ECLI:CZ:US:2006:1.US.250.06
sp. zn. I. ÚS 250/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Města Aš, Kamenná 52, Aš, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem Karlovy Vary, Vítězná 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 2. 2006, čj. 28 Cdo 1603/2005 - 194, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým odmítl jako nepřípustné dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 4. 2005, čj. 18 Co 117/2005 - 170, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 10. 10. 2004, čj. 14 C 250/2002 - 154. Stěžovatel jako žalobce v uvedeném řízení neuspěl se žalobou na určení vlastnického práva k označeným pozemkům, které žalovaná společnost AUTOART CHANGE, a. s., získala od státního podniku České lesy kupní smlouvou ze dne 2. 3. 1999. Podle zjištění obecných soudů byly sporné pozemky vydrženy žalovanou společností, se započtením vydržecí doby předchozí majitelky, společností Lesy ČR s. p. V ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s právním závěrem Nejvyššího soudu ČR o možnosti vydržení nemovitosti, za daných podmínek, státním podnikem, resp. státem. Tím byla, podle stěžovatele, porušena jeho základní práva na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť i jen pochybnost o ústavní konformitě postupu Nejvyššího soudu ČR při vydání napadeného rozhodnutí. Ústavní soud není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem ČR (srov. již nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 123 a konstantní judikatura). V tomto aspektu je jasně patrné, že výklad podústavního práva je zásadně věcí obecné justice. Na právním závěru Nejvyššího soudu ČR, podle něhož může i stát vydržet vlastnické právo k nemovité věci, nevidí Ústavní soud nic protiústavního. V této souvislosti lze jen odkázat na argumentaci v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR na str. 3 a 4. Z článku 36 odst. 1 Listiny, kterým stěžovatel argumentuje, nevyplývá jeho nárok na úspěch ve věci.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozeznává, v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto uzavírá, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu