ECLI:CZ:US:2012:1.US.4033.12.2
sp. zn. I. ÚS 4033/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti 1. J. R. a 2. E. M., oba zast. JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou, sídlem Na Hřebenech II, 1718/8, Praha 4, proti usnesení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2012 č. j. 26 Cdo 649/2012-441, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé obsáhlou ústavní stížností napadli rozsudek Nejvyššího soudu, požadovali jeho zrušení, navrhli odklad jeho vykonatelnosti a domáhali se přednostního projednání z důvodu její naléhavosti. V úvodu nejprve charakterizovali skutkový a právní stav věci, zejména připomenuli, že Pražské stavební bytové družstvo (dále jen "družstvo") uzavřelo s nimi nebo s jejich právním předchůdcem smlouvy o uzavření budoucí smlouvy o majetkovém převodu bytu z družstevního majetku ohledně dvou bytových jednotek a garáže. Přípustnost přechodu práv na stěžovatele podpořili odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. srpna 2010 sp. zn. I. ÚS 1164/10. Po úhradě sjednaných částek předalo družstvo jednotky stěžovatelům do držby, budoucí smlouvy měly být uzavřeny až za splnění podmínek (úprava vztahu k pozemku). Jednotky měli stěžovatelé v držbě více než 14 let (do podání žaloby na vyklizení). Družstvo provedlo vymezení jednotek a započalo s přípravou převodů vlastnického práva, bylo však omezeno nařízenými exekucemi a prohlášením konkurzu.
V části sub B) se stěžovatelé věnují analýze závěrů z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 353/04 a jejich aplikovatelnosti na svoji věc. Informují, že podali žalobu na určení vlastnického práva (spor je v současné době předmětem přezkumu Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 1908/11) a namítají, že Nejvyšší soud napadeným rozsudkem odmítá poskytnout ochranu právu stěžovatelů, kdy odmítá chránit právo legitimního očekávání na nabytí majetku jimi zakoupeného a na druhé straně výslovně poskytuje ochranu formálnímu vlastnickému právu. Do části C) pak stěžovatelé zařadili podrobně specifikované argumenty, které podle jejich názoru odůvodňují přímou kasací rozsudku Nejvyššího soudu, a to především vázanost vykonatelnými rozhodnutími Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 353/04 a I. ÚS 3571/10), překročení mezí pro uplatňování státní moci Nejvyšším soudem a řadu dalších. Z této partie lze dovodit, že stěžovatelé tvrdí porušení čl. 2 odst. 3, čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V rámci shrnutí odůvodňují přípustnost své ústavní stížnosti, včetně návrhu na odklad vykonatelnosti, návrhu na přednostní projednání věci a předkládají návrhy na provedení dokazování.
Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli (vedle návrhu na přednostní projednání a na odložení vykonatelnosti), aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy a Listiny, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 2 odst. 3 Ústavy:
(3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
Čl. 89 odst. 2 Ústavy:
Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.
Čl. 38 odst. 2 Listiny:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
II.
Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil tyto relevantní skutečnosti:
Žalobou podanou u obvodního soudu se Pražské stavební bytové družstvo (dále jen "družstvo") domáhalo, aby stěžovatelům byla uložena povinnost vyklidit konkrétní bytovou jednotku a garáž. V důsledku prohlášení konkursu na majetek družstva se účastníkem na straně žalobce namísto dlužníka stal insolvenční správce. Rozsudkem ze dne 26. 5. 2010 č. j. 9 C 47/2009-267, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 11. 2010 č. j. 9 C 47/2009-331, obvodní soud žalobu zamítl. Obvodní soud zjistil, že v letech 1992 - 1993 uzavřel žalobce, jako budoucí prodávající, se třemi subjekty, postupně tři smlouvy o uzavření budoucích smluv o majetkovém převodu bytů a garáže (se stěžovateli druhou v pořadí). Stěžovatelé pak s ostatními dvěma budoucími kupujícími uzavřeli dohody o postoupení práv a povinností, jimiž jim zbývající dva subjekty postoupily svá práva a povinnosti z těch smluv o smlouvách budoucích, v nichž vystupovaly jako budoucí kupující. Ve smlouvách byly ujednány podmínky pro převod vlastnického práva k bytům a garážím, družstvo je postupně předalo budoucím kupujícím, aniž s nimi uzavřelo nájemní či jinou smlouvu opravňující je k jejich užívání. Stěžovatelé vyzvali koncem roku 2008 družstvo, aby s nimi uzavřelo smlouvu o převodu vlastnictví, tato smlouva uzavřena nebyla. Z toho obvodní soud dovodil, že stěžovatelům nesvědčí žádný právní titul k užívání předmětných bytů a garáže. Dospěl však k závěru, že vlastnickému právu realizovanému žalobou je namístě soudní ochranu odepřít za použití §3 odst. 1 obč. zákoníku (s odkazem na tzv. legitimní očekávání nabytí vlastnického práva ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 353/04). K odvolání správce konkursní podstaty městský soud prvostupňový rozsudek potvrdil (též s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3571/10). Následně podal správce konkursní podstaty tzv. nenárokové dovolání, které Nejvyšší soud shledal přípustným a rozsudkem ze dne 13. 9. 2012 č. j. 26 Cdo 649/2012-441 oba předchozí rozsudky zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Důvodem kasačního rozhodnutí bylo zjištění, že právní posouzení nelze pokládat za správné, dospěly-li soudy k závěru, že žalobu na vyklizení garáže užívané stěžovateli bez právního důvodu lze zamítnout za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zákoníku; ohledně bytů uzavřel, že úvaha soudů obou stupňů o rozporu vyklizení bytů s dobrými mravy je zjevně nepřiměřená, neboť se soudy nevypořádaly s dalšími právně významnými okolnostmi.
III.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a s předloženými podklady Ústavní soud dospěl ke zjištění, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí i mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Specifičnost ústavní stížnosti se projevuje, kromě jiného, zejména v tom, že k jejímu podání může zásadně dojít až subsidiárně, tedy až po vyčerpání všech jiných prostředků k ochraně práva. Z povahy ústavní stížnosti také plyne, že základní podmínkou její přípustnosti je existence konečného pravomocného rozhodnutí, popř. existence jiného zásahu. To znamená, že v zásadě nelze napadnout postup nalézacího soudu, když řízení ještě probíhá; lze napadnout pouze taková rozhodnutí, která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení.
Podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka nevyčerpání všech procesních prostředků, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. To znamená, že podle citovaného ustanovení Ústavní soud stížnost neodmítne, pokud jsou splněny tyto podmínky:
a) stěžovatel je zasažen ve svých ústavně zaručených základních právech nebo svobodách pravomocným rozhodnutím, opatřením nebo jiným zásahem;
b) stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a neprošel tak všechna možná stadia řízení;
c) stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele;
d) stížnost byla podána ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je jejím předmětem,
e) ústavní stížnost splňuje všechny ostatní předpoklady k projednání.
Všechny podmínky musí být splněny kumulativně. V posuzovaném případě tomu tak není, např. stížnost nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů. Jejich opačné tvrzení není relevantní, protože v řízení před obecnými soudy je rozhodováno inter partes a rozhodnutí váže konkrétní účastníky sporu a v dané věci i každý státní orgán.
Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Stěžovatelé napadli rozhodnutí o dovolání, jimž došlo ke zrušení předchozích rozhodnutí, aniž bylo rozhodnuto ve věci, tj. nedošlo k uložení povinnosti vyklidit stěžovateli užívané nemovitosti, a polemizují s právním názorem Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost by byla přípustná (při splnění dalších podmínek) teprve v situaci, až by se údajně nesprávný právní názor projevil v meritorním rozhodnutí.
Vzhledem k uvedeným zjištěním byla ústavní stížnost, včetně souvisejícího návrhu na odklad vykonatelnosti, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu