ECLI:CZ:US:2009:1.US.2772.08.1
sp. zn. I. ÚS 2772/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů PhDr. V. B., Mgr. P. B., P. M., J. R., M. Č., Z. B., A. K. a PhDr. V. B., všech zastoupených JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 5484/2007-425 ze dne 17. července 2008, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 329/2003, 12 Co 330/2003-369 ze dne 26. listopadu 2003 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 4 C 240/93-283 ze dne 27. června 2001 ve znění opravného usnesení č. j. 4 C 240/93-347 ze dne 17. dubna 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelé proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 5484/2007-425 ze dne 17. července 2008, jímž bylo zamítnuto jejich dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 329/2003, 12 Co 330/2003-369 ze dne 26. listopadu 2003, kterým byl v napadeném zamítavém výroku částečně změněn a jinak byl věcně potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 4 C 240/93-283 ze dne 27. června 2001 ve znění opravného usnesení č. j. 4 C 240/93-347 ze dne 17. dubna 2003. Rozsudkem soudu prvního stupně byla žalovanému uložena povinnost zaplatit stěžovatelům ve výroku uvedené částky a ve zbytku uplatněného návrhu byla žaloba zamítnuta. Podle názoru stěžovatelů byla napadenými rozhodnutími porušena ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Současně stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud ve smyslu ustanovení §107 o. s. ř. rozhodl o tom, že v řízení bude pokračováno s PhDr. V. B. a Z. B. jako s procesními nástupci zemřelého J. K. a s J. R., M. Č. a Č. K. jako s procesními nástupci zemřelé J. T.
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu pokojného užívání majetku spatřují stěžovatelé v následujících skutečnostech:
Stěžovatelé nejdříve stručně charakterizovali průběh řízení před obecnými soudy. Uvedli, že se domáhali vůči žalovanému hlavnímu městu Praze vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo tak, že žalovaný stejně jako předtím zřízená příspěvková organizace IROP užívali v době od 1. 1. 1992 do 31. 5. 1997 bez právního důvodu specifikované pozemky ve vlastnictví právních předchůdců stěžovatelů jako dočasnou skládku zeminy vytěžené v souvislosti s výstavbou Jihozápadního města. Okolnosti svědčící tomu, že žalovaný a dříve jeho příspěvková organizace specifikované pozemky užívali k uvedenému účelu, byly v řízení před soudem spolehlivě zjištěny a nebyly sporné. Spornou byla otázka výše bezdůvodného obohacení, a to zda má být odvozována od obvyklého nájemného, jak tvrdili stěžovatelé, anebo od regulovaného nájemného, jak se bránil žalovaný. Obecné soudy se postavily na stanovisko, že ani hlavní město Praha ani jím zřízená příspěvková organizace IROP nejsou podnikateli provádějícími samostatně soustavnou činnost vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku; dospěly k závěru, že předmětné pozemky nebyly žalovaným užívány k podnikání, a proto je třeba při stanovení výše bezdůvodného obohacení vycházet z předpisů o cenové regulaci nájemného z pozemků nesloužících k podnikání. Ve výši odpovídající této cenové regulaci soud prvního stupně napadeným rozsudkem stěžovatelům vyhověl a v rozsahu, v němž nárok stěžovatelů na vydání bezdůvodného obohacení cenovou regulaci přesahoval, žalobu zamítl. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelů proti zamítavému výroku v nepatrné části rozsudek soudu prvního stupně změnil ve prospěch stěžovatelů, ve zbytku zamítavého výroku ho však potvrdil a ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně v tom, že výši bezdůvodného obohacení je třeba v dané věci odvozovat od nájmu pozemků, u nichž výše nájemného podléhá cenové regulaci. V odůvodnění dále uvedl, že se jednalo o výstavbu sloužící k zajištění bydlení občanů (byty s regulovaným nájemným), kde dosažení zisku není rozhodujícím kritériem. Dovolací soud shledal uvedené závěry správnými a dovolání zamítl.
Stěžovatelé - argumentujíce tak, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejich práva na ochranu pokojného užívání majetku a práva na spravedlivý proces - uvedli, že obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelům náleží bezdůvodné obohacení pouze ve výši odpovídající regulovanému nájemnému, neboť hlavní město Praha a předchozí příspěvková organizace nejsou podnikateli ve smyslu ustanovení §2 obchodního zákoníku. Tento závěr však stěžovatelé nepovažují za správný, protože obecné soudy otázku aplikace předpisů o regulaci nájemného z pozemku spojují s osobou nájemce - uživatele pozemku a nikoli s účelem, k němuž je pozemek užíván. Přitom jediným kritériem určení, zda lze nájemné z pozemků podřadit pod právní předpisy o cenové regulaci, je právě účel užívání pozemků vymezený těmito předpisy a nikoli osoba nájemce. Obecné soudy tedy přiznávají hlavnímu městu Praha v rozporu s uvedenými cenovými předpisy postavení nájemce s výhodou cenové regulace nájemného bez ohledu na účel využití pozemků. Uvedené zvýhodnění považují stěžovatelé za porušení rovného postavení účastníků řízení.
Stěžovatelé - na rozdíl od obecných soudů - tvrdí, že užívání cizího pozemku k dočasnému uložení zeminy vytěžené v souvislosti se stavbou na jiném pozemku nepatří mezi účely užívání, na které se vztahuje cenová regulace nájmu pozemku. Stejně tak užívání pozemků k uvedenému účelu nelze označit za obecné užívání, které by stěžovatelé byli povinni strpět.
Stěžovatelé poukazují i na to, že z hlediska aplikace předpisů o cenové regulaci nájemného z pozemků je nerozhodné, k jakému účelu má sloužit stavba, v souvislosti s jejímž zhotovením vzniká potřeba uložit zeminu na cizím pozemku. Uvedli, že závěr obsažený v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu - výstavba bytů s regulovaným nájemným - nemá podle jejich názoru oporu v provedeném dokazování a předmětné byty jsou v drtivé většině v osobním vlastnictví anebo jde o byty družstevní.
Stěžovatelé konečně namítali, že bylo porušeno i jejich právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, protože předmětná věc byla projednávána od roku 1993 a původní žalobci se jejího projednání ani nedožili.
Stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil rozsudek dovolacího soudu, dále rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně a také část rozsudku soudu prvního stupně, v níž byla žaloba částečně zamítnuta.
II.
Stěžovatelé uvedení v ústavní stížnosti jako účastníci řízení také navrhli - jak již bylo uvedeno - aby Ústavní soud ve smyslu ustanovení §107 o. s. ř. pokračoval v řízení s dědici po zemřelém J. K. - V. B. a Z. B., a s dědici po zemřelé J. T. - J. R., M. Č. a Č. K.
Ústavní soud konstatuje, že mu nepřísluší o tomto návrhu rozhodovat, neboť rozhodováním podle ustanovení §107 o. s. ř. jsou odstraňovány překážky v postupu řízení v situaci, kdy účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno.
Řízení o ústavní stížnosti je ve smyslu ustanovení §34 a §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zahájeno podáním ústavní stížnosti. Účastníkem řízení je v souladu s ustanovením §76 odst. 1 citovaného zákona stěžovatel a státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje.
Ústavní stížnost podali pouze stěžovatelé uvedení v jejím záhlaví, kteří způsobilost být účastníkem řízení neztratili. Proto Ústavní soud nemá právní důvod postupovat podle ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu a ustanovení §107 o. s. ř. Mezi stěžovateli, kteří podali ústavní stížnost, jsou i právní nástupci dřívějších žalobců v soudním řízení s výjimkou Č. K. Ústavní soud proto s nimi jako stěžovateli řádně jedná. Nemůže však považovat za účastníka řízení o ústavní stížnosti Č. K. - pozůstalého manžela původní žalobkyně J. T., protože tento právní nástupce takovou vůli (podat ústavní stížnost) neprojevil. Rozhodování podle ustanovení §107 o. s. ř. nepřipadá v úvahu, protože původní žalobkyně J. T. zemřela před podáním ústavní stížnosti a nebyla tedy stěžovatelkou, podávající ústavní stížnost; nejedná se tedy o odstraňování překážky v postupu řízení před Ústavním soudem.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 4 C 240/93 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 5. Ze spisu zjistil, že stěžovatelé (původními žalobci byli V. K. a J. K.) měli v řízení před obecnými soudy postavení žalobců, kteří se domáhali vydání bezdůvodného obohacení, jež získal žalovaný (hlavní město Praha) tím, že užíval pozemky v jejich vlastnictví k uložení zeminy vytěžené v souvislosti s výstavbou Jihozápadního města, aniž by za užívání pozemků platil nájem. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem č. j. 4 C 240/93-117 ze dne 9. července 1997 stěžovatelům v plném rozsahu vyhověl a uložil žalovanému zaplatit částku 16.294.002,90 Kč s příslušenstvím. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením č. j. 54 Co 297/98-153, 54 Co 298/98 ze dne 7. října 1998 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit stěžovatelům uvedenou částku, a ve výroku o náhradě nákladů řízení žalovaným a náhradě nákladů státu a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že pro určení výše bezdůvodného obohacení je směrodatný účel, ke kterému byly pozemky užívány, a proto soud prvního stupně musí zjistit, zda pozemky byly užívány pro účely podnikání či pro jiné účely. Dále uložil soudu prvního stupně zabývat se otázkou, zda zde existuje cenová regulace či nikoli.
Po doplnění dokazování znaleckým posudek Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem č. j. 4 C 240/93-240 ze dne 18. ledna 2000 žalobě v plném rozsahu vyhověl a uložil žalovanému zaplatit žalobci J. K. částku 9.165.376,80 Kč, žalobcům V. B., Z. B. a J. T. po 1.018.375,20 Kč a žalobcům M. Č., P. M., P. B., A. B., J. T. a V. B. po 678.916,75 Kč, vždy s příslušenstvím. Původními žalobci byli V. a J. K., před vydáním uvedeného rozhodnutí původní žalobkyně V. K. zemřela a v řízení pokračovali její právní nástupci spolu s J. K. Soud prvního stupně dovodil, že žaloba je důvodná. V odůvodnění uvedeného rozhodnutí se podrobně zabýval posouzením, zda žalovaný - hlavní město Praha (případně její dřívější příspěvková organizace) byli podnikateli. Uzavřel, že žalovaný není podnikatelem a nemohl proto provádět samostatně soustavnou činnost vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Vzhledem k tomu dospěl k závěru, že žalovaný předmětné pozemky neužíval k podnikání. Ve vztahy k určení výše bezdůvodného obohacení však soud vycházel z toho, že se nelze na tyto pozemky dívat jako na pozemky určené při dalším využití k zemědělské výrobě, ale jako na pozemky potencionálně stavební, určené pro občanskou vybavenost. Výši nájmu je proto nutné odvodit od obvyklé ceny a nikoliv od ceny regulované. Rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením č. j. 39 Co 395/2000-262 ze dne 7. března 2001 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně v intencích předchozího zrušovacího usnesení správně zjistil skutkový stav a nepochybil při vyslovení závěru, že předmětné pozemky nebyly žalovaným užívány k podnikatelským účelům. Podle názoru odvolacího soudu však soud prvního stupně pochybil, pokud v případě, kdy dospěl k závěru, že pozemky nebyly užívány k podnikatelským účelům, nestanovil výši bezdůvodného obohacení podle cenové regulace. Úvahy soudu prvního stupně o tom, jaký měl pozemek charakter, nejsou rozhodné, pro posouzení, zda je nutno postupovat podle cenové regulace. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby posoudil, zda nájemné z pozemků bylo i po zrušení vyhlášky č. 393/1991 Sb. regulovanou cenou.
Po dalším řízení Obvodní soud pro Prahu 5 napadeným rozsudkem č. j. 4 C 240/93-283 ze dne 27. června 2001 žalobě částečně vyhověl tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit J. K. částku 600.477,20 Kč, žalobcům V. B., Z. B. a J. T. po částce 66.719,60 Kč a žalobcům M. Č., P. M., P. B., A. B., J. T. a V. B. po částce 44.479,80 Kč vždy s příslušenstvím; ve zbytku žalobu zamítl. V souladu se zrušovacím usnesením odvolacího soudu Obvodní soud pro Prahu 5 dovodil, že cena za užívání pozemků byla cenou regulovanou a konstatoval příslušné výměry Ministerstva financí. Uvedl, že na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že předmětné pozemky nebyly užívány k podnikatelským účelům, a proto musela být výše bezdůvodného obohacení odvozena od regulovaného nájemného. Rozsudek soudu prvního stupně byl opraven usnesením č. j. 4 C 240/93-347 ze dne 17. dubna 2003.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání žalovaný do nákladů řízení a stěžovatelé do zamítavého výroku; jejich hlavní námitkou bylo to, že se nejednalo o pozemky s regulovaným nájemným. Soud prvního stupně podle názoru stěžovatelů pochybil, jestliže výhodu cenové regulace jako omezující limit pro stanovení výše bezdůvodného obohacení spojil výhradně s postavením žalovaného jako nepodnikatele bez ohledu na to, jakou činnost žalovaný fakticky vykonává; dostal se tak do rozporu s tím, že výši bezdůvodného obohacení je nutno odvíjet od účelu, k němuž byly pozemky využívány.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem č. j. 12 Co 329/2003, 12 Co 330/2003-369 ze dne 26. listopadu 2003 částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatelům přisoudil další částku 18.855,80 Kč s příslušenstvím, jinak tento rozsudek potvrdil; ve výrocích o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že odvolací soud nepřisvědčil odvolací námitce stěžovatelů a zabýval se posouzením účelu, k němuž byly předmětné pozemky užívány. Uvedl, že obec Praha ani její právní předchůdce (příspěvková organizace IROP) nejsou a nebyly podnikatelé; ani výstavbu Jihozápadního města, pro níž byly pozemky využity, nelze označit za podnikání, protože cílem této činnosti nebylo prioritně dosažení zisku. Bytová výstavba zde byla zahájena ještě za předchozího režimu; i v rozhodném období se jednalo o výstavbu bytů s regulovaným nájemným, tedy o výstavbu sloužící především k zajištění bydlení pro občany, kde dosažení zisku není rozhodujícím kritériem.
Dovolání stěžovatelů bylo rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 5484/2007-425 ze dne 17. července 2008 zamítnuto. Dovolací soud poukázal na svou rozhodovací praxi i na nález Ústavního soudu č. 528/2002 Sb. a konstatoval, že nájemné z pozemků je cenou zboží ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 a 2 zákona o cenách a jeho výše může být tímto zákonem regulována. Z ustálené rozhodovací praxe pak jednoznačně vyplývá, že bylo-li nájemné regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení jejich základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu pokojného užívána majetku, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s právními závěry obecných soudů, neboť ke skutkovým zjištěním neměli námitky. Základní stížnostní námitkou stěžovatelů je námitka týkající se posouzení, zda pro určení výše bezdůvodného obohacení měly obecné soudy vycházet z cenové regulace nájemného, jak učinily, anebo jeho výši určit podle nájemného v příslušném místě obvyklého.
Ústavní soud námitce stěžovatelů nepřisvědčil. Obecné soudy ve věci provedly podrobné dokazování, důkazy řádně zhodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, že hodnotily každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech. Z provedeného dokazování vyvodily správné skutkové závěry a aplikovaly na ně příslušné právní předpisy. Ústavní soud nesdílí tvrzení stěžovatelů, že obecné soudy posuzovaly otázku, zda se na danou věc vztahuje cenová regulace, pouze podle charakteristiky žalovaného jako nepodnikatele. Naopak, žalovaný v průběhu řízení poukazoval na to - což odpovídá obsahu spisu - že předmětné pozemky nevyužíval k podnikatelské činnosti, se skrývkou zeminy nepodnikal a zemina byla na předmětných pozemcích uložena do dokončení občanské výstavby. Z vyjádření žalovaného vyplývá, že v intencích cenové regulace se pohyboval i při neúspěšných pokusech o smírné vyřešení sporu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy v předmětné věci použily pouze běžné podústavní právo, které vyložily i aplikovaly způsobem ústavně konformním. Napadená rozhodnutí jsou jasná, logická, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z něj vyplývajícími není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Pokud stěžovatelé namítají i porušení práva na spravedlivý proces spočívající v nepřiměřené délce soudního řízení, konstatuje Ústavní soud, že sice řízení probíhalo po dlouhé období, neodůvodněné průtahy ve věci nelze podle obsahu spisu dovodit.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2009
František Duchoň
předseda senátu