ECLI:CZ:US:2011:1.US.3394.11.1
sp. zn. I. ÚS 3394/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. listopadu 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO spol. s r. o., IČ 41033281, se sídlem Palackého 796/57a, 353 01 Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou, se sídlem Janáčkovo nábř. 51/39, Praha 5, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. 8. 2011 č. j. 16 EC 199/2010-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 10. 11. 2011 a doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 11. 2011 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Okresního soudu v Šumperku s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a "přivozena zjevná nespravedlnost." Napadeným rozsudkem Okresní soud v Šumperku vyhověl žalobě stěžovatelky na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému při cestě dopravním prostředkem bez platné jízdenky dne 22. 12. 2005 ve výši 1.008,-Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ode dne 7. 1. 2006 a přiznal stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku ve výši 3.420,-Kč, když v souladu s ust. §151 odst. 2 o. s. ř. soud postupoval podle vyhl. č. 177/1996 Sb. s odůvodněním, že se jedná o typizované žaloby, žalovaný byl za nezakoupení jízdenky ve výši 8,-Kč postihnut maximální zákonnou sankcí ve výši 1.000,-Kč (srov. obiter dictum a poznámku pod čarou usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 808/11 ze dne 4. 5. 2011), přičemž soud přihlédl i k poměrům účastníků.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2.000,- Kč (§202 odst. 2 o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, in Sb.n.u., sv. 34, usn. 43, str. 421). V usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 vyslovil Ústavní soud s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb. závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizováno ust. §202 odst. 2 o. s. ř., kdy horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zákonodárcem zvýšena na 10.000,- Kč) při posuzování oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti. V tomto usnesení Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, je ten osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09). V případě těchto bagatelních částek nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který Ústavnímu soudu umožní efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla skutečně porušena. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž je třeba dodat, že částka 10.000,- Kč není absolutní a jedinou hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu intenzity zásahu do základních práv stěžovatele, resp. druhu a intenzity pochybení soudu, jehož rozhodnutí je zpochybňováno (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 53/11 ze dne 11. 1. 2011, usnesení sp. zn. I. ÚS 1643/11 ze dne 20. 6. 2011).
V nyní projednávané věci směřuje ústavní stížnost stěžovatelky proti výroku o náhradě nákladů řízení ve výši 3.420,- Kč. Dospěl-li Ústavní soud ve shora citovaných případech k závěru o neoprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí ve věcech, kde výše uplatněného nároku nepřevyšuje částku 10.000,- Kč, je třeba argumentem a maiori ad minus dospět k tomu, že stejně tak je neoprávněným stěžovatel, který napadá rozhodnutí v rozsahu náhrady nákladů řízení nepřevyšující totožnou částku (totožně viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2552/09 ze dne 13. 10. 2009), přičemž napadené rozhodnutí nevykazuje prvky svévole, když k obsahovým náležitostem rozhodnutí o nákladech řízení Ústavní soud konstatoval, že kautely upínající se na čl. 36 odst. 1 Listiny předepisují nutnost souladu výroku o nákladech s celkovým průběhem řízení a úvaha vedoucí k jejich uložení musí být, byť stručně, odůvodněna (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 454/04, Sb. n. u., sv. 36, č. 29, s. 337). Z těchto důvodů absence odůvodnění nebo odůvodnění vadné, spočívající v poukazu na skutečnosti irelevantní či skutečnosti nemající oporu ve spise, příp. pouhý formální odkaz na ust. o. s. ř. bez bližší konkretizace důvodů aplikace tohoto ustanovení, nese známky arbitrárnosti v rozhodování soudu. Současně takto formulované odůvodnění představuje porušení ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., v ústavní rovině pak dotčení práva na spravedlivý proces. Tím spíše je pak soud povinen zásadu řádného odůvodnění ctít při uvážení, které mu v dané věci vzhledem k okolnostem dává ust. §151 odst. 2 o. s. ř. Soud je povinen v takové situaci hodnotit nejen majetkové, sociální a osobní poměry účastníků řízení, ale přihlíží i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení.
V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal pochybení v argumentech okresního soudu předložených v odůvodnění napadeného rozhodnutí, naopak musí ocenit jeho citlivý a rozumný přístup k dané situaci. Právní názor prezentovaný v napadeném rozhodnutí dosahuje vysokého stupně přesvědčivosti, své úvahy soud transparentně předestřel a vysvětlil také, proč za 2 úkony právní služby a soudní poplatek přiřkl stěžovatelce částku ve výši 3.420,- Kč. Způsob výpočtu náhrady nákladů řízení se tak Ústavnímu soudu jeví jako více než spravedlivý a dané situaci přiměřený. Požadavek na přiznání nákladů řízení ve výši uplatňované stěžovatelkou překračuje hranici, kdy je možno hovořit o souladu s dobrými mravy (obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 310/08 ze dne 21. 2. 2008); taktéž nectí obecnou zásadu, že každý při uplatňování svých oprávněných nároků musí šetřit práv druhých, kteroužto zásadu lze v konkrétní věci interpretovat jako zákaz vystavovat žalovanou stranu jiným než nezbytně nutným nákladům či ji jinak neúčelně a nadměrně vystavovat nepříznivým následkům nesplnění závazku, neboť ty jsou pokryty např. povinností uhradit náklady řízení a úroky z prodlení, jejichž nepřiměřená výše se v daném případě, vzhledem k chování stěžovatelky, když ta programově vymáhá po řadě let promlčené pohledávky (viz též usnesení sp. zn. III. ÚS 130/11 ze dne 10. 2. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 49/11 ze dne 10. 2. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 7/11 ze dne 20. 1. 2011), Ústavnímu soudu rovněž jeví za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu (srov. ust. §1794 odst. 2 vládního návrhu nového občanského zákoníku, které alespoň dílčím způsobem reflektuje nemravnost a nepoctivost společností obdobných stěžovatelce, jejichž předmět podnikání je založen na zneužívání legitimního očekávání původně svědčícího dopravnímu podniku). Ostatně, samy dopravní podniky jako veřejné instituce (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 1 As 114/2011 a v něm uvedenou judikaturu), popř. veřejnoprávní korporace jako jejich zřizovatelé, by měly volit prostředky nejšetrnější, když administrativní aparát schopný zvládat postupování pohledávek by dozajista zvládl i jejich přímé vymáhání. Zůstává s podivem, že dopravním podnikům nikterak nevadí, že všeobecně známé nekalé praktiky při vymáhání jimi postoupených pohledávek poškozují v očích veřejnosti především je samotné.
Nad rámec výše uvedeného opětovně vyzývá Ústavní soud zákonodárce, resp. zatvrzele nečinné Ministerstvo spravedlnosti, k revizi systému vymáhání tzv. bagatelních pohledávek, když ten již zcela abstrahoval od svého účelu (ostatně drtivá většina sporů ve věcech bagatelních pohledávek je dlužníky vedena toliko jen v rozsahu náhrady nákladů řízení) a stal se pouze výnosným "byznysem", majícím však likvidační účinky pro řadu dlužníků. Insolvenční soudy, zahlcené návrhy na oddlužení, zcela jistě potvrdí, že řada dlužníků se dostala do svízelné finanční situace právě díky neschopnosti hradit zjevně přemrštěné náklady na vymáhání jinak bagatelních částek (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 1056/07 včetně odlišného stanoviska či usnesení sp. zn. II. ÚS 808/11 ze dne 4. 5. 2011).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou [ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], neboť podaný návrh nesměřoval k ochraně základních práv stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2011
Eliška Wagnerová, v. r.
soudce zpravodaj