ECLI:CZ:US:2012:1.US.2945.12.1
sp. zn. I. ÚS 2945/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 13. srpna 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. S., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Charvátova 11, proti doplňujícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 50 P 2/2009 ze dne 20. října 2011 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 23 Co 296/2011, 23 Co 98/2012 ze dne 16. května 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou ústavní stížností, s tvrzením porušení čl. 1, čl. 11 odst. l, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k uvedené Úmluvě, napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Tato rozhodnutí byla vydána v řízení o úpravě poměrů rodičů nezl. T. F., v němž byl kromě svěření nezletilé do výchovy stěžovatelky - její matky, stanovení výživného otci na nezletilou a jeho nedoplatku, také prvým se shora označených rozhodnutí zamítnut doplňujícím rozsudkem soudu I. stupně návrh matky na uložení povinnosti otci zaplatit dlužné výživné za dobu od března 2006 do února 2009 ve výši 175 000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení, kterýžto výrok byl odvolacím soudem napadeným rozhodnutím jako věcně správný potvrzen s odůvodněním, že aplikace příslušných ustanovení občanského zákoníku (§517 odst. 1, 2, §563 občanského zákoníku) u výživného nepřichází v úvahu proto, že otec se nemohl se splněním závazku dostat do prodlení, neboť teprve soudním rozhodnutím je stanovena jeho povinnost platit výživné, v jaké výši a k jakému dni a vyčíslena výše dlužného výživného v souvislosti se svěřením nezletilé do výchovy matky.
Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost stěžovatelky - matky nezletilé, která v ní dává najevo nesouhlas se zamítnutím návrhu na přiznání příslušenství výživného v podobě úroků z prodlení. Poukazuje na to, že úrok z prodlení je vyjádřením časové hodnoty peněz a je přesvědčena o tom, že v daném případě jde o podobnou konstrukci nároku na výživné jako u nároku na zadostiučinění ve smyslu ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., a proto s ohledem na tuto podobnost možno použít stanoviska Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu zn. Cpjn 206/2010 k uvedenému ustanovení, jak to již navrhovala v řízení před obecnými soudy. Považuje za zjevně nespravedlivé, když výživné, které dceři nebylo včas zaplaceno v roce 2008, jí bude v nominální hodnotě vyplaceno v podstatě až po pěti letech, čímž je popřena časová hodnota peněz. Takové rozhodnutí vede pro futuro k tomu, že rodič není motivován k placení výživného v reálném čase, kdy má být výživné spotřebováno, naopak, z důvodů, které dále rozvádí, je motivován k neplacení. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhla zrušení napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl.
Interpretace relevantního právního rámce provedená obecnými soudy v napadených rozhodnutích dle přesvědčení Ústavního soudu není výrazem svévole a z pohledu ústavněprávního obstojí. Argumentaci soudů poukazující na to, že nárok na úroky z prodlení v řízení o určení výživného na nezletilé dítě nevzniká již ze samé povahy věci, lze akceptovat, tato v zásadě také vyjadřuje i názor Nejvyššího soudu ČR, obsažený v jeho rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2782/2005. Na zdůvodnění napadených rozhodnutí tak lze odkázat.
Ústavní soud tak uzavírá, že zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 13. srpna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu