ECLI:CZ:US:1996:1.US.28.94
sp. zn. I. ÚS 28/94
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti R. B., zastoupeného JUDr. L. M., a účastníků řízení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 1993, č.j. 13 Co 330/93-43, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 6. 1993, č.j. 30 C 154/92-32, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 8. 10. 1993, č.j. 13 Co 330/93-43, ve spojení
s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 6. 1993, č.j.
30 C 154/92-32. Tímto rozsudkem byla zamítnuta jeho žaloba proti
žalovanému P., s. p.,kterou se
domáhal, aby rozhodnutím soudu byla nahrazena dohoda o vydání
ideální 1/20 domu čp. 195 se stavební parcelou č. 923
v katastrálním území N.M. v P.
Obvodní soud pro Prahu 1 své rozhodnutí odůvodnil tak, že
v případě žalobce šlo o konfiskaci podle ustanovení §2 odst. 5
dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., neboť žalobce
(stěžovatel) byl menšinovým spoluvlastníkem majetku, jehož
většinovými spoluvlastníky byly osoby, jejichž majetek podléhal
konfiskaci a jejichž spoluvlastnický podíl činil více než jednu
polovinu. Konfiskaci nelze zaměňovat za vyvlastnění či znárodnění,
které jsou - za určitých podmínek - právními tituly vydání
odňatého majetku podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích. Skutečnost, že žalobce neobdržel náhradu za
konfiskovaný majetek, není postižením takové intenzity, které by
bylo možno kvalifikovat jako postup postihující obecně uznávaná
lidská práva a svobody ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. c)
zákona č. 87/1991 Sb. Pokud by totiž měl zákonodárce v úmyslu
odškodnit i případy odnětí majetku konfiskací za náhradu, která
nebyla poskytnuta, zajisté by tak učinil zvláštní zákonnou
úpravou.
Pokud jde o dobu přechodu vlastnického práva ze žalobce na
stát, měl obvodní soud za to, že k tomu došlo v rozhodném období
dle zákona č. 87/1991 Sb., a to právní mocí výměru ONV v Praze 2
ze dne 16. 3. 1951, nikoli již dnem 30. 10. 1945, kdy nabyl
účinnosti dekret č. 108/1945 Sb.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 1993, č.j.
13 Co 330/93-43, byl uvedený rozsudek obvodního soudu ve výroku
o zamítnutí žaloby potvrzen a ve výroku o nákladech změněn tak, že
žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Městský soud v Praze na rozdíl od obvodního soudu dospěl
k názoru, že "v daném případě ... nedošlo ke konfiskaci
spoluvlastnického podílu žalobce na stát v uvedeném rozhodném
období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 až právní mocí výměru ONV
v Praze 2 ze dne 16. 3. 1951, z čehož nesprávně vycházel soud 1.
stupně. Ke konfiskaci spoluvlastnického podílu žalobce na stát
totiž došlo již dnem účinnosti dekretu prezidenta republiky č.
108/1945 Sb., tedy dnem 30. 11. 1945, kdy byl tento dekret
vyhlášen ve Sbírce zákonů. Rozhodnutí ONV v Praze 2 ze dne 16. 3.
1951 má povahu pouze deklaratorní (§1 odst. 4 cit. dekretu).
Zákon č. 87/1991 Sb. se tedy na tento případ vůbec nevztahuje.
Nebylo proto třeba se zabývat ostatními skutečnostmi uvedenými
v odvolání, když není splněna základní podmínka pro přiznání
uplatněného restitučního nároku podle §1 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb."
Rozsudky obou soudů napadl stěžovatel ústavní stížností
a spolu s ní podal i návrh na zrušení ustanovení §2 odst. 5
dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., který byl oběma
soudními rozsudky uplatněn. Toto ustanovení považuje stěžovatel za
rozporné s článkem 17 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv ze
dne 12. 10. 1948 stanovícím, že nikdo nesmí být svévolně zbaven
svého majetku. Evropské společenství podpořilo tyto principy
Charty OSN Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod,
jejíž principy pak blíže rozvádí mimo jiné i Dodatkový protokol ze
dne 20. 3. 1952, konkrétně článek 1 odst. 1, který stanoví, že
každá fyzická (i právnická) osoba má právo pokojně užívat svůj
majetek. Ustanovení §2 odst. 5 dekretu č. 108/1945 Sb. je tedy
podle názoru stěžovatele v rozporu i s citovanou Úmluvou o ochraně
lidských práv a základních svobod. Proto stěžovatel spolu
s ústavní stížností podal i návrh na zrušení uvedeného ustanovení
tohoto předpisu.
Usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 2. 6. 1994,
sp. zn. I. ÚS 28/94, bylo řízení o ústavní stížnosti podle
ustanovení §78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
přerušeno a návrh na zrušení ustanovení §2 odst. 5 dekretu č.
108/1945 Sb. byl postoupen plénu Ústavního soudu k rozhodnutí
podle článku 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.
Dalším usnesením Ústavního soudu ze dne 7. července 1994, sp.
zn. Pl. ÚS 15/94, byl návrh stěžovatele na zrušení ustanovení
§2 odst. 5 dekretu č. 108/1945 Sb. odmítnut. Spisem Ústavního
soudu, sp. zn. IV. ÚS 56/94, bylo zjištěno, že usnesením ze dne
27. 5. 1994 bylo přerušeno řízení o ústavní stížnosti R. D., spolu
s níž byl podán i návrh na zrušení dekretů prezidenta republiky č.
108/1945 Sb., č. 5/1945 Sb., č. 12/1945 Sb. a č. 33/1945 Sb.
Uvedené usnesení tedy časově předcházelo výše uvedenému usnesení
I. senátu Ústavního soudu o přerušení řízení ze dne 2. 6. 1994,
sp. zn. I. ÚS 28/94. Z toho pak vyplývá, že u Ústavního soudu již
probíhalo řízení v téže věci, neboť návrh R. D. byl podán na
zrušení celého dekretu č. 108/1945 Sb. (a dalších dekretů),
zatímco návrh stěžovatele se týkal zrušení toliko části tohoto
dekretu, konkrétně ustanovení §2 odst. 5. Proto soudce zpravodaj
citovaným usnesením ze dne 7. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 15/94, návrh
odmítl jako nepřípustný, neboť Ústavní soud již v téže věci jednal
[§43 odst. 1 písm. f), §35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu].
Nálezem Ústavního soudu ze dne 8. března 1995, sp. zn. Pl. ÚS
14/94, byl návrh R. D. na zrušení dekretu č. 108/1945 Sb. zamítnut
a stěžovatel jako vedlejší účastník uvedeného řízení byl odkázán
na tento nález.
Ústavní soud dále pokračoval v řízení o vlastní ústavní
stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu
v Praze (a v doplňujícím podání ze dne 26. 4. 1994) namítal, že
právní názor v rozsudku vyslovený, podle něhož k odnětí jeho
majetku došlo již dnem účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb., tedy
mimo rozhodné období podle §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., je
v rozporu s rozhodnutími soudů, která publikoval Nejvyšší soud ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v sešitě č. 1 - 2 pod
pořadovými čísly 15 a 16 v ročníku 1994. [Pro úplnost se uvádí, že
pod číslem 15 je v této Sbírce publikován rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové, sp. zn. 12 Co 17/93, podle něhož zákon č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se nevztahuje na
majetek, který byl konfiskován podle dekretu prezidenta republiky
č. 108/1945 Sb., když rozhodnutí bývalého okresního národního
výboru, jež bylo vydáno podle ustanovení §1 odst. 4 cit. dekretu,
nabylo právní moci a vykonatelnosti před 25. 2. 1948. Číslo 16
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ročníku 1994 se týká
rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 20 Co 413/92, v němž je
uvedeno, že splnění zákonných předpokladů přechodu věci na stát ve
smyslu ustanovení §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c) zákona č.
87/1991 Sb. může v případech konfiskace majetku podle dekretu č.
108/1945 Sb. soud posuzovat jen tehdy, jestliže správní orgán
rozhodl až po 25. 2. 1948 o tom, jsou-li splněny podmínky podle
dekretu č. 108/1945 Sb., za nichž došlo pak ze zákona ke
konfiskaci majetku, stanovené tímto dekretem].
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti prohlásil, že
o konfiskaci bylo rozhodnuto za tzv. "náhradu", která však nikdy
nebyla poskytnuta. I když se jeho matka pro tehdejší stěžovatelovu
nezletilost o poskytnutí náhrady u příslušných orgánů ucházela,
nikdy nic nepořídila, protože byla považována za podnikatelku,
jejíž živnost byla v padesátých letech zestátněna a stěžovatel sám
měl zakázáno studium na střední škole a musel jít do učení. V roce
1957 byl povolán k výkonu základní vojenské služby k "technickému
praporu" na Důl 1. máj v Ostravě-Karviné. Se zřetelem k tomu má
skutečnost "pouhého neposkytnutí náhrady" hlubší význam
a dokladuje perzekuční postup bývalého ONV v Praze 2. Proto je
stěžovatel přesvědčen, že postup tohoto úřadu byl proti němu
perzekuční z politických důvodů a byl v rozporu s obecně
uznávanými lidskými právy a svobodami ve smyslu ustanovení §2
odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.
Stěžovatel dále argumentuje tím, že rozsudek Městského soudu
v Praze jako "individuální normativní akt" představuje ve vztahu
k praktickému výkonu vlastnictví násilnou překážku k právu
vlastnit. Je tedy v příkrém rozporu s ústavní ochranou
vlastnického práva, zakotvenou v článku 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, a se základními principy soudní ochrany
těchto práv v právním státu (článek 10 Ústavy).
Proto napadený rozsudek Městského soudu v Praze není podle
názoru stěžovatele v souladu s články 4 a 10 Ústavy z roku 1993,
s článkem 3 Ústavy ve spojení s článkem 11 odst. 1 věta první
a druhá Listiny základních práv a svobod a s ustanovením §6 odst.
1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina
základních práv a svobod, v souvislosti s článkem 1 odst. 1
ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se
zánikem ČSFR. Podle stěžovatelova doplňujícího podání ze dne 26.
4. 1994 byl napadeným rozhodnutím soudu porušen i článek 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel konečně doplnil ústavní stížnost ještě podáním ze
dne 1. 12. 1994, v němž uvedl, že se domáhá přisouzení svého práva
na vydání předmětných nemovitostí zejména z toho důvodu, že
přechod vlastnictví k nim konfiskací na stát a nevyplacení náhrady
za ně představuje typický "postup porušující obecně uznávaná
lidská práva a svobody". Poukázal zejména na ustanovení §6 odst.
2 ve vztahu k ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991
Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a odvolal se i na ustanovení
§2 odst. 3 a §2 odst. 2 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb. Toto
posledně uvedené ustanovení hovoří o politické perzekuci osob,
která vznikla jako důsledek jejich příslušnosti k určité sociální
skupině či vrstvě, což se týkalo i stěžovatelovy údajně buržoazní
rodiny. Těmito skutečnostmi se však obecný soud vůbec nezabýval.
Tímto nesprávným (úředním) soudním postupem a následně nesprávným
(neúplným) odůvodněním obou rozsudků se soudy dostaly také do
rozporu s článkem 90 Ústavy ČR a jejím článkem 10 ve vztahu
k článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod v té části, kde se požaduje, aby měl účastník právo
přístupu ke kvalifikovanému a nestrannému soudu, jehož odůvodnění
se vypořádává se všemi argumenty, které účastník v průběhu řízení
předložil. Soudy se rovněž dostaly do rozporu s požadavkem na nové
myšlení v demokratickém právním státu a na materiální výklad
právních norem v tomto duchu (článek 1 Ústavy ČR a článek 2 odst.
1, 2 Listiny základních práv a svobod). Konečně též soudy svým
počínáním porušily principy spravedlivé ochrany práv
v demokratickém právním řádu (článek 1, článek 4 a článek 90
Ústavy ČR a článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod),
které vyplývají z požadavku nestrannosti soudů.
Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po
stránce formální (§72 odst. 2 a §43 odst. 1 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání
ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 8. 10. 1993, č.j. 13 Co 330/93-43, nabyl právní
moci dne 22. 12. 1993. Ústavní stížnost je datována 28. 1. 1994
a došla Ústavnímu soudu dne 11. 2. 1994, takže lhůta k jejímu
podání podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. byla
zachována. Ani jiné formální nedostatky předložené ústavní
stížnosti nebyly zjištěny.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci i vedlejší
účastníci řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 prohlásil, že ústavní stížnost není
důvodná, neboť stěžovatelem uplatněný nárok režimu §6 odst. 1,
2 zákona č. 87/1991 Sb. nepodléhá. Dále sdělil, že souhlasí
s upuštěním od ústního jednání v souladu s ustanovením §44 odst.
3 zákona č. 182/1993 Sb.
Městský soud v Praze jako účastník řízení uvedl, že
stěžovatel spatřuje v rozhodnutí soudů obou stupňů porušení obecně
uznávaných lidských práv a svobod v tom, že konfiskace
a nevyplacení náhrady za spoluvlastnický podíl byly důsledkem
politické perzekuce a že mu tedy vznikl nárok na vydání ideální
dvacetiny domu čp. 195 se stavebním pozemkem č. 923 v kat. území
P. - N. M. podle ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č.
87/1991 Sb. S tímto názorem však Městský soud v Praze nesouhlasil.
V projednávané věci šlo o posouzení otázky, zda se na případ
vztahuje zákon č. 87/1991 Sb., když spoluvlastnický podíl
navrhovatele byl konfiskován spolu s celým majetkem osob, jejichž
majetek podléhal konfiskaci, ačkoli jako spoluvlastník podílu
menšího než jedna polovina nemovitostí nespadal mezi osoby
podléhající konfiskaci a měla mu být poskytnuta náhrada podle
§2 odst. 5 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.,
o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.
V době konfiskace byl stěžovatel nezletilý a byl zastoupen
poručnicí, která co do náhrady byla odkázána na Fond národní
obnovy v Praze. Náhrada za konfiskovaný spoluvlastnický podíl byla
sice stanovena, ale nebyla vyplacena. I když rozhodnutí
o konfiskaci podle §1 odst. 4 uvedeného dekretu bylo vydáno dne
16. 3. 1951, tedy v období uvedeném v §1 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb., mělo toto rozhodnutí jen deklaratorní charakter,
protože k přechodu vlastnictví konfiskovaného majetku na stát
došlo již dnem 30. 11. 1945, kdy byl dekret č. 108/1945 Sb.
vyhlášen ve Sbírce zákonů a nařízení Republiky československé.
Konfiskace tedy nastala ex lege, i když k ní bylo třeba rozhodnutí
podle §1 odst. 4 dekretu jako deklaratorního správního aktu,
který konfiskaci závazně vyhlásil. Zákon č. 87/1991 Sb. uvedený
dekret nezrušil, takže je pojmově vyloučeno, aby konfiskace
majetku podle něj byla důsledkem politické perzekuce nebo postupu
porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Ostatně
stěžovatel ani nenapadá oprávněnost konfiskace, k níž došlo
v souladu s ustanovením §2 odst. 5 dekretu. Skutečnost, že nebyla
poskytnuta náhrada, nemá pro platnost důvodu konfiskace žádný
právní význam, neboť poskytnutí náhrady nebylo podmínkou platnosti
konfiskace a nebylo by to důvodem pro vydání konfiskovaného
spoluvlastnického podílu, ani pro poskytnutí finanční náhrady.
Rozhodnutími soudů obou stupňů tedy nebylo porušeno právo
stěžovatele vlastnit majetek podle článku 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Proto Městský soud v Praze navrhl
zamítnutí ústavní stížnosti, pokud nebude odmítnuta jako zjevně
neopodstatněná podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.
Městský soud netrvá na ústním jednání a souhlasí s tím, aby bylo
od něho upuštěno.
P., s. p., jako vedlejší účastník sdělil, že možnost domáhat
se vydání věcí, konfiskovaných dekretem prezidenta republiky č.
108/1945 Sb., je výslovně upravena pouze v zákonu č. 243/1992 Sb.
za podmínek uvedených v ustanovení §2 odst. 1 tohoto zákona,
avšak pouze v souvislosti se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. V daném
případě nejde o zemědělský majetek, takže nelze podle tohoto
právního předpisu věc posuzovat. Dále uvedl, že nebyl-li dekret č.
108/1945 Sb. zákonem č. 87/1991 Sb. výslovně zrušen, ani nebyl
uveden mezi důvody pro navrácení majetku, nelze na samotný postup
podle tohoto dekretu pohlížet jako na postup porušující obecně
uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu ustanovení §2 odst. 1
písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. P., s. p ., P. 1, proto navrhl
zamítnutí ústavní stížnosti a současně podle ustanovení §28 odst.
2 zákona č. 182/1993 Sb. se vzdal postavení vedlejšího účastníka
řízení.
Stěžovatel nesouhlasil s upuštěním od ústního jednání
a požádal, aby ústavní stížnost byla projednána při ústním
jednání.
Vlastní rozbor problematiky
Stěžovatel se dovolává porušení ve stížnosti uvedených článků
Ústavy, Listiny základních práv a svobod a některých článků Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod a dalších ústavních
zákonů. Jedná se o následující ústavní předpisy:
Ústavní zákon č. 1/1993 Sb. - Ústava České republiky
Článek 1 - Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický
právní stát založený na úctě k právům a svobodám
člověka a občana.
Článek 3 - Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina
základních práv a svobod.
Článek 4 - Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní
moci.
Článek 10 - Ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy
o lidských právech a základních svobodách, jimiž je
Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné
a mají přednost před zákonem.
Článek 90 věta první - Soudy jsou povolány především k tomu, aby
zákonem stanoveným způsobem poskytovaly
ochranu právům.
Listina základních práv a svobod
Článek 2 odst. 1 - Stát je založen na demokratických hodnotách
a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii,
ani na náboženské vyznání.
odst. 2 - Státní moc lze uplatňovat jen v případech
a v mezích stanovených zákonem a to způsobem,
který zákon stanoví.
Článek 11 odst. 1 - věta první a druhá - Každý má právo vlastnit
majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má
stejný zákonný obsah a ochranu.
Článek 36 odst. 1 - Každý se může domáhat stanoveným postupem
svého práva u nezávislého a nestranného soudu
a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
Článek 6 odst. 1 věta první - Každý má právo na to, aby jeho
záležitost byla spravedlivě, veřejně
a v přiměřené lhůtě projednána
nezávislým a nestranným soudem,
zřízeným zákonem, který rozhodne
o jeho občanských právech nebo
závazcích nebo o oprávněnosti
jakéhokoli trestního obvinění proti
němu.
Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina
základních práv a svobod
§6 odst. 1 - Zákony a jiné právní předpisy musí být uvedeny do
souladu s Listinou základních práv a svobod
nejpozději do 31. prosince 1991. Tímto dnem
pozbývají účinnosti ustanovení, která s Listinou
základních práv a svobod nejsou v souladu.
Ústavní zákon č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se
zánikem ČSFR
článek 1 odst. 1 - Ústavní zákony, zákony a ostatní právní
předpisy České a Slovenské Federativní
Republiky platné v den zániku České a Slovenské
Federativní Republiky na území České republiky
zůstávají nadále v platnosti. Nelze však použít
ustanovení podmíněná toliko existencí ČSFR
a příslušností České republiky k ní.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených rozsudků
(včetně řízení, které jim předcházelo) a se zřetelem k citovaným
ústavním zákonům a k citované mezinárodní smlouvě dospěl Ústavní
soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z obsahu spisu vyplývá, že k přechodu stěžovatelova majetku
na stát došlo konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č.
108/1945 Sb. Podle ustálené judikatury obecných soudů - od níž se
Ústavní soud v této otázce nemíní odchylovat - lze na základě
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, připustit
vydání takového majetku toliko za podmínek ustanovení §6 odst.
2 a §2 odst. 1 písm. c) cit. zákona, pokud správní orgán
rozhodoval o splnění podmínek podle dekretu č. 108/1945 Sb. až po
25. 2. 1948, tedy v rozhodném období ve smyslu ustanovení §1
zákona č. 87/1991 Sb. Tato podmínka je v souzené věci splněna,
neboť bývalý ONV v Praze 2 vydal konfiskační výměr dne 16. 3.
1951. V tomto směru stěžovatel právem napadá názor Městského soudu
v Praze, podle něhož je z hlediska zákona č. 87/1991 Sb. rozhodný
již den účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb. (30. 11. 1945), který
spadá do období před 25. 2. 1945. Publikovaná judikatura obecných
soudů zastává - jak již bylo řečeno - stanovisko opačné (srov.
R 15, R 16 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek z roku 1994),
které sdílí i Ústavní soud.
Ústavní soud se dále zabýval hlavní skutkovou námitkou
stěžovatele, podle níž mu za konfiskovaný majetek v rozporu
s §2 odst. 5 dekretu č. 108/1945 Sb. nebyla poskytnuta náhrada.
Ústavní soud doplnil řízení a ze zprávy Majetkového úřadu ČR
- který je právním nástupcem Správy pro věci majetkové a devizové
v Praze - ze dne 29. 9. 1995 zjistil, že na tento úřad byla
převedena agenda poskytování peněžních náhrad za neprávem
konfiskovaný majetek včetně náhrad podle §2 odst. 5 cit. dekretu.
Poskytování finančních náhrad za takto konfiskovaný majetek
vyřizovala Správa pro věci majetkové a devizové do roku 1991, kdy
bylo vyřizování této agendy u tohoto úřadu ukončeno. V seznamu
žadatelů o finanční náhradu ani v seznamu vyplacených náhrad se
jména R. B. ani V. B. nevyskytují, takže jim - podle názoru
Majetkového úřadu - finanční náhrada poskytnuta nebyla.
Ústavní soud dále vyzval stěžovatele, aby předložil potřebné
doklady, že se jeho matka ucházela o poskytnutí náhrady za
konfiskovanou ideální 1/20 nemovitosti čp. 195 se stav. parcelou
č. 923, zapsané na LV č. 531, kat. úz. N. M., případně aby poskytl
doklad, že tak po dosažení zletilosti učinil sám. Stěžovatel
předložil fotokopii dopisu Ministerstva financí ČSR ze dne 25.
10. 1952, č.j. 295-122.108/52-2/Z, adresovaného V. B., který je
odpovědí na její žádost o náhradu za konfiskovaný podíl domu čp.
195 v Praze II, jenž patřil jejím synům K. a R. B. Ústavní soud
z tohoto dopisu zjistil, že ministerstvo financí jím vyzvalo V.
B., aby předložila potvrzení, zda a jakou hodnotou byla 1/10
uvedeného domu přihlášena k majetkovým dávkám a jakou hodnotou
byla pojata pro vyměření majetkových dávek příslušným obvodním
národním výborem, resp. berní správou. Stěžovatel při předložení
tohoto dokladu uvedl, že si bezpečně vzpomíná (v roce 1952 mu bylo
14 let), že když matka požadované doklady dala k dispozici, bylo
jí při osobní návštěvě pohroženo, že bude jako "třídní nepřítel"
vystěhována z Prahy do pohraničí, pokud od uplatňování náhrady
neustoupí. Podle přesvědčení Ústavního soudu však toto tvrzení
nelze prokázat ani prověřit zejména proto, že stěžovatelova matka
již zemřela. Uvedené tvrzení je výrazně zpochybněno dalším
dokladem, který stěžovatel předložil, a to zápisem sepsaným dne
12. 3. 1956 u Lidového soudu civilního v Praze I, v němž se mimo
jiné praví, že pokud jde o dům čp. 195, uvádí přítomná V. B., že
9/10 tohoto domu bylo konfiskováno, ježto patřilo osobám německé
národnosti; 1/10 domu patří nyní již zletilým K. a R. B. a byla na
ně knihovně převedena. Tento údaj však neodpovídá vlastnickým
vztahům v téže době, tj. v roce 1956. Je sice pravda, že
z částečného výpisu z pozemkové knihy č. 242/92, ze dne 13. 2.
1992, vyplývá, že ohledně domu čp. 195, parc. č. 923, zapsané
v knihovní vložce č. 195 pro kat. území P. - N. M., bylo podle
odevzdací listiny Okresního soudu civilního pro vnitřní Prahu
z 13. 5. 1944, č.j. D II 219/42, a dědické dohody z 24. 9. 1943,
č.j. D II 219/42, vloženo vlastnické právo: a) nezletilému K. B.
na dvacetinu, b) nezletilému R. B. na dvacetinu, ovšem nikoli
v roce 1956, nýbrž ke dni 26. 4. 1945. Oproti tomu pod položkou
12 na straně 3 uvedeného výpisu z pozemkové knihy existuje však
zápis čd. 7965 z 7. 5. 1953, v němž je uvedeno: Podle výměru
Ú. N. V. hlavního města Prahy z 1. 2. 1952, zn. VII/5-193/52, vkládá
se vlastnické právo pro československý stát Ú. N. V. hlavního města
Prahy na dvě dvacetiny. Tyto údaje jsou tedy ve zjevném rozporu
s údaji V. B., které stěžovatel v citovaném zápisu ze dne 12. 3.
1956 výslovně potvrdil.
Podle potvrzení Státního notářství pro Prahu 1 ze dne 13. 2.
1992, připojeného na předmětném výpisu z pozemkové knihy, není
číslo dokladu 7965 k položce 12 založeno ve sbírce listin, takže
citovaný výměr z 1. 2. 1952 nelze přezkoumat. Pod položkou 13 na
straně 3 výpisu je zápis čd. 10204 z 1. 11. 1954, kterým podle
výměru Ú. N. V. hlavního města Prahy z 20. 2. 1952, zn.
VIII/3-A-3183/, vkládá se právo vlastnické pro československý stát
- Bytový podnik hlavního města Prahy na 9/10. Zápisy v pol. 12
a 13 tedy dokazují, že 2/20 domu čp. 195 od 7. 5. 1953 a 9/10
téhož domu od 1. 11. 1954 byly ve vlastnictví československého
státu.
Z předloženého výpisu z pozemkové knihy je tedy patrno, že
při jednání konaném dne 12. 3. 1956 u Lidového soudu civilního
v Praze I již vlastnické právo K. a R. B. k celkem ideální 1/10
domu čp. 195 neexistovalo, avšak V. B. přesto uvedla, že 1/10 domu
patří jejím zletilým synům K. a R., kdežto 9/10 domu bylo
konfiskováno, neboť patřilo osobám německé národnosti. R. B.
v zápise z 12. 3. 1956 potvrdil, že údaje matky jsou správné,
přestože neodpovídaly skutečnosti. Z uvedeného zápisu je tedy
patrno, že ohledně konfiskace 1/10 předmětného domu nebyl
stěžovatel ani v roce 1956, kdy mu bylo 18 let, řádně informován,
takže jeho tvrzení o jednání matky u ministerstva financí v roce
1952, kdy mu bylo 14 let, lze stěží považovat za hodnověrně
prokázáno. O tom svědčí dále i fotokopie dopisu z 3. 4. 1956,
který stěžovatel zaslal Ústřednímu národnímu výboru v Praze,
v němž výslovně uvádí, že minulý týden (jde o nepřesné označení,
neboť se tak stalo 12. 3. 1956) byl volán k Lidovému soudu
civilnímu v Praze ve věci předání majetku po dosažení zletilosti
a teprve pak zjistil, "jak se má věc" s domem v P. I z toho je
patrno, že do 3. 4. 1956 nebyl o konfiskaci své ideální 1/20 domu
správně informován. Rovněž nelze spolehlivě prokázat, jaký další
postup na výzvu Ministerstva financí ČSR ze dne 25. 10. 1952,
č.j. 295-122.108/52-2/Z, zvolila jeho matka V. B.
Okolnosti, týkající se konfiskace, se nepodařilo Ústavnímu
soudu zjistit ani dotazem u Ministerstva financí ČR, které
sdělilo, že spis není uložen ve správním archivu ministerstva
a odkázalo na Moravský zemský archiv v Brně. Ani tam však nebyl
doklad ohledně konfiskace ideální 1/10 domu č. v P. nalezen.
Za této situace se Ústavní soud zabýval tím, zda z hlediska
ochrany základních práv a svobod stěžovatele - zejména těch, jichž
se dovolává - je neposkytnutí náhrady za konfiskovaný majetek
v konkrétním případě relevantní. To zejména znamenalo řešit
otázku, zda - jak tvrdí stěžovatel - přicházelo v úvahu vydání
věci se zřetelem na ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.,
který odkazuje na ustanovení §2 odst. 1 písm. c) cit. zákona.
Toto ustanovení váže vydání věci a další zmírnění následků
způsobených křivd na skutečnost, že konkrétní protiprávní postup
byl důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně
uznávaná lidská práva a svobody.
Pokud jde o pojem "politická perzekuce", stanoví ustanovení
§2 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., že se jí pro účely tohoto
zákona rozumí postižení osob, které vzniklo:
a) v přímé souvislosti s jejich demokraticky motivovaným
politickým a společenským jednáním a občanskými postoji, nebo
b) jako důsledek jejich příslušnosti k určité sociální,
náboženské, majetkové nebo jiné skupině či vrstvě.
O takový případ však v souzené věci nejde. Ustanovení §2
odst. 5 dekretu č.108/1945 Sb. jako kogentní norma totiž dopadala
obecně na každého spoluvlastníka, který vlastnil menšinový podíl
na majetku osob podléhajícího konfiskaci bez ohledu na příslušnost
menšinového spoluvlastníka k určité sociální nebo majetkové
skupině či vrstvě. Ostatně, taková motivace odnětí majetku
v konkrétní souzené věci ani prokázána nebyla. Nejde tedy o věc
srovnatelnou s některými konfiskacemi podle téhož dekretu, kdy byl
konfiskační výměr rovněž vydán po 25. 2. 1948 a kdy byl obsah
tohoto dekretu účelově zneužit v tzv. třídním či politickém zájmu
totalitní komunistické vlády.
Zbývá tedy posoudit, zda neposkytnutí náhrady za konfiskovaný
majetek nelze považovat za postup porušující obecně uznávaná
lidská práva a svobody ve smyslu ustanovení §2 odst. 3 zákona č.
87/1991 Sb. Podle tohoto zákonného ustanovení se pro účely zákona
o mimosoudních rehabilitacích postupem porušujícím obecně uznávaná
lidská práva a svobody rozumí takové jednání, které je v rozporu
se zásadami uvedenými v ustanovení §1 odst. 1 tohoto zákona. Toto
ustanovení vymezuje předmět úpravy zákona o mimosoudních
rehabilitacích tak, že se vztahuje na zmírnění následků některých
majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními
a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od
25. února 1948 do 1. ledna 1990 v rozporu se zásadami demokratické
společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou
Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv
a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických,
hospodářských, sociálních a kulturních právech. Tato formulace
jednoznačně určuje, že zákon nemá na mysli odstranění následků
všech křivd, nýbrž jen zmírnění následků, a to nikoli všech křivd,
nýbrž jen některých. Z toho vyplývá, že nelze rehabilitovat křivdy
jiné než do zákona zahrnuté a způsobem v zákoně uvedeným; odnětí
majetku provedené z jiných důvodů než upravuje zákon zůstává
v zásadě v platnosti.
Případy, kdy se vydává majetek, za který nebyla vyplacena
náhrada, jsou normovány takto:
§6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb. - v případě, kdy
v rozhodném období věc přešla na stát vyvlastněním
bez vyplacení náhrady
§2 odst. 3 druhá věta zákona č. 87/1991 Sb. - v případě, že
k odnětí vlastnického práva podle předpisů
o znárodnění z let 1945 až 1948 došlo v rozhodném
období, aniž byla poskytnuta příslušná náhrada,
vzniká osobám oprávněným podle tohoto zákona nárok,
který lze uplatnit podle zvláštního zákona (viz
ustanovení §47 zákona č. 92/1991 Sb., o převodu
majetku státu na jiné osoby).
Z této zákonné úpravy lze dovodit, že kdyby byl chtěl zákonodárce
odškodňovat i případy konfiskace, za které měla být poskytnuta
náhrada, avšak nebyla vyplacena, zakotvil by to buď výslovně
v ustanovení §6 odst. 1 citovaného zákona nebo by v jeho rámci na
jiném místě rozšířil možnost zmírnění následků majetkových
a jiných křivd i na případy konfiskace, za kterou nebyla
poskytnuta náhrada, ač poskytnuta býti měla. To však zákonodárce
neučinil. Již z toho důvodu obvodní soud právem dovodil, že
požadavek stěžovatele na vydání ideální 1/20 předmětné nemovitosti
nelze považovat za oprávněný. Za této situace by tedy vydání
požadovaného majetku bylo v rozporu s citovaným zákonem č.
87/1991 Sb., který je platnou součástí právního řádu České
republiky.
Stěžovatelova argumentace - jak již bylo uvedeno - nasvědčuje
tomu, že konfiskaci svého majetku považuje za akt perzekuce
v podstatě i proto, že mu nebyla poskytnuta za konfiskovaný
majetek náhrada. Ze spisu plyne, že podle konfiskačního výměru ONV
v Praze 2 ze dne 16. 3. 1951 byla V. B., poručnice tehdy
nezletilého stěžovatele R. B., odkázána se svými nároky na
poskytnutí náhrady ve formě přídělu (rodinného domku) na Fond
národní obnovy v Praze. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že
matka se o poskytnutí náhrady u příslušných orgánů ucházela, ale
"nikdy nic nepořídila". Toto tvrzení odpovídá obsahu výpovědi
stěžovatele jako účastníka řízení při jednání před Obvodním soudem
pro Prahu 1 dne 28. 4. 1993 (č.l. 21 p.v. spisu) kdy výslovně
uvedl: "Po konfiskaci majetku jsme o náhradě nejednali, byli jsme
živnostníci" a dále "Nárok na náhradu jsem zjistil až poté, co
žalovaný sehnal výměr, předtím jsem o tom nevěděl". Teprve
z doplňujících důkazů, které provedl Ústavní soud, je zřejmé, že
stěžovatel, popř. jeho matka jako poručnice, o přiznání náhrady za
konfiskovaný majetek sice požádali, nepodařilo se však bezpečně
prokázat, jaký byl výsledek řízení o jimi podané žádosti. Citovaná
zpráva Majetkového úřadu nasvědčuje tomu, že k poskytnutí finanční
náhrady nedošlo. Tato okolnost však - jak již Ústavní soud uvedl
- není rozhodná pro posouzení věci, neboť odškodnění případů
konfiskace, za které měla být poskytnuta náhrada, ale nebyla
vyplacena, není v zákonu č. 87/1991 Sb. zakotveno.
Ústavní soud konečně konstatuje, že dekret prezidenta
republiky č. 108/1945 Sb. nebyl zrušen a včetně ustanovení §2
odst. 5 platí i nadále. Na tom nic nemění odůvodnění Ústavního
soudu v nálezu ze dne 8. 3. 1995, č.j. Pl. ÚS 14/94-30, že dekret
splnil svůj účel, nezakládá již právní vztahy a nemá nadále
konstitutivní charakter. Sama aplikace §2 odst. 5 tohoto dekretu,
pokud nebyla v rozporu s tímto ustanovením, tedy nemůže být
jednáním, které by porušovalo ustanovení §2 odst. 1 písm. c)
zákona č. 87/1991 Sb., jež uznává za tzv. restituční titul
i protiprávní postup, který byl důsledkem politické perzekuce nebo
postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
O takový případ, jak je uvedeno na jiném místě tohoto nálezu, však
v souzené věci nešlo.
Ústavní soud se dále zabýval ustanoveními ústavních zákonů
a mezinárodních smluv, které byly podle názoru stěžovatele
napadenými rozsudky porušeny.
Stěžovatel se v prvé řadě dovolával čl. 1, 3, 4, 10 a 90
Ústavy, aniž však konkrétně uvedl, v čem byl ten který článek
porušen. Toliko obecně tvrdil, že nebyl dodržen ústavní procesní
princip řádné soudní ochrany, aniž by toto tvrzení blíže odůvodnil
(čl. 4, 90 a v širším smyslu i čl. 1 Ústavy). Pokud poukazoval též
na čl. 3 a 10 Ústavy, jde o obecná ustanovení o tom, že součástí
ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv
a svobod a že ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy
o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká
republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před
zákonem. Odkaz na tyto předpisy stěžovatel blíže nezdůvodnil
a uvedené články se předmětné ústavní stížnosti ani přímo
nedotýkají. S cit. čl. 4, 90 Ústavy souvisí i čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, jehož se stěžovatel rovněž
dovolává. Podle tohoto článku každý se může domáhat stanoveným
postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve
stanovených případech u jiného orgánu. Toto ustanovení tedy
zakotvuje právo na soudní ochranu. Uvedené právo přirozeně nelze
vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Soudní ochrana stěžovateli
odepřena nebyla, neboť soudy o jeho žalobě řádně jednaly, v řízení
provedly řadu důkazů a sám žalobce procesní postup obecných soudů
v řízení před nimi ani nenapadl. O porušení práva na soudní
ochranu (a na spravedlivý proces vůbec) by šlo zejména tehdy,
jestliže by obecný soud ignoroval "stanovený postup" podle čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zejména jestliže by
jednal v rozporu s ústavními procesními principy (obzvláště
s ústavními principy dokazování), které zajišťují rovnost
účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod)
a jejich právo na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů,
v jejich přítomnosti a možnost účastníků vyjádřit se ke všem
provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod). Tyto ústavní procesní principy však podle obsahu spisu
porušeny nebyly a stěžovatel to ostatně ani netvrdil.
Totéž platí i o čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, který zaručuje každému právo na to, aby jeho
záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě
projednána nezávislým a nestranným soudem. I tohoto článku se
stěžovatel dovolával.
Stěžovatel dále poukazoval na údajné porušení čl. 2 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, podle něhož stát je založen na
demokratických hodnotách a nemůže se vázat ani na výlučnou
ideologii ani na náboženské vyznání a na porušení čl. 2 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze
uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to
způsobem, který zákon stanoví. Stěžovatel však nezdůvodnil, v čem
konkrétně spatřuje porušení těchto předpisů napadenými soudními
rozhodnutími. Ústavní soud příčinnou souvislost uvedených obecných
ustanovení s předmětem ústavní stížnosti nenalezl.
Stěžovatel se ještě dovolával porušení čl. 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, který chrání právo vlastnit majetek,
a zaručuje rovnost vlastnického práva všech vlastníků. V tomto
směru odkazuje Ústavní soud na v podstatě ustálenou judikaturu,
podle níž citovaný článek chrání vlastnické právo již existující,
konstituované a nikoli pouze tvrzený nárok na ně (srov. např.
nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93). Taková právní
situace existuje i v souzené věci.
Stěžovatel konečně tvrdil, že napadenými rozsudky došlo
i k porušení §6 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb. ve vztahu
k čl. 1 odst. 1 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. Citované ustanovení
§6 odst. 1 stanoví, že zákony a jiné právní předpisy musí být
uvedeny do souladu s Listinou základních práv a svobod nejpozději
do 31. 11. 1991. Tímto dnem pozbývají účinnosti ustanovení, která
s Listinou základních práv a svobod nejsou v souladu. Podle názoru
Ústavního soudu má pozbytí účinnosti zákona (jeho ustanovení)
stejné praktické důsledky jako jeho zrušení (dnem, který Ústavní
soud určí), takže uvedená námitka se dotýká otázky ústavnosti čl.
2 odst. 5 dekretu č. 108/1945 Sb. a nikoli napadených soudních
rozsudků. Není proto věcí senátu Ústavního soudu, aby tuto námitku
řešil a v tomto směru se odkazuje na nález pléna Ústavního soudu
ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94. Za tohoto stavu je tedy
nadbytečné zabývati se tvrzením stěžovatele, které se týká recepce
právního řádu ČSFR do právního řádu České republiky ve smyslu
ustanovení zákona č. 4/1993 Sb.
Stěžovatel poukázal i na to, že napadené rozsudky jsou
v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, zejména s nálezy
Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 79/94 a II. ÚS
124/93. V tomto směru se však stěžovatel mýlí, neboť uvedené
nálezy řeší jinou ústavněprávní problematiku a v souzené věci se
o ně opřít nelze.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem uváděné
ústavní zákony a mezinárodní smlouvy o lidských právech
a základních svobodách nebyly napadenými rozsudky porušeny.
Ze všech uvedených důvodů byla ústavní stížnost v celém
rozsahu zamítnuta.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 26. března 1996