ECLI:CZ:US:2004:1.US.331.04
sp. zn. I. ÚS 331/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. O. M., zastoupeného JUDr. R. J., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 6 To 29/2004, a proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 22. 3. 2004, č.j. 2 Vzv 2/2003- 1893, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 6 To 29/2004, a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 22. 3. 2004, č.j. 2 Vzv 2/2003-1893. Naposled citovaným usnesením bylo rozhodnuto, že se zamítá žádost stěžovatele ze dne 1. 3. 2004, trestně stíhaného pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1 odst. 4 tr. řádu, o zrušení zajištění peněžních prostředků na účtu u banky, o kterých bylo rozhodnuto usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze dle ustanovení §79a odst. 1 tr. řádu ze dne 13. 3. 2003, sp.zn. 2 VZv 2/2003-267, ze dne 25. 3. 2003, čj. 2 VZv 2/2003-414, a ze dne 25. 3. 2003, čj. 2 VZv 2/2003-406, a dle §79b trestního řádu ze dne 25. 3. 2003 čj. 2 VZv 2/2003-410. Dále byl stejným usnesením zamítnut stěžovatelův návrh na vyloučení věcí, které byly zajištěny jako jeho majetek usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 28. 2. 2003, sp. zn. 2 Vzv 2/2003-235, dle §347 odst. 1 trestního řádu. Vrchní soud v Praze poté ústavní stížností napadeným usnesením stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle argumentuje ve prospěch svého názoru, že ve věci již pominuly podmínky pro zajištění jeho majetku. Uvedl přitom mj., že od zahájení trestního stíhání proti němu uběhl více než jeden rok. V průběhu trestního řízení bylo prý vyslechnuto mnoho svědků a byla provedena řada dalších vyšetřovacích úkonů. Z žádného z dosud provedených důkazů však - podle jeho názoru - nevyplývá, že by se dopustil skutků, které jsou mu kladeny za vinu a že by se na úkor K., a.s., jakýmkoliv způsobem obohatil. Dosud provedené důkazy směřují podle stěžovatele "jednoznačně k závěru, že trestní řízení proti němu bude zastaveno". Dále namítá, že státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ve svém usnesení mylně tvrdí, že ho svědek Mgr. R. R. jmenoval mezi osobami, které zakládaly s obviněným S. banku pod názvem P. n. b. Stěžovatel rovněž prohlašuje, že pokud se státní zástupce dovolává výpovědi svědků vyslýchaných v trestní věci vedené proti Ing. P. S. a spol. u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 3 T 14/ 2001, nelze nevidět, že uvedení svědci byli vyslýcháni v souvislosti s jinou trestnou věcí, jeho obhájce nebyl při jejich výslechu přítomen, neměl možnost sám klást otázky a procesní postavení svědků bylo v této věci zcela odlišné "od případného procesního postavení" v trestní věci stěžovatele. Státní zástupce prý v odůvodnění svého usnesení pominul argumenty a důkazy, kterými stěžovatel dokládal legální nabytí zajištěného majetku. Vrchní soud v Praze se pak - podle názoru stěžovatele - po skutkové stránce vůbec nevypořádal s jeho námitkami ohledně rozporů v hodnocení obsahu svědeckých výpovědí, neboť podle provedených důkazů je zřejmé, že se na založení První investiční banky nepodílel. Stěžovatel konečně kritizoval odkazy na výpovědi svědků vyslýchaných v trestní věci vedené proti Ing. P. S. a spol. u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 3 T 14/ 2001.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V odůvodnění stížností napadeného usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 22. 3. 2004, č.j. 2 Vzv 2/2003-1893, je k podstatě zkoumaného případu zejména uvedeno - oproti tvrzení obviněného stěžovatele -, že dosavadní výsledky vyšetřování ukazují na to, že se z výnosů trestné činnosti - objemu vylákaných úvěrů od K., a.s., obohatili nejen hlavní organizátor trestné činnosti, ale i ostatní bývalí manažeři, tj. obviněný stěžovatel, obviněný Ing. M. N. a obviněný JUDr. Ing. V. G. Tento závěr je podle státního zastupitelství "podložen nejen listinnými důkazy o založení, jakož i všech dalších právních a jiných kroků ke skutečnému zahájení činnosti plánované nové banky, původně pod názvem První národní banka (dále jen PNB), posléze subjektu pod názvem 1. N., a.s.". Obvinění Ing. N., JUDr. Ing. G. a stěžovatel riskovali nejen svá pracovní místa u poškozené K., a.s., ale i trestní postih, se kterým museli počítat; záměr založit za peníze K., a.s., jiný peněžní ústav byl uvedenými manažery dokonale utajován nejen před vedením K., a.s., ale i před spolupracovníky v pobočce banky s výjimkou těch, kteří měli podle plánu do tohoto procesu rovněž vstoupit. Těžko si lze - podle názoru státního zastupitelství - představit, že by se manažeři do tak riskantního podniku pustili, aniž by měli reálnou možnost své počínání zpeněžit výhodnou investicí, obsazením vrcholných manažerských funkcí a držbou akcií v nově zakládaném peněžním ústavu - P.. Vrchní státní zastupitelství v Praze dále uvedlo, že majetek zajištěný obviněným v žádném ohledu nedosahoval výše způsobené hmotněprávní škody ve výši 814 milionů Kč a hrozilo, že v průběhu trestního řízení by se bez jeho zajištění mohli obvinění reálně tohoto majetku zbavit (převést jej na své blízké či třetím spřízněným subjektům). Tomu bylo nutno zabránit, neboť i tento pouhý fragment, byť jen částečně saturující způsobenou škodu, může vést k naplnění účelu trestního řízení. Omezení vlastnického práva stěžovatele umožňuje podle státního zastupitelství dosáhnout v daném případě sledovaného cíle, jimž je legitimní obecný zájem na vytvoření předběžných podmínek pro výkon trestu. Majetek lze zajistit, je-li obviněný stíhán pro trestný čin, za který - vzhledem k povaze a závažnosti činu a poměrům obviněného - je třeba očekávat uložení trestu propadnutí majetku a je obava, že výkon tohoto trestu bude zmařen nebo ztížen. Jak vyplývá ze shora popsaných skutečností, je obviněný stěžovatel stíhán pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, spáchaný ze zištné pohnutky a je dána i obava ze zmaření výkonu trestu propadnutí majetku a převádění majetku obviněného na třetí osoby, zejména na rodinné příslušníky. K údajné legálnosti nabytého majetku - což namítl obviněný - pak státní zastupitelství uvedlo, že "trest propadnutí majetku nepostihuje ty majetkové hodnoty, které byly získány trestnou činností" a pohrůžka tímto trestem má působit k dosažení účelu trestního zákona tam, kde jiné tresty neskýtají dostatečnou záruku preventivního a represivního působení na potenciální i skutečné pachatele.
Uvedené usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze, jehož část byla shora reprodukována, je podle názoru Ústavního soudu řádně a podrobně propracováno a jeho odůvodnění je dostatečně přesvědčivé (odhlédne-li se od drobných stylistických a formulačních nepřesností). Vrchní soud v Praze, který stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze zamítl, ve svém usnesení ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 6 To 29/2004, konstatoval, že se zcela ztotožňuje s výroky napadeného usnesení i se zásadními argumenty jeho odůvodnění. K námitce stěžovatele ohledně výpovědi svědků vyslýchaných v trestní věci vedené proti Ing. P. S. a spol. u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 3 T 14/ 2001 vrchní soud zejména uvedl, že nesdílí názor stěžovatele, že by nebylo možno přihlédnout k obsahu svědeckých výpovědí, učiněných v uvedené trestní věci při rozhodování o důvodnosti dalšího omezení jeho vlastnických práv zajištěním majetku. Zdůraznil, že prvotní informace, na základě kterých je rozhodováno o důvodnosti zajišťovacích institutů, zpravidla nesplňují zákonem předpokládané náležitosti důkazů, a proto také při bližší časové návaznosti mezi výslechy svědků v jiné trestní věci a posuzováním důvodnosti trvání zajišťovacích institutů nic nebrání orgánům činným v trestním řízení přihlédnout také k jejich obsahu s tím, že bude v případě potřeby na orgánech přípravného řízení, aby svědky samy vyslechly.
S výše uvedenými rozhodnutími i se závěry orgánů veřejné moci se lze - vzhledem ke všem okolnostem daného případu - ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností, do které je povinen vstoupit pouze tehdy, pokud zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. To platí tím spíše ve fázi přípravného řízení trestního. Proto také Ústavní soud nemůže a ani nemíní perfekcionisticky ověřovat, zda např. státní zástupce hodnotil konkrétní výpověď svědka v dané věci správně (jak se stěžovatel v podstatě domáhá minimálně v případě svědka R.). Závěry orgánů veřejné moci obstojí - v dané fázi řízení - i ve vztahu k námitce stěžovatele ohledně výpovědi svědků vyslýchaných v trestní věci vedené proti Ing. P. S. a spol. u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 3 T 14/ 2001. Obecně lze uvést, že ústavní stížnost v zásadě spočívá jen na zcela jiném názoru stěžovatele na podrobně uvedené a řádně zdůvodněné skutkové a právní závěry ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci. Ústavní soud však znovu připomíná, že pouhá polemika s řádně a přesvědčivě odůvodněným rozhodnutím obecného soudu, resp. odlišný právní názor stěžovatele na to, jak měl soud, či jiný orgán veřejné moci v řízení postupovat a hodnotit okolnosti konkrétního případu, nemůže opodstatněnost ústavní stížnosti založit. Právo na soudní ochranu není právem na rozhodnutí, jež odpovídá představě účastníka řízení, neboť toto právo zaručuje "pouze" procesní garance tomu kterému řízení odpovídající, v důsledku jejichž plného a řádného uplatnění dospívají orgány veřejné moci ke konečnému závěru, jímž je rozhodnutí v souladu se zákonem odůvodněno. V tomto směru nelze tvrdit, že by odůvodnění napadených rozhodnutí vybočovala z mezí a hledisek kladených na odůvodnění usnesení o zajištění majetku, a to způsobem, který by již zřetelně zasahoval do roviny ústavněprávní. K takovému závěru Ústavní soud nedospěl.
Ve zkoumaném případě postupovaly orgány veřejné moci v souladu s příslušným procesním předpisem, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a žádná stěžovatelova základní práva neporušily Proto zásah Ústavního soudu - i s odvoláním na shora uvedené úvahy - není možný. Institut zajištění majetku je svojí povahou předběžným opatřením; smyslem a účelem předmětné právní úpravy je, aby byl umožněn efektivní mechanismus tohoto zajištění a aby nedocházelo ke ztížení či zmaření výkonu případného trestu, resp. k znemožnění dosažení účelu trestního řízení (§1 odst. 1 trestního řádu). Interpretace a aplikace příslušných zákonných ustanovení orgány veřejné moci nevybočila - jak již bylo uvedeno - v daném případě z mezí ústavnosti a názoru stěžovatele, že mu - s ohledem na jeho interpretaci příslušných ustanovení trestního řádu - nelze majetek nadále zadržovat není možno přiznat ústavněprávní relevanci.
Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud již v obdobné věci, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 379/03 zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny); to znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v §347 odst. 1 věta prvá tr. řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Uvedené předpoklady byly ve zkoumaném případě splněny. Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění majetku je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci (státního zástupce a obecného soudu); Ústavní soud je jen oprávněn se přesvědčit, zda jsou vůbec předpokládány důvodně (čl. 36 odst. 1 Listiny), leč pro svou povahu nemusí být prokázány "nepochybně". V dané fázi trestního řízení není rozhodováno o vině či nevině obviněného, nýbrž je posuzováno to - v kontextu hodnocení důkazů - zda jsou dány předpoklady aplikovaného zajišťovacího institutu. Dle názoru Ústavního soudu nelze ve vztahu k rozhodnutí o zajištění majetku vymezit jednoznačná a neměnná kritéria, která by byla směrnicí pro úvahy předurčující vlastní výrok o něm, a jež by bylo možno vtěsnat vyčerpávajícím způsobem do obecných pravidel. Ta jsou totiž pro samu povahu tohoto opatření - s ohledem na ty které konkrétní a jedinečné okolnosti daného případu - značně flexibilní, z čehož plyne i závěr, že se mohou v rozhodovací praxi lišit. Omezení vlastnického práva obviněné osoby umožňuje dosáhnout sledovaného cíle, jímž je legitimní obecný zájem na vytvoření předběžných podmínek pro případný výkon trestu propadnutí majetku.
Jak již Ústavní soud uvedl ve věci sp. zn. I. ÚS 369/03 (předchozí ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení o zajištění jeho majetku), státní zastupitelství uvedlo v daném případě relevantní skutečnosti, kterými odůvodňuje reálnou možnost, že stěžovateli může být v pozdějším řízení, na základě soudního rozhodnutí, uložen trest propadnutí majetku, tedy že soud v budoucnu autoritativně konstatuje existenci zištné pohnutky, jako snahy získat prospěch majetkového charakteru. Zde není rozhodné - jak uvedl Ústavní soud - jak a kdy stěžovatel majetek nabyl. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Citelnost zásahu do práva obviněného je zmírněna výlukou ze zajištění, které nesmí postihnout prostředky nebo věci, jichž je nezbytně třeba k uspokojení životních potřeb stěžovatele nebo osob, o jejichž výživu nebo výchovu je podle zákona povinen pečovat. Předběžné zajištění majetku dle §347 tr.ř. (na omezenou dobu a při šetření potřeb stíhané osoby), vytváří podmínky pro výkon trestu propadnutí majetku, a to jen po dobu, pokud propadnutí majetku skutečně hrozí. Aplikované ustanovení trestního řádu, tvořící ústavně konformní výluku z ochrany vlastnictví, je tak v obecné rovině přiměřeným prostředkem, odůvodněným sledovaným cílem- obecným zájmem právního státu na vynutitelnosti budoucího majetkového postihu pachatelů závažných úmyslných trestných činů.
Podle názoru Ústavního soudu z ústavní stížnosti napadených usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 6 To 29/2004, a Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 22. 3. 2004, č.j. 2 Vzv 2/2003-1893, dostatečným způsobem vyplývá, že v době rozhodování těchto orgánů veřejné moci podmínky pro zajištění majetku stěžovatele nepominuly, předmětná usnesení jsou odpovídajícím způsobem odůvodněna a ani princip přiměřenosti či zákaz libovůle neporušují.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2004
JUDr. Vojen Güttler v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu