ECLI:CZ:US:2011:1.US.3698.10.1
sp. zn. I. ÚS 3698/10
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 14. září 2011 sp. zn. I. ÚS 3698/10 ve věci ústavní stížnosti A. Z. proti výroku II usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 6. 2010 č. j. 20 C 57/2010-22, jímž bylo vysloveno, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, a proti potvrzujícímu usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2010 č. j. 14 Co 637/2010-31, za účasti Okresního soudu v Teplicích a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení.
Výrok
I. Výrokem II usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 6. 2010 č. j. 20 C 57/2010-22 a usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2010 č. j. 14 Co 637/2010-31 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Výrok II usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 6. 2010 č. j. 20 C 57/2010-22 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2010 č. j. 14 Co 637/2010-31 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Žalobce - jenž se vzdal postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti - se po stěžovateli domáhal žalobou ze dne 3. 2. 2010 zaplacení částky 17 151,47 Kč s příslušenstvím, a to coby nezbytných nákladů spojených s péčí o odchyceného psa v útulku žalobce. Dle žaloby byl vlastník psa jednoznačně znám a identifikován; k tomu připojil čestné prohlášení ze dne 15. 12. 2008, dle něhož se stěžovatel vzdává svého psa odchyceného a dočasně umístěného v útulku v Jimlíně s tím, že nebude po provozovateli žádat náhradu svého majetku a že souhlasí, aby byl pes předán jinému majiteli. Rovněž tak ale žalobce připojil k žalobě vyjádření stěžovatele ze dne 12. 11. 2009; dle tohoto vyjádření k faktuře, kterou žalobce stěžovateli vystavil, stěžovatel sdělil, že požadovanou částku nezaplatí, neboť se nejedná o jeho psa; ten byl nalezen mrtev poblíž jeho domu.
2. Okresní soud v Teplicích žalobě vyhověl platebním rozkazem ze dne 19. 3. 2010 č. j. 20 C 57/2010-10. Platební rozkaz byl podáním odporu stěžovatelem zrušen a soud na 8. 6. 2010 nařídil jednání.
3. Přípisem ze dne 31. 5. 2010 vzal žalobce žalobu zpět v plném rozsahu a navrhl, aby soud řízení zastavil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Zpětvzetí odůvodnil tak, že se sporným stranám podařilo v minulých dnech dospět k mimosoudní dohodě.
4. Na základě toho Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 2. 6. 2010 č. j. 20 C 57/2010-22 řízení zastavil (výrok I); ve výroku II vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; ve výroku III konstatoval, že žalobci bude vrácen soudní poplatek. Výrok II o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému účastníku odůvodnil s poukazem na §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak, že vzhledem k mimosoudní dohodě účastníků nelze stanovit úspěch ve sporu ani zavinění některého z účastníků (po procesní stránce) na zastavení řízení.
5. Proti výroku II podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že žalobce uvedl soud vědomě v omyl, neboť žádná mimosoudní dohoda uzavřena nebyla; z tohoto důvodu měl za to, že zastavení řízení zavinil žalobce, a měla by mu proto být uložena povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch stěžovatele.
6. Žalobce ve vyjádření mj. popřel, že by uvedl soud vědomě v omyl; pouze si špatně vyložil pojem mimosoudní dohoda, za niž považoval již vyjádření stěžovatele, že by za určitých předpokladů byl ochoten celou věc ukončit smírně.
7. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29. 9. 2010 č. j. 14 Co 637/2010-31 výrok II usnesení soudu prvního stupně potvrdil a dále vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění dal za pravdu stěžovateli, že nebylo prokázáno uzavření mimosoudní dohody, a proto je nepochybně založena povinnost vedlejšího účastníka hradit náklady řízení stěžovateli podle §146 odst. 2 o. s. ř. Zároveň však shledal důvody k postupu podle §150 o. s. ř. Odvolací soud vyšel z toho, že stěžovatel se k psovi nejprve jednoznačně hlásil (čímž žalobce utvrdil v přesvědčení, že je vlastníkem psa) a teprve po předložení faktury začal tvrdit, že se nejedná o jeho psa, neboť ten zahynul; stěžovatel teprve v průběhu soudního řízení označil svědka, který mu dle jeho sdělení mohl potvrdit, že jeho pes byl usmrcen projíždějícími auty. Stěžovateli přitom nic nebránilo, aby následně poté, co tuto skutečnost zjistil, ji oznámil vedlejšímu účastníku. Stěžovatel tedy svým nezodpovědným chováním vytvořil situaci, kdy se žalobce mohl právem domnívat, že je to stěžovatel, kdo jako majitel odchyceného psa je povinen hradit náklady vzniklé pobytem psa v útulku.
II.
8. Stěžovatel ústavní stížností napadl usnesení odvolacího soudu, jakož i výrok II usnesení soudu prvního stupně. Namítal porušení práva na spravedlivý proces, a to zejména tím, že bylo opakovaně rozhodováno o skutečnostech, ke kterým mu nebylo umožněno se vyjádřit. Již soud prvního stupně neposkytl stěžovateli žádný prostor k tomu, aby se vyjádřil k tvrzení vedlejšího účastníka ohledně uzavření mimosoudní dohody. Ohledně rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel především poukázal na okolnost, že žalobce již v žalobě samotné zmiňuje skutečnost, že stěžovatel už před podáním žaloby svůj vlastnický vztah ke psu zcela popřel (a také výslovně odmítl hradit vedlejšímu účastníku jakékoliv náklady související s činností jeho útulku a oznámil mu, že jeho pes je mrtev). Žalobce tedy, přestože věděl, že stěžovatel jeho nárok zcela neuznává, a mohl se proto domnívat, že se bude v případném soudním sporu bránit, podal žalobu, kterou posléze před prvním jednáním vzal sám a dobrovolně zpět. Obsahu spisu tak dle stěžovatele odpovídá opačný závěr, než učinil odvolací soud, jenž se se spisem patrně ani neseznámil. Stěžovatel rovněž odvolacímu soudu vytkl, že mu neposkytl prostor k účinnému uplatňování případných námitek a argumentů, a že už vůbec se nemohl vyjádřit k zamýšlenému uplatnění moderačního práva.
9. Soud prvního stupně ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že neměl důvod pochybovat o tvrzení žalobce, že mezi účastníky došlo k mimosoudnímu řešení sporu. Nad rámec svého vyjádření poukázal soud rovněž na to, že od účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění dalších vyhlášek, rozhodování o nákladech řízení zejména ve sporech o částkách do 10 000 Kč svým významem převyšuje pro účastníky řešení sporné otázky samotné a stává se pro ně rozhodujícím problémem řízení. Náklady na právní zastoupení totiž zpravidla vysoce překračují hodnotu a význam sporu a spravedlivost procesu se pak zužuje na otázku finanční ve spojení se solventností účastníků. Je pak otázkou, zda tento stav napomáhá ke spravedlivé ochraně práv a oprávněných zájmů účastníků, výchově k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob (§1 o. s. ř.).
10. Odvolací soud ve vyjádření odkázal na své usnesení a ústavní stížnost označil za nedůvodnou.
11. Stěžovatel v replice plně odkázal na písemné vyhotovení své ústavní stížnosti.
III.
12. Ústavní stížnost je důvodná.
13. Ústavních souvislostí interpretace a aplikace §150 o. s. ř. se týká celá řada nálezů Ústavního soudu. Objevuje se v nich mj. myšlenka připomínající, že rovněž rozhodování o náhradě nákladů řízení je integrální součástí civilního řízení soudního, a proto se i na ně musejí vztahovat požadavky plynoucí z práva na spravedlivý proces, a to včetně vytvoření prostoru pro účinné uplatňování námitek a argumentů účastníky řízení, jakož i povinnosti soudu se s těmito námitkami a argumenty, jež jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu, přesvědčivě v odůvodnění vypořádat. Proto zvažuje-li soud aplikaci §150 o. s. ř., vyplývá z práva na spravedlivý proces jeho povinnost vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se k tomuto zamýšlenému postupu mohli vyjádřit [z poslední doby viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2738/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 235/59 SbNU 391)].
14. V souzené věci však takto soud prvního stupně ani soud odvolací nepostupoval.
15. Soud prvního stupně sice nezvažoval aplikaci §150 o. s. ř., avšak nedal stěžovateli příležitost vyjádřit se k tvrzení žalobce - jež se posléze ukázalo bez jakýchkoliv pochybností jako nepravdivé - že se stěžovatelem dosáhl mimosoudní dohody. Pokud by soud prvního stupně vyzval stěžovatele k vyjádření, nepochybně by tato okolnost vyšla ze stanoviska stěžovatele najevo, a soud by ji tak mohl vzít do úvahy při svém rozhodování o náhradě nákladů řízení (při posuzování otázky, kdo z procesního hlediska zavinil zastavení řízení). Nelze sdílet ani stanovisko soudu prvního stupně k tomu, že neměl důvod pochybovat o tvrzení žalobce, že došlo k mimosoudnímu řešení sporu. Pro takový závěr by bylo dle Ústavního soudu místo tehdy, pokud by žalobce své tvrzení doložil kupř. předložením kopie dohody, kterou uzavřel se stěžovatelem. Nic takového však žalobce nepředložil; odůvodnění jeho zpětvzetí se omezuje na pouhé tvrzení, že k uzavření mimosoudní dohody došlo.
16. S úvahami, které soud prvního stupně uvedl ve vyjádření k ústavní stížnosti nad rámec souzené věci, Ústavní soud souhlasí. Je jistě na pováženou, stává-li se pro procesní strany otázka nákladů řízení důležitější, než věc sama; situace, kdy se soudní řízení vedou nikoliv kvůli úspěchu ve věci samé, ale především kvůli náhradě nákladů řízení, je dokladem patologického stavu českého civilního procesu a je nejvyšší čas, aby se jí zákonodárce začal seriózně zabývat. Náklady řízení by vždy měly být přiměřené hodnotě předmětu sporu a neměly by ji převyšovat, natož mnohonásobně. Stejně tak lze sdílet pochybnosti, zda zavedení paušálních sazeb odměn advokáta vůbec plní svůj účel, tedy zda soudům zjednodušilo rozhodování o náhradě nákladů řízení, je-li stejně zapotřebí stanovit počet úkonů právní služby pro účely přiznání náhrady hotových výdajů. V těchto souvislostech však nespočívá hlavní problém v souzené věci: ten spočívá v nesprávném procesním postupu soudu prvního stupně, jenž při úvaze o náhradě nákladů řízení vyšel z nijak nedoloženého a nepravdivého tvrzení žalobce, k němuž nedal stěžovateli příležitost se vyjádřit, což mělo bezprostřední dopad do nesprávného posouzení otázky náhrady nákladů řízení při zpětvzetí žaloby.
17. Popsaný nedostatek byl sice zhojen tím, že stěžovatel svou možnost vyjádřit se realizoval prostřednictvím odvolání, ovšem odvolací soud zatížil řízení dalšími vadami, které porušují právo stěžovatele na spravedlivý proces.
18. V prvé řadě je ze spisu zřejmé, že odvolací soud vůbec nedal účastníkům příležitost vyjádřit se k zamýšlenému postupu podle §150 o. s. ř. Svým postupem tak odvolací soud porušil shora uvedené pravidlo, opakovaně vyslovované v nálezech zdejšího soudu, dle něhož je povinností soudu dát procesním stranám příležitost k tomu, aby se k případné aplikaci §150 o. s. ř. mohly vyjádřit.
19. Vedle toho nemá oporu v provedeném dokazování závěr odvolacího soudu, že stěžovatel svým nezodpovědným postupem vyvolal v žalobci domněnku, že je majitelem psa. Jak plyne se shora uvedeného, stěžovatel sice nejprve v čestném prohlášení ze dne 15. 12. 2008 připustil, že majitelem odchyceného psa je, avšak již ve vyjádření ze dne 12. 11. 2009 - tedy před podáním žaloby - žalobci sdělil, že se nejedná o jeho psa, neboť ten byl nalezen mrtev poblíž jeho domu. Bez ohledu na to, zda takové vyjádření odpovídá skutečnosti, je zřejmé, že jenom sotva jím mohla být založena oprávněná domněnka žalobce, že stěžovatel je vlastníkem psa.
20. Dle přesvědčení Ústavního soudu nelze stěžovateli klást k tíži ani to, že svědka, který by mohl pravdivost jeho tvrzení prokázat, označil až v průběhu řízení. V prvé řadě není ničí povinností mimo proces označovat svědky k prokázání pravdivosti vlastních tvrzení, a ostatně to ani neodpovídá běžnému chodu života; žalobce sám nic takového po stěžovateli ani nežádal, nedotazoval se na podrobnější vysvětlení skutkového stavu a místo toho uplatnil své tvrzené právo žalobou u soudu. Konečně nelze přehlédnout ani to, že konstatování odvolacího soudu, dle něhož stěžovatel označil svědka až v průběhu řízení, je sice pravdivé, avšak zavádějící, neboť vyvolává dojem, že stěžovatel tak učinil až po déle trvajícím průběhu řízení; ve skutečnosti stěžovatel označil svědka již v odporu proti platebnímu rozkazu, tedy už v prvním procesním úkonu, který v řízení měl příležitost učinit.
21. Právě řečené neznamená, že v souzené věci nemůže být aplikován §150 o. s. ř. Úvaha, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, přísluší především obecným soudům; tato úvaha však nesmí být založena na závěrech, jež nemají oporu ve spise, a nemůže být učiněna ani způsobem, který bere účastníkům právo se k zamýšlenému postupu vyjádřit.
IV.
22. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil; Ústavní soud tak učinil za souhlasu účastníků řízení bez jednání.