ECLI:CZ:NSS:2009:4.AS.38.2008:97
sp. zn. 4 As 38/2008 - 97
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce:
Ing. J. K., zast. Mgr. Václavem Kotkem, advokátem, se sídlem třída Kpt. Jaroše 9, Brno, proti
žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2008,
č. j. 31 Ca 112/2007 – 72,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2008, č. j. 31 Ca 112/2007 – 72,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně dne 5. 10. 2001 se žalobce domáhal
přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 8. 2001, č. j. OŽPZ 889/2001-Ja,
jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí správního orgánu I. stupně Okresního úřadu Brno –
venkov, referátu životního prostředí ze dne 25. 4. 2001, č. j. ŽP 1620/2001-No. Rozhodnutím
naposledy uvedeného prvostupňového orgánu bylo na základě ustanovení §66 zákona č.
50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„stavební zákon“), ve spojení s ustanovením §9 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách, v tehdy
platném znění, vydáno povolení na stavbu Vírského oblastního vodovodu – SO 3660, zásobovací
řad Bosonohy, SO 3580 odpad z vodojemu Bosonohy, SO 10102 zásobovací řad Kamenný Vrch,
úseky 1, 2, 3 a 4, a to pro Vírský oblastní vodovod, sdružení měst, obcí a svazku obcí se sídlem
Zelný trh 13, Brno. Rozhodnutím žalovaného ze dne 1. 8. 2001 bylo v rámci odvolacího řízení
změněno prvoinstanční rozhodnutí správního orgánu tak, že byly upraveny některé podmínky (4,
9 až 13) a ve zbytku bylo zmiňované rozhodnutí ponecháno v platnosti. V návětí výroku
rozhodnutí žalovaného je uvedeno, že se jím mění rozhodnutí Okresního úřadu Brno – venkov,
referátu životního prostředí, č. j. ŽP 1620/2001–No, ze dne 23. 4. 2001.
Žalobce nesouhlasil s označením povahy povolované stavby, neboť dle jeho názoru
se nejedná o stavbu liniovou. Tvrzení žalovaného, že v průběhu řízení nebylo nutné provádět
místní šetření s odůvodněním, že situace je orgánu I. stupně známa, označil za nesprávné.
Poukazoval v této souvislosti na to, že situace nemohla být ro zhodujícímu orgánu známa,
neboť na pozemcích, ke kterým mu bylo stavebním úřa dem omezeno vlastnické právo
ve vyvlastňovacím řízení, jsou vysázeny stromy, k nimž vlastnické právo omezeno nebylo,
v důsledku čehož vznikla žalobci provedením stavby škoda. Žalobce též namítal
nesrozumitelnost výroku žalovaného, jímž bylo prvostupňové rozhodnutí částečně změněno
a zbytek ponechán v platnosti, což je podle něho matoucí. Žalobce též konstatoval,
že podle jeho názoru postupem obou rozhodujících orgánu státní správy došlo k porušení §58
odst. 2, §59 odst. 1 písm. b), §60 odst. 1, §61 odst. 2, §62 odst. 1 písm. a), §62 odst. 1 písm. c)
a §66 stavebního zákona.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 6. 2004, č. j. 30 Ca 493/2001 – 58, vyslovil
nicotnost napadeného rozhodnutí žalovaného s odůvodněním, že tímto rozhodnutím
bylo rozhodováno o odvolání směřujícímu proti rozhodnutí Okresního úřadu Brno – venkov,
referátu životního prostředí č. j. ŽP 1620/2001-No ze dne 25. 4. 2001, avšak žalovaný
svým rozhodnutím změnil rozhodnutí téhož úřadu, sice stejnéh o jednacího čísla,
avšak ze dne 23. 4. 2001. V rámci odvolacího řízení, vedeného ve smyslu §58 a násl. správního
řádu, bylo tak změněno jiné rozhodnutí, než to, stran jehož přezkoumání bylo toto řízení vedeno.
Tato skutečnost činí podle názoru krajského soudu výrok odvolacího orgánu
zcela nesrozumitelným. Takové rozhodnutí proto nemůže vyvolat žádné právní důsledky
vůči jakémukoliv adresátovi a jakkoli se představuje jako platné správní rozhodnutí, je nutno
na něj ex officio nahlížet jako na akt nulitní, tedy akt z hlediska práva neexistující.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas kasační stížnost, v níž se dovolával kasačního
důvodu uvedeného v §103 odst.1 písm. a) s. ř. s. Při písemném vyhotovení rozhodnutí
žalovaného došlo k chybě v psaní, kdy jako datum vydání rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně bylo namísto správného data 25. 4. 2001 uvedeno nesprávně datum 23. 4. 2001.
Tuto zřejmou nesprávnost v psaní však soud nesprávně posoudil jako vadu, která vyvolává
nicotnost tohoto rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 12. 2005, č. j. 4 As 53/2004 - 73, shledal
kasační stížnost důvodnou, nepřiklonil se k závěru Krajského soudu v Brně o nicotnosti
přezkoumávaného rozhodnutí stěžovatele a napadený rozsudek zrušil a věc vrátil uvedenému
soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud konstatova l, že žádnou z vad,
která ať už podle judikatury či doktríny způsobuje nicotnost, rozhodnutí stěžovatele
ze dne 1. 8. 2001, č. j. OŽPZ 889/2001- Ja, netrpí. Nesprávně uvedené datum vydání
prvostupňového rozhodnutí v návětí výroku rozhodnutí žalovaného stěžovatele, k němuž došlo
zjevnou chybou v psaní je sice pochybením, nikoliv však takovým, které by nebylo možno
odstranit provedením opravy předpokládané ustanovením §46 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení. V žádném případě nelze tuto zjevnou nesprávnost v psaní pokládat za důvod
nulity rozhodnutí stěžovatele, když jinak je samotné rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
v rozhodnutí odvolacího orgánu dostatečně specifikováno tak, že není zaměnitelné
s rozhodnutím jiným. Nelze tudíž tvrdit, že by tímto rozhodnutím bylo změněno jiné rozhodnutí
než to, stran jehož přezkoumání bylo řízení vedeno a že by ro zhodnutí stěžovatele
bylo zcela nesrozumitelným a neschopným vyvolat právní důsledky vůči jakémukoliv adresátovi,
jak uvádí v odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud.
Krajský soud v Brně následně rozsudkem ze dne 13. 7. 2006, č. j. 31 Ca 16/2006 - 22,
rozhodnutí žalovaného opět zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení; současně rozhodl o nákladech
řízení. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „dospěl k závěru o nesrozumitelnosti,
nepřezkoumatelnosti a tudíž nezákonnosti rozhodnutí druhostupňového správního orgánu.“
Podle krajského soudu chyba v datu způsobila, že v rámci odvolacího řízení bylo „změněno
zcela jiné rozhodnutí, než to, proti němuž brojil žalobce odvoláním… Tato skutečnost
sama o sobě činí výrok odvolacího řízení zcela nesrozumitelným, a proto nezákonným.“
„Z důvodu právní jistoty a srozumitelnosti rozhodnutí pro jeho adresáty má soud za to,
že v tomto případě lze oprávněně trvat na uvedení přesného označení rozhodnutí
prvostupňového správního orgánu, které bylo v odvolacím řízení měněno (a to uvedením
jak správného čísla jednacího, tak i data jeho vydání), neboť pouze takový výrok lze považovat
za konkrétní, jednoznačný a srozumitelný. Jakkoli tedy Krajský soud v Brně s absencí správného
údaje označujícího konkrétní správní rozhodnutí, co data jeho vydání přímo ve výroku
druhostupňového rozhodnutí žalovaného, nemůže v dané věci spojovat v intencích právního
názoru Nejvyššího správního soudu nicotnost rozhodnutí, nezbývá mu než konstatovat,
že druhostupňové správní rozhodnutí je sice aktem existujícím a platným, avšak nezákonným
pro jeho nesrozumitelnost.“
Tento rozsudek krajského soudu žalovaný správní orgán opět napadl kasační stížností.
V ní se dovolával stížnostního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a ) s. ř. s. Po poměrně obsáhlé
rekapitulaci předchozích řízení žalovaný namítal, že v případě chybného uvedení data vydání
prvoinstančního rozhodnutí se jedná o chybu v psaní a počtech. Takové pochybení nemůže
založit nezákonnost rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2007, č. j. 4 As 6/2007 – 44, napadený
rozsudek krajského soudu ze dne 13. 7. 2006, č. j. 31 Ca 16/2006 – 22, zrušil a věc tomuto soudu
vrátil k dalšímu řízení s tím, aby v dalším řízení přezkoumal rozhodnutí žalovaného me ritorně
v mezích uplatněných žalobních bodů. Uvedl, že Krajský soud v Brně se v rozporu s §110
odst. 3 s. ř. s. neřídil jeho závazným právním názorem vyslov eným v kasačním rozsudku
ze dne 29. 12. 2005, č. j. 4 As 53/2004 - 73. Připustil, že podstatou předchozího kasačního řízení
bylo řešení otázky nicotnosti rozhodnutí stěžovatele, nicméně s ohledem na to, že Krajský soud
v Brně ve svém prvním rozsudku ze dne 30. 6. 2004, č. j. 30 Ca 493/2001 – 58,
poněkud nekonsistentně vedle konstatování nicotnosti správního rozhodnutí uvedl, že chyba
v datu vydání prvostupňového správního rozhodnutí „činí podle názoru krajského soudu výrok
odvolacího orgánu zcela nesrozumitelným“, vyslovil se Nejvyšší správní soud v závazném
právním názoru zaujatém v jeho citovaném rozsudku i k otázce nesrozumitelnosti rozhodnutí
stěžovatele. V tomto pro krajský soud závazném právním názoru tedy Nejvyšší správní soud
uvedl, že rozhodnutí stěžovatele není nejen nicotné, ale není ani nesrozumitelné.
Pokud tedy Krajský soud v Brně ve svém následujícím rozsudku ze dne 13. 7. 2006,
č. j. 31 Ca 16/2006 – 22, uvádí, že „dospěl k závěru o nesrozumi telnosti, nepřezkoumatelnosti
a tudíž nezákonnosti rozhodnutí druhostupňového správního orgánu“, učinil tak v příkrém
rozporu s dříve vysloveným a pro krajský soud závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu. Takovým postupem krajský soud porušil řadu procesních principů,
včetně principů ústavních (zejména práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních
práv a svobod). Nejvyšší správní soud znovu zdůraznil, že v souzené věci se jedná o chybu
v psaní, tedy zřejmou nesprávnost a poukázal na skutečnost, že závěr krajského soudu
o nesrozumitelnosti přezkoumávaného rozhodnutí stěžovatele je zcela v rozporu s další částí
odůvodnění téhož rozsudku, v níž krajský soud z hlediska žalobních bodů fakticky napadené
rozhodnutí přezkoumal, což by nemohl učinit, pokud by nebylo dostatečně srozumitelné.
Žalobce v doplnění žaloby ze dne 17. 3. 2008 uvedl, že jeden z důvodů,
ve kterých spatřoval nezákonnost napadeného správního rozhodnutí byla skutečnost,
že stavebník neprokázal, že má k pozemku, na kterém má být stavba postavena, jiné právo,
které jej opravňuje na pozemku zřídit stavbu, což bylo v rozporu s ustanovením §58 odst. 2
stavebního zákona. Správní orgány tuto námitku vyvracely s poukazem na rozhodnutí vydaná
ve vyvlastňovacím řízení. Krajský soud v Brně však rozsudkem ze dne 16. 11. 2005,
č. j. 30 Ca 13/2005 – 60, rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního
řízení ve věci vyvlastnění ze dne 8. 2. 2001, č. j. OÚSŘ U 01/ 04451/Do zrušil, neboť dospěl
k závěru, že odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o vyvlastnění
(rozhodnutí Úřadu městské části Brno - Bosonohy ze dne 31. 10. 2000, č. j. SÚ -11-V/2000/Ry)
bylo podáno včas. To podle žalobce znamená, že vyvlastňovací řízení v době vydání
vodoprávního povolení pravomocně neskončilo, žalovaný neměl právo na jeho pozemcích stavět
a správní orgány neměly s ohledem na §58 odst. 2 stavebního zákona vydat vodoprávní povolení.
Žalobce také upozornil na skutečnost, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
o vyvlastnění odkazuje ve svém výroku na dva geometrické plány vypraco vané společností
AQUATIS, a. s. (geometrický plán č. zak. 17-9318-81-5 a č. zak. 920-30/1999), avšak ani jeden
z těchto geometrických plánů nebyl k rozhodnutí o vyvlastnění přiložen jako jeho nedílná
součást. Žalobce tak má za to, že věcné břemeno a různá práva byla vymezena zcela neurčitě
a tudíž neplatně a konstatoval, že z rozhodnutí o vyvlastnění nebylo vůbec zřejmé,
kde má stavebník právo potrubí pokládat, kde bude zřízeno ochranné pásmo, kde má být potrubí
uloženo, kudy se má přistupovat a přijíždět na stěžovatelovy pozemky.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 3. 2008, č. j. 31 Ca 112/2007 - 72, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Námitku
žalobce, v níž zpochybňoval liniovou povahu povolované stavby krajský soud odmítl s tím,
že argumentace žalobce postrádá jakékoli tvrzení o porušení jeho veřejných subjektivních práv
(ve smyslu §2 s. ř. s., resp. §247 odst. 1 o. s. ř., ve znění úči nném do 31. 12. 2002),
které je nezbytnou součástí žalobní legitimace. Krajský soud k této námitce dodal, že způsob,
jakým se žalovaný s touto námitkou vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí považuje
za odpovídající. Důvodným neshledal krajský soud ani tvrzení žalobce o porušení procesních
podmínek vyplývajících z §61 odst. 2 stavebního zákona v řízení před prvostupňovým správním
orgánem, neboť z tohoto ustanovení je zřejmé, že rozhodnutí o nařízení či nenařízení místního
šetření je plně v kompetenci stavebního úřadu, bez jakékoli dispoziční možnosti ze strany
účastníků řízení. Nesouhlas účastníků řízení s takovým postupem by byl irelevantní. Krajský soud
na postupu prvostupňového orgánu neshledal pochybení také proto, že úsek celé trasy budoucího
vodovodu byl již předmětem místního šetření v souvislosti s povolovanými předchozími částmi
stavby. Namítá-li žalobce v této souvislosti stavebním ú řadem nepředpokládaný výskyt trvalých
porostů v jeho vlastnictví, nacházejících se v trase plánované stavby, nelze, z důvodů žalobcem
uváděných, spatřovat v této skutečnosti závažný procesní nedostatek. Podle krajského soudu
je především nutno odmítnout premisu žalobce, podle které tyto trvalé porosty nebyly v rámci
předcházejících vyvlastňovacího řízení vyvlastněny, a to s ohledem na §120 odst. 1 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle kterého je součástí věci vše, co k ní podle její povahy
náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Z povahy věci je zřejmé, že trvalý
porost je součástí nemovitosti a sdílí proto právní osud věci hlavní. Bylo-li tedy v rámci
vyvlastňovacího řízení rozhodnuto o omezení vlastnického práva k pozemku, na němž nachází
trvalé porosty, týká se toto rozhodnutí i těchto porostů. Pokud snad tyto porosty
nebyly zohledněny při stanovování výše či způsobu poskytnuté náhrady, jde o otázku,
která měla být řešena v rámci vyvlastňovacího řízení a nikoli v řízení o p ovolení
vodohospodářského díla. K tvrzení žalobce, že výrok odvolacího rozhodnutí
je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost krajský soud uvedl, že v intencích závazného
právního názoru rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 4 As 6/2007 - 43
nelze této námitce přisvědčit. Rozhodnutím žalovaného totiž bylo, s odkazem na §59 odst. 2
správního řádu vysloveno, že prvostupňové rozhodnutí se ve specifikovaných částech mění
a je tedy zřejmé, že takový výrok rozhodnutí je plně v s ouladu s dikc í zákona,
a je též srozumitelné v jakém rozsahu a jakým způsobem doznalo prvostupňové rozhodnutí
změny.
Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce, že stavebník neprokázal,
tak jak mu to ukládá §58 odst. 2 stavebního zákona, že má k pozemku vlastnické
nebo jiné právo, neboť rozhodnutí o zřízení věcného břemene nebylo pravomocné.
Ze správního spisu vyplývá, že prvostupňový správní orgán i žalovaný vycházeli z pravomocného
rozhodnutí o zřízení věcného břemene. Rozhodnutí Magistrátu města Brna ze d ne 8. 2. 2001,
č. j. OÚSŘ U 01/04451/Do, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu
městské části Brno - Bosonohy ze dne 31. 10. 2000, č. j. SÚ -11-V/2000/Ry o omezení
vlastnického práva k části pozemků PK 585, 588/1, 588/2, 597, 2106, 2107 a 3056
v k. ú. Bosonohy, nabylo právní moci dne 27. 2. 2001 a bylo v době rozhodování
prvostupňového správního orgánu i žalovaného pravomocné, a to až do dne 13. 12. 2005,
kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2005,
č. j. 30 Ca 13/2005 – 60, (tímto rozsudkem bylo zrušeno rozhodnutí Magistrátu města Brna
ze dne 8. 2. 2001). Krajský soud poukázal na §75 odst. 1 s. ř . s., podle kterého je soud
při přezkoumání rozhodnutí správního orgánu vázán skutkovým a právním stavem existujícím
v době rozhodování správního orgánu a konstatoval, že správní orgán (žalovaný) rozhodoval
v době, kdy výše uvedené vyvlastňovací rozhodnutí bylo p ravomocné, právní účinky
tohoto rozhodnutí nebyly v souvislosti s podáním žaloby proti vyvlastňovacímu rozhodnutí
ve smyslu §73 s. ř. s. pozastaveny a nelze proto žalovanému ohledně jeho postupu vytýkat
jakékoli pochybení, neboť vycházel z presumpce správnosti pravomocných správních aktů.
Námitkami na porušení jednotlivých ustanovení stavebního zákona a správního řádu se krajský
soud nezabýval s odůvodněním, že postrádají skutková tvrzení, která by byla uvedena
do souvislosti s citovanými ustanoveními, které měl žalovaný porušit a tyto námitky tak neměly
atributy žalobního bodu a nebyly způsobilé meritorního posouzení.
Ve včas podané kasační stížnosti se žalobce (dále jen „stěžovatel”) dovolává zákonných
důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., když uvádí, že nejzávažnějším
důvodem, ve kterém spatřoval nezákonnost rozhodnutí žalovaného byla skutečnost, že stavebník
neprokázal, že má k pozemku, na kterém má být stavba postavena, jiné právo, opravňující
jej na pozemku zřídit stavbu, což je v rozporu s ustanovením §58 odst. 2 stavebního zákona.
Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že správní orgány tyto námitky vyvracely poukazem
na údajně pravomocné vyvlastňovací rozhodnutí Úřadu městské části Brno - Bosonohy
(rozhodnutí správního orgánu prvního stupně) ze dne 31. 10. 2000, č. j. SÚ-11-V/2000/Ry
a rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 8. 2. 2001, č. j. OÚSŘ U 01/04451/Do,
kterým bylo žalobcovo odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
ze dne 31. 10. 2000 jako opožděně podané zamítnuto. Stěžovatel proto v řízení před krajským
soudem upozornil, že proti rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 8. 2. 2001,
č. j. OÚSŘ U 01/04451/Do, podal žalobu, v níž se domáhal zrušení obou výše uvedených
rozhodnutí. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 11. 2005, č. j. 30 Ca 13/2005 - 60,
který nabyl právní moci dne 13. 12. 2005, zrušil rozhodnutí Magistrátu města Brna
ze dne 8. 2. 2001, č. j. OÚSŘ U 01/04451/Do, s odůvodn ěním, že odvolání žalobce
proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o vyvlastnění ze dne 31. 10. 2000 bylo podáno
včas. Stěžovatel dodal, že Magistrát města Brn a rozhodnutím ze dne 10. 4. 2006,
sp. zn. OÚSŘ U 06/08642/Do, rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 31. 10. 2000
zrušil. Z hlediska vyvlastnění a práva žalovaného stavět na stěžovatelových pozemcích
to podle stěžovatele znamená, že vyvlastňovací řízení v době vydání vodoprávního povolení
(rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 8. 2001, č. j. OŽPZ 889/2001-Ja) pravomocně neskončilo,
žalovaný neměl právo na stěžovatelových pozemcích stavět a správní orgány tak neměly vydat
vodoprávní povolení s poukazem na ustanovení §58 odst. 2 stavebního zákona. Stěžovatel
nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 8. 2. 2001,
č. j. OÚSŘ U 01/04451/Do, nabylo právní moci dne 27. 2. 2001 a bylo tak v době rozhodování
správních orgánů ve vodoprávním řízení pravomocné a to až do dne 13. 12. 2005, kdy nabylo
právní moci rozhodnutí krajského soudu ze dne 16. 11. 2005, č. j. 30 Ca 13/2005 - 60,
kterým toto správní rozhodnutí bylo zrušeno. Podle názoru stěžovatele je třeba vzít v úvahu,
že oním pravomocným rozhodnutím o vyvlastnění, ze kterého měly správní orgány vycházet,
nebylo rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 8. 2. 2001, které pouze zamítlo z důvodu
opožděnosti odvolání stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne
31. 10. 2000 o vyvlastnění. Stěžovatel má za to, že „pravomocným” rozhodnutím o vyvlastnění,
ze kterého správní orgány vycházely, je rozhodnutí správního orgánu prvního stupně,
tedy rozhodnutí Úřadu městské části Brno - Bosonohy ze dne 31. 10. 2001, č. j. SÚ-11-
V/2000/Ry, což vyplývá z rozhodnutí orgánů obou stupňů ve vodoprávním řízení. Toto
rozhodnutí však podle žalobce nebylo v právní moci dne 25. 4. 2001 (vydání rozhodnutí
prvostupňového vodoprávního orgánu) ani dne 1. 8. 2001 (vydání rozhodnutí žalovaného
vodoprávního orgánu) ani nikdy později, neboť za situace, kdy Magistrát města Brna odvolání
stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o vyvlastnění jako opožděně
podané zamítl a věcně je neprojednal, musely žalovaný i prvo stupňový správní orgán rozhodující
o stavebním povolení vycházet z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o vyvlastnění,
které jako jediné o vyvlastnění věcně rozhodlo a které, jak vyplývá z rozsudku Krajského so udu
v Brně ze dne 16. 11. 2005, č. j. 30 Ca 13/2005 - 60, nebylo v době rozhodnutí stavebních úřadů
pravomocné. Tento závěr je podle názoru stěžovatele v souladu s §75 odst. 2 s. ř. s. Jiná situace
by podle stěžovatele nastala, pokud by Magistrát města Brna jeho odvolání proti vyvlastňovacímu
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně věcně projednal a zamítl, protože by napadené
rozhodnutí shledal věcně správným a vydaným v souladu se zákonem. Pak by skutečně
byl skutkový i právní stav v době vydání správních rozhodnutí o stavebním (vodoprávním)
povolení takový, že v té době existovalo pravomocné správní rozhodnutí o vyvlastnění.
Tak tomu však nebylo.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že v doplnění žaloby ze dne 17. 3. 2008 upozornil
na skutečnost, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o vyvlastnění ze dne 31. 10. 200 1
odkazuje ve svém výroku na dva geometrické plány, avšak ani jeden z těchto geometrických
plánů nebyl k rozhodnutí o vyvlastnění přiložen jako jeho nedílná součást. Věcné břemeno
a různá práva tedy byla vymezena zcela neurč itě a tudíž neplatně. Z rozhodnutí o vyvlastnění
tak vůbec nebylo patrné, kde má stavebník právo potrubí pokládat, kde bude zřízeno ochranné
pásmo a kudy se má přistupovat a přijíždět na stěžovatelovy pozemky a nebylo z něj ani zřejmé,
ve prospěch koho jsou věcné břemeno a různá práva zřízena. I kdyby tak rozhodnutí
o vyvlastnění bylo pravomocné, nemohlo být řádným podkladem pro stavební řízení,
neboť z něho nevyplývaly základní podmínky, za jakých měla být stavba na stěžovatelových
pozemcích postavena. Stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že se krajský soud touto námitkou
ve svém rozsudku nezabýval. Nesouhlasí ani s tím, že krajský soud shledal bezpředmětnou
námitku, že na jeho pozemcích v trase plánované stavby byly vysaze ny trvalé porosty
(hruškojabloně), které vyvlastněny nebyly a stavebník tak neměl právo s nimi jakkoliv nakládat
(krajský soud vyslovil, že trvalé porosty jsou součástí nemovitosti a sdílí proto právní osud věci
hlavní; rozhodnutí o omezení vlastnického práva se tak týká i těchto porostů). Pokud totiž měla
být stavba postavena v souladu se stavebním povolením, musely být trvalé porosty odstraněny
(což se také stalo), na což neměl stavebník podle vyvlastňov acího rozhodnutí právo,
neboť o něčem takovém nebyla v rozhodnutí ani zmínka.
Stěžovatel má dále za to, že se stavební povolení (ro zhodnutí žalovaného) dostalo
do neřešitelného rozporu se samotným vyvlastňovacím rozhodnutím, neboť uložilo povinnost
stavebníkovi odstranit škody vzniklé při stavbě a dotčené pozemky uvést do původního stav u,
avšak ve vyvlastňovacím rozhodnutí je zakázáno v ochranném pásmu vysazovat trvalé porosty.
Upozornil, že touto námitkou se krajský soud ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval.
Stejně jako v žalobě stěžovatel namítá, že vydělené úseky, kterých se stavební po volení týkalo,
nemohou být samostatně využívány jako stavba; vodovodní řad na několika místech přerušený
nemůže k ničemu sloužit a nemůže být ani kolaudován. Podle stě žovatele tak je zřejmé,
že se v daném případě nejedná o povolení žádné stavby, ale pouz e o položení čtyř nefunkčních
a nijak nepropojených potrubí do několika stěžovatelových pozemků. Taková stavba
není v souladu s územním rozhodnutím, nesplňuje jeho podmínky a není zajištěna komplexnost
a plynulost výstavby. K závěru soudu, že námitky uvedené pod bodem VI. žaloby postrádají
skutková zjištění, která by byla uvedena do souvislosti s citovanými ustanoveními, která měl
správní orgán porušit a proto se jimi krajský soud nezabýval stěžovatel uvedl, že je přesvěd čen,
že příslušná skutková tvrzení v ž alobě obsažena jsou a pokud se krajský soud domníval opak,
měl stěžovatele vyzvat k upřesnění žaloby s tím, že uplatněné žalobní body nejsou podloženy
příslušnými skutkovými tvrzeními. Poslední námitka stěžovatele spočívá v tom, že se krajský
soud nezabýval poukazem stěžovatele na skutečnost, že z rozhodnutí správních orgánů obou
stupňů není zřejmé na základě kterého a v souladu se kterým územním rozhodnutím byla stavba
povolena. Původní územní rozhodnutí z roku 1988 totiž bylo několikrát v souladu s §41 odst. 1
a 2 stavebního zákona nahrazeno novým územním rozhodnutím, naposledy územním rozhodnutí
Úřadu městské části Brno - Bosonohy ze dne 25. 3. 1999, které však pro svou kusost a neúplnost
nebylo způsobilé být jakýmkoli podkladem a vodítkem pro samotné stavební řízení. S ohledem
na shora uvedené důvody stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 27. 3. 2008, č. j. 31 Ca 112/2007 – 72, zrušil.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že v době vedení říz ení o vydání
stavebního povolení i následného odvolacího řízení bylo podkladem pro vydání rozhodnutí
orgánu prvního stupně i krajského úřadu rozhodnutí Úřadu městské části Brno - Bosonohy
ze dne 31. 10. 2001, přičemž nebylo povinností a ani v kompetenci sp rávního orgánu
přezkoumávat správnost, zákonnost či pravomocnost takového rozhodnutí příslušného
správního orgánu o předběžné otázce (vyvlastnění), zejména bylo-li toto rozhodnutí opatřeno
doložkou právní moci a konstatoval, že stěžovatelem tvrzenou nelogičností členění stavby
na jednotlivé dílčí části se zabýval v odůvodnění napade ného rozhodnutí. Navrhuje
proto zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
uplatněných důvodů kasační stížnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná.
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodů tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení by muselo spočívat v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnuti,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla -li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Z provedené rekapitulace vyplývá, že v posuzova ném případě se primárně jedná
o posouzení otázky, zda rozhodnutí žalovaného bylo nezákonné (v rozporu s §58 odst. 2
stavebního zákona), jelikož stavebník neprokázal, že má k pozemku, na kterém má být stavba
postavena jiné právo, opravňující jej na pozemku zřídit stavbu. Stěžovatel vyjádřil nesou hlas
se závěrem krajského soudu, že rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 8. 2. 2001,
č. j. OÚSŘ U 01/04451/Do, jímž bylo pro opožděnost zamítnuto odvolání žalobce
proti rozhodnutí Úřadu městské části Brno – Bosonohy ze dne 31. 10. 2000, č. j. SÚ-11-
V/2000/Ry o omezení vlastnického práva žalobce k části pozemků v rozhodnutích uváděných ve
prospěch Vírského oblastního vodovodu a o zřízení věcného břemene pro ochranné pásmo
vodovodního potrubí, nabylo právní moci dne 27. 2. 2001 a bylo tak v době rozhodování
správních orgánů ve vodoprávním řízení pravomocné a to až do dne 13. 12. 2005, kdy nabyl
právní moci rozsudek krajského soudu ze dne 16. 11. 2005, č. j. 30 Ca 13/2005 - 60, kterým toto
předchozí správní rozhodnutí bylo zrušeno.
S ohledem na skutečnost, že stěžovatel v posuzované věci poukazuje na pochybení
správních orgánů a rozhodnutí vydaná ve vyvlastňovacím řízení, považuje Nejvyšší správní soud
za vhodné pro větší přehlednost uvést stručný přehled správních a soudních rozhodnutí,
která byla vydána ve vyvlastňovacím řízení.
Úřad městské části Brno - Bosonohy rozhodnutím ze dne 31. 10. 2000, č. j. SÚ-11-
V/2000/Ry, omezil vlastnické právo k části poz emků parc. č. PK 585, 588/1, 588/2, 597, 2106,
2107 a 3056 v k. ú. Bosonohy, zapsaných na LV 151 pro k. ú. Bosonohy, obec Brno, okres Brno
město, nacházejících se z ideální 1/3 ve spoluvlastnictví stěžovatele, ve prospěch Vírského
oblastního vodovodu, sdružení měst, obcí a svazků obcí, na dobu od nabytí právní moci tohoto
rozhodnutí do 31. 12. 2001 z důvodu pokládky vodovodního potrubí do pozemků v rámci stavby
Brněnského oblastního vodovodu, a to v rozsahu dle geometrického plánu č. zak. 17-9318-81-5
vypracovaného společností AQUATIS a. s., Brno. Dále pak na dobu časově neomezenou zřídil
věcné břemeno pro ochranné pásmo vodovodního potrubí uloženého do pozemků parc. č. PK
585, 588/1, 588/2, 597, 2106, 2107 a 3056 v k. ú. Bosonohy dle geometrického plánu č. zak. 17-
9318-81-5 vypracovaného společností AQUATIS a. s. Brno a právo přístupu a příjezdu na tyto
pozemky v rozsahu stanoveném geometrickým plánem č. zak 920-30/1999 vypracovaným
společností AQUATIS a. s. Brno.
Odvolání stěžovatele proti naposledy uvedenému správnímu rozhodnutí
bylo jako opožděně podané zamítnuto rozhodnutím Magistrátu města Brna, odboru územního
a stavebního řízení ze dne 8. 2. 2001, č. j. OÚSŘ U 01/04451/Do, které nabylo právní moci dne
27. 2. 2001. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Brně
usnesením ze dne 10. 7. 2003, č. j. 30 Ca 97/2001- 91 odmítl, neboť vycházel z toho, že v dané
věci byl podán návrh na přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích
své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. Nejvyšší správní soud toto usnesení krajského
soudu rozsudkem ze dne 20. 12. 2004, č. j. 4 As 47/2003 – 136, zrušil a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že rozhodoval-li správní orgán o vyvlastnění
či o nuceném omezení vlastnického práva věcným břemenem, pa k rozhodoval ve veřejnoprávní
a nikoliv soukromoprávní věci, a proto je dána pravomoc správních soudů. Krajský soud v Brně
posléze rozsudkem ze dne 16. 11. 2005, č. j. 30 Ca 13/2005 - 60, rozhodnutí Magistrátu města
Brna, odboru územního a stavebního řízení ze dne 8. 2. 2001, č. j. OÚSŘ U 01/04451/Do zrušil
a věc tomuto orgánu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudek Krajsk ého soudu v Brně ze dne
16. 11. 2005, č. j. 30 Ca 13/2005 – 60, nabyl právní moci dne 13. 12. 2005. Magistrát města Brna
následně rozhodnutím ze dne 10. 4. 2006, sp. zn. OÚSŘ U 06/08642/Do zrušil rozhodnutí
Úřadu městské části Brno - Bosonohy, stavebního úřadu, ze dne 31. 10. 2000, č. j. SÚ-11-
V/2000/Ry a věc tomuto úřadu vrátil k novému proj ednání věci. Z přípisu Magistrátu města
Brna ze dne 19. 12. 2008 , sp. zn. MMB/0246767/2008 vyplývá, že Úřad městské části Brno -
Bosonohy, stavební úřad vydal rozhodnutí ze dne 19. 6. 2006, č. j. SÚ -196/904/06/Mo, kterým
návrh na omezení vlastnického práva zamítl. Toto rozhodnutí bylo Magistrátem města Brna,
odborem územního a stavebního řízení potvrzeno rozhodnutím ze dne 27. 9. 2006, č. j. OÚSŘ U
06/41557/Do, které nabylo právní moci dne 9. 10. 2006.
Z výše uvedeného vyplývá, že v období od 27. 2. 2001, (kdy nabylo právní moci
rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 8. 2. 2001, č. j. OÚSŘ U 01/04451/Do,
kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Úřadu městské části Brno, Brno -
Bosonohy ze dne 31. 10. 2000, č. j. SÚ-11-V/2000/Ry o omezení vlastnického práva
k pozemkům ve spoluvlastnictví stěžovatele a o zřízení věcného břemene pro ochranné pásmo
vodovodního potrubí) do 13. 12. 2005, (kdy nabyl právní moci rozsudek krajského soudu ,
který rozhodnutí Magistrátu města Brna, ze dne 8. 2 . 2001, č. j. OÚSŘ U 01/04451/Do zrušil) ,
zde existovalo pravomocné správní rozhodnutí o omezení vlastnického práva k pozemkům
ve spoluvlastnictví stěžovatele. Rozhodnutí o vyvlastnění bylo vedeno v obvyklém pořadu dvou
správních instancí, kdy vady řízení nebo rozhodnutí v prvním stupni, lze odstranit v řízení
o odvolání; odvolací řízení tak tvoří s řízením prvoinstančním jeden procesní celek.
Z toho vyplývá, že správní orgány rozhodující ve stavebním (vodoprávním) řízení musely
vycházet z toho, že stavebník splnil jednu z podmínek pro vydání stavebního povolení a sice tu,
že má k pozemku vlastnické či jiné právo, které jej opravňuje k tomu, aby na pozemek stavbu
umístil. Tato podmínka vyplývá z §58 odst. 2 stavebního zákona, podle kterého stavebník musí
prokázat, že je vlastníkem pozemku nebo stavby anebo že má k pozemku či stavbě jiné právo, které jej opravňuje
zřídit na pozemku požadovanou stavbu, provést změnu stavby anebo udržovací práce na ní. Jak totiž zdejší
soud konstatoval v rozsudku ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 As 79/2008 - 128, právní řád je založen
na zásadě presumpce správnosti aktů vydaných orgány veřejné správy, dle níž se má za to,
že správní akt je zákonný a správný, a to až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem
předvídanou formou prohlásí správní akt za nezákonný a zruší j ej (srov. k tomu Hendrych, D.
a kol. Správní právo. Obecná část. 7. vydání, Praha, C.H. Beck 2009, s. 225, resp. v judikatuře NSS
např. rozsudek ze dne 22. 5. 2008, č. j. 6 As 45/2005 - 188). Po celou dobu své existence
až do svého eventuálního zrušení vyvolává správní akt p rávní následky, zakládá práva
a povinnosti. Zrušení správního aktu má účinky toliko ex nunc, které působí výlučně
do budoucna, akt již tedy nemůže v budoucnu založit další práva a povinnosti. Odrazem
této zásady z pohledu vztahu jedinec – správní orgán je zásada ochrany dobré víry a ochrany
nabytých práv (viz např. nález ÚS ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 150/01, Sb. n. a u., sv. 31,
č. 117, s. 69). Jedinou výjimku představuje skupina nicotných aktů, u nichž se má za to, že nebyly
nikdy vydány, a tudíž nemohly působit právní následky ani v minulosti. Prohlášení nicotnosti,
které jen formálně odstraňuje neexistující akt, proto působí ex tunc (viz rozsudek rozšířeného
senátu NSS ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001 - 96, část V., též pod č. 793/2006 Sb. NSS).
Je tedy zřejmé, že jak rozhodnutí prvostupňového správního orgánu ze dne 25. 4. 2001,
tak i rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 8. 2001, byla vydána za situace, kdy zde existovalo
pravomocné správní rozhodnutí o vyvlastnění k pozemkům ve spoluvlastnictví stěžovatele,
správní orgány z tohoto rozhodnutí o vyvlastnění vycházely a měly za to, že byla splněna zákonná
podmínka vyplývající z §58 odst. 2 stavebního zákona.
Nelze tudíž přisvědčit námitce stěžovatele, že stavebník neprokázal, že má k pozemku ,
na kterém má být stavba postavena jiné právo, opravňující jej na pozemku zřídit stavbu,
neboť v době, kdy probíhalo stavební řízení, stavebník jiné právo opravňující jej na pozemku
zřídit stavbu ve smyslu §58 odst. 2 stavebního zákona měl. Toto právo pramenilo z výše
uvedeného rozhodnutí o vyvlastnění.
Stěžovatel dále namítá, že vyvlastňovací řízení v době vydání vodoprávního povolení
pravomocně neskončilo, neboť Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 11. 2005,
č. j. 30 Ca 13/2005 - 60, zrušil rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 8. 2. 2001,
č. j. OÚSŘ U 01/04451/Do, kterým bylo žalobcovo odvolání proti rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně o vyvlastnění ze dne 31. 10. 2000 jako opožděně podané zamítnuto.
Podle názoru stěžovatele z naposledy uvedeného rozhodnutí krajského soudu vyplývá,
že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o omezení vlastnického práva k pozemkům
ve spoluvlastnictví stěžovatele (rozhodnutí Úřadu městské části Brno Bo sonohy ze dne
31. 10. 2000, č. j. SÚ-11-V/2000/Ry) nenabylo právní moci. Nejvyšší správní soud
má však naproti tomu za to, že z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2005,
č. j. 30 Ca 13/2005 – 60, nevyplývá, že by výše uvedené rozhodnutí úřadu mě stské části Brno
Bosonohy nebylo v době, kdy probíhalo vodoprávní řízení v právní moci. Krajský soud
totiž v uvedeném rozsudku popsal důvody, které jej vedly k závěru, že stěžovatel podal odvolání
včas a uzavřel, že vzhledem k tomu, že žalovaný posoudil od volání stěžovatele jako odvolání
opožděné, ač bylo podáno včas, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Uvedl rovněž, že neshledal důvod pro zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně,
neboť se nezabýval věcnými důvody žaloby. To, že rozhodnutí ve vyvlastňovacím řízení nabyla
právní moci, ostatně vyplývá také z toho, že byla opatřena doložkou právní moci. Nejvyšší
správní soud dodává, že soudní přezkum správního rozhodnutí nebrání tomu,
aby přezkoumávané správní rozhodnutí nabylo právní moci. Nejvyšší správní nepřisvědčil
tedy ani této námitce stěžovatele.
Přesvědčení stěžovatele o tom, že stavebník neprokázal, že má k pozemku,
na kterém má být stavba postavena jiné právo, opravňující jej na pozemku zřídit stavbu, pramení
ze skutečnosti, že rozhodnutí o vyvlastnění pozemků ve spoluvlastnictví stěžovatele bylo,
jak vyplývá z výše uvedeného, později krajským soudem zrušeno. Nezbývá než zde znovu
zdůraznit, že v okamžiku, kdy bylo vydáno stavební povolení (rozhodnutí žalovaného), stavebník
prokázal, že má jiné právo opravňující jej zřídit stavbu na pozemcích ve spoluvlastnictví
stěžovatele ve smyslu §58 odst. 2 stavebního zákona - toto právo pramenilo z tehdy platného
a pravomocného rozhodnutí o vyvlastnění, i když později vyšlo najevo, že jeho právní moc
byla jen zdánlivá.
Stěžovatel považuje rozhodnutí žalovaného za nezákonné proto, že předcházející
rozhodnutí o vyvlastnění (omezení vlastnického práva k pozemkům ve spoluvlastnictví
stěžovatele) bylo posléze správním soudem zrušeno. Vzniká zde tedy otázka, jaké jsou důsledky
pozdějšího zrušení rozhodnutí, které předcházelo rozhodnutí, jež je předmětem soudního
přezkumu za situace, kdy při rozhodování správního orgánu, jenž vydal soudem přezkoumávané
rozhodnutí, bylo předcházející rozhodnutí formálně v právní moci, avšak v době kdy probíhá
soudní přezkum, je již předcházející rozhodnutí zrušeno.
Při posouzení nastíněné otázky vycházel Nejvyšší správní soud z jíž zmíněného
rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 As 79/2008 - 128, ve kterém Nejvyšší správní
soud konstatoval, že jestliže bylo stavební povolení (§66 stavebního zákona z roku 1976) vydáno v době,
kdy existovalo pravomocné územní rozhodnutí, není následné zrušení územního rozhodnutí samo o sobě důvodem
ke zrušení stavebního povolení soudem. Toto vyplývá ze zásady presumpce správnosti aktů vydávaných správními
orgány a principu ochrany dobré víry jejich adresátů.
V uvedeném rozhodnutí se tedy Nejvyšší správní soud vypořádal s otá zkou,
jaké jsou důsledky pozdějšího zrušení rozhodnutí, které předcházelo rozhodnutí,
jež je předmětem soudního přezkumu za situace, kdy při ro zhodování správního orgánu,
jež vydal soudem přezkoumávané rozhodnutí bylo předcházející rozhodnutí platné a v právní
moci. Ve věci sp. zn. 1 As 79/2008 bylo předmětem soudního přezkumu stavební povolení
a předcházející rozhodnutí bylo územní rozhodnutí. Nejvyšší správní soud ani v projednávané
právní věci neshledal důvod se od výše uvedeného právního názoru přijatého již dříve zdejším
soudem odchýlit. Ze závěrů přijatých ve zmíněném rozsudku Nejvyššího správní soudu
lze totiž vycházet i v posuzovaném případě.
Vztah územního rozhodnutí a stavebního povolení je totiž obdobný vztahu stavebního
povolení a rozhodnutí o vyvlastnění, byť vztah územního rozhodnutí a stavebního povolení
je více komplexnější a provázanější než vztah stavebního povolení a rozhodnutí o vyvlastnění.
V rámci stavebního řízení je totiž stavební úřad povinen dle §62 odst. 1 písm. a) stavebního
zákona přezkoumat, zda dokumentace splňuje podmínky územního rozhodnutí.
Pokud dokumentace nesplňovala podmínky územního rozhodnutí, byl stavební úřad povinen
vyzvat stavebníka k doplnění dokumentace, popř. k jejímu uvedení v soulad s podmínkami
územního rozhodnutí (§60 odst. 1 stavebního zákona). Jestliže tak stavebník neučinil
ve stanovené lhůtě, stavební úřad řízení zastavil (§60 odst. 2 stavebního zákona).
Naproti tomu stavební rozhodnutí a rozhodnutí o vyvlastnění spolu souvisí a prolínají
se pouze v jednom aspektu, a to zda stavebník splnil podmínku stanovenou v §58 odst. 2
stavebního zákona či nikoliv a prokázal tak, že je vlastníkem pozemku nebo stavby
anebo že má k pozemku či stavbě jiné právo, které jej opravňuje zřídit na pozemku požadovanou
stavbu, provést změnu stavby anebo udržovací práce na ní.
Samotné stavební povolení je tedy obsahově závislé jak na územním rozhodnutí,
tak i na rozhodnutí o vyvlastnění pozemků. V případě územního rozhodnutí i rozhodnutí
o vyvlastnění se tedy jedná o typické řetězící se správ ní akty (podléhají totiž každý jednotlivě
samostatnému soudnímu přezkumu), na rozdíl od podkladových rozhodnutí ve smyslu §75
odst. 2 s. ř. s., věta druhá, která samostatnému soudní mu přezkumu nepodléhají,
a jsou přezkoumávána v rámci přezkumu napadeného finálního rozhodnutí. Stavební povolení
navazuje a závisí na územním rozhodnutí a jiných rozhodnutích (např. rozhodnutí o vyvlastnění),
přičemž zamýšlenou stavební činnost (zde stavbu Vírského oblastního vodovodu – SO 3660,
zásobovací řad Bosonohy, SO 3580 odpad z vodojemu Bosonohy, SO 10102 zásobovací řad
Kamenný Vrch, úseky 1, 2, 3 a 4) lze realizovat výlučně v případě pozitivní povahy
všech předcházejících rozhodnutí. Rozhodnutí o vyvlastnění tedy tvořilo jeden z předpokladů
pro vydání rozhodnutí žalovaného. Správní orgán rozhodující o vydání stavebního povolení
je totiž povinen mimo jiné posoudit, zda stavebník splnil podmínku stanovenou v §58 odst. 2
stavebního zákona či nikoliv. Je tak zřejmé, že pokud stavebník tuto podmínku prokáže správním
rozhodnutím o vyvlastnění, pak stavební úřad z takové hoto rozhodnutí o vyvlastnění
v navazujícím stavebním řízení vychází.
Nezbývá, než znovu poukázat na skutečnost, že rozhodnutí o vyvlastnění bylo v době,
kdy správní orgány rozhodovaly ve vodoprávním řízení formálně v právní moci a správní orgány
byly povinny z něj s ohledem na presumpci správnosti správních aktů vycházet. Rozhodnutí
správních orgánů jsou přezkoumávána správními soudy dle skutkového a právního stavu,
který zde byl v době rozhodování správního orgánu, v tomto případě žalovaného (§75 odst. 1
s. ř. s.). Ke dni 1. 8. 2001, kdy bylo vyhotoveno rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto
odvolání žalobce a potvrzena správnost rozhodnutí vydaného správním orgánem I. stupně,
existovalo rozhodnutí o vyvlastnění, jež v té době bylo pravomocné; jednalo se o rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně, přičemž odvolání proti němu podané bylo zamítnuto
jako opožděné odvolacím správním orgánem. Na obě tato rozhodnutí bylo nutno nahlížet
jako na jeden celek. Ostatně, kdyby tomu tak nebylo (rozhodnutí by nebylo pravomocné)
nemohlo by být přezkoumatelné soudem. Ani následné zrušení rozhodnutí o vyvlastnění
krajským soudem nemá vliv na skutečnost, že v době vydání rozhodnutí stěžovatele ve stavebním
řízení zde bylo rozhodnutí o vyvlastnění a žalovaný nepochybil, pokud z tohoto rozhodnutí
vycházel, neboť ani jinou možnost neměl. Námitce stěžovatele, že rozhodnutí žalovaného
je nezákonné, neboť stavebník neprokázal, že má k pozemku, na kterém má být stavba postavena
jiné právo, opravňující jej na pozemku zřídit stavbu, tak Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.
Do vyvlastňovacího řízení směřuje také námitka stěžovatele, že rozhodnutí o vyvlastnění
nemohlo být řádným podkladem pro stavební řízení, neboť z něho nevyplývaly základní
podmínky, za jakých měla být stavba na stěžovatelových pozemcích postavena. Stěžovatel namítá,
že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o vyvlastnění ze dne 31. 10. 2000 odkazuje
ve svém výroku na dva geometrické plány, avšak ani je den z těchto geometrických plánů
nebyl k rozhodnutí o vyvlastnění přiložen jako jeho nedílná součást. Stěžovatel dále poukázal
na skutečnost, že se krajský soud touto námitkou nezabýval.
Nejvyšší správní se neztotožnil ani s touto námitkou stěžovatele. Jedná se totiž o námitku,
která nesměřuje proti napadenému rozhodnutí žalovaného, ale o námitku, jež směřuje
proti rozhodnutí, které bylo vydáno v řízení o vyvlastnění. Jak již bylo uvedeno výše, ani následné
zrušení rozhodnutí o vyvlastnění krajským soude m nemá vliv na skutečnost, že v době vydání
rozhodnutí stěžovatele ve stavebním řízení zde bylo pravomocné (byť formálně) rozhodnutí
o vyvlastnění a žalovaný nepochybil pokud z tohoto rozhodnutí vycházel. Stěžovatel krajskému
soudu vytýká, že se touto námitkou nezabýval. Nejvyšší správní soud má však za to,
že z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu vyplývá, že krajský soud tuto námitku
stěžovatele neshledal důvodnou, byť to výslovně neuvedl, když poukázal na skutečnost,
že vyvlastňovací rozhodnutí bylo v době rozhodování žalovaného v právní moci a že soud
je podle §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí správního orgánu vázán skutkovým
a právním stavem existujícím v době rozhodování.
Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že krajský soud s hledal bezpředmětnou námitku
stěžovatele, že na jeho pozemcích v trase plánované stavby vodovodního řadu byly vysazené
trvalé porosty, které vyvlastněny nebyly a stavebník tak neměl právo s nimi jakkoliv nakládat.
Také k této námitce je třeba uvést, že smě řuje nikoli proti napadenému rozhodnutí žalovaného
ale do vyvlastňovacího řízení a již z tohoto důvodu nemůže být důvodná. Nejvyšší správní soud
dodává, že se plně ztotožňuje se závěrem, ke kterému krajský soud ohledně této námitky dospěl,
že trvalé porosty jsou součástí nemovitosti a sdílí proto právní osud věci hlavní; ro zhodnutí
o omezení vlastnického práva se tak týká i těchto porostů. Tento závěr plyne rovněž z ustálené
civilněprávní judikatury, a to z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 1975,
sp. zn. 4 Cz 68/75, číslo judikátu R 56/1977, publikován ve sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek č. 9 - 10/1977, a z rozsudku téhož soudu ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, číslo
judikátu R4/1992 publikovaném ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek číslo sešitu 2 -
3/1992. Krajskému soudu je třeba přisvědčit také v tom, že pokud snad uvedené porosty nebyly
zohledněny při stanovování výše či způsobu poskytnuté náhrady, jedná se o otázku, která měla
být řešena v rámci vyvlastňovacího řízení a nikoli v řízení vodoprávním.
S porosty, jež se nacházely na pozemcích stěžovatele souvisí další námitka stěžovatele,
v níž namítá neřešitelný rozpor mezi rozhodnutím žalované ho (stavebním povolením),
které stavebníkovi uložilo povinnost vrátit pozemky do původního stavu a rozhodnutím
vyvlastňovacím, podle kterého je zakázáno v ochranném pásmu mimo jiné vysazovat trvalé
porosty. Nejvyšší správní soud uvádí, že se jedná opět o námitku směřující částečně
do vyvlastňovacího řízení, přičemž stěžovatelem namítaný rozpor mezi uvedenými rozhodnutími
se Nejvyššímu správnímu soudu jeví pouze zdánlivý. Povinnost uvést pozemky do původního
stavu stanovenou v rozhodnutí žalovaného totiž nelze vykládat formálně a absolutizovat ji.
Při vykládání obsahu této povinnosti je potřeba přihlédnout k faktické situaci, jaká nastala
na místě stavby. Je pochopitelné, že pokud na místě stavby stály v zrostlé stromy, bylo nutno
je v rámci stavby odstranit a po ukončení stavby již nebylo možné porost skládající se z trvalých
porostů (stromů) obnovit v původní podobě, neboť se jednalo o stavbu vodovodního řadu,
kterou by mohly kořenové systémy stromů poškodit. Povinnost uvést pozemky do původního
stavu je tak třeba vztáhnout např. na odstranění nerovností, které na pozemcích v důsledku
stavební činnosti vznikly, úklid pozemku od zbytků stavebních materiálů a jiných nečistot,
popřípadě odstranění jiných škod vzniklých na pozemcích ve spoluvlastnictví stěžovatele.
Nejvyšší správní soud považuje za pochopitelné, že žalovaný (vodoprávní úřad) použil
takto obecnou formulaci (uvést pozemek do původního stavu), neboť není možné
vyčerpávajícím způsobem specifikovat všechny eventuality, jakým způsobem může být pozemek,
do nějž je stavba ukládána v důsledky stavby zatížen a změněn, popřípadě poškozena
jaká konkrétní opatření bude třeba provést k odstranění takto vzniklého stavu.
Nejvyšší správní soud dodává, že vodovodní řady a kanalizační stoky, jsou chráněny
přímo ze zákona. Ustanovení §23 odst. 1 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích
pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích)
totiž v §23 odst. 1 stanoví, že k bezprostřední ochraně vodovodních řadů a kanalizačních stok
před poškozením se vymezují ochranná pásma vodovodních řadů a kanalizačních stok
(dále jen "ochranná pásma"). Podle odst. 2 téhož ustanovení, se ochrannými pásmy rozumí
prostor v bezprostřední blízkosti vodovodních řadů a kanalizačních stok určený k zajištění
jejich provozuschopnosti. Ustanovení §23 odst. 3 cit. zákona pak stanoví způsob,
jakým se ochranné pásmo vymezuje a v odstavci 5 je stanoveno, že v ochranném pásmu
vodovodního řadu nebo kanalizační stoky lze a) provádět zemní práce, stavby, umísťovat
konstrukce nebo jiná podobná zařízení či provádět činnosti, které omezují přístup
k vodovodnímu řadu nebo kanalizační stoce nebo které by mohly ohrozit jejich technický stav
nebo plynulé provozování, b) vysazovat trvalé porosty, c) provádět skládky
mimo jakéhokoliv odpadu, d) provádět terénní úpravy, jen s písemným souhlasem vlastn íka
vodovodu nebo kanalizace, popřípadě provozovatele, pokud tak vyplývá ze smlouvy uzavřené
podle §8 odst. 2 (tohoto zákona). Je tedy zřejmé, že záko nodárce klade patřičný důraz
na ochranu vodovodních řadů pro veřejnou potřebu, což je pochopitelné, neboť se jedná
o stavby mající veřejně prospěšný charakter , které slouží k uspokojování pitných a hygienických
potřeb mnoha lidí.
Nejvyšší správní soud nepovažuje za důvodnou ani námitku stěžovatele, v níž namítá,
že vydělené úseky, kterých se stavební povolení týkalo, nemohou být samostatně využívány
jako stavba. Z tohoto důvodu má stěžovatel za to, že u povolované stavby není zajištěna
komplexnost a plynulost výstavby a která není v souladu s územním rozhodnutím. Nejvyšší
správní soud konstatuje, že z rozhodnutí Okresního úřadu Brno – venkov, referátu životního
prostředí (správní orgán prvního stupně) ze dne 25. 4. 2001, č. j. ŽP 1620/2001-No, je zřejmé,
že stavba Vírského oblastního vodovodu – SO 3660, zásobovací řad Bosonohy, SO 3580 odpad
z vodojemu Bosonohy, SO 10102 zásobovací řad Kamenný Vrch, úseky 1, 2, 3 a 4,
kterou správní orgán prvního stupně povolil, je důležitou součástí většího celku, kterým je Vírský
oblastní vodovod. Uvedené čtyři úseky byly projednávány a povolovány samostatně
pouze z toho důvodu, že v případě těchto úseků bylo nutné přistoupit k řízení o omezení
vlastnických práv. Stěžovatel se tedy mýlí, pokud dospěl k názoru, že se v posuzované věci
nejednalo o stavbu, u níž není zajištěna komplexnost a plynulost výstavby. Naopak, povolovaná
stavba je součástí Vírského oblastního vodovodu, který je veřejně prospěšnou stavbou za několik
miliard korun, skládající se z desítek dílčích staveb, které v sobě zahrnují desítky kilometrů
vodovodních řadů, štoly, odběrný objekt na Vírské nádrži, úpravnu vody ve Švařci a stovky
dalších stavebních objektů. Je tedy pochopitelné, že některé dílčí stavby byly projednávány
odděleně. Propojení jednotlivých výše uvedených vodovodních řadů však bylo důležitou
podmínkou jejich zprovoznění, bylo tudíž důležité také pro funkčnost Vírského oblastního
vodovodu, jakožto celku a není tedy pravdou, že by vydělené úseky, kterých se stavební povolení
týkalo, nemohly být využívány.
Pod bodem VIII. kasační stížnosti zpochybnil stěžovatel závěr krajského soudu,
že námitky uvedené pod bodem VI. jeho žaloby postrádají skutková tvrzení,
která by byla uvedena do souvislosti se zde citovanými ustanoveními, jež měl správní orgán
porušit. Krajský soud uzavřel, že proto se jejich důvodností nezabýval. Stěžovatel vyslovil
přesvědčení, že příslušná skutková tvrzení v žalobě obsažena jsou; pokud snad tak tomu nebylo,
měl jej krajský soud k jejich doplnění vyzvat. Nutno zdůraznit, že krajský soud
se sice takto v odůvodnění napadeného rozsudku skutečně vyjádřil, nicméně nezbývá
než (shodně se stěžovatelem) konstatovat, že se fakticky jednalo o souhrn námitek,
které již stěžovatel uplatnil v jednotlivých předchozích žalobních bodech a s nimiž se krajský
soud – až na jedinou výjimku, o níž bude pojednáno dále – vypořádal. Vyjádření krajského soudu
k bodu VIII. nebylo tudíž namístě, avšak nemění nic na závěru shora uvedeném.
Jinak je tomu je se stěžovatelovou kasační námitkou, že krajský soud ponechal
zcela nevypořádánu jeho žalobní námitku, že z rozhodnutí správních orgánů obou stupňů
není zřejmé, na základě kterého a v souladu se kterým územním rozhodnutím byla stavba
povolena. Původní územní rozhodnutí z roku 1988 totiž bylo několikrát nahrazeno novým
územním rozhodnutím, naposledy rozhodnutím stavebního úřadu – Úřadu Městské části Brno –
Bosonohy ze dne 25. 3. 1999, č. j. SÚ -93/99/Char. Stěžovatel připomíná, že podle zákona není
možné původní rozhodnutí částečně měnit či doplňovat za současné platnosti nezměněných částí
původního rozhodnutí a vždy je třeba vydat rozhodnutí nové. Dovozuje z toho, že stavbu bylo
možné povolit pouze na základě územního rozhodnutí ze dne 25. 3. 1999 a s ním v souladu.
Toto se však podle stěžovatele nestalo a nemohlo stát, neboť územní rozhodnutí ze dne 25. 3.
1999 nebylo pro svou kusost a neúplnost způsobilé být jakýmkoliv podkladem a vodítkem pro
samotné stavební řízení.
Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že s touto jeho námitkou se krajský soud
v napadeném rozsudku nevypořádal a nechal ji zcela bez povšimnutí.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že původní územní rozhodnutí vydal
Odbory územního plánování a architektury Národního výboru města Brna dne 9. 8. 1988
pod č. j. ÚP-63/88/Z/Je. Jde o rozhodnutí č. 51 o umístění stavby II.B Brněnského oblastního
vodovodu (BOV) z nádrže Vír, vydané na návrh Vodohospodářského rozvoje a výstavby Praha,
závod Brno ze dne 30. 11. 1987. V rozhodnutí je uvedeno, že se jedná o rozsáhlou liniovou
stavbu, kterou budou dotčeny nemovitosti v okresech Brno – město, Brno – venkov, Žďár
nad Sázavou. Výše uvedený odbor územního plánování a architektury, pověřený provedením
územního řízení a vydáním územního rozhodnutí, posoudil návrh podle §37 a §38 zákona
č. 50/1976 Sb., a na základě tohoto posouzení vydal v souladu s §39 téhož zákona (stavební
zákon) a vyhlášky č. 85/1976 Sb. rozhodnutí o umístění stavby BOV z nádrže Vír
a pro další stupeň projektové dokumentace stanovil podmínky v rozhodnutí uvedené
pod body 1 až 44. V části nazvané „Rozhodnutí o námitkách“ je uvedeno, že připomínky
dotčených orgánů státní správy a organizací byly z větší části začleněny do podmínek
tohoto územního rozhodnutí a námitky stavbou dotčených občanů (mimo obyvatel ulice
Křivánky), kteří nesouhlasí s dotčením svých nemovitostí, byly zamítnuty. Dále je zde uvedeno,
že toto územní rozhodnutí platí 3 roky ode dne, kdy nabude právní moci, nepozbude
však platnosti, bude-li v této lhůtě podána žádost o stavební povolení. Ve spise je dále založeno
rozhodnutí Úřadu města Brna – odboru územního a stavebního řízení ze dne 13. 4. 1992,
č. j. OÚSŘ461/92/Z/Mar, jímž byla z podnětu investora stavby v souladu s §41 odst. 1
tehdy platného stavebního zákona provedena změna původního územního rozhodnutí o umístění
stavby tak, že původně stanovené podmínky byly doplněny body 48 až 56,
jimiž mj. (např. pod bodem č. 48) došlo k posunutí stavby mimo původně plánovanou trasu
a pod bodem 56 se uvádí, že podmínky původního územního rozhodnutí č. 9, 31 a 32 se ruší
a ostatní podmínky (1-47) zůstávají zachovány. Konečně pak je ve spise založeno rozhodnutí
vydané formou veřejné vyhlášky Úřadu městské části Brno – Bosonohy, stavebního odboru
ze dne 25. 3. 1999, č. j. SÚ -93-99/Char, jímž byla provedena změna územního rozhodnutí č. 51
ze dne 9. 8. 1988 o umístění stavby BOV z nádrže Vír. Tímto rozhodnutím - k dalšímu podnětu
investora stavby - došlo ke změně trasy vodovodu v k. ú. Bosonohy, provedené od ulice
Křivánky k ulici Pražské, přičemž v rozhodnutí je popsána a situačním výkresem doložena změna
trasy a důvod této změny spolu s uvedením nutnosti dodržení dalších podmínek (body 58 až 68).
Jakkoliv z obsahu žaloby stěžovatele není zřejmé, v čem spatřuje nesoulad stavebního
povolení a následného rozhodnutí žalovaného s rozhodnutím o umístění stavby,
popř. jeho změn, jež by mohlo způsobit závěr o nezákonnosti rozhodnutí vydaných
v řízení o povolení stavby, přičemž ve stavebním rozhodnutí je odkaz na původní územní
rozhodnutí z roku 1988 a obě jeho změny z let 1992 a 1999, nezbývá než opakovat, že uvedenou
námitkou stěžovatele se krajský soud ve svém rozhodnutí vů bec nezabýval a zcela ji pominul.
Stěžovateli tak v odůvodnění napadeného rozsudku nebylo krajským soudem vysvětleno,
proč se touto jeho žalobní námitkou nezabýval a byla mu tak vzata možnost,
aby se proti právnímu hodnocení této námitky mohl bránit v kasační stížnosti. Takový postup
je v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS, www.nssoud.cz),
podle které „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky považuje za liché, mylné
nebo vyvrácené, je nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Soud, který se vypořádá s takovou argumentací, jí nemůže jen pro nesprávnost
odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá.“ Postup krajského soudu
v projednávané věci je však především též v rozporu s judikaturou Ústavního soudu,
který např. v nálezu ze dne 17. 12. 2008, I. ÚS 1534/08 zrušil rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 9 As 64/2007 – 101, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
20. 3. 2007, č. j. 1 Ca 5/2006 – 64, právě a jen proto, že stěžovateli v odůvodnění napadeného
rozhodnutí Městského soudu v Praze nebylo vysvětleno, proč se nezabýval jednou
z jeho žalobních námitek. Podle názoru Ústavního soudu bylo tak stěžovateli odňato právo,
aby se proti právnímu hodnocení této námitky mohl bránit cestou kasační stížnosti;
přitom takový postup městského soudu nemohl být zhojen tím, že Nejvyšší správní soud
v odůvodnění svého rozhodnutí o kasační stížnosti dodatečně předestřel svůj právní názor,
z jakého důvodu nebylo soudem I. stupně ke stěžovatelově námitce přihlíženo. Rozsudkem
Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, který neshledal rozsudek městského
soudu po právní stránce závadným, tak bylo zabráněno stěžovateli, aby jeho věc byla projednána
stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu. V této souvislosti Ústavní soud
poukázal na Nález téhož soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. IV. ÚS 114/96, publikovaný ve Sbírce
ÚS, svazek č. 9, podle něhož právo plynoucí z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
totiž právo na řádný a spravedlivý proces, zahrnuje v sobě nejen právo na spravedlivý způsob
vedené procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným
způsobem.
V návaznosti na uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že z důvodu uplatněného
stěžovatelem pod bodem V žaloby s nímž se Krajský soud v Brně nevypořádal, mu nezbylo
než zrušit rozsudek uvedeného soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení, neboť stěžovateli
se podařilo dovolat úspěšně důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
tedy nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů ohledně této části
žaloby (§110 odst. 1 s. ř. s.).
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názore m vysloveným Nejvyšším správním
soudem v tomto zrušovacím rozhodnutí, což znamená, že znovu posoudí zákonnost napadeného
rozhodnutí žalovaného (popř. rozhodnutí správního orgánu I. stupně) jen z hlediska uplatněné
žalobní námitky.
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o této kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. června 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu