ECLI:CZ:US:1998:1.US.286.98
sp. zn. I. ÚS 286/98
Usnesení
I. ÚS 286/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RNDr. A. Z., CSc., zastoupené advokátem JUDr. O. Ch., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 1998, sp. zn. 22 Co 599/97, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 1998, č.j. 23 Cdo 798/98, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 8. 1997, sp. zn. 20 C 71/92,byla zamítnuta žaloba žalobkyně (stěžovatelky) proti žalovanému Obvodnímu podniku bytového hospodářství v Praze
I. ÚS 286/98
2 s návrhem, aby žalovaný byl uznán povinným uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání v rozsudku specifikovaných nemovitostí.
V záhlaví uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 potvrdil a nevyhověl návrhu stěžovatelky na připuštění dovolání, neboť neshledal, že by se jednalo o věc zásadního právního významu.
Citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze. V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud ČR uvedl, že stěžovatelka vyvozovala přípustnost dovolání z ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") - podle něhož je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam - neboť to, zda lze považovat pozemek za zastavěný (§8 odst. 3 "restitučního zákona") v případě jeho zastavění toliko provizorní stavbou, je podle názoru stěžovatelky otázkou zásadního právního významu. Nejvyšší soud ČR však v souzené věci naplnění citovaného ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. neshledal a dovolání jako nepřípustné odmítl, nebot závěr odvolacího soudu v této věci je konformní s ustálenou judikaturou obecných soudů a nejedná se tedy o otázku dosud jednotně neřešenou v rozhodovací praxi vyšších soudů rozhodujících o dovoláních. Ani existenci jiných dovolacích důvodů Nejvyšší soud ČR neshledal.
V záhlaví uvedená rozhodnutí obou soudů napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní uvedla, že obecné soudy dospěly k nesprávnému právnímu závěru, jestliže za zastavěný pozemek považovaly také pozemek zastavěný tzv. provizorní zástavbou. Tím
I. ÚS 286/98
prý bylo porušeno její základní právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv- a svobod. Proto stěžovatelka navrhla, aby byla obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu jen dovolání přípustné podle o.s.ř. je posledním prostředkem soudní ochrany, jehož vyčerpáním je podmíněna přípustnost ústavní stížnosti (srov. např. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C.H. Beck Praha 1995, str. 311). V souzené věci však dovolání připuštěno nebylo, přestože se toho stěžovatelka domáhala, a měla tedy - z důvodu procesní jistoty - společně s dovoláním podat i ústavní stížnost. To však stěžovatelka neučinila.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v té části, napadající citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, podána po lhůtě stanovené zákonem. Byla totiž podána dne 19. 6. 1998, zatímco napadený rozsudek Městského soudu v Praze byl právnímu zástupci stěžovatelky JUDr. O. Ch. doručen již dne 9. 3. 1998 a nabyl právní moci dne 11. 3. 1998.
Pokud jde o část ústavní stížnosti, jíž se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, Ústavní soud konstatuje, že tímto usnesením nebyla v souzené věci základní práva nebo svobody stěžovatelky porušena [§72 odst. 1
písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Dovolací soud se v něm totiž zabýval toliko otázkou přípustnosti dovolání, tedy otázkou ryze procesní, a dospěl k závěru, že
I. ÚS 286/98
dovolání v tomto případě přípustné nebylo. Ústavní soud neshledal v této konkrétní věci důvod k tomu, aby z ústavně právního hlediska závěr Nejvyššího soudu ČR zpochybňoval. V tomto směru odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, z níž plyne, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu ani nepřísluší přehodnocovat dokazování a právní závěry obecných soudů. Tato část ústavní stížnosti je proto zjevně neopodstatněná.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem [ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) cit. zákona] mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 1998
JUDr. Vladimír Paul předseda senátu Ústavního soudu