ECLI:CZ:US:2013:1.US.3372.11.1
sp. zn. I. ÚS 3372/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Petruse, zastoupeného JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem, se sídlem Kodymova 2526/4, 158 00 Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 18 EC 79/2011, za účasti Okresního soudu Praha - západ jako účastníka řízení a Fakultní nemocnice v Motole, se sídlem v Úvalu 84/1, Praha 5, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, se sídlem Karolíny Světlé 301/8, 110 00 Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označené rozhodnutí obecného soudu pro rozpor s ústavně zaručenými právy plynoucími z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto tak, že (I) žalovaný (stěžovatel) je povinen zaplatit žalobci (vedlejšímu účastníku) 90,- Kč spolu s úrokem z prodlení, a to z titulu dlužného regulačního poplatku za ošetření ve zdravotnickém zařízení. Podle výroku II je žalovaný (stěžovatel) povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 7.140,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že Okresní soud Praha - západ rozhodl na základě nedostatečných důkazů, když jednostranně vyšel z tvrzení žalobce a nijak se nezabýval procesní obranou žalovaného - stěžovatele. Ve vztahu k nákladovému výroku stěžovatel uvádí, že Fakultní nemocnice Motol je objemem poskytované péče, velikostí, množstvím zaměstnanců i prováděných zdravotnických výkonů jedno z největších zdravotnických zařízení v zemi. Disponuje vlastním právním oddělením a není tedy důvodu, aby se v bagatelních sporech o 90,- Kč nechávala zastoupit advokátem. Stěžovatel dále odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3698/10, ze dne 14. 9. 2011, a to s ohledem na požadavek přiměřenosti a účelnosti zastoupení advokátem v určitých typech sporů.
Účastník řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřil, vedlejší účastník vyjádřil toliko přesvědčení, že ústavní stížnost není důvodná a odkázal na bagatelnost sporné částky.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 18 EC 79/2011, z něhož zjistil, že proti elektronickému platebnímu rozkazu ze dne 6. 4. 2011 uplatnil stěžovatel řádně odpor a obsahově uplatnil procesní obranu založenou na tvrzení, že v dané době nebyl ve zdravotnickém zařízení ošetřen. Dne 18. 8. 2011 se konalo jednání před soudem prvního stupně, které bylo za účelem dalšího dokazování odročeno na 22. 9. 2011 (jednalo se zejm. o zprávu praktického lékaře a ověření tvrzení o ztrátě dokladů). Napadený rozsudek byl v rozhodné části odůvodněn tak, že bylo prokázáno, že stěžovatel byl v rozhodné době ošetřen v zařízení vedlejšího účastníka, což stěžovatel písemně uznal do co důvodu a výše. Soud neuvěřil tvrzení žalovaného, že nebyl v tento den ve zdravotnickém zařízení ošetřen, když uznání dluhu obsahuje podrobné osobní údaje žalovaného, zatímco z potvrzení policie vyplývá, že žalovaný ztrátu či krádež dokladů nehlásil, a z potvrzení ošetřujícího lékaře nelze učinit žádné zjištění o existenci či neexistenci úrazu žalovaného. Nevěrohodnost tvrzení žalovaného pak umocňuje i velmi neobvyklá neustálenost podpisu žalovaného, zejména pokud jde o srovnání podpisu žalovaného na občanském průkazu a plné moci, a potažmo tudíž i na listině o uznání dluhu.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup v řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že podle článku 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.
Výhrady stěžovatele vůči meritornímu výroku, resp. jeho odůvodnění, nejsou ústavněprávního významu. Podle ustanovení §132 občanského soudního řádu soud provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to každý jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Ústavní soud jako soudní orgán ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená ve výše citovaném §132 občanského soudního řádu - pokud soudy ve svém rozhodnutí respektují kautely dané tímto ustanovením, do pravomoci Ústavního soudu nespadá hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy provedené, a to ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nebyl v hodnocení důkazů shledán rozpor s §132 občanského soudního řádu ani libovůle, jež by vedla k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů obecný soud ve svém rozhodnutí dostatečně odůvodnil.
Pokud se jedná o otázku druhou a námitky vztahující se k nákladovému výroku, konstatuje sice Ústavní soud, že se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů. Interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy je úlohou obecných soudů. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Konkrétněji řečeno, pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený.
Pozornost si však zaslouží i judikatura zvláště z poslední doby, kdy se Ústavní soud opakovaně vyjadřoval k otázce výše náhrady nákladů řízení v řízeních o bagatelních pohledávkách uplatňovaných hromadně. Za pozornost stojí v obecné rovině především nálezy sp. zn. I. ÚS 3923/11 a sp. zn. I. ÚS 988/12.
Právní řád a jeho interpretace Ústavním soudem soudům zachovává prostor, aby ve svých rozhodnutích zohlednily nejen okolnosti průběhu řízení, ale i případné chování účastníků a jejich poměry konstituované ještě před jeho zahájením (viz ustanovení §143, §147 odst. 1, §150 a §151 odst. 2 o. s. ř.). Soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení jsou povinny posoudit účelnost právního zastoupení žalobce, zvláště ve specifických případech, kdy jde zaprvé o řízení, v němž proti rozsudku nalézacího soudu není odvolání přípustné (řízení o tzv. bagatelní věci), zadruhé jednotlivé žaloby se v zásadě liší jen údaji o žalovaných a žalované částce (jde o tzv. formulářovou žalobu), zatřetí jde o pohledávky ze smluv, kde jednou ze stran byl spotřebitel, začtvrté jde o smlouvu, nebo podmínky jiného právního důvodu k plnění, při nichž je spotřebitel fakticky vyloučen z možnosti sjednat si je s jiným obsahem (typicky půjde zejména o smlouvy o přepravě, dodávce tepla nebo energií, spotřebitelském úvěru, běžném účtu, o poskytování služeb informační společnosti, o poskytování služeb elektronických komunikací, o pojistné smlouvy, o regulační poplatek podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů). Pravidelným (nikoli nutným) rysem je, že právo na peněžní plnění vymáhá jiný než původní (originární) věřitel a žalobce s žalovanými pohledávkami obchoduje, přičemž očekává, že výše náhrady nákladů řízení bude soudem přiznána právě podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb.; symptomatické je dále, že zisk takového podnikatele není dán kupř. rozdíly cen při vlastním obchodováním s pohledávkami, ale má být generován paušálně stanovenými náhradami nákladů soudního řízení, které v těchto případech významně převyšují skutečně vynaložené náklady potřebné k účelné mu uplatňování nebo bránění práva (nález sp. zn. I. ÚS 3923/11, bod 27). Uvedená nálezová judikatura se vztahuje k ústavním stížnostem oprávněných osob (věřitelů), v jejichž neprospěch obecný soud odpovídajícím způsobem krátil náhradu nákladů řízení, jakkoliv byli zastoupení advokátem.
Jakékoliv závěry Ústavního soud nelze aplikovat mechanicky, nýbrž vždy s posouzením konkrétních okolností případu. V rovině dopadů do individuálních základních práv povinných osob (žalovaných) pak nutno zdůraznit nález sp. zn. I. ÚS 195/11 ze dne 15. prosince 2011. V něm bylo vyhověno stěžovateli, jemuž byla uložena povinnost uhradit částku 1 020 Kč z titulu dlužného regulačního poplatku a zároveň náklady řízení 10 068 Kč. Ve věci se totiž jednalo o stěžovatele, na kterého se mělo vztahovat osvobození z důvodu hmotné nouze, avšak s touto skutečností naložil obecný soud krajně formalisticky, a zároveň Ústavní soud shledal, že i soudnímu řízení bylo možno předejít komunikací se stěžovatelem ze strany oprávněného (zdravotnického zařízení) za účelem prokázání rozhodných skutečností.
Řízení stěžovatele v nyní posuzované věci se však odvíjelo jiným způsobem, a to zejména z důvodu zvolené procesní obrany stěžovatele, na základě které bylo před soudem vedeno dokazování ke skutečnostem, jež se stěžovateli prokázat nepodařilo. Sám zastoupen advokátem byl. Se svou argumentací stěžovatel před obecným soudem neuspěl. Ze spisu se rovněž nepodává, že by stěžovatel in eventum procesního neúspěchu jakkoliv otázku nákladů řízení řešil, ačkoliv byl zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem a měl dostatečný prostor pro případné předestření úvah o účelnosti zastoupení vedlejšího účastníka advokátem.
Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že by v dané věci došlo k porušení základních práv stěžovatele, resp. že by došlo ke zneužití institutu náhrady nákladů za právní zastoupení, a to způsobem, který by byl ústavně nekonformním, jak tomu bylo ve zmíněných nálezech sp. zn. I. ÚS 3923/11 a sp. zn. I. ÚS 988/12 a stovkách souvisejících případů řešených v souvisejících usneseních Ústavního soudu, kdy zastoupení advokátem nemělo žádného faktického významu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu