ECLI:CZ:US:2002:4.US.382.02
sp. zn. IV. ÚS 382/02
Usnesení
IV. ÚS 382/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti 1) R. Š., a 2) P. Š., oba zastoupeni JUDr. P. G., advokátem, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. Nt 5120/2002, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 1 To 334/2002, a o návrhu na zrušení ustanovení §37a odst. 2, odst. 3 ve slovech "nebo 2" a odst. 4 ve slovech "a 2" zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení §37a odst. 2, odst. 3 ve slovech "nebo 2" a odst. 4 ve slovech "a 2" zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadli stěžovatelé v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byli dotčeni na svém ústavně zaručeném základním právu, zakotveném v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má obviněný (mimo jiné) právo si zvolit obhájce.
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. Nt 5120/2002, rozhodl k návrhu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, že se podle §37a odst. 2 tr. řádu vylučuje z obhajování obviněných (stěžovatelů) P. Š. a R.Š. obhájce JUDr. P. G. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 1 To 334/2002, byla posléze podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta stížnost stěžovatelů do tohoto prvostupňového rozhodnutí. Stěžovatelé ve svém nynějším návrhu ve shodě s uvedenou stížností v podstatě opakují námitky předestřené v řízení před obecnými soudy a navrhují zrušení uvedených usnesení, neboť ve výkladu dotčeného ustanovení §37a odst. 2 tr. řádu ze strany těchto orgánů veřejné moci, jež bylo základem pro vydání napadených rozhodnutí, spatřují znaky svévole. Provedená interpretace je dle jejich názoru značně extenzivní, neboť pokud stěžovatel R. Š. dosud ve věci nevypovídal, resp. v souladu se svým ústavním a zákonným právem vypovídat odmítl (čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, §33 odst. 1 al. prvá tr. řádu), nedošlo ke kolizi mezi obviněnými, nejde tudíž ani o střet zájmů mezi nimi a pouze teoreticky by k této situaci mohlo možná v budoucnu dojít. V souvislosti s těmito námitkami se současně s odvoláním na ust. §74 [resp. §64 odst. 1 písm. d)] zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhají zrušení ust. §37a odst. 2, odst. 3 ve slovech "nebo 2" a odst. 4 ve slovech "a 2" zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, když mají za to, že pokud v důsledku tohoto ustanovení lze vyloučit zvoleného obhájce z obhajoby ve společné věci více obviněných, jedná se o ústavně nepřípustný zásah do práva na obhajobu a může dojít "k porušování zásady kontradiktornosti řízení".
K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Ostravě, který coby účastník řízení poukázal především na to, že s námitkami stěžovatelů v ní uplatněnými se vypořádal již ve svém napadeném rozhodnutí. Současně setrval na svém stanovisku, že je v zájmu obou stěžovatelů, a to vzhledem ke zjištěním učiněným z originálu předmětného trestního spisu, aby každého z nich obhajoval jiný obhájce. Právní názor stěžovatelů stran výkladu předmětného ust. §37a odst. 2 tr. řádu nesdílí, a proto vznesl návrh na odmítnutí ústavní stížnosti.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě ve svém zevrubném vyjádření k ústavní stížnosti vývody stěžovatelů odmítlo, konstatovalo zákonnost i ústavnost napadených rozhodnutí a vyslovilo se o nedůvodnosti obou navrhovaných petitů.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i vyjádření Krajského soudu v Ostravě a Krajského státního zastupitelství tamtéž, zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti rozhodné pro posouzení projednávané ústavní stížnosti:
Usneseními policejního orgánu Policie ČR - Správy Severomoravského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 18. 3. 2002, ČTS: PSM 14/OOK-2002, bylo podle §160 odst. l tr. řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatelů pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., neboť jsou důvodně podezřelí, že v posledním čtvrtletí roku 2000 měli navázat vztah s M. D., kterého měli přimět k uzavření životních pojistek u pěti různých pojišťovacích ústavů, přičemž osobou oprávněnou k výplatě pojistného v případě vzniku pojistné události (smrt M.D. v důsledku úrazu) v celkové výši téměř 18 milionů Kč byl určen obviněný R. Š. Poté zakoupili v prosinci 2001 nákladní vozidlo AVIA se skříňovou nástavbou a dne 4. 1. 2002 10 kg kovovou tlakovou láhev propan-butanu s propan-butanovým teplometem o čtyřech hořácích, kteréžto topení nainstaloval obviněný P. Š. do skříňové nástavby, a dne 8. 1. 2002 pod smyšlenou záminkou potřeby pomoci při naložení autozvedáku z autobazaru v Ostravě-H. měli vylákat M. D. k jízdě s uvedeným nákladním vozidlem řízeným obviněným P. Š. z České Třebové do Ostravy, přičemž měli vytvořit situaci, že M. D. byl nucen cestovat ve skříňové nástavbě, kde zapojené hořáky teplometu během krátké doby spotřebovaly kyslík a M. D. ve skříňovém prostoru zemřel v důsledku otravy oxidem uhelnatým (bližší popis skutku obsahují citovaná usnesení).
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. Nt 3185/2002, byli oba obvinění vzati do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b) tr. řádu.
Opatřením Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2002, sp. zn. Nt 6256/2002, byl ustanoven obviněnému P. Š. obhájce Mgr. B. a obviněnému R. Š. obhájce JUDr. B. Na základě plné moci ze dne 19. 3. 2002 převzal obhajobu obviněného R. Š. advokát JUDr. P. G. a téhož dne převzala na základě plné moci obhajobu obviněného P. Š. advokátka JUDr. I.S. Dne 25. 3. 2002 převzal na základě plné moci i obhajobu obviněného P. Š. advokát JUDr. P. G.
K návrhu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě byl v záhlaví označenými rozhodnutími podle §37a odst. 2 tr. řádu vyloučen z obhajování obviněných P. Š. a R. Š. obhájce JUDr. P. G.
Stručně zrekapitulováno, v ústavní stížnosti konkrétně stěžovatelé uplatnili výhrady, že:
- státní zástupce se domáhal ve skutečnosti vyloučení obhájce z jiných důvodů, než vyplývá z ustanovení §37a odst. 2 tr. řádu,
- postup podle §37a odst. 2 tr. řádu vyžaduje, aby nastala situace, ze které je patrno, že zájmy obviněných si skutečně odporují, kolize musí dosáhnout intenzity střetu zájmů, nepostačí, že tento střet zájmů teprve hrozí,
- odůvodnění usnesení je nepřezkoumatelné, nelze poukazovat na rozpory mezi obsahem vysvětlení, které podal P. Š. před zahájením trestního stíhání a obsahem jeho výpovědi jako obviněného, neboť záznam o podání vysvětlení není důkazem a nemá být obsahem spisu,
- pokud jeden obviněný vypovídá a druhý nikoliv, je vyloučen střet zájmů,
- výpověď svědkyně A.D. nemůže vyvolat kolizi mezi obviněnými,
- výklad ustanovení §37a odst. 2 tr. řádu v napadeném rozhodnutí je natolik extenzivní, že je v rozporu s dikcí zákona a
- pokud obviněný R. Š. dosud ve věci nevypovídal, nedošlo ke kolizi mezi obviněnými, nejde ani o střet zájmů a pouze teoreticky by k této situaci mohlo možná v budoucnu dojít.
Stěžovatelé, jak je patrno z odůvodnění jejich návrhu, se v podstatě domáhají přezkoumání rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem tak, jako by tento byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Tato role mu však, jak opakovaně ve svých rozhodnutích dává najevo, zjevně nepřísluší. Podle článku 90 Ústavy ČR jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, běžnou další instancí, není zpravidla oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů a nepřísluší mu tedy zkoumat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejnými zákony, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Po přezkoumání ústavní stížnosti z hlediska stěžovateli namítaného dotčení na základním právu plynoucím z čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelé brojí proti napadeným rozhodnutím zjevně neopodstatněně.
Pokud jde o procesní postup obecných soudů, nebylo shledáno v tomto směru žádných pochybení. Soud prvního stupně rozhodl podle ust. §37a odst. 2 tr. řádu k návrhu státního zástupce, a to poté, kdy si ve smyslu ust. §37a odst. 3 tr. řádu vyžádal vyjádření od obou obviněných a jejich obhájce a k těmto vyjádřením přihlédl. K námitce, že návrh státního zástupce na vyloučení obhájce JUDr. P. G. z obhajoby obviněných byl podán z důvodu uvedeného v ust. §37a odst. 1 písm. a) tr. řádu, je nutno uvést, že každé podání v trestním řízení se posuzuje vždy podle svého obsahu (§59 odst. 1 tr. řádu). Návrh státního zástupce ze dne 29. 3. 2002, sp. zn. 1 KZv 12/2002, je svým obsahem jednoznačně návrhem na postup podle ustanovení §37a odst. 2 tr. řádu, takto je konečně i v záhlaví označen a tento navrhovaný postup je řádně odůvodněn, pouze v předposledním odstavci na druhé straně návrhu je v důsledku zjevné písařské chyby citováno nesprávně ust. §37a odst. 1 písm. a) tr. řádu. Především je však třeba zdůraznit, že soudce je oprávněn o vyloučení obhájce podle ustanovení §37a odst. 2 tr. řádu v přípravném řízení rozhodnout i bez návrhu, takže ani chybějící návrh nebo nesprávný návrh by tomuto postupu soudu nebránil.
Vlastní podstatou a jádrem ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatelů, že v době rozhodování obecných soudů o vyloučení jejich společného obhájce nebyla splněna podmínka pro postup podle ust. §37a odst. 2 tr. řádu, tj. že "jejich zájmy si v trestním řízení odporují".
Dikce shora citovaného ustanovení tr. řádu, jež bylo do tohoto procesního předpisu vloženo novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., a to s účinností od 1. 1. 2002, zní: "O vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce předseda senátu a v přípravném řízení soudce rozhodne též tehdy, jestliže obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují. Obhájce, který byl z tohoto důvodu vyloučen, nemůže v téže věci dále vykonávat obhajobu žádného z obviněných."
Z pohledu ústavněprávního, při hledání odpovědi na otázku, zda bylo zasaženo do práva stěžovatelů ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, se tedy jedná o posouzení, zda kolize mezi zájmy obou stěžovatelů v době rozhodné existovala či nikoliv.
Je nepochybné, že není vyloučeno, aby tentýž advokát zastupoval v jedné trestní věci více obviněných (§38 odst. 2 tr. řádu), je-li splněna podmínka, že jejich zájmy si neodporují. Vyjde-li ovšem v průběhu trestního řízení najevo, že obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují, rozhodne předseda senátu nebo v přípravném řízení soudce o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce podle ust. §37a odst. 2 tr. řádu. Podle názoru Ústavního soudu při posuzování, zda tato podmínka je dána, je třeba vzít v úvahu stav vyšetřování, důkazní situaci, obsah výpovědí obviněných zastupovaných tímtéž obhájcem, ale též charakter stíhané trestné činnosti, jakož i rozsah a formu účasti jednotlivých obviněných na trestném činu, pro jehož spáchání jsou (v daném případě) jako spolupachatelé ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. stíháni stěžovatelé.
Z popisu skutku, kvalifikovaného jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., jak je vymezen ve zmíněných usneseních o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. řádu, je zřejmé, že skutkový děj, pro nějž jsou stěžovatelé stíháni, spočívá jednak v samostatném jednání každého z obviněných, jednak v jednání společném, kterážto jednání ve svém souhrnu měla směřovat k uskutečnění jejich společného záměru, tj. k usmrcení poškozeného a získání majetkového prospěchu z pojistných smluv uzavřených poškozeným ve prospěch jednoho z obviněných, a naplnit tak všechny znaky skutkové podstaty stíhaného trestného činu. Právě s ohledem na to, že stíhaný trestný čin měl být spáchán formou spolupachatelství, kdy každý z obviněných - vedle společného jednání - měl vykonat určitou část jednání, směřujícího k zamýšlenému cíli samostatně, je výpověď obviněného, vyjadřujícího se k této samostatné části jednání druhého z obviněných, velmi podstatná pro budoucí závěry o vině a určení rozsahu a míry podílu každého z obviněných na naplnění skutkové podstaty trestného činu spáchaného formou spolupachatelství.
V přezkoumávané trestní věci, v době rozhodování obecných soudů o vyloučení společného obhájce obou obviněných, vypovídal pouze stěžovatel P. Š., který tvrdí, že nevěděl nic o tom, co jeho bratr stěžovatel R. Š. plánuje nebo provádí, nevěděl o jakýchkoliv životních pojistkách, které poškozený uzavřel ve prospěch bratra, a jednoznačně uvedl, že i veškeré otázky související s cestou nákladním autem AVIA do Ostravy pro zvedák, včetně určení spolujezdců, zařizoval jeho bratr, který mu na zakoupení auta AVIA půjčil peníze. Stěžovatel R. Š. využil svého zákonného práva podle §33 odst. 1 tr. řádu, resp. ústavně zaručeného práva ve smyslu čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a odmítl vypovídat.
Za této objektivní konstelace má Ústavní soud shodně s obecnými soudy za to, že z této důkazní a procesní situace nelze dovozovat, jak to činí ústavní stížnost, že si zájmy stěžovatelů nemohou odporovat. Vzhledem k formě, jakou měl být trestný čin spáchán, nelze vyloučit, že výpověď stěžovatele P. Š., popírajícího jakoukoliv vědomou účast na stíhaném trestném činu, může být hodnocena k tíži druhého stěžovatele R. Š., a jejich zájmy se tak dostaly do rozporu, bez ohledu na to, že stěžovatel R. Š. ve věci dosud nevypovídal. I pokud by se stěžovatel R. Š. rozhodl vypovídat, jakýkoliv obsah jeho výpovědi by rozpor mezi zájmy obou stěžovatelů nemohl odstranit. Obhájce by vždy musel respektovat stanovisko stěžovatele P. Š., který vinu popírá a za iniciátora jízdy Avie označuje druhého stěžovatele, v důsledku čehož by obhajoba ve prospěch stěžovatele P. Š. nutně směřovala proti stěžovateli R. Š. a v jeho neprospěch. Střet zájmů obou stěžovatelů tedy již nastal, jejich zájmy si především s ohledem na obžalobou tvrzený způsob spáchání stíhaného trestného činu odporují. Za daného stavu věci je třeba dospět k závěru, že je naopak v zájmu stěžovatelů, aby každého z nich obhajoval jiný obhájce a bylo by porušením jejich práva na obhajobu, pokud by obhajoba jednoho z obviněných musela být zaměřena tak, že by byla, byť třeba pouze v hypotetické rovině, k neprospěchu druhého obviněného.
Při interpretaci dotčeného ustanovení nelze podle přesvědčení Ústavního soudu vymezit neměnná a pevná kritéria zakládající jeho aplikaci, neboť tato mohou být s ohledem na tu kterou konkrétní skutkovou a procesní situaci do jisté míry flexibilní, a stanovit tak obecná pravidla (meze) umožňující subsumovatelnost jedinečného případu pod ust. §37a odst. 2 tr. řádu, jak by požadovali stěžovatelé, do nichž by bylo možné všechny v úvahu přicházející situace vtěsnat, není namístě.
Souhrnně možno konstatovat, že podstatou ústavní stížnosti jsou námitky proti způsobu hodnocení důkazního stavu v přezkoumávané trestní věci obecnými soudy a z toho vyvozenými závěry o existenci střetu zájmů obou stěžovatelů. V tomto směru nutno konstatovat, že obecné soudy v rámci jim svěřené pravomoci postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy, vycházely ze zjištěného skutkového stavu, který hodnotily (v této fázi trestního řízení) toliko pro účely předmětného rozhodnutí, když tímto hodnocením nikterak neprejudikovaly případný výrok o vině (či zproštění obžaloby) stěžovatelů. Svůj postup v napadených rozhodnutích řádně ve shodě se zákonem odůvodnily (§134 odst. 2 tr. řádu). Odlišný právní názor stěžovatelů na existenci střetu zájmů obviněných zastupovaných společným obhájcem, a tudíž pouhá polemika se závěry obecných soudů, potom sama o sobě neopodstatňuje zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti těchto soudů, neboť výkon spravedlnosti v právním státě zajisté nelze shledat protiústavním za situace, kdy je realizován způsobem odpovídajícím zákonnému a ústavnímu procesněprávnímu rámci.
Konečně závěrem je třeba pro úplnost uvést, že námitka ústavní stížnosti týkající se poukazu soudu prvého stupně na rozpor mezi záznamem o podání vysvětlení podle §158 odst. 3 tr. řádu stěžovatelem P. Š. a jeho výpovědí jako obviněného, je důvodná, neboť tento úřední záznam nelze v řízení před soudem použít jako důkaz (§158 odst. 5 tr. řádu). Rovněž vyvozování kolize mezi stěžovateli poukazem na výpověď svědkyně A. D., která uvedla, že se stěžovatel R. Š. před ní vyjádřil, že se smrtí poškozeného nemá nic společného a "ať jeho bratra P. zavřou třeba na 10 let", není přiléhavé. Povaha a intenzita těchto procesních momentů však není nikterak způsobilá posunout posuzovanou věc do ústavněprávní roviny, neboť nemohou ničeho změnit na tom, že rozpor mezi zájmy obou stěžovatelů, jak výše zmíněno, při rozhodování soudu podle §37a odst. 2 tr. řádu objektivně existoval.
Vzhledem k výše naznačeným a rozvedeným vývodům napadená rozhodnutí z ústavněprávního pohledu obstojí, když je třeba dodat, že podle přesvědčení Ústavního soudu z hlediska stanoveného postupu požadavkům na obsah takovýchto usnesení uvedeným v ustanovení §134 odst. 2 tr. řádu řádně dostála. Ústavnímu soudu proto nezbylo, neboť neshledal v dané věci namítané porušení ústavních práv stěžovatelů, než ústavní stížnost považovat za zjevně neopodstatněnou a v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ji odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Pokud se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených ustanovení tr. řádu, nebylo možno ani tomuto jejich návrhu vyhovět, neboť na právo zvolit si obhájce, plynoucí z ústavně zaručeného práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) nelze nahlížet tak, že by bylo zcela a ničím neomezitelné. V daném případě, v souvislosti se zkoumáním ústavní konformity ust. §37a odst. 2 tr. řádu, nelze pominout, že se jedná o situaci, kdy dochází k omezení, co do určitých jeho komponentů, téhož základního práva, jehož nositeli jsou dva či více odlišných subjektů, a to s ohledem na důsledné respektování principu rovnosti a veřejného zájmu na řádné obhajobě obviněného, tj. subjektu, jemuž toto ústavní právo svědčí [k zásahu do ústavně zaručených základních práv v případech, kdy ústavní úprava tuto možnost výslovně nepředpokládá, s poukazem na princip proporcionality srov. obdobně nálezy ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/94, sv. 2 - č. 46; sp. zn. Pl. ÚS 15/96, sv. 6 - č. 99; sp. zn. Pl. ÚS 25/97, sv. 11 - č. 53; sp. zn. Pl. ÚS 16/98, sv. 13 - č. 25, všechny in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení; nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/02 ze dne 13. 8. 2002, ve Sbírce nálezů a usnesení dosud nepublikován].
V této souvislosti lze odkázat na již výše vyložené úvahy, jakož i obecná východiska a kritéria citované judikatury (jež netřeba pro obecnou přístupnost zmíněných rozhodnutí na tomto místě blíže rozvádět) a v návaznosti na ně opětovně připomenout, že pokud existuje kolize mezi zájmy více obviněných, které obhájce současně zastupuje, nemůže objektivně těmto svým povinnostem v plném rozsahu dostát. Nutno zdůraznit, že kolizní situace hypotézou dotčené právní normy předpokládaná je v tomto případě jevem existujícím objektivně, kdy jde o rozporný stav v důkazní situaci, a v důsledku toho i v postavení jednotlivých spoluobviněných a může existovat i bez ohledu na vnější projevy osob, které jsou subjekty konkrétního trestního řízení, přičemž nelze vyloučit případy, kdy tento střet zájmů nebude zřejmý spoluobviněným, případně ani obhájci.
Právo obviněného hájit se prostřednictvím zvoleného obhájce zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nelze vykládat tak, že orgány činné v trestním řízení musí volbu advokáta za všech okolností bez omezení respektovat. Ust. §37a odst. 2 tr. řádu, jehož zrušení se stěžovatelé domáhají, má zajistit, aby právo obviněného na obhajobu prostřednictvím jím zvoleného obhájce mohlo být realizováno v plném rozsahu. Přitom nic nebrání tomu, aby po rozhodnutí ve smyslu tohoto ustanovení si obvinění zvolili jiné obhájce dle vlastního výběru. Pokud potom toto ustanovení zakazuje obhájci, který byl ze shora uvedeného důvodu vyloučen z obhajování, pokračovat v obhajobě kteréhokoliv z dříve obhajovaných obviněných, je tomu tak v důsledku legitimní a ústavně souladné snahy zákonodárce zajistit, aby obhájce nemohl při obhajobě některého z obviněných, ve které by jinak pokračoval, využívat ve věci poznatky a informace získané od těch spoluobviněných, které předtím rovněž obhajoval, což by mu poskytovalo neodůvodněně privilegované postavení. Současně by nebylo možno vyloučit stav, že jeden ze spoluobviněných by mohl být postupem obhájce neoprávněně zvýhodněn nebo naopak znevýhodněn, čímž by došlo k porušení principu rovnosti před zákonem.
Na danou problematiku je nutno nahlížet tak, že ústavně zaručené právo na obhajobu nelze chápat toliko jako oprávnění samotného obviněného. Je ústavním imperativem směřujícím i vůči orgánům činným v trestním řízení, nacházejícím svůj výraz v rovině práva jednoduchého (zákonného) v jim uložené povinnosti zjišťovat skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jakož i stejně pečlivě objasňovat okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch osoby, proti níž se řízení vede (§2 odst. 5 tr. řádu). Ke zjištění skutkového stavu z povahy věci specifickými prostředky přispívá nepochybně i obhajoba. Obhajoba obviněného však není (a v právním státě ani být nemůže) věcí jen tohoto subjektu a je úkolem orgánů činných v trestním řízení vytvářet pro její uplatnění nejen podmínky, ale odstraňovat i překážky, které by řádnému výkonu práv obhajoby mohly bránit. K odstranění těchto překážek směřuje ust. §37a odst. 2 tr. ř., a to v těch případech, kdy objektivně existující rozpor mezi zájmy spoluobviněných obhájce, event. i samotní spoluobvinění popírají, případně určité kolizní situace považují za nepodstatné, nemající vliv na konečné rozhodnutí ve věci, kterýžto postoj ve svých důsledcích znamená či může znamenat porušování práva na obhajobu samotným obhájcem. Citované ustanovení má zajistit, aby právo obviněného na obhajobu prostřednictvím jím zvoleného obhájce mohlo být realizováno v plném rozsahu, v souladu se zákonem a lege artis.
Vyjádřeno jinými slovy, nikoliv tedy postup podle ust. §37a odst. 2 tr. řádu, ale naopak procesní nemožnost účinně řešit objektivně existující kolizní situaci, která znemožňuje společnou obhajobu více obviněných jedním obhájcem, znamenala před novelou tr. řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. - v uvažované situaci - porušování práva obviněných na obhajobu.
Závěrem se sluší konečně uvést, že pokud potom stěžovatelé navrhovali taktéž zrušení §37a odst. 3 ve slovech "nebo 2" a odst. 4 ve slovech "a 2", jedná se v podstatě o ustanovení (spolu)upravující a (spolu)podmiňující procesní postup, jenž nadto nebyl v ústavní stížnosti nikterak zpochybněn, při rozhodování o vyloučení obhájce podle ust. §37a odst. 2 tr. řádu; otázka jejich zrušení, resp. právní existence, je pro potřeby tohoto rozhodování odvislá (ve vztahu k posuzování ústavní souladnosti) od úpravy zakotvené v ust. §37a odst. 2 tr. řádu.
Z řečeného je zřejmé, že návrh na zrušení napadených ustanovení tr. řádu je zjevně neopodstatněný, a proto byl senátem podle §43 odst. 2 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu