ECLI:CZ:US:2009:1.US.2684.09.1
sp. zn. I. ÚS 2684/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. I. N., zastoupeného JUDr. Alicí Burianovou, advokátkou, se sídlem Na Příkopech 902, Chomutov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2009, č. j. 23 Co 209/2009-124, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud"), kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též "soud prvního stupně") ze dne 3. 3. 2009, č. j. 22 C 312/2004-106. Soud prvního stupně uvedeným usnesením rozhodl tak, že stěžovateli, jako ustanovenému zástupci žalobkyně E. M., v řízení proti žalovanému Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky ve výši 19 440 021, 55,-Kč, přiznal odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů ve výši 3 570,-Kč. Stěžovatel ústavní stížnost opírá o následující důvody:
Stěžovatel jako právní zástupce žalobkyně učinil celkem 5 právních úkonů, kdy za každý jeden úkon právní služby účtoval částku 52 100,-Kč, což za 5 úkonů celkem mělo činit 309 852,-Kč, včetně DPH. Výši odměny účtoval dle ustanovení §7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"). Usnesením soudu prvního stupně mu však byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 3 570,-Kč. Napadeným usnesením odvolacího soudu bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.
Dle stěžovatele tímto postupem došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 28 Listiny základních práv a svobod, čl. 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a zejména dle čl. 1 Dodatkového protokoluk Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že podle ustanovení §137 odst. 2 občanského soudního řádu patří k nákladům řízení i odměna za zastupování, je-li zástupcem advokát nebo notář v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními předpisy. Podle §140 odst. 2 občanského soudního řádu platí, že byl-li ustanoven účastníku zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát, přičemž tento nárok advokáta, je-li plátcem DPH, se zvyšuje o částku odpovídající této dani. Podle §1 odst. 2 advokátního tarifu při stanovení nákladů řízení, jejichž náhrada se klientovi přiznává rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, se výše odměny advokáta určí podle ustanovení o mimosmluvní odměně, nestanoví-li zvláštní předpis jinak. Tímto ustanovením se má řídit také určení výše odměny advokáta ustanoveného soudem. Dle stěžovatele se tak stát v takovém případě ocitá v roli advokátova klienta, a proto jejich vzájemný vztah je nutno posuzovat podle příslušných ustanovení advokátního tarifu. Ustanovenému advokátu má proto příslušet odměna vypočtená podle příslušných ustanovení advokátního tarifu a jiný postup nelze považovat za správný aspravedlivý. Stěžovatel dále odkázal na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 763/05.
Odvolací soud dle stěžovatele tak pochybil, neboť neaplikoval uvedené normy v rozhodnutí o odměně advokáta v soudním řízení a nesprávně aplikoval ustanovení §150 občanského soudního řádu, kdy určil odměnu advokáta tak, jako by v řízení působil v roli opatrovníka. Stěžovatel uvádí, že v uvedené věci se nejedná o náhradu nákladů řízení podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, k niž se váže ustanovení §150 občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení, jsou-li důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Přitom by však musel zkoumat důvody hodné zřetele, přihlížet v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků. Stěžovatel, jak sám tvrdí, neuplatňuje náhradu nákladů řízení proti druhému účastníku ve smyslu ustanovení §142 a následujících občanského soudního řádu, nýbrž požaduje mimosmluvní odměnu od státu, který se ocitl v postavení jeho klienta, tak jak již v ústavní stížnosti jednou uvedl. Rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení dle §9 odst. 5 advokátního tarifu tak v tomto případě nemá mít žádné opodstatnění.
Stěžovatel proto navrhuje zrušení uvedeného usnesení.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod, Všeobecné deklarace lidských práv, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, jsou následující:
Čl. 28 Listiny základních práv a svobod:
Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Podrobnosti stanoví zákon.
Čl. 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv:
Každý, bez jakéhokoli rozlišování, má nárok na stejný plat za stejnou práci.
Čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech:
Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoli diskriminace. Zákon zakáže jakoukoli diskriminaci a zaručí všem osobám stejnou a účinnou ochranu proti diskriminaci z jakýchkoli důvodů, např. podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného přesvědčení, národnostního nebo sociálního původu, majetku a rodu.
Čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech:
Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého člověka na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky, které zajišťují zejména: a) odměnu, která poskytuje jako minimum všem pracovníkům:
(i) spravedlivou mzdu a stejnou odměnu za práci stejné hodnoty bez jakéhokoli rozlišování, přičemž zvláště ženám jsou zaručeny pracovní podmínky ne horší než jaké mají muži, se stejnou odměnou za stejnou práci;
(ii) slušný život pro ně a jejich rodiny, v souladu s ustanoveními tohoto Paktu; b) bezpečné a zdravotně nezávadné pracovní podmínky; c) stejnou příležitost pro všechny dosáhnout v zaměstnání povýšení na odpovídající vyšší stupeň, přičemž nebudou uplatňována jiná kritéria, než délka zaměstnání a schopnosti; d) odpočinek, zotavení a rozumné vymezení pracovních hodin a pravidelná placená dovolená, jakož i odměna ve dnech veřejných svátků.
Čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod:
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
II.
Z přiložených usnesení soudu prvního stupně i soudu odvolacího Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 3. 3. 2009, č. j. 22 C 312/2004-106, rozhodl tak, že stěžovateli jako ustanovenému zástupci žalobkyně se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3 570,-Kč. Soud prvního stupně uvedl, že stěžovatel jako zástupce učinil celkem 5 úkonů právní služby, což i řádně doložil. Ve svém odůvodnění dále uvádí, že si je při stanovování odměny a náhrady hotových výdajů ustanovenému zástupci vědom, že výše této odměny a náhrady má vycházet z vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, kdy odměnu a náhradu platí stát na základě ustanovení §140 odst. 2 občanského soudního řádu, přičemž jejich výše je odvozena z ustanovení §1 odst. 3 advokátního tarifu, kde se konstatuje, že ustanovením odst. 2 se řídí i určení výše odměny advokáta ustanoveného soudem. Ve zmíněném ustanovení, jak uvádí soud prvního stupně, je pak určeno, že při stanovení nákladů řízení, jejichž náhrada se klientovi přiznává rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, se výše odměny advokáta určí podle ustanovení o mimosmluvní odměně, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. Soud prvního stupně za takový zvláštní předpis považuje vyhlášku č. 484/2000 Sb., která se na odměnu ustanoveného zástupce zjevně nevztahuje. Pro výpočet výše odměny by, dle soudu prvního stupně, bylo možné mechanicky aplikovat §7 advokátního tarifu a určit, že sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí z tarifní hodnoty dané věci částku 52 100,-Kč, přičemž touto úvahou měl být veden i stěžovatel. Soud prvního stupně, jak sám uvádí, však věc důkladně zvážil a dospěl k závěru, že zmíněné mechanické aplikování advokátního tarifu by v dané věci nebylo v souladu s účelem a smyslem zákona, a v prvé řadě by nevedlo ke spravedlivému řešení dané věci. Soud prvního stupně se domnívá, že je nepřijatelné, aby ustanoveným zástupcům byla přiznávána odměna v řádu mnoha desetitisíc až statisíc korun v řízeních, která jsou osvobozena od soudních poplatků a kde není žádné omezení výše nároku, který může žalobce požadovat, ač tento nárok může být zcela absurdní. Pokud by ustanoveným zástupcům odměna takto přiznávána byla, pak by to dle soudu prvního stupně dokonce mohlo vést i ke spekulativním podáváním žalob a žádostem o ustanovení zástupce bez toho, že by žalobci skutečně šlo o dosažení spravedlnosti.
Soud prvního stupně se tedy rozhodl analogicky použít ustanovení §150 občanského soudního řádu, podle kterého, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Soud prvního stupně při argumentaci odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 1126/07. Jak sám uvádí, vycházel z několika významných úvah, mezi něž řadí zejména skutečnost, že opatrovník a ustanovený zástupce jsou velmi příbuzné instituty, které slouží k ochraně práv účastníků řízení, jež z různých důvodů nemohou hájit svá práva sami. Advokátní tarif v §9 odst. 5 stanoví, že při výkonu funkce opatrovníka ustanoveného soudem účastníku řízení, jehož pobyt není znám, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, který byl stižen duševní poruchou nebo z jiných zdravotních důvodů se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřovat, se považuje za tarifní hodnotu částka 500 Kč. Soud prvního stupně se tak domnívá, že neexistuje žádný důvod pro závěr, že ustanovený zástupce by měl za stejnou práci jako opatrovník dostat odměnu o několik řádů vyšší. Dospěl tedy k závěru, že v dané věci jsou jednoznačně dány důvody hodné zvláštního zřetele, a odměnu ustanoveného zástupce snížil, kdy rozhodl tak, že stěžovateli jako ustanovenému zástupci žalobkyně se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3 570,-Kč.
Proti tomuto usnesení stěžovatel podal odvolání. V odvolání zdůraznil, že nebyl ustanoven jako opatrovník, takže není možné aplikovat odměnu ve výši 500,-Kč za jeden úkon právní pomoci. Rozhodnutí tedy považoval za nesprávné a nespravedlivé. Proto se domáhal přiznání částky ve výši odměny podle §7 advokátního tarifu za pět úkonů právní služby, event. paušální odměny ve výši 251 460,-Kč plus DPH podle ustanovení §3 odst. 1/6 vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Odvolací soud odvolání stěžovatele důvodným neshledal. Ve svém odůvodnění, stejnějako soud prvního stupně, vycházel z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I.ÚS 1126/07, kdy uvedl, že ustanovení §150 občanského soudního řádu má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti. Podle tohoto ustanovení je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Podle odvolacího soudu v dané věci o takový postup šlo, kdy soud prvního stupně se správně vypořádal s hledisky vyplývajícími z tohoto ustanovení ve vztahu k rozhodnutí o nákladech ustanoveného advokáta. Odvolací soud na závěr svého odůvodnění uvádí, že dle něj není možné na stát přenášet povinnost platit náklady řízení, v němž žalobkyně požadovala zřejmě nadsazené a neopodstatněné plnění.
Odvolací soud shledal napadené usnesené věcně správným a jako takové jej potvrdil.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, napadeným usnesením Městského soudu v Praze a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadeného usnesení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Práva zaručená čl. 28 Listiny základních práv a svobod, čl. 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod napadeným rozhodnutím ani postupem soudu porušena nebyla.
Ústavní soud již v minulosti konstatoval (srov. např. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 323/05), že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do nějž mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavně právní dimenzi toliko v případě, kdy by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku naprosté libovůle (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp.zn. III. ÚS 224/98). I přes široký prostor pro úvahu, kterou občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu aplikace §150 občanského soudního řádu), a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zůstává zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním. Aplikace §150 občanského soudního řádu, tedy soudcovského zmirňovacího práva, ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení, je pouze a jedině na úvaze obecných soudů, shledají-li, že pro jeho použití existují důvody hodné zvláštního zřetele. Do tohoto posouzení Ústavní soud zásadně nevstupuje, a zejména pak nikoliv tam, kde tyto důvody obecný soud (byť v řízení odvolacím) neshledal. Ustanovení §150 občanského soudního řádu tak má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž byly všechny relevantní důvody pro takový postup zjišťovány a posuzovány, jde o postup libovolný, který je způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 237/05). Ustanovení §150 občanského soudního řádu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout.
Obdobný závěr lze vztáhnout i na souzenou věc, neboť odměna za zastupování advokátem je jedním z druhů nákladů řízení, které vypočítává §137 o. s. ř.
Napadené usnesení odvolacího soudu se v žádném případě nejeví jako vydané na základě libovůle, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně je pečlivě a podrobně odůvodněno. Oba soudy jsou si vědomy, že paušální sazby odměny za zastupování podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. přímo dopadají pouze na rozhodování o náhradě nákladů řízení, a nikoliv na rozhodování o odměně, kterou ustanovenému zástupci zaplatí stát na základě §140 odst. 2 občanského soudního řádu. Na toto rozhodování se již vztahují ustanovení o mimosmluvní odměně, obsažená v advokátním tarifu. Z odůvodnění napadeného usnesení však rovněž vyplývá, že odvolací soud aplikoval ustanovení §150 občanského soudního řádu. Je si rovněž vědom toho, že §150 občanského soudního řádu se podle svého znění vztahuje na náklady řízení. Odvolací soud, a rovněž soud prvního stupně, však shodně dospěly k závěru, že toto ustanovení lze analogicky použít i na případy, kdy soud rozhoduje o odměně a nákladech ustanoveného advokáta (vůči státu) podle §140 odst. 2 občanského soudního řádu. Analogická aplikace §150 občanského soudního řádu je jak v napadeném usnesení odvolacího soudu, tak i v usnesení soudu prvního stupně řádně odůvodněna, a to takovým způsobem, že jim nelze vytknout projev libovůle, event. porušení základních práv a svobod.
I v této věci tak Ústavní soud trvá na závěru, že v případě příkrého rozporu mezi výší odměny ustanoveného advokáta podle advokátního tarifu a výší odměny podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., lze na základě analogické aplikace §150 občanského soudního řádu zvážit, zda nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, na základě nichž by soud zčásti odměnu za zastupování nepřiznal. Dospěje-li k závěru, že takové důvody dány jsou, je namístě, aby i v této situaci vyčíslil výši odměny podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., tj. tak, jako by ji stanovil v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení. Tento postup však nesmí být svévolný; naopak je nutno jej pečlivě a racionálně odůvodnit (srov. nález ve věci I. ÚS 1126/07).
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst.2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2009
František Duchoň, v.r.
předseda senátu