ECLI:CZ:US:2003:1.US.343.02
sp. zn. I. ÚS 343/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. D., zastoupené JUDr. O. H., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 18. 2. 2002, čj. 2 To 675/2001 - 168, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením zamítl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, (dále také "odvolací soud"), podle §33 odst. 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), žádost obžalované M. D. (dále jen "stěžovatelka") o poskytnutí bezplatné obhajoby.
Z odůvodnění usnesení krajského soudu vyplývá, že stěžovatelka byla rozhodnutím Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 7 T 196/2000, uznána vinnou pro trestný čin podvodu podle §250 odst.1, 2 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Proti tomuto rozhodnutí podala odvolání, o němž rozhodoval krajský soud ve veřejném zasedání dne 28. 1. 2002. Stěžovatelka, v rámci veřejného zasedání, požádala o poskytnutí bezplatné obhajoby tak, aby se mohla hájit, neboť je v tíživé sociální situaci a na advokáta "nemá peníze". Byla poučena, ve smyslu §33 odst. 2 TrŘ (po novele), o povinnosti předložit odvolacímu soudu takové materiály, z nichž bude její insolventnost zřejmá. Veřejné zasedání bylo odročeno na 18. 2. 2002. K tomuto odročenému veřejnému zasedání stěžovatelka zaslala prohlášení Městského úřadu v Uničově, ze kterého bylo patrno, že je nezaměstnaná a rozvedená. V měsících listopad 2001, prosinec 2001 a leden 2002 jí byly vyplaceny dávky ve výši 5 652,--Kč. Krajský soud, po poradě senátu, dospěl k závěru, že částka, kterou stěžovatelka dostávala od Městského úřadu v Uničově, jí umožňovala vzít si advokáta na plnou moc a uhradit mu účtované položky právní služby, zejména, když se předpokládalo, že u odvolacího soudu bude věc projednána v jednom veřejném zasedání. Z těchto důvodů krajský soud žádost stěžovatelky o poskytnutí bezplatné obhajoby usnesením zamítl a poučil stěžovatelku o nepřípustnosti stížnosti proti tomuto usnesení.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 6. 2002, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 18. 2. 2002, čj. 2 To 675/2001 - 168.
Předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může se jím zabývat také věcně.
Vzhledem k tomu, že návrh nesplňoval náležitosti podle §30, §31, §34 zákona o Ústavním soudu, byla stěžovatelka vyzvána k odstranění vad svého podání. Opatřením České advokátní komory ze dne 11. 9. 2002, zn. 04-4045/02, byl stěžovatelce určen advokát, jehož prostřednictvím podala dne 24. 9. 2002 ústavní stížnost, která po následném odstranění vad v plné moci splňovala všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost stěžovatelka odůvodnila tím, že v rámci celého trestního řízení si nebyla vědoma poučení o právech obviněného na bezplatnou obhajobu. Teprve Krajský soud Ostrava, pobočka v Olomouci, jí poskytl toto právní poučení. Proto okamžitě požádala o poskytnutí bezplatné obhajoby. Jako doklad své insolventnosti předložila prohlášení Městského úřadu v Uničově, ze kterého vyplynulo, že je nezaměstnaná a v měsících listopad 2001, prosinec 2001 a leden 2002 jí byly vyplaceny dávky ve výši 5 652,-- Kč. I přes tyto skutečnosti krajský soud její žádost o poskytnutí bezplatné obhajoby usnesením zamítl. Podle názoru stěžovatelky krajský soud rovněž pochybil, jestliže v rámci poučení u napadeného usnesení nepřipustil řádný opravný prostředek.
Stěžovatelka má za to, že usnesením odvolacího soudu byl porušen čl. 96 Ústavy ČR, čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení §33 TrŘ. Z tohoto důvodu navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, jímž zruší napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 18. 2. 2002, čj. 2 To 675/2001 - 168.
Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti a podmínky, vyžádal si, podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyjádření Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako účastníka řízení.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, ve svém vyjádření shrnul průběh řízení o žádosti stěžovatelky o poskytnutí bezplatné obhajoby. Následně poukázal na skutečnost, že o žádosti rozhodoval v únoru 2002, tedy ve velmi krátké době po nabytí účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb.
V důsledku této novely se výrazně změnila celá řada ustanovení trestního řádu a mezi nimi i ustanovení §33 odst. 2, 3 TrŘ. Výklad tohoto ustanovení si musel krajský soud, při absenci výkladových pravidel, provést sám. Jak vyplývá ze zmíněného ustanovení, osvědčí-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Návrh na rozhodnutí, včetně příloh, jimiž má být prokázána jeho důvodnost, podává obviněný v přípravném řízení prostřednictvím státního zástupce a v řízení před soudem prostřednictvím soudu, který koná řízení v I. stupni. Proti tomuto rozhodnutí je podle §33 odst. 2 přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.
Krajský soud zvažoval, zda-li v dané fázi trestního řízení (v odvolacím řízení) měla stěžovatelka vůbec ještě právo žádat o poskytnutí bezplatné obhajoby. Z ustanovení §33 odst. 3 TrŘ vyplývá, že návrh na rozhodnutí podle §33 odst. 2 TrŘ podává obviněný v přípravném řízení a v řízení před soudem, který koná řízení v I. stupni. I přes toto jasné znění pohlížel krajský soud na daný problém při absenci výkladových pravidel v širším pohledu a dospěl k závěru, že takový návrh může obžalovaný podat nejen v řízení před soudem I. stupně, ale i v dalších stadiích trestního řízení.
Jak dále krajský soud uvedl, stěžovatelka po poučení předložila toliko potvrzení, že pobírá sociální dávky v částce 5 652,-- Kč. Neosvědčila, že nemá dostatek finančních prostředků, neboť nebylo zřejmé, jaký má další movitý či nemovitý majetek, jaký je stav jejího účtu, atd. Po zjištění, že měla stěžovatelka k dispozici, v rámci sociálních dávek, příjem ve výši 5 652,-- Kč měsíčně, měl krajský soud za to, že si mohla zajistit právní zastoupení. Zejména za situace, když v řízení před odvolacím soudem by bylo o podaném opravném prostředku rozhodnuto v jednom, případně ve dvou veřejných zasedáních. Proto rozhodl tak, jak vyplývá z výrokové části napadeného usnesení.
K námitce vadného poučení stěžovatelky krajský soud opětovně poukázal na absenci výkladových pravidel. V dané situaci dovodil z ustanovení §141 odst. 2 TrŘ, že stížností lze napadnout mimo jiné usnesení soudu jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže je rozhodováno v I. stupni. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o rozhodnutí ve fázi přípravného řízení ani v řízení před soudem I. stupně, s odkazem na §141 odst. 2 TrŘ stížnost proti svému rozhodnutí nepřipustil. Krajský soud rovněž poukázal na protichůdný výklad ve IV. komentovaném vydání trestního řádu k dané problematice. Jestliže jsou druhostupňovým orgánem rozhodovány usnesením otázky menší závažnosti, není na újmu spravedlivému procesu nedostatek možnosti přezkumu jakéhokoliv rozhodnutí, a proto se právo stížnosti proti tomuto rozhodnutí orgánu vyššího stupně nepřipouští. Vzápětí je však v rámci tohoto výkladu uvedeno, že je třeba jiný režim stížnosti přiznat v případech, kdy rozhoduje soud II. stupně usnesením, kdy je zájem na tom, aby rozhodnutí, které má povahu rozhodnutí prvostupňového, bylo přezkoumatelné vyšším soudem, a to bez ohledu na to, že rozhodnutí je činěno soudem II. stupně. V praxi by pak šlo o případy rozhodování o vzetí do vazby, o vyloučení soudců, o uložení pořádkové pokuty, atd. S ohledem na shora uvedený názor je otázkou, zda-li se v případě rozhodování podle §33 odst. 2 TrŘ před soudem II. stupně jedná o usnesení řešící otázku menší či větší závaznosti, což je podstatné pro vyřešení otázky o přípustnosti stížnosti proti rozhodnutí soudu II. stupně. S poukazem na nově přijaté výklady §141 odst. 2 TrŘ vyslovil krajský soud názor, že ve stadiu odvolacího řízení je stížnost proti rozhodnutí podle §33 odst. 2 TrŘ přípustná. Vzhledem k výše uvedenému krajský soud nezaujal striktní stanovisko, zda je či není napadené usnesení správné. Má za to, že je tato problematika složitá a uvítá, pokud Ústavní soud zaujme k této problematice jasné stanovisko.
Ústavní soud konstatuje, že podle čl. 83 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů. Není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Ústavní soud tedy není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "obecného" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních záruk. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti obecného práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem obecného práva". Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).
S ohledem na uvedené ústavní vymezení je zřejmé, že Ústavní soud není v souzené věci oprávněn rozhodovat, zda stěžovatelka osvědčila, že nemá dostatek prostředků k tomu, aby si sama hradila náklady obhajoby, neboť takové posuzování náleží v trestním řízení výhradně obecným soudům. Ústavní soud je však oprávněn posoudit, zda napadeným rozhodnutím obecného soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. V dané věci připadá v úvahu - s ohledem na charakter projednávané věci a na podstatu námitek stěžovatelky - základní právo zakotvené v čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud již několikrát konstatoval, že v řízení o ústavní stížnosti není vázán jejím odůvodněním, resp. rozsahem ústavněprávní argumentace. Je však bezvýjimečně vázán petitem. V dané věci petit ústavní stížnosti obsahoval pouze návrh na zrušení usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 2. 2002, čj. 2 To 675/2001 - 168, jímž bylo rozhodnuto o žádosti stěžovatelky o poskytnutí bezplatné obhajoby. Petit ale neobsahoval návrh na zrušení konečného pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání ze dne 18. 2. 2002. Zmíněný návrh (na zrušení rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání) neobsahovalo ani podání učiněné stěžovatelkou dne 14. 6. 2002.
V projednávaném případě odvolací soud, při absenci výkladových pravidel a judikatury, ústavně konformním způsobem vyložil ustanovení §33 odst. 2 TrŘ. Extenzivním výkladem vyložil právo obviněného podat žádost o poskytnutí bezplatné obhajoby nebo za sníženou odměnu, nejen v řízení před soudem I. stupně, ale i v dalších stadiích trestního řízení, tedy i v odvolacím řízení. V tomto směru stěžovatelku řádně poučil a poskytl jí plnou možnost k uplatnění uvedeného práva. Následně však odvolací soud pochybil, jestliže proti rozhodnutí o žádosti stěžovatelky o poskytnutí bezplatné obhajoby nepřipustil opravný prostředek - stížnost.
Obecným soudům je uloženo, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy). V oblasti trestního soudnictví je postup, jímž jsou obecné soudy ve své činnosti vázány, upraven v trestním řádu. Ten upravuje mimo jiné i způsoby rozhodování. Ve věci samé rozhoduje soud rozsudkem (příp. trestním příkazem), zatímco formou usnesení rozhoduje o otázkách souvisejících s věcí samotnou. Jak vyplývá z ustanovení §141 odst. 2 TrŘ, usnesení soudu lze napadnout stížností jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže soud rozhoduje ve věci v prvním stupni. Zákonnou podmínku "rozhodování soudu ve věci v prvním stupni" je nutné vyložit extenzivním výkladem, tj. nikoli jako procesně příslušný soud prvního stupně (rozhodující o meritu věci), ale jako soud, který o té které otázce rozhoduje (usnesením) poprvé a který v tomto smyslu je třeba pokládat za "soud v prvním stupni". Proto tam, kde je ze zákona usnesení přezkoumatelné vyšším soudem, má povahu rozhodnutí prvostupňového, a to bez ohledu na to, v kterém stupni obecného soudu bylo přijato. Vyslovená zásada neplatí pro případ, kdyby k takovému usnesení došlo v řízení před Nejvyšším soudem ČR.
K základním zásadám spravedlivého procesu podle čl. 36 Listiny, spolu s požadavkem nezávislého a nestranného rozhodování, patří i vyloučení libovůle v soudním rozhodování, a tedy rovněž i přezkoumatelnost rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem vyššího stupně. Proto tam, kde zákon připouští dvojí výklad, je v intencích zásad spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem republiky co nejvíce souladný.
V projednávaném případě odvolací soud nepřipustil proti svému rozhodnutí (usnesení) o žádosti stěžovatelky o poskytnutí bezplatné obhajoby stížnost, ačkoli ustanovení §33 odst. 3 TrŘ stížnost proti takovému rozhodnutí výslovně připouští, a o této otázce rozhodoval jako soud v prvním stupni. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud svým postupem porušil zásadu spravedlivého procesu zakotvenou v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Jak však již dříve Ústavní soud judikoval, v určitých případech může nastat situace, za které se spor stává čistě akademickým. Teorie i praxe jiných ústavních soudů se jednoznačně přiklání k odmítnutí v takové věci rozhodovat, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele.
V souzené věci tak již nepřichází v úvahu možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatelky, neboť po rozhodnutí o její žádosti o poskytnutí bezplatné obhajoby následovalo rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání. Jak vyplynulo z vyjádření Okresního soudu v Olomouci, stěžovatelce bylo napadené usnesení odvolacího soudu doručeno současně s rozhodnutím téhož soudu o podaném odvolaní, tj. dne 10. 5. 2002. Pokud ústavní stížnost směřovala jen proti procesnímu usnesení odvolacího soudu o žádosti stěžovatelky o poskytnutí bezplatné obhajoby, aniž by byl napaden také existující rozsudek odvolacího soudu o odvolání, znamenalo by to ve svých důsledcích, že toto konečné rozhodnutí odvolacího soudu by zůstalo nedotčeno rozhodnutím Ústavního soudu, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty.
S ohledem na výše uvedené stěžovatelka pochybila tím, že ústavní stížností napadla pouze usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 2. 2002, čj. 2 To 675/2001 - 168, zatímco konečné pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu o opravném prostředku, rovněž ze dne 18. 2. 2002, ponechala nedotčené.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že návrh stěžovatelky, aby náklady zastoupení v řízení před Ústavním soudem uhradil stát, odmítá. Podle §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), "nemůže-li se někdo poskytnutí právních služeb domoci, je oprávněn požádat Českou advokátní komoru (dále jen "Komoru"), aby mu advokáta určila. Nejsou-li dány důvody pro odmítnutí podle §19 zákona o advokacii, je Komorou určený advokát povinen právní služby poskytnout za podmínek v určení stanovených." Takto určený advokát má povinnost poskytnout žadateli právní službu v určeném rozsahu. Právní službou může být jak jednotlivý úkon, tak procesní zastoupení, ale také seznámení se s věcí. Shora uvedený advokát byl, podle citovaného ustanovení, určen Komorou dne 11. 9. 2002, pod zn. 04-4045/02, k poskytnutí právní služby stěžovatelce. Za situace, kdy podle uvedeného určení právní služba měla být poskytnuta bezplatně, s výjimkou hotových výloh, nezbylo než návrh odmítnout.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2003 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu