ECLI:CZ:US:2005:1.US.306.04
sp. zn. I. ÚS 306/04
Usnesení
I.ÚS 306/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. B. M. a 2) M. Š., obou zastoupených JUDr. P. S., proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 6. 11. 2003, čj. 10 Nt 1672/2003 - 10, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 1 To 147/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se Ing. B. M. a M. Š. (dále jen "stěžovatelé") domáhali zrušení shora označených usnesení Okresního soudu v Karviné (dále také "soud prvního stupně") a Krajského soudu v Ostravě (dále také "odvolací soud") pro blíže nespecifikované porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Odvolací soud zamítl, jako nedůvodnou, stížnost stěžovatelů proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 6. 11. 2003, čj. 10 Nt 1672/2003 - 10. Tímto usnesením soud prvního stupně vyloučil obhájce JUDr. P. S. z obhajování stěžovatelů v jejich trestní věci [§37a odst. 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ")].
Stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě zopakovali námitky, tvrzené již v řízení před obecnými soudy. Tvrdili, že jejich zájmy nejsou v kolizi, neodporují si. S odkazem na gramatický výklad §37a odst. 2 TrŘ dospěli k závěru, že označené ustanovení lze aplikovat pouze při aktuálně existující kolizi dvou nebo více obviněných, a nikoli na případy, kdy existuje pouze jakási potenciální možnost či pravděpodobnost vzniku takové kolize v budoucnu. Kolizi mezi obviněnými definuje právní nauka obecně jako situaci, kdy spoluobvinění zastávají odlišné postoje ke stíhanému skutku, které mají zásadní význam pro posouzení jejich viny a míry jejich odpovědnosti. V daném případě Okresní státní zastupitelství v Karviné neuvedlo jediný argument, který by v jejich případě svědčil o kolizi zájmů. Neusvědčují se, nesvalují jeden na druhého vinu, nezastávají odlišné postoje ke stíhanému skutku, vyjadřují se ke vznesenému obvinění obsahově totožně, každý z úhlu své funkce, kterou v době, kdy mělo dojít ke spáchání trestného činu, zastávali. Proto chápou postup Okresního státního zastupitelství jako účelovou snahu vyloučit jejich obhájce, kterého si oba přáli. V doplňku ústavní stížnosti zevrubně porovnali svou situaci se situací popsanou v usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 382/02, o které opřel své rozhodnutí soud prvního stupně, a konstatovali, že jejich věc je zcela odlišná od věci řešené v označeném usnesení. Odvolacímu soudu vytkli, že nezkoumal konkrétní podmínky a paušálně rozhodl o vyloučení jejich obhájce z obhajoby.
K výzvě Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se vyjádřil Krajský soud v Ostravě, který odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost odmítnout. Pro úplnost uvedl, že je v zájmu obou stěžovatelů, aby nebyli zastupováni týmž obhájcem, neboť v jejich případě jde o kolizi zájmů. Zájmy stěžovatelů si odporují a nelze přisvědčit stížnostním námitkám, že nezastávají odlišné postoje ke stíhanému skutku.
Okresní soud v Karviné se vzdal práva na vyjádření.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že v projednávané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro aplikaci §37a odst. 2 TrŘ, neboť zájmy stěžovatelů nebyly ve vzájemné kolizi, čímž došlo k porušení jejich práva na obhajobu.
Ústavně zaručené právo na obhajobu nelze chápat pouze jako oprávnění samotného obviněného. Je ústavní zásadou, která směřuje i vůči orgánům činným v trestním řízení a v rovině zákona je zakotvena v jejich povinnosti zjišťovat skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jakož i stejně pečlivě objasňovat okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch osoby, proti níž se řízení vede (§2 odst. 5 TrŘ). Ke zjištění skutkového stavu svými, z povahy věci specifickými, prostředky přispívá nepochybně i obhajoba. Obhajoba obviněného však není (a v právním státě ani být nemůže) věcí jen tohoto subjektu a je úkolem orgánů činných v trestním řízení vytvářet pro její uplatnění nejen podmínky, ale odstraňovat i překážky, které by řádnému výkonu práv obhajoby mohly bránit (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 382/02).
Z připojeného spisu Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 10 Nt 1672/2003, vyplývá, že stěžovatelé jsou stíháni pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ"), spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ. Dne 19. 3. 2002 stěžovatel M. Š. udělil plnou moc JUDr. P. S. Jednalo se o stejného obhájce, kterého si předtím dne 13. 11. 2000 zvolil stěžovatel Ing. B. M. Dne 28. 2. 2003 zaslala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karviné stěžovatelům i jejich obhájci JUDr. P. S. žádost o stanovisko. Na základě této žádosti JUDr. P. S. vypověděl stěžovateli M. Š. dne 24. 3. 2003 plnou moc. Avšak dne 23. 5. 2003 přijal od tohoto stěžovatele novou plnou moc k jeho zastupování v daném trestním řízení. K návrhu státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 30. 7. 2003 si soud prvního stupně vyžádal vyjádření od obou stěžovatelů a jejich obhájce. Při rozhodování podle §37a odst. 2 TrŘ přihlédl k vyjádření obhájce stěžovatelů, kteří svého práva vyjádřit se nevyužili.
Právo obviněného hájit se prostřednictvím zvoleného obhájce, zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny, nelze vykládat tak, že orgány činné v trestním řízení musí volbu advokáta za všech okolností bez omezení respektovat. Ustanovení §37a TrŘ má zajistit, aby právo obviněného na obhajobu prostřednictvím jím zvoleného obhájce mohlo být realizováno v plném rozsahu. Přitom nic nebrání tomu, aby po rozhodnutí, vydaném ve smyslu tohoto ustanovení, si obviněný zvolil jiného obhájce podle vlastního výběru.
V dané věci byl obhájce stěžovatelů vyloučen podle §37a odst. 2 TrŘ. Podle tohoto ustanovení o vyloučení advokáta, jako zvoleného obhájce, rozhodne v přípravném řízení soudce též tehdy, jestliže obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují. Toto ustanovení je účinné od 1. 1. 2002 a je samostatným důvodem k vyloučení advokáta (zvoleného obhájce) v případě, kdy vykonává obhajobu dvou nebo více obviněných, jejichž zájmy jsou v tzv. kolizi. Tento důvod navazuje na ustanovení §19 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii, které ukládá advokátovi povinnost odmítnout poskytnutí právních služeb, tedy i převzetí obhajoby, jestliže v téže věci nebo ve věci související již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá. Rovněž Pravidla profesionální etiky a pravidel soutěže advokátů České republiky ze dne 31. 10. 1996, v čl. 7 odst. 2, 3, ukládají advokátovi povinnost odmítnout obhajobu dalších obviněných, a to nejen v případě, kdy mezi nimi konflikt zájmů již existuje, ale také tehdy, jestliže je zjevné, že v průběhu vyřizování věci vznikne rozpor v jejich zájmech. Proto jestliže advokát již obhajuje jednoho obviněného a následně, s časovým odstupem, jako v daném případě, se na něj obrátí další spoluobviněný se žádostí o převzetí zastoupení, měl by zastoupení převzít až po velmi pečlivém zkoumání, zda není mezi spoluobviněnými rozpor zájmů, neboť rozpor mezi spoluobviněnými není vždy patrný již při převzetí obhajoby a může se projevit až na základě později vzniklých skutečností a advokát by svým případným vyloučením mohl poškodit zájmy spoluobviněných, svých klientů (Mandák, V.: K otázce vyloučení obhájce, Trestněprávní revue č. 2/2001, str. 65).
Z odůvodnění usnesení obecných soudů vyplývá, že v daném případě byly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §37a odst. 2 TrŘ. Stěžovatel Ing. B. M. vystupoval jako zástupce mandatáře, firmy Stavo Invest, spol. s r. o., a na výstavbě domu s pečovatelskou službou v R., která je předmětem trestního řízení, prováděl stavební dozor. Stěžovatel M. Š. v dané věci vystupoval jako ředitel firmy HP Construct, a. s., která se stala na základě výběrového řízení dodavatelem stavby předmětného domu s pečovatelskou službou v R. a jako statutární orgán této firmy podepisoval faktury předkládané k proplacení městu R., po vyjádření stavebního dozoru, tj. stěžovatele Ing. B. M. Stěžovatelé sice popřeli, že by se dopustili jednání, pro které jsou stíháni, avšak jejich stanoviska ke skutečnostem, která jsou pro trestní stíhání rozhodná, jsou rozporná. Stěžovatel Ing. B. M. vysvětlil rozdíly zjištěné oproti stavu na fakturách z roku 1997 při inventarizaci v roce 1999 tak, že v průběhu výstavby v roce 1998 mohlo dojít k převozu materiálu na jiné stavby prováděné firmou HP Construct, a. s. Jeho povinností nebylo kontrolovat pohyb materiálu na stavbě. Stěžovatel M. Š. uvedl, že podle jeho názoru faktury jím podepsané a předložené k proplacení byly v pořádku. Vše, co je na nich uvedeno, bylo prostavěno. Rozdíly zjištěné inventarizací rozestavěné stavby ke dni 19. 1. 1999 nedovedl vysvětlit.
Z uvedených tvrzení vyplývá zjevný konflikt zájmů mezi stěžovateli. Ti sice mají právo na svobodnou volbu obhájce [čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 14 odst. 3 písm. d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech], ovšem z práva svobodné volby obhájce a jisté autonomnosti jeho postavení v řízení před soudem (jinými orgány veřejné moci) současně vyplývá obhájcova povinnost podřídit výkon obhajoby podmínkám zákona.
S ohledem na shora uvedené je zjevné, že v projednávané věci obhájce stěžovatelů nevěnoval dostatečnou pozornost zjevně hrozícímu, resp. již existujícímu konfliktu zájmů a dne 23. 5. 2003 opětovně přijal obhajobu spoluobviněného (stěžovatele) M. Š. Tímto postupem, kdy znovu převzal obhajobu M. Š., ačkoli mu byly, a to i na základě shora uvedené žádosti státní zástupkyně, známy důvody pro případnou aplikaci ustanovení §37a odst. 2 TrŘ, zapříčinil situaci, kdy byl nucen ukončit obhajobu obou stěžovatelů, čímž je mohl, ve svém důsledku, poškodit.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v tomto kontextu se jeví toliko spekulativní a hypotetické tvrzení stěžovatelů, že "(...) jde o určitou snahu Okresního státního zastupitelství v Karviné účelově vyloučit jejich právního zástupce z obhajoby jich obou (...)".
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu