ECLI:CZ:US:2007:1.US.25.05
sp. zn. I. ÚS 25/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Pavlou Promnou, advokátkou se sídlem Havířov, Hlavní tř. 65, PSČ: 736 01, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1181/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností a po odstranění vad podáním ze dne 7. 4. 2005, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2004, sp. zn. 4 To 77/2003, jímž bylo zamítnuto jím podané odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 20 T 20/2002.
Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutím Nejvyššího soudu byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, tj. právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo podle č. 8 odst. 2 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být stíhán a zbaven svobody jinak než z důvodu a způsobem, který stanoví zákon. Podle stěžovatele soudy chybně kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin, ačkoli jeho jednání trestným činem nebylo. Trestní soud nemůže, jako otázku předběžnou, řešit skutečnost, zda došlo k platnému odstoupení od smlouvy, zda došlo ke zrušení smlouvy a zda tedy stěžovatel užíval nemovitost bez právního důvodu. Podle stěžovatele měl trestní soud vyčkat na výsledek občanskoprávního sporu, vedeného u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 18 C 166/2000. Uložení peněžitého trestu představuje zásah do jeho ústavně zaručených základních práv ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny. V dalších podáních stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu, a to na nálezy sp. zn. IV. ÚS 469/04 a sp. zn. II. ÚS 413/04, které se zabývají otázkou trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 trestního zákona.
K ústavní stížnosti podal vyjádření, jako účastník řízení, Nejvyšší soud ČR a uvedl, že důvody, uvedené stěžovatelem v ústavní stížnosti, se kryjí s důvody, které uvedl v dovolání. Odkázal na důvody svého rozhodnutí a doplnil, že jeho usnesením nebylo dotčeno žádné z ústavně garantovaných základních práv stěžovatele.
II.
Z označených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud, že rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 20 T 20/2002, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru, podle §249a odst. 1 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Stěžovateli bylo uloženo omezení, spočívající v povinnosti zdržet se nadále neoprávněného užívání objektu. Vedle toho mu byl uložen peněžitý trest 100 000,-- Kč a pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody na čtyři měsíce.
Podle zjištění okresního soudu se stěžovatel trestného činu dopustil tím, že v období od 16. 5. 2000 do 21. 12. 2001, jako soukromý podnikatel v oboru pohostinství, za účelem provozu pohostinství, užíval dům v obci Sedlnice i přesto, že od 30. 3. 2000 jsou jeho vlastníky E. J. a K. Š. Obě majitelky domu jej dne 4. 5. 2000 písemně vyzvaly, prostřednictvím advokátky, k vyklizení nemovitosti do dne 15. 5. 2000, což neučinil a nemovitost užíval za účelem získání finančních prostředků, které do ní vložil.
Rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2004, sp. zn. 4 To 77/2003, zamítnuto jako nedůvodné.
Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1181/2004, jako zjevně neopodstatněné.
III.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, nález č. 39, str. 281]. S ohledem na uvedené posoudil Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele a po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 36, nález č. 40, str. 433) a sp. zn. IV. ÚS 469/4, (stejná sbírka, sv. 37, nález. č. 116, str. 489). Přezkoumávaná věc se však od uvedených případů liší v několika podstatných znacích, zejména v procesní situaci stěžovatele a majitelek domu v řízení před civilními soudy a také v hmotněprávním postavení účastníků soukromoprávního vztahu. Závěry těchto nálezů tedy nelze na případ stěžovatele aplikovat.
Nejvyšší soud ČR se ve svém usnesení pečlivě a podrobně vyrovnal se všemi námitkami stěžovatele. Precizně popsal, z jakých skutkových okolností obecné soudy při hodnocení jednání stěžovatele vycházely a proč si stěžovatel, vzhledem k těmto okolnostem, musel být vědom, že předmětné nemovitosti užívá neoprávněně (viz přípis majitelek domu ze dne 4. 5. 2000 s lhůtou k vyklizení a návrh stěžovatele na uzavření dohody o dalším užívání nemovitostí, který neakceptovaly). Vyrovnal se také s námitkami stěžovatele o jím tvrzené nutnosti analogické aplikace ustanovení o zadržovacím právu ve smyslu §175 občanského zákoníku a ustanovení o následcích odstoupení od smlouvy ve smyslu §457 občanského zákoníku a v této souvislosti odkázal i na příslušnou občansko-právní judikaturu.
Na právním závěru Nejvyššího soudu, podle kterého trestný čin stěžovatel spáchal úmyslně a skutek vykazuje znaky trestného činu i po stránce materiální (takže dovolání stěžovatele bylo nutné odmítnout jako neopodstatněné), neshledává Ústavní soud nic protiústavního. Touto interpretací příslušných ustanovení podústavních právních předpisů nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatele chráněných čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejedná se tedy o kriminalizaci občansko-právního jednání, ale o důslednou ochranu vlastnického práva podle hlavy deváté trestního zákona, upravující trestné činy proti majetku.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal v řízení před obecnými soudy porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu