve formě čerpání předplaceného kreditu) a z reklamy. Tato podnikatelská činnost totiž úžeji nesouvisela s protiprávní činností některých uživatelů, kteří za ni byli posléze odsouzeni. Jinak řečeno, mezi poskytováním zmíněných specifických služeb cloudového úložiště a nahráním a zpřístupněním souborů obsahující autorská díla bez příslušné licence ze strany některých uživatelů nebyla v daném případě dána relevantní příčinná souvislost (kupř. v tom, že by služby rychlejšího stahování či reklamy byly vázány na nelegální obsah uložených dat, a tím bylo vědomě napomáháno jeho zveřejňování a zpřístupňování apod.). Na tuto skutečnost upozornil ve svém odůvodnění již nalézací soud (viz str. 7 in fine jeho rozsudku). Poukázal též na to, že příjmy z kreditů či příjmy z reklamy nemohou být bezdůvodným obohacením na úkor postupitelek, protože při normálním chodu věcí mohly být ochuzeny jen o licenční odměnu. Ostatně shora nastíněné zdroje příjmů žalované nebyly samy o sobě nepoctivé. Teprve existoval-li by užší příčinný vztah mezi jednáním uživatelů a činností provozovatele úložiště (kupř. vědomá podpora nezákonného jednání, což ale nikdo z účastníků ani netvrdil), bylo by možné na jeho odpovědnost usuzovat. V takovém případě by se ovšem jednalo o náhradu škody, a nikoli o bezdůvodné obohacení, jak podotkl městský soud. Toto odůvodnění pokládá Ústavní soud za racionální a obhajitelné, prosté zásahu do vlastnického práva stěžovatelky či jejího práva na spravedlivý proces.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu