ECLI:CZ:US:2006:1.US.269.03
sp. zn. I. ÚS 269/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného Mgr. Vladanem Tisovským, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 1794/17, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 3 To 76/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 3 To 76/2002, jímž byl v celém rozsahu zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2002, č. j. 31 T 6/2001-730, a znovu bylo rozhodnuto, že stěžovatel je vinen, že se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch a s předstíranou vůlí obstarat zájemci za dojednaných podmínek pronájem skladového prostoru v Dětmarovicích u Karviné coby jednatel obchodní společnosti SECCO COMP, s.r.o., Karviná - Nové Město, tř. Osvobození č. 1639, postupně podepsal s K. M., podnikajícím pod názvem "K. M. MK-MANAGEMENT" dne 19. 6. 2000 smlouvu o zprostředkování pronájmu za provizi a nájemné v celkové výši 2.640.000,- Kč bez DPH, s vlastní povinností zabezpečit pronájem nebytových prostor ke zřízení bezcelního skladu na dobu nejméně dvaceti let, dne 3. 7. 2000 dodatek ke zmíněné smlouvě se závazkem úprav objektu a jeho předání K. M. do 1. 4. 2001 a dne 4. 7. 2000 smlouvu o uzavření budoucí smlouvy, podle které měl K. M. pronajmout sklad do 1. 4. 2001 na dobu dvaceti let s měsíčním nájemným ve výši 2.500,- Kč, jejíž převzetí stvrdil podpisem příjmového pokladního dokladu č. V/7003, ačkoli věděl, že přijatý závazek nesplní, neboť společnost SECCO COMP, s.r.o., měla předmětný objekt toliko v pronájmu, nájem neplatila, od majitele nebytových prostor Spotřebního družstva BUDOUCNOST, se sídlem Ostrava, ul. Cihelní č. 14, souhlas k pronájmu neobdržela, obžalovaný stěžovatel o něj ani nežádal, přičemž slíbené úpravy skladu neprovedl a nevyvinul žádnou aktivitu, směřující k uzavření nájemní smlouvy mezi Stavebním družstvem BUDOUCNOST a K. M. nebo jiným subjektem, nabízejícím pronájem nebytových prostor a popsaným jednáním způsobil K. M. škodu ve výši 3.220.800,- Kč. To kvalifikoval Vrchní soud v Olomouci jako trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 3 písm. b trestního zákona a odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let.
Pro úplnost nutno uvést, že ve věci následně rozhodoval i Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatele proti citovanému rozsudku vrchního soudu usnesením ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 219/2003, odmítl. Stěžovatel však toto usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížností nenapadl.
V odůvodnění ústavní stížnosti vyjadřuje stěžovatel nejdříve názor, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, stejně jako původní rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2002, č. j. 31 T 6/2001-730, spočívají na nesprávných skutkových zjištěních. Výslovně prvním důvodem ústavní stížnosti je však to, že Vrchní soud v Olomouci v rámci svého rozhodování přihlédl k trestním stíháním, jež jsou vůči stěžovateli vedena v jiných věcech (str. 12 napadeného rozsudku), čímž mělo dojít k porušení presumpce neviny. Druhým důvodem ústavní stížnosti je skutečnost, že Vrchní soud v Olomouci neprovedl výslechy dvou jím navrhovaných svědků, a to P. M. a M. B., kteří prý mohli potvrdit, že se v době, kdy měl od poškozeného K. M. přebírat v Havířově peníze, nacházel mimo severní Moravu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud poté, co se seznámil s napadenými rozhodnutími a příslušným spisovým materiálem shledal, že obecné soudy postupovaly v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy dostatečným způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel v zásadě zpochybňuje, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, kdyby byla postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Pokud by za tohoto stavu přesto nahradil hodnocení důkazů obecnými soudy svým hodnocením vlastním, postavil by se tak fakticky do nepřípustné role další soudní instance, co mu nepřísluší. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadeném rozsudku, nemá Ústavní soud na základě studia ve věci shromážděných podkladů žádné pochybnosti.
Podstata ústavní stížnosti v zásadě spočívá - jak je již shora zmíněno - v námitkách stěžovatele, který polemizuje s postupem i se závěry Vrchního soudu v Olomouci, se kterými nesouhlasí jak z pohledu skutkových zjištění, tak i právního odůvodnění. Zejména v tomto směru Vrchnímu soudu v Olomouci vytýká, že prý v rámci svého rozhodování přihlédl k trestním stíháním, jež jsou vůči stěžovateli vedena v jiných věcech (čímž mělo dojít k porušení presumpce neviny), a dále, že tento soud neprovedl výslechy dvou stěžovatelem navrhovaných svědků.
Z obecného hlediska lze ve vztahu k podstatě případu odkázat na závěry Vrchního soudu v Olomouci; ten v odůvodnění napadeného rozsudku mj. uvedl, že krajský soud nepochybil, pokud svá skutková zjištění opřel o výpověď svědka a zároveň poškozeného K. M., který obžalovaného stěžovatele z jeho jednání opakovaně a jednoznačně usvědčuje. Podle odvolacího soudu nelze přisvědčit námitkám, obsaženým v opravném prostředku obžalovaného, jež jsou mimochodem opakováním obhajoby, kterou uplatnil již v předchozích stádiích trestního stíhání a jež se týkají nevěrohodnosti svědka M. Jestliže měl první soud k dispozici dvě diametrálně odlišná tvrzení, a to jak obžalovaného stěžovatele, tak i poškozeného, správně se v rámci dokazování a poté při hodnocení provedených důkazů zaměřil na prověření obou těchto tvrzení. Z důkazů, sloužících k prověrce tvrzení obžalovaného a poškozeného, jednoznačně vychází jako věrohodná - i podle vrchního soudu - výpověď poškozeného K. M. Ta je potvrzována i ve výpovědi svědků manželů Š. a svědkyně M.; ta jsou plně v souladu s listinnými důkazy objektivního charakteru v podobě dokladů, týkajících se domu Š. v k.ú. obce Hostivice (č.l. 89 a násl. spisu). Jak dále uvedl vrchní soud, samotné předání peněz dne 7. 7. 2000 v prodejně poškozeného v Havířově, ulici M. Pujmanové, nepřímo potvrzuje rovněž svědkyně P., která opakovaně potvrzuje přítomnost obžalovaného stěžovatele dne 7. 7. 2000 v tomto objektu a slyšela z jeho úst mj. i dotaz na poškozeného, zda má peníze.
Ke konkrétní námitce stěžovatele, protestující proti neprovedení výslechu dvou jím navržených svědků (srov. výše) nezbývá než připomenout, že obecný soud je povinen a současně také oprávněn řádně zvážit, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné stav dokazování doplnit a posuzovat důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování; z toho však nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které např. obžalovaný navrhl, resp. jejichž provedení považuje ze svého subjektivního hlediska za potřebné. Hodnocení provedených důkazů a vyvozování závěrů z tohoto procesu v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů je jednou ze základních povinností obecných soudů. Pokud obecný soud neopomene v rámci odůvodnění svého rozsudku dostatečným způsobem vyložit, z jakých důvodů nebyl návrh na doplnění dokazování akceptován - jak správně učinil ve zkoumaném případě vrchní soud (srov. argumentaci zejména na str. 11 napadeného rozsudku) - nelze dovozovat, že by vytýkaným postupem došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
Co se týče námitky, že Vrchní soud v Olomouci v rámci svého rozhodování přihlédl k trestním stíháním, jež jsou vůči stěžovateli vedena v jiných věcech - čímž mělo dojít k porušení presumpce neviny - Ústavní soud konstatuje, že se touto otázkou již ve výše citovaném usnesení zabýval i Nejvyšší soud. I když uvedené usnesení Nejvyššího soudu nebylo ústavní stížností napadeno, Ústavní soud posuzoval celý případ komplexně; ve vztahu ke zmíněné námitce lze odkázat na závěr Nejvyššího soudu, který mj. vyslovil, že odvolací soud v žádném případě ve vztahu k obviněnému stěžovateli zásadu presumpce neviny neporušil. V rámci úvah o ukládání trestu na str. 12 napadeného rozsudku totiž vrchní soud - jak uvádí Nejvyšší soud - toliko fakticky konstatoval, že byť stěžovatel nebyl pravomocně odsouzen (čímž výslovně uvedl, že je si této skutečnosti vědom), jsou proti němu vedena dvě další trestní stíhání. Naopak zásadní okolností, kterou soud druhého stupně při ukládání trestu zohlednil, byla výše způsobené škody, která představuje šestinásobek hranice značné škody, přičemž zdůraznil, že tento fakt měl být nesporně obžalovanému přičten jako přitěžující okolnost ve smyslu §34 písm. f) tr. zák. Je tudíž třeba - podle názoru Nejvyššího soudu - uzavřít, že pokud odvolací soud v odůvodnění rozsudku zmínil skutečnost, že proti obviněnému stěžovateli byla v době rozhodování vedena dvě další trestní stíhání, nešlo o porušení zásady presumpce neviny; předmětný soud totiž nehleděl na obviněného, jako by byl v rámci těchto trestných řízení pravomocně odsouzen, a při ukládání trestu k tomu nepřihlížel, neboť v opačném případě by tak musel učinit v rámci hodnocení předchozího řádného života obviněného a posuzovat jeho možnou recidivu, případně tzv. speciální recidivu a konkrétně tuto okolnost pak promítnout do ukládaného trestu, případně uvažovat o uložení souhrnného či společného trestu. (Pozn.: Nic takového však vrchní soud neučinil.)
S uvedenými závěry, jejichž podstata byla výše shrnuta, a s postupem obecných soudů v daném případě se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy - podle názoru Ústavního soudu - v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. S přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem zkoumaného případu tedy nelze akceptovat stěžovatelův názor, že by byl vrchní soud zasáhl do stěžovatelových základních práv a svobod. Napadené rozhodnutí je logické, přesvědčivé, dostatečně odůvodněné, nevykazuje rysy svévole ani v něm nelze shledat tzv. extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury ústavního soudu. Právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazují žádné znaky protiústavnosti.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu