ECLI:CZ:US:2006:4.US.323.05
sp. zn. IV. ÚS 323/05
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Pavla Rychetského a Michaely Židlické - ze dne 11. července 2006 sp. zn. IV. ÚS 323/05 ve věci ústavní stížnosti Ing. A. J., správkyně konkursní podstaty úpadce Živnostenská družstevní záložna se sídlem ve Dvoře Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. března 2005 č. j. 5 Cmo 55/2005-105, kterým bylo k odvolání vedlejšího účastníka J. K. změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že stěžovatelka je povinna tomuto vedlejšímu účastníkovi nahradit náklady řízení.
Návrh se zamítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 6. června 2005 a doručenou Ústavnímu soudu dne 7. června 2005 napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž tento soud v řízení o směnečné žalobě rozhodl o odvolání 1. žalovaného (J. K., vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem) proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. listopadu 2004 č. j. 39 Cm 6/2004-95 a odvoláním napadený výrok o náhradě nákladů změnil tak, že žalobkyně (stěžovatelka) je povinna 1. žalovanému zaplatit na účet jeho právního zástupce 93 225 Kč na náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stěžovatelka především zpochybňuje závěr Vrchního soudu v Praze, na němž je napadené rozhodnutí založeno, že je namístě v souladu s ustanovením §146 odst. 2 věty prvé občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") uložit stěžovatelce jako žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení, neboť právě ona z procesního hlediska zavinila zastavení řízení, jestliže vzala podaný návrh na zahájení řízení zpět. Ze spisu však dle stěžovatelky nevyplývá, že by takový úkon učinila. Vrchní soud v Praze tedy rozhodl v přímém rozporu s obsahem spisu, a to takovým způsobem, že z jeho rozhodnutí lze dovodit zásah do práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka se v předmětném řízení domáhala zaplacení splatné směnky, která zajišťovala zaplacení jiného závazku 1. žalovaného (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem). Pohledávku za žalovaným, která byla zajištěna směnkou, pak v průběhu řízení postoupila třetí osobě, aniž by došlo k indosaci samotné zajišťovací směnky. Za daných okolností, s ohledem na ustanovení §524 odst. 2 občanského zákoníku, se domnívala, že postoupením pohledávky došlo i k převodu práva na plnění ze směnky, a že tedy ve sporu ztratila aktivní legitimaci, což bylo jediným důvodem jejího návrhu na zastavení řízení. Vrchní soud v Praze však dospěl k závěru, že postoupením pohledávky nedošlo ke ztrátě aktivní legitimace stěžovatelky, neboť nedošlo k indosaci směnky. Pokud však je tento názor správný, nebyl zde důvod pro zastavení řízení, neboť stěžovatelka nijak neprojevila svou vůli vzít návrh zpět. Důsledky nesprávného rozhodnutí nalézacího soudu pak Vrchní soud v Praze přenesl na stěžovatelku.
Stěžovatelka rovněž napadá způsob, jakým se Vrchní soud v Praze vypořádal s námitkou podjatosti soudkyně Krajského soudu v Hradci Králové JUDr. Jiřiny Tachecí, která je zároveň konkursní soudkyní ve věci úpadce Živnostenská družstevní záložna, kde stěžovatelka vykonává funkci správkyně konkursní podstaty. Podle Vrchního soudu v Praze totiž podjatost konkursního soudce pro vztah se správcem konkursní podstaty je možné dovodit pouze u incidenčních sporů, nikoliv již u žalob na plnění do podstaty, které je dle Vrchního soudu v Praze odlišné svým charakterem a postavením správce konkursní podstaty, aniž by však vysvětlil, v čem je charakter tohoto řízení a postavení správce konkursní podstaty odlišné. I tento nedostatek v odůvodnění považuje stěžovatelka za rozporný s požadavkem práva na spravedlivý proces. Vedle tohoto je přesvědčena, že jediným podstatným rozdílem v obou typech sporů je postavení správce konkursní podstaty na straně sporu, pokud však jde o vztah správce konkursní podstaty a soudce rozhodujícího ve věci, jde-li zároveň o soudce konkursního, není žádný rozdíl a závěry vyslovené Ústavním soudem ve věci sp. zn. I. ÚS 371/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 121) jsou aplikovatelné i na řízení o plnění do konkursní podstaty.
Stěžovatelka z uvedených důvodů navrhuje, aby napadené usnesení Vrchního soudu v Praze bylo zrušeno.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení. Vrchní soud v Praze se k věci vyjádřil prostřednictvím JUDr. Zdeňka Kovaříka, předsedy senátu 5Cmo, jenž především odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Zároveň upozornil, že rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové bylo v části, jíž bylo řízení zastaveno, již pravomocné, odvoláním byl napaden pouze výrok o náhradě nákladů řízení. Tedy i kdyby snad odvolací soud měl pochybnosti o správnosti výroku o zastavení řízení, nemohl by jej již přezkoumávat. Má však za to, i když si správnost této domněnky nemůže ověřit ze spisu, že stěžovatelka vzala žalobu zpět, motivy tohoto úkonu za významné nepovažuje.
Stran druhé námitky stěžovatelky nezpochybňuje její názor, že uvedený nález Ústavního soudu se vztahuje nejen na spory incidenční, ale i na spory excindační a obdobné konkurzem vyvolané. Je však toho názoru, že ani ve světle důvodů, na kterých uvedené nálezy spočívají, nelze je vztáhnout na spory sice vedené konkursními správci, ale které nejsou svázány s konkursním řízením. Jde o všechny případy, kdy správce vymáhá úpadcovy pohledávky, domáhá se vydání úpadcových věcí do podstaty a podobně. Navíc považuje za velmi sporné, zda lze vyloučit soudce z rozhodování za situace, kdy již řízení o věci bylo pravomocně skončeno a má být rozhodováno jen o vedlejších a dokonce závislých výrocích. Z uvedených důvodů se tedy Vrchní soud v Praze domnívá, že k porušení základních práv stěžovatelky nedošlo.
Podáním ze dne 17. srpna 2005 zaslala stěžovatelka Ústavnímu soudu odlišné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (usnesení ze dne 22. června 2005 č. j. 12 Cmo 58/2005-112), zabývající se stejnou problematikou, dokonce mezi stejnými účastníky, kdy Vrchní soud v Praze jako soud odvolací dospěl k závěru, že v takovém případě žalovanému (témuž vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem) nárok na náhradu nákladů nevzniká. Toto své podání doplnila dne 14. února 2006 o usnesení Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2006, jímž byla ústavní stížnost proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze, podaná žalovaným (J. K., vedlejším účastníkem v řízení před Ústavním soudem) jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
K podání stěžovatelky ze dne 17. srpna 2005 k výzvě Ústavního soudu Vrchní soud v Praze doplnil své vyjádření. Vyslovil zejména podiv nad odlišností rozhodovací praxe a aplikací různých ustanovení občanského soudního řádu (tj. §146 odst. 1 a §150 o. s. ř.) na situace skutkově totožné. Uvedl zároveň, že se ve dvou svých senátech sjednotil, že ustanovení §150 o. s. ř nebylo namístě použít. Ani po seznámení se s důvody usnesení téhož soudu sp. zn. 12 Cmo 58/2005 nepovažuje v napadeném rozhodnutí zaujatý názor za nesprávný. Za zajímavou považuje však nadále otázku, zda může být soudce vyloučen jen pro rozhodování o závislém vedlejším výroku.
Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 39 Cm 6/2004 Ústavní soud zjistil, že žalobkyně (stěžovatelka) podala dne 24. srpna 2001 vůči 1. žalovanému J. K. (vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem) jako výstavci směnky a 2. žalované společnosti ANTARES leas, a. s., jako avalantovi směnky návrh na vydání směnečného platebního rozkazu o zaplacení částky 4 100 000 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Hradci Králové vydal dne 25. října 2001 směnečný platební rozkaz č. j. Sm 925/2001-10, jímž oběma žalovaným uložil solidárně povinnost zaplatit stěžovatelce do tří dnů částku 4 100 000 Kč s 6% úrokem od 1. 2. 2000 do zaplacení, 13 666 Kč odměnu ze směnečného peníze a náklady soudního řízení v celkové částce 257 700 Kč (ve znění opravného usnesení ze dne 18. září 2002 č. j. Sm 925/2001-33). Směnečný platební rozkaz se však nepodařilo doručit do vlastních rukou 2. žalovaného, a proto byl usnesením ze dne 24. dubna 2003 č. j. Sm 925/2001-35 zrušen. Dne 23. října 2003 byly Krajskému soudu v Hradci Králové doručeny námitky 1. žalovaného (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem) proti směnečnému platebnímu rozkazu, jež soud po zrušení směnečného platebního rozkazu posuzoval jako vyjádření žalovaného k žalobě. Žalovaný (vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) namítal, že všechny jeho závazky vůči žalované (stěžovatelce), včetně těch, jež jsou kryty žalovanou směnkou, zanikly zaplacením. K námitkám přiložil kopie smluv o postoupení pohledávky, z nichž vyplývá, že žalobkyně (stěžovatelka) pohledávky, včetně pohledávky zajištěné žalovanou směnkou, postoupila dne 14. července 2003 společnosti Rex Invest, s. r. o., která následně stejné pohledávky postoupila smlouvou ze dne 16. července 2003 společnosti COGNAC Invest & Trade, Inc., která je dne 19. září 2003 postoupila společnosti ZENN, s. r. o. Tato společnost dne 19. září 2003 uzavřela s 1. žalovaným (vedlejším účastníkem) smlouvu o vyrovnání dluhu - pohledávky, včetně pohledávky ze závazku zajištěného žalovanou směnkou. Dne 12. listopadu 2003 navrhla žalobkyně (stěžovatelka) dle ustanovení §107a o. s. ř. vstup společnosti ZENN, s. r. o., do řízení na straně žalobce, jako společnosti, která by měla být posledním z držitelů pohledávek vůči 1. žalovanému (vedlejšímu účastníku). Uvedená společnost však vyjádřila dopisem ze dne 5. března 2003 zásadní nesouhlas se svým vstupem do řízení, který odůvodnila svým závazkem vůči 1. žalovanému plynoucím ze smlouvy o vyrovnání dluhu - pohledávky ze dne 19. září 2003, dle něhož se zaniklých pohledávek nebude domáhat soudní ani jinou cestou. Krajský soud v Hradci Králové proto usnesením ze dne 19. dubna 2004 č. j. 39 Cm 6/2004-79 návrh žalobkyně (stěžovatelky) na záměnu žalobce zamítl. Podáním ze dne 4. října 2004 pak žalobkyně (stěžovatelka) navrhla, aby soud řízení zastavil pro nedostatek aktivní legitimace na straně žalobkyně.
Usnesením ze dne 24. listopadu 2004 č. j. 39 Cm 6/2004-95 Krajský soud v Hradci Králové výrokem I. zrušil vůči 1. žalovanému vydaný směnečný platební rozkaz, výrokem II. vůči němu řízení zastavil, výrokem III. určil, že zpětvzetí návrhu není vůči 2. žalovanému účinné a konečně výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Výrok o nákladech řízení soud přitom dle ustanovení §150 o. s. ř. odůvodnil důvody hodnými zvláštního zřetele na straně žalobkyně (stěžovatelky), jež se domáhala zaplacení pohledávky do prostředků konkursní podstaty a která ve snaze získat co nejdříve prostředky do konkursní podstaty pohledávku zajištěnou směnkou prodala. I když zpětvzetím návrhu v důsledku ztráty aktivní legitimace z procesního hlediska podle ustanovení §146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. zavinila zastavení řízení, jeví se soudu zavázat ji k úhradě nákladů řízení prvnímu žalovanému (vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem) nepřiměřeně tvrdé, a to s přihlédnutím k tomu, že vynaložením poměrně vysokých nákladů na právní zastoupení by se konkursní podstata výrazně zmenšila a v důsledku toho i uspokojování pohledávek jednotlivých věřitelů.
Proti tomuto usnesení podal 1. žalovaný (vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) odvolání, a to do jeho IV. výroku. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. března 2005 č. j. 5 Cmo 55/2005-105 usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku změnil tak, že uložil žalobkyni (stěžovatelce) uhradit 1. žalovanému (vedlejšímu účastníku) náhradu nákladů řízení v celkové částce 93 225 Kč a náhradu nákladů řízení odvolacího (v částce 450 Kč) a důvody užití ustanovení §150 o. s. ř. ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení odmítl. Vyšel přitom především ze zjištění o podstatě uplatnění pohledávky (směnky vlastní žalovaného na řad úpadce, nikoliv kauzálního závazku, jež byl směnkou zajištěn). Konstatoval, že i když žalobkyně (stěžovatelka) jako důvod zpětvzetí žaloby uvádí ztrátu aktivní legitimace, nemá toto oporu ve směnce samotné. Žalobkyně je ve věci aktivně legitimována. Je totiž třeba odlišit převod směnečného závazku od převodu kauzální pohledávky, která je směnkou zajištěna. Všechna tvrzení 1. žalovaného, konečně i žalobkyně, se však týkají kauzálních pohledávek, které byly postupně postoupeny na společnost ZENN, s. r. o., a této společnosti také 1. žalovaný na základě dohody ze dne 19. září 2003 kauzální pohledávky uhradil. Rozhodně však nedošlo k úhradě směnečné pohledávky a zániku směnečného závazku. Jiná je pak otázka důsledku zániku kauzálního závazku na možnost uplatnění práv ze směnky. Návrhu žalobkyně podle ustanovení §107a o. s. ř. by soud nemohl v žádném případě vyhovět, a to bez ohledu na nesouhlas navrhovaného účastníka, když nedošlo k indosaci směnky jako zákonem stanovené právní skutečnosti, která by mohla být důvodem pro procesní nástupnictví. Žalobkyně, pokud postoupila pohledávky kauzální, musela si být vědoma existence již u soudu uplatněné směnečné pohledávky a možnosti převodu směnky spolu s kauzální pohledávkou. Z tohoto hlediska proto dle odvolacího soudu neobstojí závěry soudu prvního stupně a nejsou zde ani důvody pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., a je nutné vycházet z ustanovení §146 odst. 2 první věty o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je žalobkyně, která zpětvzetím návrhu z procesního hlediska zavinila nutnost zastavení řízení, povinna hradit náklady řízení.
Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal i se vznesenou námitkou podjatosti soudkyně JUDr. Jiřiny Tachecí, kterou stěžovatelka uplatnila v odvolání. I když dle jeho názoru uvedená soudkyně rozhoduje v konkurzním řízení prohlášeném na majetek úpadce Živnostenské družstevní záložny, nelze v samotné této skutečnosti dovozovat její podjatost v řízení, kde se správce konkursní podstaty domáhá plnění do konkursní podstaty. Žaloba správce konkursní podstaty o plnění do podstaty vůči dlužníkům úpadce je dle jeho názoru charakterem a postavením správce konkurzní podstaty odlišná, nelze zde spatřovat obdobné postavení správce jako v incidenčních sporech.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatelky přezkoumal.
Ústavní soud je nucen připomenout, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy České republiky, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování ani právní závěry na jeho základě učiněné, pokud tím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Ústavní soud tedy není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Ve své konstantní rozhodovací praxi pak vymezil podmínky, za jejichž porušení nesprávná aplikace norem podústavního práva obecnými soudy vede k porušení ústavně zaručeného práva či svobody (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 127). Jednou z nich je případ svévolné aplikace normy podústavního práva ze strany obecného soudu, a to za situace, kdy právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními" [např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 (Sbírka nálezů Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34), III. ÚS 166/95 (uveřejněn tamtéž, svazek 4, nález č. 79), I. ÚS 401/98 (uveřejněn tamtéž, svazek 13, nález č. 3), II. ÚS 252/99 (uveřejněn tamtéž, svazek 17, nález č. 15), I. ÚS 129/2000 (uveřejněn tamtéž, svazek 19, nález č. 134) a I. ÚS 549/2000 (uveřejněn tamtéž, svazek 22, nález č. 63)]. Podle přesvědčení Ústavního soudu k takovému nesouladu v daném případě nedošlo.
Ústavní soud předně nepovažuje v daném ohledu za nutné zabývat se znovu námitkou podjatosti, vznesenou stěžovatelkou vůči soudkyni Krajského soudu v Hradci Králové JUDr. Tachecí, byť je evidentně způsob, jímž se s touto námitkou vypořádal Vrchní soud v Praze z hlediska jeho odůvodnění, nedostatečný. I přesto, že judikatura Ústavního soudu týkající se otázky podjatosti konkursních soudců ve sporech konkursem vyvolaných, je poměrně nová, první nález, který nakonec stěžovatelka cituje, byl vyhlášen 31. srpna 2004 a byl ihned medializován. Námitku podjatosti však stěžovatelka vůči JUDr. Tachecí uplatnila se zpožděním více než čtyř měsíců od tohoto data, a to za situace, kdy podala odvolání a následně i ústavní stížnost pouze proti výroku akcesorickému, nikoliv proti výroku hlavnímu. Taková námitka jeví se Ústavnímu soud již pouze jako účelová a bez relevance k problému tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní stížnost pak obsahuje v podstatě dvojí okruh námitek. V prvé řadě, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací posoudily úkon stěžovatelky, jímž se domáhala zastavení řízení, jako zpětvzetí ve smyslu ustanovení §96 odst. 1 o. s. ř., což však dle názoru stěžovatelky z obsahu spisu nevyplývá. Tuto námitku Ústavní soud důvodnou neshledal. Zpětvzetím návrhu lze totiž rozumět takový úkon, jímž žalobkyně (stěžovatelka) dala v řízení jednoznačně najevo, že na projednání svého návrhu nemá zájem a že o něm soudem tedy meritorně nebude rozhodováno (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář - I. díl. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 322), a to bez ohledu na to, jaký důvod ji k takovému úkonu vedl. Podání ze dne 4. října 2004, jímž navrhla zastavení řízení (č. l. 89 spisu), jeví se v tomto ohledu jako jednoznačné. Stěžovatelka v něm jasně vyjádřila svůj úmysl v řízení nepokračovat, tedy úvaha soudu prvního stupně i soudu odvolacího o tom, že vzala svůj návrh zpět, je opodstatněná. Důvod, který stěžovatelka v tomto podání uvedla dále, totiž že u ní pro postoupení pohledávky, jež byla zajištěna žalovanou směnkou, došlo ke ztrátě aktivní legitimace, je nepodstatný a je navíc mylný.
Řízení před obecnými soudy, vyvolané žalobou stěžovatelky, bylo zahájeno a vedeno jako řízení o zaplacení směnečné pohledávky, tedy abstraktního závazku, jehož procesní osud není závislý na procesním osudu kauzální pohledávky, která byla směnkou zajištěna. Majitel směnky je k žalobě ze směnky dostatečně legitimován již směnkou samotnou (§495 občanského zákoníku), aniž by musel prokazovat důvod vzniku směnky nebo jiné skutečnosti. To, že v průběhu řízení došlo k převodu kauzální pohledávky, nemá automaticky za následek převod práv ze směnky, z níž byla v řízení uplatňována práva. Stěžovatelka (žalobkyně) aktivní legitimaci převodem kauzální pohledávky nepozbyla, neboť nadále zůstala majitelkou směnky, k tomu by musel nastat převod práv ze směnky - indosace směnky, k níž však nedošlo. Lze plně souhlasit se závěry Vrchního soudu v Praze, že v důsledku zániku kauzálního závazku došlo ke ztížení, ne-li znemožnění uplatnění práv ze směnky (v důsledku uplatnění kauzálních námitek žalovaným - čl. I. §17 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového).
I kdyby však stěžovatelka (žalobkyně) aktivní legitimaci pozbyla, následkem takového stavu nemohlo být zastavení řízení, nýbrž zamítnutí žaloby, čehož si musela být, navíc zastoupena advokátem, tedy osobou práva a procesních předpisů znalou, jistě vědoma. Proto její úkon nelze posuzovat jinak než jako úkon směřující k zastavení řízení bez meritorního projednání věci, tedy jako zpětvzetí ve smyslu ustanovení §96 odst. 1 o. s. ř.
Tomu odpovídá i závěr odvolacího soudu v jeho rozhodnutí o nákladech řízení, vůči němuž směřuje druhý okruh námitek. Ústavní soud ostatně opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do něhož mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by však mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě, kdy by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku naprosté libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98). I přes široký prostor pro úvahu, kterou občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu aplikace ustanovení §150 o. s. ř.), který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zůstává zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním. Takový požadavek Vrchní soud v Praze, jehož rozhodnutí stěžovatelka napadá, beze zbytku splnil. Napadené rozhodnutí je výsledkem nezávislého soudního rozhodování, přijatého za dodržení veškerých procesních práv účastníků řízení, a za tohoto stavu není ingerence Ústavního soudu namístě, a to ani s ohledem na zřejmou nekonzistentnost v posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře Vrchního soudu v Praze. Jak již Ústavní soud jednou konstatoval (usnesení ze dne 10. ledna 2006 sp. zn. I. ÚS 528/05, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nezveřejněno), je si vědom toho, že situace, kdy obecné soudy ve více řízeních obdobnou či shodnou právní problematiku odlišně právně posoudí, není optimální. To však bez dalšího neznamená, že každá taková odlišnost je porušením základního práva v rovině ústavněprávní a tedy by měla vést ke zrušení jednoho z těchto rozhodnutí. Připomíná znovu, že k nápravě tohoto nežádoucího stavu zná právní řád řadu právních prostředků i způsobů k usměrnění judikatury, tímto prostředkem však zásadně není a nemůže být ústavní stížnost.
Otázku aplikace ustanovení §146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. posoudil odvolací soud dle názoru Ústavního soudu správně, v souladu s konstantní judikaturou obecných soudů, dle níž je třeba otázku zavinění zastavení řízení posuzovat z hlediska procesního, a to v tomto konkrétním řízení, s ohledem na jeho stav a chování jeho účastníků. Stěžovatelka podala žalobu, o jejíž důvodnosti zde nejsou pochybnosti. Nicméně nikoliv pro chování na straně žalovaného, nýbrž pro její chování došlo posléze k tomu, že řízení nebylo ukončeno vydáním meritorního rozhodnutí. Na tom nic nemění ani okolnosti, za nichž došlo k zániku kauzální pohledávky, neboť předmětem řízení nebyla tato pohledávka, nýbrž pohledávka směnečná, abstraktní, na osudu kauzální pohledávky nezávislá. Převod a následný zánik kauzální pohledávky se pak mohl stát pouze případnou kauzální námitkou vůči stěžovatelce v řízení uplatněnou (žalovaný - vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem ji skutečně uplatnil; nakonec stěžovatelka mu takový postup sama umožnila), nikoliv důvodem pro uplatnění procesního nástupnictví, jak požadovala v řízení stěžovatelka, ani pro ztrátu její aktivní legitimace. Pouze stěžovatelka učinila návrh na zastavení řízení tím, že žalobu vzala zpět, a jí v zásadě přísluší, aby nesla náklady řízení.
Skutečnost, že odvolací soud neshledal důvody pro uplatnění ustanovení §150 o. s. ř., jako to učinil soud prvního stupně, nebo jako tomu bylo ve skutkově i právně obdobném sporu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti s ohledem na výše uvedené i přesto, že jde o jev nežádoucí, založit nemůže. Aplikace ustanovení §150 o. s. ř., tedy soudcovského zmirňovacího práva ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení, je pouze a jedině na úvaze obecných soudů, shledají-li, že pro jeho použití existují důvody hodné zvláštního zřetele. Do tohoto posouzení Ústavní soud zásadně nevstupuje, a zejména pak nikoliv tam, kde tyto důvody obecným soudem (byť v řízení odvolacím) shledány nebyly.
Napadeným rozhodnutím tak nedošlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Ani jeden z těchto požadavků přirozeně nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěry obecného soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyhověl a návrh zamítl.