ECLI:CZ:US:2013:1.US.3269.12.1
sp. zn. I. ÚS 3269/12
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Jaroslava Fenyka a Vojena Güttlera - ze dne 25. července 2013 sp. zn. I. ÚS 3269/12 ve věci ústavní stížnosti TEAMONT, s. r. o., IČ: 26853337, se sídlem Pobřežní 95/74, Praha 8, zastoupené Mgr. Reném Gemmelem, advokátem se sídlem K. Sliwky 126, Karviná-Fryštát, proti výroku usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2012 č. j. 5 To 9/2012-1879, kterým bylo zamítnuto stěžovatelčino odvolání jako podané osobou neoprávněnou, za účasti stěžovatelky a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a T. H., V. Z., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Mickou, advokátem se sídlem Zahradnická 331/28, Karviná, a M. P. jako vedlejších účastníků řízení.
I. Výrokem usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2012 č. j. 5 To 9/2012-1879, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky jako podané osobou neoprávněnou, bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Výrok usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2012 č. j. 5 To 9/2012-1879, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky jako podané osobou neoprávněnou, se proto zrušuje.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud z předložených dokladů zjistil následující skutečnosti.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2011 č. j. 45 T 10/2010-1738 byli obžalovaní M. P., V. Z. a T. H. uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1 a 5 trestního zákoníku (dále jen "TrZ") a byli za to odsouzeni: obžalovaný M. P. podle §209 odst. 5 TrZ k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) TrZ zařazen do věznice s ostrahou; obžalovaný V. Z. za tento zločin a sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) TrZ dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) TrZ, spáchaný formou spolupachatelství podle §23 TrZ, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. 9 T 260/2008 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2011 sp. zn. 3 To 260/2011 podle §209 odst. 5 TrZ, za použití §43 odst. 2 TrZ, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) TrZ zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z citovaných rozsudků Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu; obžalovaný T. H. za tento zločin a sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) TrZ dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) TrZ, formou spolupachatelství podle §23 TrZ, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. 9 T 260/2008 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2011 sp. zn. 3 To 260/2011 podle §209 odst. 5 TrZ, za použití §43 odst. 2 TrZ, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) TrZ zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z citovaného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ve spojení s citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Podle §101 odst. 2 písm. a) TrZ bylo uloženo zabrání jiné majetkové hodnoty, a to finanční částky ve výši 1 600 000 Kč, která je zajištěna na účtu č. XXX majitelky R. Š. vedeném u Komerční banky, a. s.
4. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost TEAMONT, s. r. o., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Podle skutkových zjištění krajského soudu se všichni tři obžalovaní dopustili zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) TrZ tím, že po vzájemné dohodě a za vzájemné součinnosti a z popudu obžalovaného V. Z., se záměrem získat ke škodě VT-PH Obchodní, s. r. o., majetkový prospěch spočívající v neoprávněném převedení finančních prostředků z účtu VT-PH Obchodní, s. r. o., jednali tak, jak je uvedeno ve výroku o vině citovaného rozsudku nalézacího soudu, čímž VT-PH Obchodní, s. r. o., způsobili škodu v celkové výši 22 451 000 Kč.
6. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) a odst. 2 tr. ř. se z podnětu odvolání obžalovaných M. P., V. Z. a T. H. napadený rozsudek částečně zrušuje ve výroku o zabrání jiné majetkové hodnoty. Podle §256 tr. ř. odvolání státního zástupce jako nedůvodné zamítl. V napadeném výroku podle §253 odst. 1 tr. ř. odvolání poškozené společnosti TEAMONT, s. r. o., zamítl jako podané osobou neoprávněnou.
7. V odůvodnění k napadenému výroku vrchní soud toliko uvedl: "Odvolání poškozeného - společnosti TEAMONT, s. r. o., bylo podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto jako podané osobou neoprávněnou, neboť dle závěru odvolacího soudu, i když jde o právního nástupce původně poškozené společnosti VT-PH Obchodní, s. r. o., jí však nepřísluší v trestním řízení uplatňovat nárok na náhradu škody, neboť není subjektem, kterému byla přímo způsobena škoda trestnou činností obžalovaných (§43 odst. 1 tr. ř.)."
II.
8. Stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti navrhla zrušit v záhlaví citované rozhodnutí vrchního soudu pro porušení svých základních práv, zejména práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
9. V konkrétnostech stěžovatelka namítla zejména následující. Původně se k trestnímu řízení jako poškozená připojila s nárokem na náhradu škody společnost VT-PH Obchodní, s. r. o. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 9. 2011 společnost VT-PH Obchodní, s. r. o., postoupila pohledávku z titulu způsobené škody ve výši 22 451 000 Kč za obžalovanými M. P., V. Z. a T. H. na stěžovatelku. Přípisem ze dne 4. 10. 2011 stěžovatelka sdělila Krajskému soudu v Ostravě, že došlo k postoupení této pohledávky, předložila smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 16. 9. 2011 a požádala, ať je dále na straně poškozeného jednáno namísto společnosti VT-PH Obchodní, s. r. o., s ní. Krajský soud v Ostravě tento postup akceptoval a dále již jako s poškozenou jednal se stěžovatelkou, kterou také obesílal k hlavním líčením konaným ve dnech 19. 10. 2011 a 21. 10. 2011, jichž se zmocněnec stěžovatelky řádně účastnil a využíval svých procesních práv. Rovněž rozsudek soudu prvního stupně byl zaslán zmocněnci stěžovatelky, a dokonce i odvolací soud vyrozuměl zmocněnce stěžovatelky o konaných veřejných zasedáních ve dnech 28. 3. 2012 a 9. 5. 2012, kterých se zmocněnec stěžovatelky opět řádně účastnil a vykonával svá procesní práva. Bylo proto pro stěžovatelku velmi překvapivé a nepředvídatelné, jestliže pak odvolací soud usnesením ze dne 9. 5. 2012 rozhodl tak, že odvolání stěžovatelky je podáno neoprávněnou osobou.
10. Navíc, odvolací soud svůj závěr odůvodnil velmi stručně tak, že stěžovatelka je sice právním nástupcem původně poškozené společnosti VT-PH Obchodní, s. r. o., avšak není subjektem, kterému by byla přímo způsobena škoda trestnou činností obžalovaných, a nepřísluší jí tedy v trestním řízení uplatňovat nárok na náhradu škody. Nárok na náhradu škody způsobené trestnou činností obžalovaných je však podle stěžovatelky běžnou pohledávkou, kterou lze stejně jako kteroukoliv jinou pohledávku postupovat na další subjekty. Pokud stěžovatelka pohledávku z titulu náhrady škody řádně nabyla, pak by bylo absurdní, aby jako nositelka nároku nemohla vstoupit namísto původního věřitele do trestního řízení a aby se nemohla domáhat v adhezním řízení přiznání nároku na náhradu škody vůči odsouzeným osobám.
11. Ústavní soud dovozuje, že podle obsahu ústavní stížnosti stěžovatelka ve skutečnosti napadá pouze výrok dotýkající se jejích práv, tedy výrok usnesení vrchního soudu, kterým bylo zamítnuto její odvolání jako podané osobou neoprávněnou, byť v petitu uvedla celé usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2012 č. j. 5 To 9/2012-1879.
12. K ústavní stížnosti se vyjádřil Vrchní soud v Olomouci. Uvedl, že stěžovatelce trestnou činností odsouzených žádná škoda nevznikla; proto nelze tento subjekt považovat za poškozeného ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 tr. ř., kterému trestní řád v rámci adhezního řízení poskytuje oprávnění k uplatnění jeho nároků. Na základě smluvního ujednání mezi společnostmi VT-PH Obchodní, s. r. o., a TEAMONT, s. r. o., došlo k postoupení pohledávky (singulární sukcese), což ovšem neznamená, že posledně jmenovaná společnost může v adhezním řízení v rámci probíhajícího trestního řízení uplatňovat nárok na náhradu škody (příslušející toliko společnosti VT-PH Obchodní, s. r. o.); tento postup totiž neumožňuje ustanovení §45 odst. 3 tr. ř., které sice upravuje přechod práva z uplatněného nároku na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení z poškozeného na jeho právního nástupce, ale jen v případě univerzální sukcese (tj. zejména při přechodu veškerých práv při zániku subjektu - poškozeného, což však není případ posuzovaný). Podala-li společnost TEAMONT, s. r. o., opravný prostředek [§246 odst. 1 písm. d) tr. ř.] proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 9/2012 ze dne 9. 5. 2012, pak se nejedná o poškozeného ve smyslu §43 odst. 1 tr. ř., neboť postoupením pohledávky nepřešlo na tuto společnost ve smyslu §45 odst. 3 tr. ř. oprávnění poškozené společnosti.
13. K ústavní stížnosti se sice vyjádřil T. H., leč nezastoupený advokátem. Shodné platí i o M. P. (který ve vyjádření jen uvedl, že s rozhodnutím vrchního soudu plně souhlasí). Zastoupený V. Z. ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost je nedůvodná, a navrhl její odmítnutí.
III.
14. Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatelky co do překvapivosti právního názoru a výroku napadeného usnesení, podle kterého stěžovatelka nebyla aktivně legitimovaným subjektem k uplatňování práva na náhradu škody v trestním řízení jako poškozená, a proto nebyla ani aktivně legitimována k podání odvolání.
15. Ústavní soud uvádí, že tento názor odvolacího soudu - a tím i napadený výrok na tomto názoru založený - musela stěžovatelka (nikoliv toliko subjektivně) považovat za překvapivý. To mj. proto, že soud prvního stupně byl - co do aktivní legitimace stěžovatelky - zjevně názoru opačného.
16. Krajský soud se stěžovatelkou jako s poškozenou evidentně jednal. Původně se k trestnímu řízení jako poškozená připojila s nárokem na náhradu škody společnost VT-PH Obchodní, s. r. o. Přípisem ze dne 4. 10. 2011 stěžovatelka sdělila Krajskému soudu v Ostravě, že došlo k postoupení této pohledávky, předložila smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 16. 9. 2011 a požádala, ať je dále na straně poškozeného jednáno namísto společnosti VT-PH Obchodní, s. r. o., s ní (č. l. 1703). Ve spise je pak založen pokyn krajského soudu, aby s ohledem na postoupení pohledávky poškozeného bylo zasláno uvědomění o konání hlavního líčení dne 19. 10. 2011 zmocněnci stěžovatelky (č. l. 1707). Na toto hlavní líčení se zmocněnec stěžovatelky dostavil a využil právo závěrečné řeči, tudíž se stěžovatelkou bylo jako s poškozenou ve smyslu trestního řádu jednáno (č. l. 1711 a násl.).
17. Tudíž krajský soud (například) nerozhodl usnesením, že stěžovatelku jako poškozenou ve smyslu trestního řádu k hlavnímu líčení nepřipouští (srov. §206 odst. 3 tr. ř.).
18. Ani odůvodnění výroku o náhradě škody krajského soudu pochybnosti stěžovatelky o tom, že by snad nebyla poškozenou ve smyslu trestního řádu, založit nemohlo [srov. str. 38-39 rozsudku krajského soudu: "V průběhu trestního řízení se řádně a včas připojila s nárokem na náhradu škody poškozená spol. VT-PH Obchodní, s. r. o. V závěru řízení před soudem byla soudu předložena smlouva o postoupení pohledávek, z níž vyplývá, že tato poškozená společnost postoupila svou pohledávku firmě TEAMONT, s. r. o., přičemž se jedná právě o pohledávku, která je předmětem adhezního řízení. Z jednotlivě provedených důkazů je zřejmé, že částka, která je uplatňována v rámci adhezního řízení, je částkou, u níž je důvodné podezření (s ohledem na další probíhající trestní řízení vedené u VSZ Olomouc, pob. Ostrava), že byla získána jinou trestnou činností. Navíc nelze přehlédnout, že podstatná část těchto finančních prostředků je dosud zajištěna na účtech jednotlivých fyzických a právnických osob, kam byly převedeny obžalovanými. S ohledem na všechny tyto skutečnosti proto soud dospěl k závěru, že v rámci adhezního řízení v současné době nelze rozhodnout o přiznání konkrétní výše náhrady škody, a proto byla poškozená spol. TEAMONT, s. r. o., se sídlem Praha 8 - Karlín se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních."].
19. Ani sám Vrchní soud v Olomouci v odvolacím řízení (srov. např. protokol o veřejném zasedání na č. l. 1851 či 1873 a násl.) nijak nenaznačil opačný (vlastní) právní názor (podle kterého stěžovatelce nepřísluší postavení poškozené ve smyslu trestního řádu), aby mu stěžovatelka mohla věcně oponovat (třeba i s odkazem na opačný názor krajského soudu a judikatury obecných soudů a komentářové literatury).
20. S tímto odlišným názorem odvolacího soudu tak byla poprvé seznámena (konfrontována) až při vyhlášení napadeného usnesení (srov. č. l. 1876).
21. Kasačním důvodem v nyní napadené věci je proto překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, který napadený výrok založil na zcela novém právním názoru, odlišném od názoru soudu prvního stupně, aniž by byl stěžovatelku s tímto názorem seznámil, a umožnil jí tak k tomuto názoru reálně uplatňovat námitky.
22. Jak uvedl Ústavní soud například v nálezu ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. I. ÚS 3844/12 (N 92/69 SbNU 435): "20. Samostatným kasačním důvodem je i překvapivost rozhodnutí městského soudu, který napadený rozsudek založil na zcela novém názoru (o užívání předmětu zadržení stěžovatelkou), odlišného od rozsudku soudu prvního stupně ..."
23. V nálezu ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 1312/11 (N 40/68 SbNU 413) Ústavní soud prohlásil: "Ústavní soud z poměrně rozsáhlé judikatury vztahující se k překvapivým rozhodnutím připomíná alespoň jedno z posledních rozhodnutí [usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. II. ÚS 4809/12 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)], ve kterém zdůraznil, že ,Postup soudu při poskytování soudní ochrany a také jeho následné rozhodnutí ve věci jako výsledek soudního řízení nesmí být pro účastníky překvapivé, pokud mají legitimní důvod očekávat určitý postup ... Předvídatelnost soudního rozhodování lze chápat v několika smyslech. Za prvé soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu, kdy účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni rozhodnutím soudu ...'. Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že napadené rozhodnutí je ve výše uvedených souvislostech navíc zasaženo deficitem předvídatelnosti rozhodování."
IV.
24. Dalším, relativně samostatným, kasačním důvodem je okolnost, že vrchní soud svůj právní názor racionálně akceptovatelně neodůvodnil.
25. V napadeném usnesení toliko lakonicky uvedl, že stěžovatelka nebyla subjektem, kterému "byla přímo způsobena škoda trestnou činností obžalovaných (§43 odst. 1 tr. ř.)". Vyložil tedy trestní řád tak, že poškozeným může být pouze subjekt, kterému byla škoda způsobena přímo (a contrario např. u právního nástupce poškozeného kupř. u univerzální sukcese). Tento svůj názor však nepodložil žádnou věcnou argumentací, pouze odkázal na §43 odst. 1 tr. ř., aniž by toto ustanovení vyložil za pomoci obecně uznávaných metod výkladu práva (včetně metody výkladu teleologického).
26. Především však samotný vrchní soud tento svůj názor posléze (ve vyjádření k ústavní stížnosti) do značné míry opouští. Totiž netvrdí již, že poškozeným může být jen ten, komu může být způsobena škoda přímo. Naopak nově již připouští, že i právní nástupce může být poškozeným ve smyslu trestního řádu, avšak podle názoru vrchního soudu jen v případě univerzální sukcese. Rovněž vrchní soud nově (ve vyjádření k ústavní stížnosti) již odkazuje na §45 odst. 3 tr. ř.; zde ovšem platí podobné, co bylo uvedeno v předchozím bodě. Tedy, že vrchní soud nepodkládá svůj toliko interpretační závěr - podle kterého se §45 odst. 3 tr. ř. vztahuje jen na univerzální sukcesi - věcnou argumentací. Ani ve vyjádření k ústavní stížnosti tedy nelze shledávat existenci racionálně akceptovatelného názoru vrchního soudu. Mimo to, resp. hlavně, nedostatky v odůvodnění napadených rozhodnutí nelze nahrazovat až vyjádřením k ústavní stížnosti.
27. V následujícím novém rozhodnutí o odvolání stěžovatelky tedy bude vrchní soud povinen podložit svůj případný (znovu)názor o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky k podání odvolání racionálně logicky obhajitelnou argumentací.
28. To platí i s přihlédnutím k názorům vysloveným v rozhodovací praxi, protože ta vytváří právní jistotu adresátů působení veřejné moci (včetně moci soudní). Tudíž bude povinností vrchního soudu zjistit, zda se - bez dostatečně vážných důvodů - svým názorem nedostává do kolize s ustáleným názorem obecných soudů, zejména pak s praxí Nejvyššího soudu jako orgánu, kterému přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů. Vrchní soud si musí být vědom toho, že ke změně rozhodovací praxe je třeba přistupovat opatrně, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování.
29. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2007 sp. zn. 5 Tdo 609/2007, který se touto otázkou rozsáhle zabýval a dospěl k opačnému závěru než vrchní soud. Dovolací soud tehdy uvedl následující:
"Porušení těchto zákonných norem, které stanoví nárok i výši plnění v případech neoprávněného odběru elektřiny, však obviněný ve svém dovolání nenamítl. Obviněný je přesvědčen o tom, že soudy nerespektovaly ustanovení §45 odst. 3 tr. ř., a tvrdil, že společnost Č. D., a. s., nebyla v adhezním řízení aktivně legitimována jako právní nástupce původního poškozeného, společnosti Z. e., a. s.
Podle ustanovení §43 odst. 1 je poškozeným, který má v trestním řízení nárok na náhradu škody mimo jiné ten, komu byla trestným činem způsobena majetková škoda. Takovému účastníkovi řízení vznikají i zde uvedená procesní práva včetně možnosti navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obviněnému povinnost nahradit tuto škodu (§43 odst. 3 tr. ř.). Podle §45 odst. 3 tr. ř., jde-li o uplatnění nároku na náhradu škody podle předchozího ustanovení, přecházejí práva, která trestní řád přiznává poškozenému, i na jeho právního nástupce. Názor obviněného, že právním nástupcem poškozeného nemůže být ten, komu byla pohledávka vůči pachateli trestného činu smluvně postoupena, není správný.
Z formulace ustanovení trestního řádu o přechodu práv poškozeného nelze dovodit, že by jakýmkoli způsobem omezovalo okruh osob, které se staly podle zvláštních právních předpisů právními nástupci poškozeného v trestním řízení. Komentář k trestnímu řádu (Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, 321 s.) uvádí příklady, které mohou v soudní praxi nastat. Jedná-li se o úmrtí fyzické osoby, budou jejím právním nástupcem dědici, v případě zániku právnické osoby nebo převodu či přechodu práv právnické osoby pak právním nástupcem může být i jiná právnická osoba. Dosavadní výklad ustanovení §45 odst. 3 tr. ř. připouští rovněž změnu osoby poškozeného v průběhu trestního řízení, v takové situaci právní nástupce pokračuje ve výkonu práv, resp. vstupuje přímo do práv poškozeného. Uplatnil-li poškozený již svůj nárok podle §43 odst. 3 tr. ř., nemusí tak znovu činit právní nástupce, jen je třeba, aby dal výslovně najevo, že hodlá ve výkonu práv poškozeného pokračovat (viz citovanou pasáž komentáře). O takový případ se jedná i v posuzované trestní věci.
Jak vyplynulo z listinných důkazů, které jsou obsaženy v trestním spise, dne 27. 10. 2005 byl pořízen ,zápis o předání a převzetí nepeněžitého vkladu' podle §60 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, mezi společnostmi Z. e., a. s., (předávající) a Č. D., a. s., (společnost), a to na základě smlouvy o vkladu části podniku ze dne 22. 8. 2005 uzavřené mezi těmito účastníky. Podle článku II 1. část podniku, která je předmětem nepeněžitého vkladu, je i část podniku předávajícího tvořená organizační složkou ,Distribuce', která mimo jiné poskytovala distribuční služby, řídila smluvní vztahy se zákazníky, připojení k síti a řešila neshody. Na základě těchto právních úkonů mezi oběma jmenovanými společnostmi došlo mimo jiné i k postoupení pohledávek, jež měl předávající vůči obviněnému M. N. Pro vklad spočívající v převodu pohledávky se podle §59 odst. 6 obch. zák. použijí přiměřeně ustanovení o postoupení pohledávky uvedená v §524 až 530 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ... Podle uvedených ustanovení při postoupení pohledávky nastupuje do právního vztahu mezi věřitelem (postupitel - Z. e., a. s.) nový věřitel namísto původního (postupník - Č. D., a. s.), aniž by jinak tento poměr doznal změny, pohledávka přechází ve stavu, v jakém existuje v době postoupení včetně příslušenství. Jde o dvoustranný právní úkon bez účasti dlužníka, k němuž není třeba jeho souhlasu ani vyrozumění předem.
Ustanovení §45 odst. 3 tr. ř. upravuje nástupnictví poškozeného v trestním řízení (podrobněji výše) a dopadá i na případy zániku právnické osoby, jejímž právním nástupcem je jiná právnická osoba, která převzala nárok původního poškozeného vůči pachateli trestného činu, např. i formou postoupení pohledávky. V předmětné trestní věci tedy evidentně došlo k převodu práv právnické osoby, která byla původně v procesním postavení poškozeného, kterému vznikl nárok na náhradu škody vůči obviněnému. Do těchto práv pak vstoupila jiná právnická osoba, které tak vznikl nárok na plnění z titulu náhrady škody v daném trestním řízení.
Z těchto důvodů není námitka obviněného (byť výslovně nesměřovala proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení jiné skutečnosti) důvodná. Nejvyšší soud jen dodává, že byla obviněným uplatněna již v odvolacím řízení, přičemž Krajský soud v Plzni se s ní správným způsobem vypořádal.".
30. Na tomto místě Ústavní soud opakuje, že je to právě Nejvyšší soud, kterému ex lege přísluší sjednocování judikatury obecných soudů. Rovněž je namístě uvést, že uvedený judikát Nejvyššího soudu byl i v této otázce podroben ústavněprávnímu přezkumu před Ústavním soudem a citovaný názor byl usnesením ze dne 5. 3. 2008 sp. zn. I. ÚS 2512/07 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) aprobován: "Námitka stěžovatele týkající se nedostatku aktivní legitimace poškozeného byla velmi podrobně vyvrácena jak v rozhodnutí odvolacího soudu, tak i v rozhodnutí soudu dovolacího a jejich závěry jsou rovněž ústavně plně konformní." Ústavní soud podotýká, že ve vyjádření k dovolání ve výše citované věci sp. zn. 5 Tdo 609/2007 podpořil názor dovolacího soudu i nejvyšší státní zástupce; týž názor zastává i komentářová literatura (srov. její citaci v uvedeném judikátu Nejvyššího soudu) i tehdejší Krajský soud v Plzni, stejně jako v nynější věci Krajský soud v Ostravě. Tudíž, nynější názor vrchního soudu se jeví být osamocen, excesivní. I tyto v minulosti vyslovené názory obecných soudů i komentářové literatury musely ve stěžovatelce vzbudit legitimní očekávání, že nebude rozhodováno (bez vážných důvodů) v jejím případě opačně.
V.
31. Vycházeje z takto vyložených důvodů, dospěl Ústavní soud k závěru, že Vrchní soud v Olomouci porušil svým rozhodnutím základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
32. Proto Ústavní soud výrok usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2012 č. j. 5 To 9/2012-1879, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky jako podané osobou neoprávněnou, zrušil [§82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
33. Při splnění podmínek uvedených v §44 citovaného zákona tak učinil s upuštěním od ústního jednání.