ECLI:CZ:US:2006:1.US.335.03
sp. zn. I. ÚS 335/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Družstva Nová naděje, se sídlem U továren 31/999, 102 00 Praha 10 zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Malá 6, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2002, č.j. 26 Cm192/2000-105, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2003, č.j. 13 Cmo 235/2002-141, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 2. 2006, č.j. 29 Odo 114/2004-175, spojeného s návrhem na zrušení ustanovení čl. II. odst. 1) věta druhá zákona č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 6. 2002, č.j. 26 Cm 192/2000-105, ve výrokové části I., rozhodl, že žaloba žalobce Družstvo Nová naděje (dále jen "stěžovatel") proti žalovaným: 1) JUDr. S. V., správkyni konkurzní podstaty úpadce Terminal centrum, s.r.o., 2) J. T., 3) L. T. (dále jen "žalovaní"), o určení neplatnosti výpovědi - s tím, aby bylo určeno, že právní úkon nazvaný Výpověď z nájmu - smlouva o nájmu ze dne 17. 5. 1996 učiněný prvou žalovanou jako správkyní konkurzní podstaty úpadce Terminal centrum, s.r.o., ze dne 22. 5. 2000 adresovaný žalobci, jímž prvá žalovaná vypověděla nájemní poměr žalobce vzniklý na základě smlouvy o nájmu ze dne 17. 5. 1996 ve znění dodatku č. 1 ze dne 29. 5. 1996 k obchodnímu středisku - domu v Příbrami č.p. 16 s pozemkem č. parcely 74/5 o výměře 666 m2 a s venkovními úpravami, přičemž jde o všechny nemovitosti zapsané na LV č. 5223 pro k.ú. a obec Příbram, vše zapsáno u Katastrálního úřadu v Příbrami (dále jen"nemovitosti"), je neplatný, se zamítá. Městský soud ve výrokové části II první žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení a ve výrokové části III rozhodl, že žalobce (stěžovatel) je povinen nahradit druhému a třetí žalované náhradu nákladů řízení.
Městský soud poukázal především na to, že stěžovatel se určovací žalobou ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. domáhal vyslovení neplatnosti výpovědi z nájmu nebytových prostor, dané mu první žalovanou s tím, že je zde dána existence jeho naléhavého právního zájmu, neboť bez určení neplatnosti výpovědi by byla podstatným způsobem ohrožena jeho práva vyplývající ze smlouvy o nájmu a jeho právní a faktické postavení by se tak stalo nejistým. Městský soud - po provedeném dokazování - má však za to, že žaloba není důvodná, neboť výpověď z nájmu učiněná prvou žalovanou dne 22. 5. 2000, je ve smyslu §14 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 328/1991 Sb.") dána po právu. Pokud jde o stěžovatelem napadenou lhůtu k vyklizení, byl tento nedostatek zhojen opravou a nemůže mít za následek neplatnost výpovědi. Městský soud dále uvedl, že žalovaná č. 1 byla oprávněna k podání této výpovědi stěžovateli, neboť v době, kdy tuto výpověď stěžovateli dala, byl úpadce vlastníkem předmětných nemovitostí (Poznámka: úpadce jako vlastník nemovitostí uzavřel se stěžovatelem dne 17. 5. 1996 smlouvu o nájmu nemovitostí na dobu 15 let, tj. od 1. 7. 1996 do 30. 6. 2011, a stěžovatel řádně uhradil nájem formou zápočtu vzájemných pohledávek dohodou ze dne 22. 5. 1996 na celou dobu trvání pronájmu v celkové výši 15.000.000,- Kč). Kupní smlouva ohledně prodeje nemovitostí mezi žalovanou č. 1 a žalovanými č. 2 a č. 3 byla uzavřena až dne 28. 8. 2000; proto tento právní úkon označený jako výpověď z nájmu není neplatný, a soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Městský soud se konečně domnívá, že návrh stěžovatele na přerušení řízení a na předložení spisu Ústavnímu soudu k rozhodnutí o zrušení čl. II odst. 1 zákona č. 105/2000 Sb., není důvodný, je pouze účelový, vedený snahou prodloužit spor a ponechat žalované v právní nejistotě. Městský soud v této souvislosti uvedl, že zákonem č. 105/2000 Sb. měl naopak zákonodárce na mysli urychlené vyřešení podobných případů i účelově uzavíraných smluv na dobu určitou.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2003, č.j. 13 Cmo 235/2002-141, shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil. Ve výrokové části II rozhodl, že stěžovatel a žalovaná č. 1 nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému č. 2 a žalované č. 3 náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí vrchní soud - při posuzování námitky stěžovatele, že soud prvého stupně nesprávně vyložil ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění účinném od 1. 5. 2000 - vycházel z čl. II. zákona č. 105/2000 Sb., kterým jsou upravena přechodná ustanovení k tomuto zákonu, a to z bodu 1, podle něhož, není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená před jeho účinností; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly před účinností tohoto zákona, zůstávají zachovány. Účinky prohlášení konkursu stanovené tímto zákonem platí i pro konkursy prohlášené podle dosavadních předpisů ode dne účinnosti tohoto zákona. Vrchní soud uvedl, že novelou nově formulované účinky prohlášení konkursu se s účinností od 1. 5. 2000 uplatní i v již prohlášených (a dosud neskončených) konkursech. Vrchní soud potom dovodil, že k datu 1. 5. 2000 se správci konkursní podstaty otevřela možnost vypovědět též smlouvy uzavřené úpadcem jako pronajimatelem včetně smlouvy o nájmu uzavřené na dobu určitou i před účinností zákona č. 328/1991 Sb. novelizovaného zákonem č. 105/2000 Sb. Žalovaná č. 1 proto dáním výpovědi z nájemní smlouvy (jejíž neplatnost je předmětem posuzované žaloby) postupovala s odbornou péčí správce v souladu s ustanovením §8 odst. 2 věty první zákona č. 328/1991 Sb. Výpověď nájemní smlouvy se stěžovatelem ze dne 22. 5. 2000 (stěžovateli doručená dne 31. 5. 2000) byla - po datu účinnosti zákona č. 105/2000 Sb. ve smyslu jeho přechodných ustanovení - platným právním úkonem. Pohledávka stěžovatele na předem vyplaceném nájemném by se potom mohla řídit právním režimem jí nejbližší pohledávky za podstatou (§31 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb.). Stěžovatelova námitka neplatností výpovědi z důvodu jednoměsíční výpovědní lhůty není namístě, neboť tento zjevný nedostatek, který byl navíc zhojen dalším právním úkonem žalované, nemůže způsobit absolutní neplatnost daného právního úkonu. Vrchní soud konečně uvedl, že posuzovaný právní úkon se týkal pouze výpovědi z nájmu, a nikoli posouzení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 28. 5. 2000 z důvodu rozporu s dobrými mravy, jejž stěžovatel spatřoval ve výši ceny prodávaných nemovitostí stanovené ještě v době, kdy nemovitosti byly zatíženy nájemním právem stěžovatele. Vrchní soud proto uzavřel s tím, že stěžovatel se může takové absolutní neplatnosti právního úkonu dovolávat jen za situace, kdy by jeho hmotně právní postavení mohlo být tvrzenou neplatností postupu žalované č. 1 podle ustanovení §27 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. dotčeno, což v souzené věci nepřipadá v úvahu.
Nejvyšší soud ČR (dále jen "NS") usnesením ze dne 22. 2. 2006, č.j. 29 Odo 114/2004-175, dovolání stěžovatele odmítl (ve výrokové části I.), dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit druhému žalovanému a třetí žalované k ruce společně a nedílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.935,- Kč (ve výrokové části II.) a konečně uvedl, že stěžovatel a první žalovaná vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (ve výrokové části III.).
NS v prvé řadě prohlásil, že v průběhu dovolacího řízení Městský soud v Praze zrušil konkurs na majetek dlužnice Terminal centrum, s.r.o. (usnesením ze dne 30. 4. 2004, č.j. 90 K 37/96-171, které nabylo právní moci dne 28. 5. 2004) a zprostil původní první žalovanou JUDr. S. V. výkonu funkce správkyně konkursní podstaty, a to usnesením ze dne 26. 11. 2004, č.j. 90 K 37/96-181, které nabylo právní moci 23. 12. 2004. NS proto s přihlédnutím k ustanovení §45 odst. 1 zákona č. 328/1991 "bez dalšího pokračoval v dovolacím řízení na místě první žalované s dlužnicí" (NS má zřejmě na mysli Terminal centrum, s.r.o.).
NS dále uvedl, že dovolání proti potvrzujícímu rozsudku může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o.s.ř. O případ uvedený pod písm. b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písm. c) NS nemá; otázku kladenou stěžovatelem totiž odpověděl v rozsudku ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 908/2003, v němž uzavřel, že na základě ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění účiném od 1. 5. 2000 (jež má za ústavně konformní) může správce konkursní podstaty vypovědět i nájemní smlouvy, které pozdější úpadce uzavřel jako pronajímatel před tímto datem na dobu určitou. Oporu pro toto konstatování mu poskytly i ustálené judikaturní závěry NS a Ústavního soudu o retroaktivním působení právních norem a o přípustných mezích retroaktivity (rozsudek NS uveřejněný pod č. 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu je s tímto závěrem v souladu, NS (bez nařízení jednání) dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Citované rozsudky Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní stížností, kterou později nejprve na základě výzvy Ústavního soudu doplnil a následně (podáním ze dne 14. 4. 2006) rozšířil i proti citovanému rozhodnutí NS. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolal čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") (právo na spravedlivý proces), čl. 11 odst. 4 Listiny (vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu) a konečně čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR (každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá).
Stěžovatel je především toho názoru, že zpětná aplikace ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb. (v důsledku ustanovení čl. II. odst. 1 zákona č. 105/2000 Sb.), resp. možnost vypovídat nájemní smlouvy uzavřené přede dnem účinnosti zákona č .105/2000 Sb. je klasickým případem nepřípustné přímé retroaktivity právní normy. V době, kdy uzavíral nájemní smlouvu na dobu určitou, nebylo možné takovou smlouvu vypovědět, a proto také v důsledku této právní jistoty uhradil předem nájemné za celou dobu trvání nájemního vztahu. Stěžovatel nemohl předpokládat, že v budoucnu zákonodárce přijme právní normu, podle které bude možné původně nevypověditelnou smlouvu vypovědět. Poukázal na to, že s určitou licencí lze konstatovat, že se jedná o situaci obdobnou vyvlastnění bez náhrady. Ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb.stanoví, že nájemné zaplacené předem je třeba přihlásit do konkurzního řízení. V souzené věci však stěžovatel nemohl tímto způsobem postupovat, neboť již uplynula lhůta dvou měsíců od prvního přezkumného řízení ve smyslu §22 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb.; jinak řečeno, stěžovateli byla výpověď z nájemní smlouvy doručena až po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávky do konkursního řízení. Prohlásil, že i pokud by nájemné předem neuhradil, nemůže tato skutečnost nic měnit na protiústavnosti zpětné aplikace ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb. Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí obou soudů spočívají na protiústavním zákonném ustanovení a jsou proto věcně nesprávná.
Stěžovatel konečně poukázal na to, že oba soudy nesprávným způsobem hodnotily další námitky stěžovatele týkající se platnosti podané výpovědi. V prvé řadě uvedl, že byla porušena obecná a základní právní zásada "pacta sunt servanda", neboť se domnívá, že druzí žalovaní jako noví vlastnící převzali podle čl. IV kupní smlouvy ze dne 15. 5. 2000 nájemní smlouvu stěžovatele, tj. vstoupili do všech práv a povinností prvé žalované. Stěžovatel proto tvrdil, že výpověď učinil subjekt, který již převedl nemovitost jinému, takže ztratil právo s nemovitostmi disponovat. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že kupní smlouva ze dne 15. 5. 2002 byla následně zrušena nově uzavřenou kupní smlouvou, neboť podaná výpověď byla nepochybně učiněna za platnosti původní kupní smlouvy. Stěžovatel konečně namítal, že délka výpovědní lhůty je nezbytnou náležitostí výpovědi. Nedostatek spočívající v chybně uvedené výpovědní lhůtě nelze dodatečně napravit pouhou opravou výpovědi, ale je třeba učinit výpověď novou.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a aby rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2002, č.j. 26 Cm 192/2000-105, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2003, č.j. 13 Cmo 235/2002-141, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 2. 2006, č.j. 29 Odo 114/2004-175, zrušil. Dále navrhl, aby Ústavní soud zrušil čl. II. odst. 1 druhá věta zákona č. 105/2000 Sb.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (sp. zn. I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 173; srov. také sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. sp. zn. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346).
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatel to ostatně ani netvrdí. Stěžovateli nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva domáhal. Ústavní soud v argumentaci soudů, která je dostatečně jasná a přehledná, neshledal porušení zákonných procesních ustanovení.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, týž správně odkázal na judikaturu vlastní, především na rozsudek ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 908/2003, ve kterém jasně, přehledně a přiléhavě dovodil, proč na základě ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění účinném od 1. 5. 2000 (jež má současně za ústavně konformní) může správce konkursní podstaty vypovědět i nájemní smlouvy, které pozdější úpadce uzavřel jako pronajímatel před tímto datem na dobu určitou. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje jednak na konzistentnost judikatury NS (vedle citovaného judikátu je jím rozsudek sp. zn. 21 Cdo 2525 uveřejněný pod č. Rc 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a Ústavního soudu (nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 uveřejněný pod č. 63/1997 Sb.), ve které oba soudy shodně posoudily (a také s odkazy na rozsáhlejší domácí a zahraniční odbornou literaturu) dovodily rozdíly mezi pravou a nepravou retroaktivitu právních předpisů a jejich odlišné dopady na rozhodovací praxi orgánů veřejné moci. Ústavní soud nemá důvod na těchto závěrech a ani na jejich přiléhavé aplikaci NS v souzené věci cokoliv měnit. Stěžovatelem uváděné důvody považuje spíše za svého druhu spektakulární argumentaci, která nezohledňuje rámec standardní soudní judikatury a navrhuje řešení jdoucí nad rámec legitimního očekávání z hlediska rozhodovací soudní praxe.
Ústavní soud - za této situace - nemůže stěžovateli přisvědčit ani v tom, že by se snad ("s určitou licencí") mohlo jednat v případě výpovědi nájemní smlouvy o situaci obdobnou vyvlastnění bez náhrady (a tedy porušení čl. 11 odst. 4 Listiny¨). Rovněž nelze akceptovat jeho tvrzení, že v důsledku výpovědi nájemní smlouvy správkyní konkursní podstaty dne 22. 5. 2000 již nemohl podle §14 odst. 3 in fine (ve znění novely provedené zákonem č. 105/2000 Sb.) přihlásit podle §20 zákona č. 328/1991 nájemné jako pohledávku do konkursního řízení (poznámka: konkurs byl prohlášen Krajským obchodním soudem dne 19. 12. 1997, č.k. 30 K 37/96), neboť od prvního přezkumného jednání uplynuly více než dva měsíce (§22 odst. 2 citovaného zákona). Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí jasně deklaroval to, že stěžovatelova pohledávka na předem vyplaceném nájemném se (pochopitelně v případě jejího uplatnění) mohla řídit právním režimem pohledávky za podstatou (srov. §31 citovaného zákona). Za této situace byla proto ochrana stěžovatelova vlastnického práva v jeho dispozici a nic nebránilo jejímu uplatnění. Pokud pak stěžovatel tvrdil, že výpověď z nájmu učinil subjekt neoprávněný, zabývaly se touto otázkou již oba procesní soudy, které jasně a srozumitelně vysvětlily, že žalovaná č. 1 (správkyně konkursní podstaty) byla oprávněná výpověď dát. S těmito závěry obecných soudů se lze ztotožnit i z hlediska ústavněprávního.
Ústavní soud vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy ČR), připomíná a poukazuje na to, že v zásadě není povolán k výkladu jednoduchého (zákonného) práva, neboť ten zde náleží soudům obecným. Konstatuje, že v souzené věci soudní orgány učinily konzistentní závěry na základě posouzení jednotlivých důkazů i jejich souhrnu. Ústavní soud usuzuje, že závěry obecných soudů odpovídají zjištěnému stavu věci, takže nelze dovozovat, že by mezi skutkovým stavem a právními závěry z něho vyvozenými nastal extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury. Z obsahu spisového materiálu rovněž neplyne, že by v postupu soudních orgánů existovala v souzené věci jakákoli svévole, ať již při výběru a hodnocení důkazů či při interpretaci práva. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že tyto orgány postupovaly v souladu se zákonem a při respektování hranic vymezených ústavněprávními předpisy. Výklad dotčených ustanovení, který obecné soudy provedly, je výkladem standardním a je přijatelným i z hlediska ústavnosti. Za těchto okolností je proto rozhodnutí v souzené věci záležitostí posouzení obecných soudů, jejichž argumenty (uváděné v odůvodnění napadených rozsudků) nelze z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat.
Je tedy zcela zřejmé, že napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval návrhem na zrušení čl. II. odst. 1 druhé věty zákona č. 105/2000 Sb. Jde o návrh pouze akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2006
František Duchoň v.r. předseda senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Kučná
Kc.: 1) zašli do vlastních rukou
- stěžovateli (pozor nová adresa - je již uvedena ve výrokové části)
- jeho právnímu zástupci
- NS ČR
- VS v Praze
- MěS v Praze
- Terminal Centrum s .r.o. (adresa - doručenka ve spisu MěSu na druhé straně č.l. 175)
- J. T., L. T.)
- jejich pr. zástupci
2) ponech kopii přílohy A, B, C
3) vyluč a vrať spis
4) po vrácení doručenek založ