ECLI:CZ:US:2001:1.US.265.2000
sp. zn. I. ÚS 265/2000
Usnesení
I. ÚS 265/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů, manželů Š. N. a S. N., obou zastoupených advokátem JUDr. I. R., proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2000, č. j. 20 Cdo 2073/99-57, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 12. 1998, č. j. 12 Co 786/98-40, a s rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 8. 1998, č. j. 12 C 47/97-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé svou včas podanou ústavní stížností napadli shora uvedené rozsudky obecných soudů.
Uvedli, že obecné soudy ve svých rozhodnutích zamítly návrh stěžovatelů o určení práva k nájmu bytu č. 9, v ulici N. č. 556/3, v Ústí nad Labem. Důvody zamítavého stanoviska obecných soudů shrnuli stěžovatelé ve své stížnosti tak, že jednak nebyla k předmětnému bytu uzavřena nájemní smlouva, a dále pak v posouzení okolnosti, že vyznačení trvalého pobytu nezakládá nárok na užívání bytu.
Stěžovatelé namítali, že postupem obecných soudů, které se přiklonily k právnímu postupu vlastníka bytu (Města Ústí nad Labem, v předmětné ústavní stížnosti dále jen "vedlejšího účastníka"), byla porušena jejich rovnost oproti jiným občanům - spolunájemcům v bytovém domě na N. ul. 556/3 v Ústí nad Labem. Porušení tohoto práva shledávají stěžovatelé v okolnosti, že je jim nabízen byt stejné kategorie, velikosti a kvality za částku cca šestkrát vyšší než ostatním nájemníkům, a dále v okolnosti, že vedlejší účastník má jednak postavení vlastníka bytu, ale zároveň i "orgánu státu", který má k dispozici odborný aparát.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti blíže nekonkretizovali, která základní práva a svobody měly být postupem obecných soudů porušeny.
Ústavní soud po zvážení skutkového a právního stavu v uvedené věci a na základě posouzení přiloženého spisového materiálu dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelů je zjevně neopodstatněná.
Ze spisového materiálu k předmětné věci vyplývá, že Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelů, aby soud určil, že stěžovatelé mají právo k užívání shora uvedeného bytu. Obecné soudy dospěly k závěru, že předchozí uživatelé uvedeného bytu (manželé Modlíkovi), kteří umožnili se stěžovatelům do bytu nastěhovat, byli pouze nájemci a nebyli tudíž oprávněni s bytem disponovat. Pronajímatelem navíc ani nebyl dán písemný souhlas k podnájmu. Účastníci neuzavřeli nájemní smlouvu a stěžovatelé se tak ani nestali nájemci bytu. Obecné soudy k tomuto svému shodnému závěru uvedly, že na tento právní stav nemá žádný vliv, že stěžovatelé v uvedeném bytě řadu let fakticky bydlí, jakož i okolnost, že na ohlašovně obce byl na základě pokynu pracovnice bytového odboru stěžovatelům vyznačen trvalý pobyt v tomto bydlišti.
Odvolací soud proti svému rozhodnutí připustil dovolání, neboť věc posoudil tak, že může jít o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Stěžovatelé podali proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání, v němž tvrdili, že předchozí rozhodnutí obecných soudů spočívají v nesprávném právním posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."]. Uvedli, že stěžovatelé a původní uživatelé (nájemci) bytu vycházeli z povědomí, že tak jako při výměně bytu, se musí o užívání bytu písemně dohodnout a této dohodě nemá být bez vážného důvodu bráněno. Na základě dohody s původními uživateli (nájemci) byl stěžovatelům, po ústním souhlasu pracovnice bytového odboru, vyznačen trvalý pobyt. Stěžovatelé namítali, že nabyli dobrou víru, že byt užívají oprávněně, a to s odkazem na ustanovení §14 zákona č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci občanů, podle kterého jsou ohlašovny mimo jiné povinny ověřit úplnost a správnost údajů a dokladů předkládaných občany. Okolnost, že vedlejší účastník je jak vlastníkem bytu, tak i subjektem oprávněným potvrzovat právo trvalého pobytu, signalizuje vyznačení trvalého pobytu, dle mínění stěžovatelů, něco více než pouhou možnost se někde zdržovat. Úkony účastníků by měly být dle názoru stěžovatelů posuzovány dle §35 o. z., a proto tito požadovali, aby jejich právo k nájmu předmětného bytu bylo soudy potvrzeno.
Dovolací soud věc posoudil tak, že se dovolání zamítá, neboť se stěžovatelům nepodařilo zpochybnit napadená rozhodnutí. Toto své rozhodnutí odůvodnil dovolací soud zejména tím, že podle ustanovení §685 odst. 1 o. z. (ve znění účinném do 31. 12. 1994), nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to buď na dobu určitou nebo bez určení doby užívání. Dovolací soud se přitom podrobně zabýval zákonem požadovanými náležitostmi nájemní smlouvy a věc po právní stránce správně uzavřel tak, že dohodou uzavřenou mezi předchozími uživateli (nájemci) a stěžovateli, právo nájmu stěžovatelům vzniknout nemohlo.
Nájemní smlouva podle ustanovení §686 odst. 1 o. z., ve znění platném do 31. 12. 1994, musela obsahovat označení předmětu a rozsahu užívání, výši nájemného a výši úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo způsob jejich výpočtu. Měla též obsahovat popis příslušenství a popis stavu bytu. Nebyla-li nájemní smlouva uzavřena písemně, měl se vyhotovit o jejím obsahu zápis. V době, kdy podle tvrzení stěžovatelů nastaly okolnosti rozhodné pro vznik jejich práva nájmu, nezpůsobil nedostatek písemné formy nájemní smlouvy její neplatnost (dle ust. §686 odst. 1 o. z. do účinnosti zákona č. 267/1994 Sb., a §40 odst. 1 o. z.). Projev vůle směřující k uzavření nájemní smlouvy však musel být učiněn způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (§35 odst. 1 o. z.). Dovolací soud vyvodil správné závěry v tom smyslu, že k takovému projevu vůle vedlejšího účastníka nemohlo bez dalšího dojít postupem pracovnice vedlejšího účastníka, která v souvislosti s plněním úkolů obce, při výkonu státní správy, vyznačila trvalý pobyt stěžovatelů v místě sporného bytu. Úkony ohlašovny směřují v souladu s účelem zákona č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů, pouze k zabezpečení řádné evidence pobytu českých občanů na území České republiky. Ověření úplnosti a správnosti údajů a dokladů předkládaných občany ve smyslu ustanovení §14 cit. zákona nemůže mít jiné než evidenční účinky a nezpůsobuje vznik, změnu či zánik nájemních vztahů. Dovolací soud své závěry řádně zdůvodnil tak, že vyznačení místa trvalého pobytu v občanském průkazu či v úředním potvrzením je pouze výrazem postupu správního orgánu podle ust. §16 vyhl. č. 146/1982 Sb., kterou se provádí zákon o hlášení a evidenci občanů a nelze je tudíž považovat za projev vůle obce (města) jako pronajímatele, jenž by směřoval k uzavření nájemní smlouvy.
V návaznosti na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy svým postupem nijak nepochybily a že skutkový i právní stav posoudily v dané věci odpovídajícím způsobem. Ústavní soud nenaznal, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, a proto věc uzavřel tak, že se v předmětné věci jedná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 18. ledna 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu