ECLI:CZ:US:2015:1.US.2895.14.1
sp. zn. I. ÚS 2895/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivany Filipové, zastoupené Mgr. Pavlem Svobodou, advokátem se sídlem Jablonec nad Nisou, Jungmannova 855/7, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 30. 5. 2014, č. j. 30 Co 120/2014-94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 8. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zákaz libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny.
II.
2. Stěžovatelka se svou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil Ivanu Filipovi, manželu žalobkyně (zde vedlejší účastník), povinnost platit stěžovatelce počínaje dnem podání návrhu na zahájení řízení výživné v částce 2.000,-Kč měsíčně.
3. Okresní soud v Jablonci nad Nisou svým rozsudkem ze dne 5. 11. 2013, č. j. 11 C 154/2012-58, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 12. 2013, č. j. 11 C 154/2012-63, žalobě vyhověl, když vedlejšímu účastníku uložil povinnost platit stěžovatelce výživné ve výši 2.000,- Kč měsíčně počínaje dnem 26. 7. 2012 (výrok I.) a dále povinnost uhradit jí dlužné výživné ve výši 28.323,- Kč za dobu od 26. 7. 2012 do dne vydání tohoto rozhodnutí (výrok II.). Vedlejšímu účastníku byla současně uložena povinnost k náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Soud prvního stupně uvedl, že přestože se stěžovatelce nepodařilo prokázat důvod opuštění společné domácnosti (který měl dle tvrzení stěžovatelky spočívat ve fyzickém napadení stěžovatelky vedlejším účastníkem dne 11. 3. 2012), má soud podmínky pro vyhovění návrhu stěžovatelky na určení výživného za splněné, neboť hmotná situace stěžovatelky je krajně tíživá, když jejím jediným příjmem je invalidní důchod ve výši 5.260,- Kč měsíčně, neboť stěžovatelce byla přiznána invalidita I. stupně, přičemž možnost stěžovatelky získat zaměstnání je s ohledem na obecně známou aktuální situaci na trhu práce dle názoru soudu dramaticky ztížena.
4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo změněno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 30. 5. 2014, č. j. 30 Co 120/2014-94, tak, že návrh stěžovatelky na určení výživného byl zamítnut (výrok I.). Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1.200,- Kč (výrok III.). Odvolací soud přistoupil ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně s ohledem na vedlejším účastníkem namítanou nemravnost požadavku stěžovatelky na výživné, kdy tento v odvolání uvedl, že stěžovatelku nenapadl, jak tato uváděla, přičemž od jejího odchodu ze společné domácnosti pečuje o jejich společného nezletilého syna, na jehož výživu stěžovatelka ničeho nepřispívá a o jehož výchovu se nestará. Odvolání vedlejšího účastníka pak odvolací soud shledal důvodným. K tomu uvedl, že povinností manželů je mj. žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé životní prostředí. Vzhledem k tomu, že stěžovatelce se nepodařilo tvrzený důvod opuštění společné domácnosti prokázat, nelze její chování spočívající v opuštění společné domácnosti dle názoru odvolacího soudu hodnotit jinak než jako porušení výše uvedené povinnosti. Za této situace jsou pak zcela splněny podmínky pro aplikaci §96 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb. o rodině, v posledně účinném znění, dle něhož nelze výživné přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy.
III.
5. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní odvolacímu soudu vytkla, že tento v rozporu s §120 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), neprovedl důkaz příslušným policejním spisem, aby zjistil, zda ze strany vedlejšího účastníka došlo k napadení stěžovatelky a zda toto jednání bylo přestupkem, přestože soud může dle výše uvedeného ustanovení provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Odvolací soud měl dle tvrzení stěžovatelky dále pochybit (a v důsledku toho porušit ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces), když stěžovatelku podle §118 odst. 2 občanského soudního řádu neupozornil, že považuje za sporné a právně významné, zda stěžovatelka opustila společnou domácnost z důvodu fyzického napadení vedlejším účastníkem, a dále stěžovatelce nesdělil, že její opuštění společné domácnosti považuje za porušení dobrých mravů. Odvolací soud dle názoru stěžovatelky pochybil konečně i tím, že stěžovatelce neposkytl poučení dle §118a občanského soudního řádu o tom, že dosud nenavrhla důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení.
IV.
6. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadeného rozhodnutí, jakož i spisového materiálu vedeného Okresním soudem v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 C 154/2012, který si Ústavní soud za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
8. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal.
9. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala porušení svého práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a v jeho rámci pak porušení zásady předvídatelnosti a zákazu libovůle soudního rozhodnutí. Uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu pro ni bylo překvapivé, neboť odvolací soud se odchýlil od právních závěrů učiněných soudem prvního stupně, a to aniž by stěžovatelce umožnil reagovat na jeho odlišný právní názor navržením dalších důkazů.
10. K tomu Ústavní soud uvádí, že tzv. překvapivé rozhodnutí, za něž stěžovatelka označuje rozhodnutí odvolacího soudu, je obvykle spojováno se situací, kdy odvolací soud napadené rozhodnutí posoudí po právní stránce odlišně a svůj právní názor založí na důkazu provedeném teprve v odvolacím řízení, ke kterému neměl stěžovatel možnost se vyjádřit [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65), sp. zn. IV. ÚS 218/95 (N 160/9 SbNU 381), sp. zn. III. ÚS 139/98 (N 106/12 SbNU 93) a další]. V nyní projednávané věci ovšem odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, avšak na rozdíl od něj posoudil věc po právní stránce jinak. Odvolací soud proto při změně napadeného rozhodnutí nepřesáhl meze své pravomoci vymezené aplikovaným §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jeho rozhodnutí tudíž nelze kvalifikovat jako překvapivé ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
11. V nyní rozhodované věci vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, který shodně jako následně soud odvolací uzavřel, že stěžovatelce se (s ohledem na jí navržené a v řízení provedené důkazy) nepodařil prokázat důvod opuštění společné domácnosti, který měl dle jejího tvrzení spočívat v napadení stěžovatelky vedlejším účastníkem dne 11. 3. 2012. Odvolací soud pak tuto skutečnost na rozdíl od soudu prvního stupně (mj. s ohledem na vedlejším účastníkem v odvolání uplatněnou námitku rozporu požadavku stěžovatelky na výživné s dobrými mravy) považoval za rozhodnou, když dospěl k závěru, že stěžovatelka opuštěním společné domácnosti porušila své povinnosti zakotvené v §18 zákona o rodině, a jejímu návrhu na určení výživného proto nelze s ohledem na §96 odst. 2 téhož zákona vyhovět. Stěžovatelka přitom měla možnost se k vedlejším účastníkem tvrzenému rozporu jí uplatněného nároku s dobrými mravy vyjádřit, což také učinila (viz vyjádření stěžovatelky k odvolání vedlejšího účastníka na č. l. 71 - 73, protokol z jednání před odvolacím soudem ze dne 30. 5. 2014 na č. l. 86 - 87).
12. Z právě uvedeného vyplývá, že v nyní souzené věci tedy nejde o situaci, kdy by odvolací soud zcela nepředvídatelně zaujal odlišný právní názor na sporný případ a posuzoval jej podle jiné právní úpravy. Pouze tím, že odvolací soud ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vyvodil jiné právní závěry, proto nemohlo dojít k porušení stěžovatelkou tvrzených práv zaručených Listinou či Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (shodně viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3675/13 ze dne 21. 7. 2015, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ustanovení §118 odst. 2 a §118a občanského soudního řádu totiž nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci ještě předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti stran. Povinnost soudce poučovat účastníka řízení je odvislá od vývoje projednávaného případu a řídí se především jeho úvahou, která se váže ke skutkovým zjištěním nezbytným k právnímu posouzení věci. Výhrady stěžovatelky stran údajně pro ni překvapivého právního názoru odvolacího soudu nelze hodnotit izolovaně (pouhým porovnáním rozsudků soudu prvé a druhé instance), ale kontextuálně, tj. v souvislosti se vším, co bylo v řízení uplatněno či v něm najevo vyšlo.
13. K námitce stěžovatelky, že odvolací soud pochybil též tím, pokud s odkazem na ustanovení §120 odst. 2 občanského soudního řádu neprovedl důkaz příslušným policejním spisem, aby zjistil, zda ze strany vedlejšího účastníka nedošlo k napadení stěžovatelky a zda toto jednání nebylo přestupkem, Ústavní soud uvádí následující. Podle §120 odst. 2 věty první občanského soudního řádu může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Z právě uvedeného znění zákona tedy vyplývá, že soud při dokazování ve sporném řízení není odkázán jen na formální návrhy účastníků řízení na provedení důkazu, když zákon připouští, aby rovněž ve sporném řízení soud provedl i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže během řízení vyšla najevo potřeba provedení těchto důkazů. Zároveň však platí, že ve sporném řízení nesmí uvedené právo soudu zasahovat do rovného postavení účastníků řízení, v důsledku čehož je soudu zapovězeno aktivně pátrat po důkazech, jinak řečeno, soud svou vlastní aktivitou nemůže do sporu vnášet skutečnosti, pro které není podkladu v obsahu spisu a ve výsledcích dosavadního řízení (srov. BUREŠ, J.; DRÁPAL, L. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 570). Z právě uvedeného zřejmě vyplývá, že ve sporném řízení se primárně uplatňuje zásada projednací, kdy tvrzení skutečností a navrhování důkazů je prokazujících je zásadně věcí účastníků řízení. Tato zásada nemůže být ve sporném řízení nahrazena zásadou vyšetřovací a soud zde není oprávněn vyhledávat za účastníka řízení důkazy svědčící v jeho prospěch a upřednostňovat tak jednu ze sporných stran (shodně viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3384/10 ze dne 9. 12. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud má přitom za to, že pokud by soudy v nyní souzené věci z vlastní iniciativy provedly dokazování příslušným spisem Policie ČR za účelem zjištění, zda dne 11. 3. 2012 skutečně nedošlo k napadení stěžovatelky vedlejším účastníkem, byť tato skutečnost nebyla na základě stěžovatelkou v řízení navržených důkazů prokázána a stěžovatelka dokazování předmětným spisovým materiálem soudu nenavrhla, a dále aktivně zjišťovaly, zda stěžovatelkou tvrzené napadení nebylo posouzeno jako přestupek (byť z vyžádaného spisového materiálu se existence rozhodnutí o přestupku vedlejšího účastníka, jehož by se tento měl vůči stěžovatelce dopustit, nikterak nepodává), pak by tím zcela jednoznačně vybočily ze zásady rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. S přihlédnutím k uvedenému Ústavní soud nemohl uzavřít, že by v řízení byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ústavní soud nemá, co by soudům v této souvislosti vytkl.
V.
14. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2015
Ludvík David v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu