ECLI:CZ:US:2004:1.US.4.04
sp. zn. I. ÚS 4/04
Nález
Nález Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 23. března 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 ve věci ústavní stížnosti G. M. S. proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně z 2. 10. 2002 sp. zn. 1 T 445/2002, usnesení Krajského soudu v Brně z 19. 3. 2003 sp. zn. 3 To 43/2003 a usnesení Nejvyššího soudu z 30. 9. 2003 sp. zn. 3 Tdo 841/2003, jimiž byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání trestných činů zpronevěry a podvodu a odsouzena k trestu odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen.
Výrok
I. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. 10. 2002 sp. zn. 1 T 445/2002, usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2003 sp. zn. 3 To 43/2003 a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2003 sp. zn. 3 Tdo 841/2003 bylo zasaženo do základních práv stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. 10. 2002 sp. zn. 1 T 445/2002, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2003 sp. zn. 3 To 43/2003 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2003 sp. zn. 3 Tdo 841/2003 se ruší.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 5. 1. 2004 napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně, jímž odvolací soud zamítl odvolání stěžovatelky proti rozsudku nalézacího soudu.
Okresní soud v Hodoníně napadeným rozsudkem rozhodl tak, že uznal stěžovatelku vinnou spácháním dvojnásobného trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 trestního zákona a trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 trestního zákona. Těchto trestných činů se stěžovatelka dopustila tak, že převzala od poškozeného P. A. deset štěňat psů rasy Bullmastiff a současně se zavázala štěňata prodat, každé za částku nejméně 12 000 Kč, a utržené peníze předat manželům A., přičemž prodala 9 štěňat, získané peníze nepředala a použila je pro svou potřebu, a způsobila jim tak škodu ve výši nejméně 108 000 Kč, dále převzala od F. K. sedm štěňat psů rasy Bullmastiff, současně se zavázala štěňata prodat za částku nejméně 15 000 Kč a takto získané peníze předat manželům K., přičemž prodala 6 štěňat, utržené peníze nepředala a použila pro svou potřebu a jedno štěně si přivlastnila a zaregistrovala na své jméno, čímž způsobila škodu ve výši nejméně 105 000 Kč, a dále převzala na základě uzavřené kupní smlouvy od G. K. fenu španělského mastina s dohodnutou kupní cenou 15 000 Kč splatnou ve dvou splátkách, přestože věděla, že vzhledem ke své dlouhodobě špatné finanční situaci nebude moci závazkům dostát, kupní cenu i přes urgence neuhradila a způsobila tak škodu ve výši nejméně 15 000 Kč.
Nalézací soud stěžovatelce proto uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Současně stěžovatelce uložil povinnost nahradit způsobenou škodu poškozeným, a to P. A. ve výši 108 000 Kč, F. K. v částce 105 000 Kč a G. K. v částce 10 000 Kč.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 3. 2003 sp. zn. 3 To 43/2003 zamítl podle §256 trestního řádu odvolání stěžovatelky a Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 9. 2003 sp. zn. 3 Tdo 841/2003 rozhodl tak, že její dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
II.
Podle názoru stěžovatelky jsou napadená rozhodnutí stižena zásadní vadou spočívající v nesprávné, neúplné, resp. zcela absentující aplikaci mimotrestních právních norem, které se na daný skutkový stav vztahují. Stěžovatelka se domnívá, že byla odsouzena za jednání, které nenaplnilo všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, a podle právního řádu České republiky tedy nebylo trestným činem. Takovou mimotrestní právní normou, která nebyla obecnými soudy náležitě aplikována, je zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen "OZ"). Z pohledu občanského práva hmotného je podle stěžovatelky zřejmé, že mezi ní a poškozenými byla uzavřena smlouva, jejímž předmětem byl závazek stěžovatelky prodat svěřená štěňata a vyplatit poškozeným získanou kupní cenu. Vzhledem k ústní formě, v níž byla tato smlouva uzavřena a současně vzhledem k absenci ujednání o odměně, se jednalo o obecnou smlouvu příkazní podle §724 až 732 OZ.
Podle §728 OZ je pak příkazce "povinen (...) nahradit příkazníkovi potřebné a užitečné náklady vynaložené při provádění příkazu...". Podstatné pak podle stěžovatelky je fakt, že nárok příkazce na náhradu potřebných a užitečných nákladů je nárokem vyplývajícím přímo ze zákona.
Stěžovatelka proto z toho dovozuje, že měla ze zákona nárok na náhradu potřebných a užitečných nákladů, které při plnění smluveného úkolu vynaložila. Pokud tedy stěžovatelce vznikla vůči poškozeným pohledávka, byla oprávněna podle §580 OZ tuto pohledávku započíst proti pohledávce vzájemné. Pokud by soudy postupovaly v souladu s právním řádem a vzaly tyto skutečnosti v úvahu, je pak naprosto zásadní otázkou, zda předmětné jednání stěžovatelky bylo vůbec protiprávní.
Pokud šlo o trestný čin podvodu, také v daném případě vznesla stěžovatelka námitku týkající se absence aplikace soukromoprávních předpisů. Podle §596 OZ je povinen prodávající upozornit kupujícího na vady věci, o nichž prodávající ví. Jestliže dodatečně vyjde najevo vada, na kterou prodávající kupujícího neupozornil, má kupující právo na přiměřenou slevu ze sjednané ceny.
Stěžovatelka má proto za to, že shora citovanou občanskoprávní úpravou se obecné soudy zabývaly zcela nedostatečně, resp. se jí v podstatných otázkách nezabývaly vůbec. Tím došlo k nepřípustné a nezákonné kriminalizaci soukromoprávního jednání stěžovatelky. I kdyby snad v uvedených právních vztazích vznikly nějaké pochybnosti či spory, o nichž by musel rozhodnout soud, měly být podle stěžovatelky řešeny v soudním řízení civilním. Jejich řešení v trestním řízení je naprosto neadekvátní a je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe.
Stěžovatelka se proto domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody, a to práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 39, čl. 2 odst. 2 , čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 7 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen " Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
Stěžovatelka nespatřuje zásah do těchto ústavně garantovaných základních práv jen ve skutečnosti, že soudy postupovaly bez zákonného podkladu. Za protiústavní považuje i to, že skutečnost, zda soudy postupovaly na základě zákona a podle kterých právních norem, není z rozhodnutí vůbec zřejmá. V případě stěžovatelky tak nejde o pouhý nesouhlas s právním závěrem obecného soudu.
Podáním ze dne 25. 2. 2004 navrhla stěžovatelka, aby Ústavní soud odložil podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vykonatelnost rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu. S ohledem na stadium, v němž se řízení o ústavní stížnosti v době podání tohoto návrhu nacházelo, Ústavní soud již o tomto návrhu samostatně nerozhodoval.
Ústavní soud si vyžádal k podané ústavní stížnosti vyjádření ostatních účastníků řízení, tj. Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně. Jak nalézací, tak odvolací soud ve svých vyjádřeních toliko odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí, z nichž mají být patrny i závěry, které vedly soudy k příslušným rozhodnutím.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření argumentoval tak, že stěžovatelka své dovolání založila na skutkových zjištěních, která soudy neučinily, ač je podle ní učinit měly. To znamená, že použila skutková východiska odlišná od těch, která soudy učinily v napadených rozhodnutích. Namítla totiž existenci svých pohledávek vůči poškozeným a jednání, jež měla být interpretována jako úkony směřující k započtení těchto pohledávek proti pohledávkám, které měli poškození vůči ní. Dále podle ní z provedených důkazů vyplynulo, že vůči další poškozené uplatnila reklamaci vad zakoupeného zvířete, na něž nebyla při uzavírání kupní smlouvy ze strany poškozené upozorněna. Teprve na tomto základě pak dovodila vady hmotněprávní povahy ve smyslu absence aplikace mimotrestních právních norem, jejichž důsledkem mělo být nesprávné právní posouzení skutků, pokud byly kvalifikovány jako trestné činy, ač ve skutečnosti podle názoru stěžovatelky nešlo o jednání protiprávní a tím ani trestné, přičemž pochybnosti vznikly rovněž o naplnění materiální stránky trestného činu.
Nalézací ani odvolací soud podle Nejvyššího soudu neučinily taková skutková zjištění, na která by bylo možno aplikovat mimotrestní normy (občanský zákoník) způsobem, jehož se v dovolání stěžovatelka domáhala. Předpokladem akceptace její argumentace by musely být změněné a podstatně doplněné skutkové závěry, než k jakým dospěly soudy obou stupňů. Z těchto důvodů rozhodl dovolací soud o odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Ústavní soud v souladu s §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vyžádal souhlasy všech účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání a po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
III.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Není proto součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces za situace, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (k tomuto srov. obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34; stejně tak i nález sp. zn. III. ÚS 314/99, tamtéž, svazek 15, nález č. 118). Jinými slovy Ústavní soud se cítí být oprávněn posuzovat výsledky důkazního řízení před obecným soudem za situace, kdy právní závěry, na nichž je rozhodnutí obecných soudů postaveno, výrazně nekorespondují se skutkovými zjištěními (včetně absence skutkových zjištění). V takovém případě obecný soud zasáhl do práva jednotlivce na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, popřípadě též podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Pokud současně jde o rozhodnutí, jímž obecný soud vysloví právní závěry týkající se trestní odpovědnosti jednotlivce, je třeba takové rozhodnutí posuzovat jako rozporné s čl. 8 odst. 2 Listiny. Stejně tak se soud za takové situace dopustí zásahu do vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, vysloví-li v adhezním řízení současně též povinnost k úhradě finančních prostředků.
Pro potřebu řízení o ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 1 T 445/2002. Z tohoto spisu se seznámil s průběhem celého trestního řízení a se skutkovými zjištěními, k nimž obecné soudy dospěly. Tato skutková zjištění podle Ústavního soudu však nenasvědčují právním závěrům, k nimž nalézací soud dospěl a které napadeným usnesením stvrdil také soud odvolací.
Ústavní soud musí přisvědčit námitkám stěžovatelky, pokud jde o otázku zohlednění mimotrestních právních norem, resp. otázku komplexního posouzení jednání stěžovatelky z hlediska stanovení její trestní odpovědnosti. Jinými slovy, obecné soudy se sice, jak ostatně vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí - soustředily na otázkou subjektivní stránky trestných činů, když došly k závěru o úmyslném jednání stěžovatelky, vůbec však přitom nepřihlížely k úpravě závazkových vztahů, které stěžovatelka s poškozenými uzavírala, resp. z odůvodnění napadených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu vyplývá, že došly k závěrům, které zásadně nekorespondují se skutkovými zjištěními, k nimž nalézací soud v řízení dospěl a s nimiž se Ústavní soud seznámil z trestního spisu. Skutečnost, že obecné soudy vůbec nepřihlížely k úpravě soukromoprávní, měla vliv také na rozsah a způsob vedení dokazování, z jehož výsledků - tak jak bylo obecnými soudy provedeno - však podle Ústavního soudu nelze dovodit závěr, k němuž dospěl soud nalézací, totiž závěr o spáchání trestných činů zpronevěry a podvodu, jak jsou popsány ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu. Soukromoprávní kvalifikace závazkověprávního vztahu mezi stěžovatelkou a poškozenými by podle Ústavního soudu vedla obecné soudy k dalšímu dokazování. V souvislosti s tím se pak obecné soudy nedostatečným způsobem vypořádaly také s naplněním materiálních podmínek trestnosti stěžovatelčina jednání, neboť v řízení nebylo prokázáno, jakou skutečnou škodu stěžovatelka způsobila. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatelka evidentně musela nějaké náklady na chov svěřených štěňat do doby jejich prodeje vynaložit, přitom se obecné soudy s touto námitkou vůbec nevypořádaly. Tato námitka měla podle Ústavního soudu zásadní relevanci z hlediska určení viny a stanovení trestu a tím spíše musela být zcela zásadní z hlediska stanovení povinnosti stěžovatelky k náhradě škody. Tyto skutečnosti by v případě soukromoprávního sporu mezi stěžovatelkou a poškozenými musely být v řízení před civilními soudy řešeny a bylo by na stěžovatelce, zda by v tomto směru unesla důkazní břemeno.
Ústavnímu soudu nepřísluší se mimo shora uvedené úvahy jakkoliv vyjadřovat ke skutkovému stavu věci, neboť bude na obecných soudech, aby uvedly své právní závěry do souladu se skutkovými zjištěními. Přesto však považuje Ústavní soud za nutné uvést následující.
Trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má soukromoprávní základ, jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je však nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře. Jak již také judikoval Nejvyšší soud, není trestní stíhání namístě, jestliže se jednání obviněného pohybovalo výhradně v rovině vztahů občanskoprávních. Určité selhání či nedostatečná účinnost zákonných nástrojů sloužících k faktickému výkonu pravomocných a vykonatelných soudních rozhodnutí nemůže vést k tomu, aby tato opatření byla nahrazována či doplňována prostředky práva trestního (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001 sp. zn. 7 Tz 290/2000). Ústavní soud k tomu dodává, že je v právním státě nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny.
V daném případě stěžovatelka vyčerpala všechny prostředky k ochraně svých práv, neboť proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání k Nejvyššímu soudu, jež opřela o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Nejvyšší soud tyto argumenty - jak ostatně vyplývá také z jeho vyjádření k ústavní stížnosti - hodnotil tak, že primárně nejde o nesprávné právní posouzení, ale o jinou konstrukci skutkového stavu, než jak byl zjištěn nalézacím soudem. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že v daném případě nebyly naplněny dovolací důvody, neboť zde nešlo o nesprávné právní posouzení skutku.
Ústavní soud má za to, že takový výklad §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je příliš restriktivní a zjevně neobstojí v konfrontaci s požadavky ochrany základních práv a svobod stěžovatelky, jejichž porušení se nalézací a odvolací soud dopustily.
Především je podle Ústavního soudu třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu, ať už jde o rozhodování v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci.
Dosavadní judikatura Nejvyššího soudu stran důvodů dovolání je vystavěna na předpokladu, že dovolací soud projednává dovolání založené striktně na tvrzeních týkajících se nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Jinými slovy Nejvyšší soud založil důvodnost dovolání čistě na otázce právní kvalifikace, otázky nesprávného zjištění skutku pak ponechává mimo rámec dovolacích důvodů.
V projednávaném případě se však Ústavnímu soudu důsledky tohoto přístupu jeví jako příliš rigorózní a restriktivním výkladem §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu se Nejvyšší soud v konečném důsledku ocitl právě mimo shora uváděný rámec ochrany práv jednotlivce. Především má Ústavní soud za to, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku. Tyto dvě kategorie jsou v podstatě neoddělitelné, jak dokazuje daný případ, a výklad §265b odst.1 písm. g) trestního řádu by měl tuto skutečnost zohledňovat. Každé skutkové zjištění má totiž bezpochyby vliv na právní posouzení skutku, které je dynamicky závislé na "stupni" zjištění skutkového stavu případu. Nelze proto jednoznačně předřadit skutková zjištění jejich právnímu posouzení. V daném případě však navíc ani nešlo o otázku zjištěného skutkového stavu věci, nýbrž o otázku aplikace občanského práva hmotného a jeho důsledků pro trestněprávní kvalifikaci skutku. Otázky spojené s aplikací soukromého práva v trestním řízení bezpochyby nejsou otázkami skutkovými, ačkoliv lze připustit, že zohlednění těchto otázek by mělo vliv na přehodnocení skutkových zjištění právě ve smyslu jejich vzájemné dynamické závislosti.
Ústavní soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti, dospěl k závěru, že jak Okresní soud v Hodoníně jako soud nalézací, tak Krajský soud v Brně jako soud odvolací zasáhly do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky tak, jak jsou označena ve výroku tohoto nálezu, přičemž Nejvyšší soud v tomto zásahu pokračoval, když stěžovatelce restriktivním výkladem §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu odepřel poskytnout právní ochranu.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů pro porušení čl. 36 odst.1, čl. 8 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona zrušil.