ECLI:CZ:US:2010:1.US.3229.09.1
sp. zn. I. ÚS 3229/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ji. K., zastoupeného Mgr. Václavem Kotkem, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 9, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2009, č. j. 31 Ca 112/2007-130, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížnosti domáhal zrušení výše označeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně s tím, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 4, čl. 90 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 3 odst. 1 a odst. 3, čl. 11 odst. 1 a odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských právech a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy a čl. 17 odst. 2 Deklarace.
Stěžovatel - po obsáhlé genezi doposud vydaných rozhodnutí orgánů veřejné moci ve věci stavebního řízení stavby Vírského oblastního vodovodu na úsecích č. 1, 2, 3 a 4, v nichž byl účastníkem řízení (příp. tvrzeným účastníkem řízení - především uvedl, že Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 6. 2009, č. j. 4 As 38/2008-97, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2008, č. j. 31 Ca 112/2007-72, a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Poukázal - mimo jiné - na to, že Nejvyšší správní soud převážnou část jeho (podstatných) námitek uvedených v kasační stížnosti zamítl a citované rozhodnutí Krajského soudu v Brně "zrušil ze zcela marginálního důvodu týkajícího se mé námitky, že není zřejmé, na základě kterého a v souladu se kterým územním rozhodnutím byla stavba povolena". Dle Nejvyššího správního soudu se Krajský soud v Brně s touto námitkou nijak nevypořádal a proto jeho rozhodnutí zrušil. Stěžovatel uvedl, že se Krajský soud v Brně v novém (ústavní stížností napadeném) rozsudku ze dne 6. 10. 2009, č.j. 31 Ca 112/2007-130, touto námitkou zabýval, neshledal ji důvodnou a proto jeho žalobu zamítl. Stěžovatel zdůraznil, že poněvadž tuto svoji námitku nepovažoval za příliš podstatnou a neshledal v tomto směru rozhodnutí krajského soudu nezákonným či nesprávným, nepodal proti citovanému rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Stěžovatel konečně uvedl, že ústavní stížnost podává proto, že se Nejvyšší správní soud jeho (jinými) námitkami (Poznámka: v rozsudku ze dne 24. 6. 2009, č.j. 4 As 38/2008-97) zabýval a neshledal je důvodnými. Dodal, že s ohledem na §104 odst. 3 s. ř. s. je kasační stížnost z těchto důvodů nepřípustná.
II.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud by stížnost svým významem podstatně přesahovala zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, Ústavní soud ji neodmítne, i když není splněna shora uvedená podmínka. Soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 a 2 písm. a), §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Z obsahu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2009, č. j. 4 As 38/2008-97, bylo zjištěno, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2008, č. j. 31 Ca 112/2007-72, a vrátil mu věc k dalšímu řízení z toho důvodu, že krajský soud v uvedeném rozsudku ponechal zcela nevypořádanou (zcela bez povšimnutí) stěžovatelovu žalobní námitku, že z rozhodnutí správních orgánů není zřejmé, na základě kterého a v souladu se kterým územním rozhodnutím byla stavba povolena. Stěžovateli nebylo v odůvodnění citovaného rozsudku krajským soudem vysvětleno, proč se touto jeho žalobní námitkou krajský soud nezabýval a byla mu tak vzata možnost, aby se proti právnímu hodnocení této námitky mohl bránit v kasační stížnosti. Krajský soud v Brně se v nyní napadeném rozsudku ze dne 6. 10. 2009, č. j. 31 Ca 112/2007-130, jak uvedl v odůvodnění, zabýval v souladu s požadavkem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu "toliko žalobní námitkou uplatněnou pod bodem V. žaloby" (Poznámka: v níž stěžovatel namítal, že z rozhodnutí správních orgánů není zřejmé, na základě kterého a v souladu s kterým územním rozhodnutím byla stavba povolena) a po přezkoumání této žalobní námitky správní žalobu zamítl.
Z výše uvedeného je nepochybné, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2009, č. j. 31 Ca 112/2007-130, není ve vztahu k rozhodnutí o žalobních námitkách uvedených pod bodem V. rozhodnutím konečným. Předmětem a obsahem řízení před Krajským soudem v Brně byla žalobní námitka uplatněná pod bodem V., neboť Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozsudku ze dne 24. 6. 2009, č.j. 4 As 38/2008-97, vyslovil požadavek zabývat se uvedenou žalobní námitkou, aniž by však uvedl či naznačil, jak má být o této námitce rozhodnuto.
Za situace, kdy Nejvyšší správní soud nezavázal Krajský soud v Brně k tomu, jak má o této žalobní námitce rozhodnout, a krajský soud pak o této námitce rozhodl, nelze stěžovatele zbavit práva podat novou kasační stížnost, na jejímž základě by se Nejvyšší správní soud takovou námitkou (v kasační stížnosti uvedenou) zabýval věcně a posuzoval by, zda o této námitce krajský soud rozhodl správně. Jinými slovy, stěžovateli by tak byl zůstal prostor k uplatnění kasační stížnosti, neboť právě na jejím základě by mohlo dojít k meritornímu přezkumu rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2009, č.j. 31 Ca 112/2007-130.
Ústavní soud je proto přesvědčen, že stěžovatel mohl (vzhledem k předmětu a obsahu řízení a jeho výsledku, tj. rozhodnutí o žalobní námitce V.) vůči napadenému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2009, č. j. 31 Ca 112/2007-130, uplatnit novou kasační stížnost a nezbavit se tak možnosti přezkumu tohoto rozhodnutí Nejvyšším správním soudem.
Ústavní soud navíc dodává, že stěžovatel naopak (až) nyní - poté, co krajský soud o uvedené žalobní námitce na základě zrušovacího rozsudku Nejvyššího správního soudu (opřeného právě o tento důvod) rozhodl - v ústavní stížnosti prohlásil, že tuto námitku nepovažuje za příliš podstatnou a neshledává v tomto směru napadený rozsudek krajského soudu (ze dne 6. 10. 2009, č. j. 31 Ca 112/2007-130) nezákonným či nesprávným, a proto proti němu nepodal kasační stížnost. Ústavní soud pokládá tento stěžovatelův postup za spektakulární; to platí zvláště za situace, kdy ústavní stížnost proti tomuto nezákonnému či nesprávnému rozhodnutí podává z těch důvodů, o nichž již Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 6. 2009, č. j. 3 As 38/2008-97, rozhodl a neakceptoval je. Stěžovatel proti uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu ústavní stížnost ani nepodal. Ústavní soud proto nemůže přisvědčit stěžovateli v jeho očekávání, že nyní, poté co se krajský soud zabýval na základě právního názoru Nejvyššího správního soudu (pouze) žalobní námitkou V. a stěžovatel kasační stížnost v této věci (tj. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2009, č. j. 31 Ca 112/2007-130) nepodal, se mu prostřednictvím ústavní stížnosti otevře cesta k posouzení ostatních žalobních námitek, které byly předmětem řízení před Nejvyšším správním soudem. Ten o těchto ostatních žalobních námitkách rozsudkem ze dne 24. 6. 2009, č. j. 3 As 38/2008-97, rozhodl. Stěžovatel - jak již bylo uvedeno - proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ústavní stížnost ani nepodal. Ústavní soud uzavírá, že nyní nelze - v případě ostatních žalobních námitek, a to ani s odkazem na tvrzenou nepřípustnost kasační stížnosti podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. - dovozovat důvody (opírající se o tyto ostatní žalobní námitky a jejich posouzení Nejvyšším správním soudem) k podání ústavní stížnosti právě toliko proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2009, č. j. 31 Ca 112/2007-130.
Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Jedná se tedy o ústavní stížnost nepřípustnou (§72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako návrh nepřípustný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2010
Vojen Güttler v. r.
soudce zpravodaj