ECLI:CZ:US:2001:1.US.381.01
sp. zn. I. ÚS 381/01
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti stěžovatele D. D. D., t.č. Věznice Ostrava, 701 28 Ostrava, proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 6 Nt 161/2001, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 1 To 388/2001, takto:
Usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 4.
2001, sp. zn. 6 Nt 161/2001, a usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 1 To 388/2001, se zrušují.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením Okresní soud ve Frýdku-Místku vzal
stěžovatele (a dále spoluobviněného N. Kumara) do vazby z důvodů
podle ustanovení §67 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu,
a to ode dne 23. 4. 2001.
V odůvodnění tohoto usnesení okresní soud především uvedl, že
stěžovateli a N. K. bylo sděleno obvinění z trestného činu
nedovoleného překročení státní hranice spáchaného ve prospěch
zločinného spolčení §171a odst. 1 a odst. 2 písm. b), c)
trestního zákona a z trestného činu účasti na zločinném spolčení
§163a odst. 1 trestního zákona. Na základě tohoto sdělení
obvinění (ČVS: ÚVV-107/50-2000), na základě spisového materiálu
jakož i vyjádření Okresního státního zástupce ve Frýdku-Místku
shledal okresní soud u obou obviněných existenci uvedených
vazebních důvodů, neboť jim prý hrozí trest odnětí svobody
v rozmezí od 2-10 let a "mohli by se tedy skrývat, trestnímu
stíhání vyhýbat, mohli by působit na svědky a vzhledem
k dosavadní činnosti na území ČR nelze vyloučit, že by v trestné
činnosti, pro kterou jim bylo sděleno obvinění v současné době,
nepokračovali".
Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením stížnost
stěžovatele a N. K. proti citovanému usnesení Okresního soudu ve
Frýdku-Místku zamítl.
V jeho odůvodnění krajský soud konstatoval, že tzv. útěkový
vazební důvod podle ustanovení §67 odst. 1 písm. a) trestního
řádu je dán tím, že obviněným hrozí výrazný trest, a to
s přihlédnutím k okolnostem spáchání trestné činnosti i s ohledem
na to, že se této činnosti měli dopustit ve prospěch spolčení
"a tedy mimořádně závažnou formou". Závěru, že by se obvinění
mohli skrývat, prý nasvědčují i jejich osobní poměry, a to
i u stěžovatele, byť má rodinu. Jedná se navíc o cizince, kteří
mají kontakty mimo území ČR.
Existenci koluzního vazebního důvodu §67 odst. 1 písm. b)
trestního řádu spatřuje krajský soud především v tom, že by
obvinění mohli působit na svědky, kteří dosud nebyli vyslechnuti.
Těmito svědky by měly být zejména převáděné osoby, které by mohly
vypovídat ke zřizování a existenci tzv. "vkladů" (pozn.: správně
zřejmě "skladů") a o pohybu obviněných v době, kdy mělo k trestné
činnosti dojít. Protože se údajně jedná o osoby obviněným blízké
či známé, je nebezpečí z ovlivňování reálné.
Konečně k existenci tzv. předstižné vazby §67 odst. 1 písm.
c) trestního řádu krajský soud uvedl, že tento důvod je dán
charakterem a rozsahem stíhaného jednání, četností útoků,
způsobem, jakým se měli trestné činnosti dopouštět "nasvědčujícím
promyšlenosti a rozhodnosti". Přitom prý byli obvinění vedeni
nepochybným záměrem se trestnou činností obohatit, což také
vyvolává důvodnou obavu z pokračování v trestné činnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítl, že napadené
usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku je nepřezkoumatelné,
jelikož z něj není zřejmé, v souvislosti s jakým trestním stíháním
byla na stěžovatele uvalena vazba. Pod ČVS: OVV-107/50-2000 (ani
ČVS: ÚVV-107/50-2000), které je uvedeno v odůvodnění tohoto
usnesení, prý totiž stěžovateli nebylo nikdy sděleno obvinění.
Stěžovateli totiž bylo zatím sděleno pouze jedno obvinění, a to
pod ČVS: ÚVV-107/50-2001. Stěžovatel proto považuje vazbu za
nezákonnou, neboť proti němu není vedeno trestní stíhání pod ČVS,
uvedeném v odůvodnění napadeného usnesení. Nepřezkoumatelnost
tohoto usnesení spatřuje stěžovatel dále v tom, že v rozporu
s ustanovením §67 odst. 1 trestního řádu neobsahuje konkrétní
skutečnosti, které vazbu odůvodňují.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že krajský soud zamítl jeho
stížnost proti citovanému usnesení okresního soudu ještě předtím,
než bylo napadené usnesení doručeno jeho obhájci. V tom stěžovatel
spatřuje rozpor s §137 odst. 4, §143 odst. 1 a §146 odst. 2
písm. c) trestního řádu, neboť obhájci bylo znemožněno stížnost
řádně odůvodnit a naplnit tak právo stěžovatele na obhajobu.
Stěžovatel rovněž tvrdí, že sdělení obvinění nemá obligatorní
náležitosti dle §160 odst. 1 trestního řádu. V tom stěžovatel
spatřuje rozpor s čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod a s čl. 8 odst. 2 a s čl. 40 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod. "Trestní stíhání jím proto nemohlo být
zahájeno a nemůže být podkladem pro rozhodnutí o vazbě." Sdělené
obvinění prý neobsahuje konkrétní důvody, pro které je stěžovatel
stíhán a jeho jednání je specifikováno velmi neurčitě. Popis
skutku není dostatečně přesný, aby nemohl být zaměněn s jiným
a nejsou uvedeny konkrétní skutečnosti, jež by odpovídaly znakům
zločinného spolčení, zejména prý nejsou označeny alespoň některé
další osoby tvořící zločinné spolčení, popř. organizace spolčení.
Ve sdělení obvinění údajně není upřesněno, v čem měla spočívat
nedovolenost (a tedy nezákonnost) překročení státní hranice, tzn.
který právní předpis byl porušen. Tím, že obecné soudy nezkoumaly
náležitosti sdělení obvinění, údajně porušily i čl. 90 Ústavy.
Stěžovatel proto závěrem uvádí, že napadenými usneseními byl
porušen čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto navrhl, aby
byla napadená usnesení obou soudů zrušena.
Stěžovatel souhlasí s upuštěním od ústního jednání před
Ústavním soudem.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost splňuje
všechny zákonem stanovené procesní náležitosti a předpoklady,
přistoupil k projednání a rozhodnutí věci samé. Vyžádal si spis
Okresního soudu ve Frýdku-Místku zn. 6 Nt 161/2001 a požádal
o vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení - Okresní soud ve
Frýdku-Místku a Krajský soud v Ostravě a vedlejší účastníky řízení
- Okresní státní zastupitelství ve Frýdku-Místku a Krajské státní
zastupitelství v Ostravě.
Okresní soud ve Frýdku-Místku ve svém vyjádření k ústavní
stížnosti toliko uvedl, že v souzené věci k protiústavnímu zásahu
do práv stěžovatele nedošlo a že tvrzení stěžovatele považuje za
účelové. Okresní soud souhlasí s upuštěním od ústního jednání před
Ústavním soudem.
Krajský soud v Ostravě sdělil, že se k námitkám stěžovatele
nemůže vyjádřit, jelikož nemá k dispozici příslušný spis. Krajský
soud souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
Okresní státní zastupitelství ve Frýdku-Místku s ústavní
stížností nesouhlasí a navrhuje, aby byla odmítnuta. Vedlejší
účastník souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním
soudem.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě se svého postavení
vedlejšího účastníka vzdalo.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je
ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy
obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat
dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně
zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud
tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace
"jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže
současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž
Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti
jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně
obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení
některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např.
nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež
je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý
formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody)"
(nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů
a usnesení, sv. 17, str. 235).
V rámci těchto obecnějších úvah Ústavní soud připomíná, že se
ve své ustálené judikatuře již opakovaně zabýval otázkou
ústavnosti tzv. vazebních rozhodnutí. Přitom vycházel především ze
skutečnosti, že obsahem právního institutu vazby je vymezení
ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného
s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního
řízení. Vazba tedy představuje toliko nezbytné omezení osobní
svobody, u něhož platí princip presumpce neviny. Smyslem tohoto
omezení je umožnit orgánům činným v trestním řízení uskutečnění
a ukončení tohoto řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96,
Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 156).
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že
(1.) napadené usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku je
nekonkrétní a nepřezkoumatelné mimo jiné proto, že z něj není
zřejmé, v souvislosti s jakým trestním stíháním byla na
stěžovatele uvalena vazba, že (2.) krajský soud zamítl jeho
stížnost ještě předtím, než bylo napadené usnesení okresního soudu
doručeno jeho obhájci a že (3.) sdělení obvinění nemá obligatorní
zákonné náležitosti.
(1.) a) K první námitce stěžovatele Ústavní soud především
konstatuje, že - podle své dnes již ustálené judikatury - hodnotí
spravedlivost procesu jako celku. Ve své judikativní činnosti
preferuje materiální pojetí právního státu před pojetím formálním.
To v případě trestního procesu především znamená, že Ústavní soud
respektuje souslednost a vzájemnou propojenost jednotlivých fází
trestního řízení a možnost svého kasačního zásahu proti
rozhodnutím státních orgánů v trestních věcech shledává toliko
tehdy, jestliže tato rozhodnutí (popř. jiné zásahy) jsou svojí
materiální povahou způsobilé zasáhnout do základních práv nebo
svobod stěžovatele. Jinak řečeno, pouhé formální nesprávnosti,
ačkoliv jsou nežádoucí a nemělo by k nim docházet, zpravidla
nemohou - jsou-li nepatrná - založit protiústavnost (srov. obdobně
např. nález sp. zn. III. ÚS 486/98, Ústavní soud: Sbírka nálezů
a usnesení, sv. 13, str. 83). Ani v souzené věci Ústavní soud
neshledal důvod ke zrušení napadených rozhodnutí jen v tom, že
Okresní soud ve Frýdku-Místku a Krajský soud v Ostravě
v odůvodnění napadených usnesení chybně označily sdělení obvinění
vůči stěžovateli jako ČVS: ÚVV-107/50-2000 namísto správného ČVS:
ÚVV-107/50-2001. Jedná se totiž zjevně toliko o formální
a nepatrné pochybení a z obsahu a z označení (např. datace) obou
usnesení je zcela zřejmé, že se vztahují ke sdělení obvinění ČVS:
ÚVV-107/50-2001.
b) Pokud stěžovatel dále tvrdí, že napadené usnesení
okresního soudu je nekonkrétní, je namístě zdůraznit, že
rozhodnutí o vazbě představuje výrazný zásah do osobní svobody
jedince (čl. 8 Listiny), při němž je proto nutno postupovat značně
restriktivně. Právě z tohoto hlediska Ústavní soud - v obecné
rovině - považuje za velmi významné, aby vazební rozhodnutí
obecného soudu bylo náležitě odůvodněno. Ústavní soud totiž již
dříve ve své ustálené praxi vyložil, že "z hlediska stanoveného
postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného
a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci
(v daném případě povinnost plynoucí z ustanovení §125 trestního
řádu) jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí.
S ohledem na význam ústavně zaručených základních práv včetně
práva na osobní svobodu, případně s ohledem na závažnost zásahu do
tohoto práva, požadavek zákonem vyžadovaného způsobu odůvodnění
rozhodnutí, jímž k jeho omezení dochází, je o to důrazněji
důvodný, a proto také jen povšechné a obecné odůvodnění
rozhodnutí, jimž je osobní svoboda omezena, není v souladu
s ústavním pořádkem republiky" (nález sp. zn. III. ÚS 103/99, in:
Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17,
str. 121).
Z těchto právních názorů vycházel Ústavní soud rovněž
v souzené věci. Z napadených usnesení obecných soudů plyne (viz
shora popsanou rekapitulaci předchozího řízení), že soudy
v případě stěžovatele dovodily existenci důvodů tzv. útěkové,
předstižné a koluzní vazby dle ustanovení §67 odst. 1 písm.
a), b) a c) trestního řádu. K tomu Ústavní soud konstatuje, že
podle ustanovení §67 odst. 1 trestního řádu smí být obviněný vzat
do vazby jen tehdy, jsou-li dány "konkrétní skutečnosti, které
odůvodňují obavu" z naplnění některého z důvodů vazby. Přitom je
již z povahy věci zřejmé, že nelze požadovat, aby soud činil
naprosto jistý závěr o tom, že nebude-li obviněný vzat do vazby,
dopustí se některého z jednání, upraveného v citovaném ustanovení.
Na druhé straně je však nutno nejen z ústavně právního, nýbrž
i z trestněprocesního hlediska požadovat, aby vazební rozhodnutí
byla odůvodněna dostatečně konkrétními skutečnostmi, z nichž lze
na zmíněnou obavu usuzovat.
V souzené věci však napadené usnesení okresního soudu z výše
nastíněných hledisek nemůže obstát. Okresní soud totiž
v odůvodnění citovaného usnesení existenci vazebních důvodů nijak
nekonkretizoval, neboť poukázal toliko na hrozbu vysokého trestu
v rozmezí od 2 do 10 let, což však zjevně nepostačuje.
V konkrétním případě je totiž "třeba uvážit nejen předpokládanou
výši trestu, ale i to, zda takto stanovená výše trestu odůvodňuje
obavu, že konkrétní obviněný uprchne nebo se bude skrývat
(Šámal/Král/Baxa/Púry, Trestní řád - komentář, C.H. Beck, 1. vyd.,
1995, str. 263). Dále okresní soud již jen vyjádřil obecnou
domněnku, že oba obvinění by se mohli skrývat, vyhýbat trestnímu
stíhání, působit na svědky a vzhledem k jejich dosavadní činnosti
na našem území prý nelze ani vyloučit, že by v trestné činnosti
pokračovali, čímž v podstatě toliko parafrázoval dikci citovaného
ustanovení §67 trestního řádu.
Je tedy zjevné, že napadené usnesení Okresního soudu ve
Frýdku-Místku je pro svoji nekonkrétnost nepřezkoumatelné a tedy
i protiústavní. Tím Okresní soud ve Frýdku-Místku porušil čl. 6
odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl.
8 odst. 2, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
(2.) Druhá námitka stěžovatele spočívá v tvrzení, že Krajský
soud v Ostravě zamítl jeho stížnost ještě předtím, než bylo
napadené usnesení okresního soudu doručeno jeho obhájci.
V tomto směru Ústavní soud z předmětného soudního spisu
zjistil, že napadené usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku
bylo stěžovateli doručeno dne 30. 4. 2001 a jeho obhájci Mgr. M.
Sedlákovi dne 29. 5. 2001. Napadené usnesení vydal Krajský soud
v Ostravě dne 10. 5. 2001. Je tedy zřejmé, že citované usnesení
okresního soudu bylo obhájci stěžovatele skutečně doručeno až
poté, co o podané stížnosti stěžovatele krajský soud rozhodl.
Ústavní soud konstatuje, že dle ustanovení §137 odst. 3
trestního řádu, v případě, kdy se usnesení (proti němuž má
obviněný stížnost) oznamuje obviněnému, který je ve vazbě, ve
výkonu trestu odnětí svobody nebo na pozorování ve zdravotnickém
ústavu, "je třeba takové usnesení oznámit jak obviněnému, tak
i jeho obhájci i tehdy, je-li obviněný osobou, jejíž způsobilost
k právním úkonům není omezena". Podle ustanovení §143 odst. 1
trestního řádu se stížnost podává u orgánu, proti jehož usnesení
stížnost směřuje, a to do tří dnů od oznámení usnesení jestliže se
usnesení oznamuje jak obviněnému, tak i jeho zákonnému zástupci
nebo obhájci, běží lhůta od toho oznámení, které bylo provedeno
nejpozději. Požadavkům spravedlivého procesu a právu na obhajobu
totiž odpovídá možnost podat kvalifikovaný opravný prostředek,
v němž lze náležitým způsobem s jednotlivými důvody napadeného
rozhodnutí polemizovat.
Jak Ústavní soud uvedl již výše, nerespektování zákonné
kogentní normy zpravidla zakládá porušení základního práva nebo
svobody. V daném případě je zřejmé, že napadené usnesení okresního
soudu mělo být podle zákona (trestního řádu) doručeno též obhájci
stěžovatele, přirozeně ještě předtím, než o stížnosti rozhodoval
krajský soud. Krajský soud totiž o stížnosti nemohl rozhodovat
dříve, než uplynula lhůta k podání stížnosti, která se měla
počítat od oznámení, jež bylo provedeno později, tzn. od oznámení
napadeného usnesení okresního soudu obhájci stěžovatele Mgr. S.
Ústavní soud tedy dospívá k závěru, že Krajský soud
v Ostravě nerespektováním citovaných kogentních norem porušil
ústavně zaručená základní práva stěžovatele na spravedlivý proces
a na obhajobu, zakotvená v čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod a v čl. 36 odst. 1 a v čl. 40 odst. 3
Listiny základních práv a svobod.
(3.) Pro úplnost Ústavní soud dodává, že se neztotožňuje
s námitkami ústavní stížnosti brojícími proti citovanému sdělení
obvinění, které prý nemá obligatorní zákonné náležitosti. Podle
ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu totiž záznam o sdělení
obvinění musí obsahovat popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn
s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku
spatřován, a důvody, pro něž je obviněný stíhán. Podle názoru
Ústavního soudu v daném případě předmětné sdělení obvinění ČVS:
ÚVV-107/50-2001 citované zákonné náležitosti splňuje, jelikož
dostatečně označuje trestný čin a podrobně popisuje skutek tak,
aby nemohl být zaměněn s jiným (zejména specifikuje data
nelegálních přechodů hranic, uvádí jména dalších osob, které se na
nich měly podílet) a náležitě odůvodňuje, proč je stěžovatel
stíhán.
Toliko v tomto směru tedy ústavní stížnost není důvodná.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená
usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku a Krajského soudu
v Ostravě zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 30. října 2001