ECLI:CZ:US:2024:1.US.2957.23.1
sp. zn. I. ÚS 2957/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky ČEZ, a. s., sídlem Duhová 2/1444, Praha 4, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, advokátem, sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2023, č. j. 23 Cdo 2627/2022-227, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2022, č. j. 3 Co 56/2021-201, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud se v nyní posuzované věci zabýval otázkami ústavnosti rozhodování obecných soudů týkajících se otázek ústavněprávních mezí soudcovského vytváření práva a mezí svobody projevu, parodie a satiry. Ústavní soud přitom vycházel ze závěrů obsažených v zamítavém nálezu sp. zn. I. ÚS 2956/23 ze dne 10. 1. 2024 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), jenž byl vydán ve skutkově a právně totožné věci týkající se stejných účastníků.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 25. 1. 2021, č. j. 32 C 1/2020-143, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 3. 2021, č. j. 32 C 1/2020-159, uložil Greenpeace Česká republika, z. s. (dále jen "žalovaný") povinnost zdržet se užití audiovizuálního díla "Kde jinde" upraveného o vložené záběry přírodní katastrofy (povodně, požáry, vichřice, tání ledovců apod.) doplněné o ve výroku blíže specifikované popisy. Městský soud žalovanému dále stanovil povinnost uveřejnit v jeho profilu umístěném na webových stránkách domény facebook.com omluvu způsobem a ve znění specifikovaných ve výroku II. tohoto rozsudku.
3. K odvolání stěžovatelky i žalovaného ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí městského soudu změnil tak, že stěžovatelčinu žalobu o uložení povinnosti žalovanému zdržet se užití shora uvedeného audiovizuálního díla a povinnosti uveřejnit ve výroku specifikovanou omluvu v profilu žalovaného umístěném na webových stránkách domény facebook.com zamítl.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné.
5. Stěžovatelka s těmito závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 34 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Stěžovatelka předně uvádí, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení chybně odkázal na rozsudek sp. zn. 23 Cdo 2178/2022, ačkoli obě rozhodnutí vydal téhož dne (28. 7. 2023) a uvedený rozsudek tehdy ani nebyl doručen účastníkům řízení. Napadené usnesení bylo stěžovatelce doručeno již dne 7. 9. 2023, zatímco uvedený rozsudek až dne 11. 9. 2023. Stěžovatelka předkládá otázku, které rozhodnutí bylo vydáno dříve. Tvrzení v napadeném usnesení, že dovoláním předestřené otázky vrchní soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, není dle jejího názoru pravdivé. Má za to, že rozsudek sp. zn. 23 Cdo 2178/2022 není ustálenou rozhodovací praxí, protože jde o ojedinělé rozhodnutí vydané týmž senátem téhož dne.
7. Stěžovatelka nesouhlasí ani s rozšiřujícím výkladem §38g autorského zákona (ve spojení s §74, §78 a §82 téhož zákona). Toto ustanovení se dle jejího názoru uplatnilo ve znění účinném do 4. 1. 2023, které je rozhodující i v nyní posuzované věci, pouze na autorské právo (právo autorů k jejich dílům), a nikoliv i na práva s autorským právem související, tedy práva výkonných umělců a práva výrobce zvukově obrazového záznamu, jak dovodil Nejvyšší soud. Rozšiřující výklad je prý stěžovatelky v rozporu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu. Má za to, že v nyní posuzovaném případě došlo k nepřípustnému soudcovskému vytváření práva, přičemž odkazuje na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 21/96 a sp. zn. Pl. ÚS 72/06.
8. Stěžovatelka dále uvádí, že se v daném případě vůbec nejedná o parodii, z čehož dovozuje, že zde nebyla dána zákonná licence podle §38g autorského zákona. Má za to, že v případě bezesmluvního užití díla je nutno naplnit tzv. třístupňový test (§29 odst. 1 autorského zákona), který nebyl dodržen, a to již jen proto, že soudy extenzivně aplikovaly §38g autorského zákona. V této části argumentace tudíž namítá, že i kdyby se snad jednalo o parodii (a tedy i kdyby užití díla v nyní posuzovaném případě spadalo pod rozsah zákonné licence), nebyla by splněna materiální podmínka bezesmluvního užití díla. Stěžovatelka následně doplňuje, že nebyla dána ani druhá část třístupňového testu (užití díla v nyní posuzovaném případě považuje za rozporné s jeho běžným způsobem užití), přičemž na podporu svých tvrzení odkazuje na rozhodovací praxi panelu Světové obchodní organizace.
9. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Jak již bylo naznačeno výše, spory týkající se rozsahu autorskoprávní ochrany reklamních spotů vytvořených pro stěžovatelku, které žalovaný upravil a zveřejnil s cílem upozornit na důsledky obchodní činnosti stěžovatelky na životním prostředí, vyústily v zahájení celkem tří řízení, jež se navzájem liší v zásadě jen obsahem konkrétního reklamního spotu. Jinak se ovšem jedná o skutkově a právně obdobné věci mezi stejnými účastníky, v nichž Nejvyšší soud zkoordinoval svůj postup a rozhodl nejdříve pilotním rozsudkem (sp. zn. 23 Cdo 2178/2022), na nějž následně odkázal i v odůvodnění navazujícího usnesení (sp. zn. 23 Cdo 2403/2022) a usnesení, jež je napadáno právě v nyní posuzované věci.
11. Stěžovatelka podala proti citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ústavní stížnosti, ve kterých uplatňuje - právě s ohledem na jejich skutkovou a právní podobnost - téměř totožnou argumentaci. V pořadí jako první napadl dne 7. 11. 2023 návrh vedený pod sp. zn. I. ÚS 2956/23, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn 23 Cdo 2403/2022. Jako druhý pak téhož dne napadl návrh vedený pod sp. zn. I. ÚS 2957/23, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2627/2022. Konečně jako třetí dne 10. 11. 2023 napadl návrh vedený pod sp. zn. IV. ÚS 2979/23, jenž směřuje proti pilotnímu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2178/2022.
12. Ústavní soud postupoval obdobně jako Nejvyšší soud a posouzení tří shora uvedených ústavních stížností zkoordinoval, což považoval za žádoucí projev racionalizace soudního řízení vedoucí k naplnění ústavních požadavků vyloučení libovůle při aplikaci práva a dosažení právní jistoty a z nich plynoucího práva na stejné rozhodování ve stejných případech, kteréžto principy dopadají i na Ústavní soud.
13. Ústavní soud rozhodl o v pořadí prvním návrhu stěžovatelky zamítavým nálezem (sp. zn. I. ÚS 2956/23 ze dne 10. 1. 2024), v němž obsáhle odůvodnil, že vrchní soud, jenž v dané věci zamítl stěžovatelčinu žalobu, a Nejvyšší soud, který odmítl jí podané dovolání, svým postupem a rozhodnutím nezasáhly do stěžovatelčiných základních práv. Ústavní soud v tomto nálezu označil námitky, které stěžovatelka předkládá v identické podobě i v nyní posuzované věci, za nedůvodné.
14. Na tomto místě tudíž postačí pouze odkázat na odůvodnění citovaného nálezu, neboť opakovat, co již Ústavní soud obsáhle vyložil, by bylo nadbytečné. Ústavní soud se v tomto nálezu vyjádřil k otázkám rozhodování Nejvyššího soudu na základě pilotního rozsudku (srov. body 16-22), výkladu §38g autorského zákoníku a s tím spojeným soudcovským vytvářením práva (body 23-30), jakož i k otázce ústavněprávních mezí svobody projevu, satiry a parodie (body 31-41). Tyto závěry jsou plně použitelné i v kontextu nyní posuzovaného případu.
15. Pro úplnost lze dodat, že z čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, jakož i z §13 a 23 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že Ústavní soud je vázán svou vlastní nálezovou judikaturou, resp. právními názory v ní obsaženými. Stejně tak každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích (srov. §13 občanského zákoníku). Jde o projev předvídatelnosti soudního rozhodování a zásady legitimního očekávání účastníků řízení. Tato zásada se uplatní bez ohledu na výsledek řízení, tzn. uplatní se i tehdy, je-li účastník - tak jako nyní stěžovatelka - neúspěšný.
16. Vzhledem k tomu, že co do skutkových okolností i právního posouzení je nyní posuzovaná věc zcela srovnatelná s věcí, o níž bylo rozhodnuto zamítavým nálezem sp. zn. I. ÚS 2956/23, je Ústavní soud právními závěry uvedenými v tomto nálezu vázán. Jinými slovy, nález sp. zn. I. ÚS 2956/23 předurčuje výrok rozhodnutí o ústavní stížnosti v nynější věci.
17. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu