ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.649.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 649/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána , advokáta se sídlem v Praze 1, Dušní 22, jako insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, v konkursu, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČ: 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovaným 1/ Ing. J. R. a 2/ E. M. , zastoupeným JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na hřebenech II 1718/8, o vyklizení bytů a garáže, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 47/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2011, č. j. 18 Co 458/2010-375, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2011, č. j. 18 Co 458/2010-375, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. května 2010, č. j. 9 C 47/2009-267, ve znění opravného usnesení ze dne 18. listopadu 2010, č. j. 9 C 47/2009-331, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 21. ledna 2009 u Obvodního soudu pro Prahu 5 (soudu prvního stupně) se Pražské stavební bytové družstvo, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČ: 00033243 (dále jen „dlužník“), domáhalo, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit a vyklizené mu předat „byt – jednotku č. 2151/24 a byt – jednotku č. 2151/26, nacházející se v objektu bydlení – budově vedené pod popisnými čísly 2144, 2145, 2146, 2147, 2148, 2149, 2150, 2151, 2152, 2153 a 2154, postavené na pozemcích parc. č. 2964, 2965, 2967, 2968, 2969, 2970, 2973, 2974, 2975, 2976 a 2977, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, obec Praha, na LV č. 4603 pro katastrální území S.“ (dále jen „předmětné byty“, resp. „byty“, a „objekt“, resp. „dům“), a dále „garáž č. 2151/258 v objektu“ (dále jen „garáž“).
Usnesením ze dne 17. dubna 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009 – A – 256, Městský soud v Praze zjistil (s účinky od 17. dubna 2009, 9.30 hod.) úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs; insolvenčním správcem majetkové podstaty dlužníka ustanovil advokáta JUDr. Tomáše Pelikána. Prohlášením konkurzu na majetek dlužníka bylo řízení v této věci ze zákona přerušeno. Jelikož při jednání před soudem prvního stupně dne 24. února 2010 insolvenční správce dlužníka (jeho zástupce) navrhl, aby v řízení bylo pokračováno (srov. protokol o jednání na č. l. 156 – 157), stal se tímto dnem účastníkem daného řízení na straně žalobce namísto dlužníka (§264 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů).
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. května 2010, č. j. 9 C 47/2009-267, ve znění opravného usnesení ze dne 18. listopadu 2010, č. j. 9 C 47/2009-331, zamítl žalobu na vyklizení předmětných bytů (výrok I.) i garáže (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Dlužník je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětných bytů (jednotek jako vymezených částí domu ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony /zákon o vlastnictví bytů/, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o vlastnictví bytů“) a garáže. Ve dnech 14. prosince 1992, 11. února 1993 a 14. října 1993 uzavřel jako budoucí prodávající nejprve se společností Mastest, s.r.o., poté s žalovaným a nakonec s Ing. K. F., jako budoucími kupujícími, smlouvy o uzavření budoucích smluv o majetkovém převodu předmětných bytů a garáže (včetně souvisejícího spoluvlastnického podílu na domu) z družstevního majetku (dále též jen „smlouvy o smlouvách budoucích“). Žalovaní (manželé) pak ve dnech 21. dubna 1994 a 18. prosince 1996 uzavřeli se společností Mastest, s.r.o., a s Ing. K. F. dohody o postoupení práv a povinností (dále jen „postupní smlouvy“), jimiž jím jmenované subjekty postoupily svá práva a povinnosti z těch smluv o smlouvách budoucích, v nichž vystupovaly jako budoucí kupující. Ve smlouvách o smlouvách budoucích se dlužník zavázal převést na budoucí kupující předmětné byty a garáž, a to za předpokládané kupní ceny ve výši 794.208,- Kč za jeden byt a ve výši 95.500,- Kč za garáž; přitom uvedené částky mu byly uhrazeny předem. Byty měly být budoucím kupujícím převedeny do vlastnictví původně „do 90 dnů ode dne, kdy nabyde právní moci kolaudační rozhodnutí příslušného objektu“ . Dodatky ke smlouvám o smlouvách budoucích z 29. listopadu 1995 (dále jen „Dodatky“) se však dlužník a žalovaný dohodli, že převody předmětných bytů budou uskutečněny podle zákona o vlastnictví bytů ve lhůtě „do 12-ti měsíců ode dne, kdy bude mezi vlastníkem zastavěného pozemku hl. m. Prahou a budoucím prodávajícím upraven právní vztah způsobem, který vyžaduje výše uvedený zákon“ ; zmíněný právní vztah si ovšem dlužník a hlavní město Praha do současné doby neupravili. Ohledně garáže měla být uzavřena smlouva o majetkovém převodu „do 6 měsíců ode dne zápisu nemovitosti do katastru nemovitostí“ . Předmětné byty a garáž dlužník postupně předal budoucím kupujícím ve dnech 7. června 1993, 21. dubna 1994 a 16. ledna 1997, aniž s nimi uzavřel nájemní či jinou smlouvu opravňující je k jejich užívání. Dopisem ze dne 14. listopadu 2008 žalovaní vyzvali dlužníka, aby s nimi uzavřel smlouvu o převodu vlastnictví k předmětným bytům a garáži (dále jen „realizační smlouva“). Realizační smlouvu však s nimi dlužník doposud neuzavřel. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalovaným nesvědčí žádný právní titul k užívání předmětných bytů a garáže. Následně však dospěl k závěru, že vlastnickému právu realizovanému žalobou podanou v této věci je namístě soudní ochranu odepřít za použití §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). V této souvislosti – s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky vydané ve věci sp. zn. I. ÚS 353/04 – zdůraznil, že splnili-li žalovaní své závazky ze smluv o smlouvách budoucích, svědčí jim k bytům a garáži „právo tzv. legitimního očekávání nabytí vlastnického práva“ , jemuž je třeba dát přednost před vlastnickým právem dlužníka, jenž své závazky z citovaných smluv porušil, jestliže jim od roku 1993 do současně doby vlastnické právo k bytům a garáži nepřevedl, ačkoli objektivně mu v tom nic nebránilo (dosud nesplněná podmínka pro převod vlastnictví k předmětným bytům uvedená v Dodatcích mohla být dohodou účastníků vypuštěna); navíc od počátku disponoval značnými finančními prostředky od žalovaných. Proto žalobu na vyklizení předmětných bytů i garáže zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. srpna 2011, č. j. 18 Co 458/2010-375, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní názory soudu prvního stupně, na něž pro stručnost odkázal. Přitom poukázal na odůvodnění kasačního nálezu ze dne 6. dubna 2011, sp. zn. I. ÚS 3571/10, v němž Ústavní soud uložil obecným soudům rozhodujícím v jiné obdobné věci mimo jiné „zvážit přesvědčivou argumentaci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 9 C 47/2009-262“ . V této souvislosti zdůraznil, že rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) a právní názory vyslovené v odůvodnění nálezů Ústavního soudu platí rovněž pro soudy rozhodující v typově shodných případech (zde odkázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 77/97).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Nesouhlasil především s právním názorem, že v dané věci jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. V tomto ohledu předně zdůraznil, že důvodem kasačního nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3571/10 bylo procesní pochybení obecných soudů a veškeré další v něm obsažené názory byly Ústavním soudem vysloveny pouze „in eventum“ . Dále uvedl, že žalovaní v tomto případě nemohou na základě smluv o smlouvách budoucích legitimně očekávat nabytí vlastnického práva k bytům a garáži, neboť „nechali marně uplynout jasně zákonem a smlouvou stanovenou lhůtu“ k uzavření realizační smlouvy; jednali tak v rozporu se zásadou „vigilantibus iura“ , což mu nelze přičítat k tíži. Podle jeho mínění je tudíž vyloučeno v daném případě aplikovat právní závěry formulované Ústavním soudem v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 353/04, jelikož „smyslem institutu legitimního očekávání není překonávat dosavadní legislativní úpravu smlouvy o smlouvě budoucí a v ní stanovených lhůt“ . V této souvislosti odvolacímu soudu rovněž vytkl, že se nezabýval otázkou prekluze práv ze smluv o smlouvách budoucích týkajících se předmětných bytů, v nichž si smluvní strany „sjednaly režim obchodního zákoníku“ . Měl za to, že napadený rozsudek je v tomto směru nepřezkoumatelný, neboť podle právní teorie i konstantní judikatury se u smluv o smlouvách budoucích uzavřených podle obchodního zákoníku jedná o prekluzi práva (a nikoli o jeho promlčení), k níž je soud povinen přihlížet ex officio. Ve vztahu k právnímu posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. dále namítl, že jen s odkazem na dobré mravy nelze vlastníka trvale vyloučit z výkonu jeho vlastnického práva, že odepření ochrany práva pro rozpor s dobrými mravy se tak může odvozovat jen z konkrétní situace, jejíž trvání je časově omezené, a že tedy žalobu na vyklizení lze s odkazem na §3 odst. 1 obč. zák. zamítnout pouze „pro tentokrát“, tj. do okamžiku, kdy pominou určité dočasné důvody (např. sociální). Zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1216/99 a dále zejména na jeho stanovisko sp. zn. Cpjn 6/2009. Podle jeho názoru z citovaného stanoviska taktéž plyne, že úvaze o zamítnutí žaloby (jakožto opatření „ultima ratio“) na základě výjimečné aplikace §3 odst. 1 obč. zák. musí předcházet úvaha o tom, zda nepostačí stanovení delší lhůty k vyklizení či přiznání přístřeší nebo jiné bytové náhrady; přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila, jak to Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 2938/2009. Vycházeje z uvedeného zdůraznil, že žalovaní nejsou v takovém sociálním postavení, že by pro ně vyklizení předmětných bytů představovalo „neřešitelný problém“ , že naopak předmětné byty neužívají k uspokojení své bytové potřeby, ale „pronajímají“ je třetím osobám, a že byty a garáž užívají po velmi dlouhou dobu zcela bezplatně, čímž se na úkor dlužníka, resp. nyní insolvenčních věřitelů, bezdůvodně obohacují; v důsledku toho byly zaplacené zálohy na kupní cenu bytů a garáže již dávno „spotřebovány“ na „nájemné“. Pokračoval, že navíc účastníkem řízení v postavení žalobce již není dlužník, nýbrž insolvenční správce. Ten jedná na základě výslovných zákonných příkazů, podle nichž musí majetek dlužníka – v tomto případě byty a garáž – zpeněžit, čemuž však brání „okupace jednotky žalovanými bez právního důvodu“ . Z toho dovozoval, že i kdyby snad bylo možné považovat za rozporné s dobrými mravy jednání dlužníka, nemůže mít toto jednání význam v řízení, kde jako žalobce vůbec nevystupuje dlužník, neboť případné „prohřešky dlužníka“ by tím byly přenášeny na insolvenčního správce, resp. insolvenční věřitele, což nelze připustit. Konečně se dovolával principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí jakožto jedné z podmínek spravedlivého procesu, přičemž v dovolání poukázal na řadu tam uvedených rozsudků v obdobných sporech o vyklizení bytů ve vlastnictví dlužníka, v nichž byl – na rozdíl od nyní souzené věci – úspěšný. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. (ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 větu za středníkem o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil námitkou, že ve smlouvách o smlouvách budoucích týkajících se předmětných bytů si smluvní strany „sjednaly režim obchodního zákoníku“ . Jestliže pak z uvedené okolnosti dovozoval, že odvolací soud se měl při právním posouzení věci zabývat otázkou prekluze práv vyplývajících z uvedených smluv, uplatnil tím výtku nesprávného právního posouzení věci, avšak založenou zejména na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Je přitom nerozhodné, že v naznačených souvislostech namítal též nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť takto uplatněnou vadu řízení ve skutečnosti – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – nijak obsahově nekonkretizoval.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je založen rovněž na právním názoru, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou podanou v této věci je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Správnost uvedeného právního názoru dovolatel zpochybnil též námitkami podřaditelnými pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
V rozsudku ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. 26 Cdo 4136/2010, Nejvyšší soud České republiky – s odkazem na svá dřívější rozhodnutí z 2. září 2004, sp. zn. 26 Cdo 1460/2003, ze 17. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2590/2004, z 31. července 2008, sp. zn. 26 Cdo 3254/2006, a z 13. ledna 2011, sp. zn. 26 Cdo 1449/2010 – dovodil, že za zásadně právně významné lze rozhodnutí odvolacího soudu pokládat i v případech, kdy při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud zohlednil okolnosti, jež pro právní posouzení věci podle citovaného ustanovení neměly právní význam, a naopak opomněl některé (všechny) v úvahu připadající právně významné okolnosti, které byly v řízení alespoň tvrzeny. Protože z posléze uvedených důvodů jde o tuto situaci i v projednávané věci, dospěl dovolací soud k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy. Za zásadně právně významnou však dovolací soud pokládá rovněž otázku, zda lze za použití §3 odst. 1 obč. zák. zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor (zde garáže) užívaných bez právního důvodu; uvedená otázka je totiž soudy neustále rozhodována rozdílně, byť již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedených otázek – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Posléze uvedenou vadu řízení dovolatel uplatnil poukazem na princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Dovolací soud se však nejprve zabýval otázkou naplněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že v judikatuře Ústavního soudu České republiky je vskutku dlouhodobě zastáváno stanovisko, že právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu, má-li obecnou povahu, je obecně závazný při řešení typově shodných případů (srov. např. nálezy Ústavního soudu z 20. března 1997, sp. zn. I. ÚS 184/96, uveřejněný pod č. 32 ve svazku č. 7 z roku 1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, z 18. listopadu 1998, sp. zn. I. ÚS 77/97, uveřejněný pod č. 142 ve svazku č. 12 z roku 1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze 14. října 2000, sp. zn. III. ÚS 200/2000, uveřejněný pod č. 151 ve svazku 20 z roku 2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Za takový závazný „právní názor“ obecné povahy však nelze pokládat pokyn Ústavního soudu vyjádřený v nálezu z 12. května 2011, sp. zn. I. ÚS 3571/10, podle něhož mají obecné soudy rozhodující v tam řešené (jiné) věci v dalším řízení (v řízení po zrušení jejich rozhodnutí zmíněným /kasačním/ nálezem) mimo jiné „zvážit přesvědčivou argumentaci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 9 C 47/2009-262“ . Nelze proto bez dalšího pokládat za správný právní názor soudu prvního stupně přijatý při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák., s nímž se odvolací soud – rovněž s odkazem na zmíněný nález – ztotožnil.
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru (který ostatně dovolateli prospívá), že žalovaní užívají předmětné byty a garáž bez právního důvodu. Za této situace z něj dovolací soud vychází.
Podle §126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Soudní praxe je ve výkladu posléze citovaného ustanovení jednotná potud, že na jeho základě nelze konstituovat právo, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá, nýbrž lze jen omezit stávající právo (srov. nález Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný pod č. 87 ve svazku 4, dílu druhém z roku 1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že na základě §3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže je smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod číslem 12 v sešitě číslo 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že je-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti – bez právního důvodu – představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, pak Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá nárok na ochranu práva (vlastníka), nemůže být (zároveň) důvodem k jeho odepření. O tom, že soudní praxe je v tomto směru dlouhodobě ustálena, svědčí rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněný pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 68 v sešitě č. 4 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura), a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu např. z 30. května 2007, sp. zn. 26 Cdo 2662/2006, z 24. dubna 2008, sp. zn. 26 Cdo 2267/2006 (ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud České republiky usnesením ze 4. prosince 2008, sp. zn. III. ÚS 1732/08), z 18. září 2008, sp. zn. 26 Cdo 4201/2007, a z 15. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 1743/2007. Od uvedených právních názorů se přitom judikatura Nejvyššího soudu neodklání ani v současné době (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. srpna 2009, sp. zn. 26 Cdo 3195/2008, tj. v rozhodnutí vydané v souzené věci, z 20. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo 3696/2009, z 3. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 179/2008, a z 2. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 662/2010).
Z řečeného vyplývá, že právní posouzení věci nelze pokládat za správné, dospěl-li odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – k závěru, že žalobu na vyklizení garáže (tj. nebytového prostoru) užívané žalovanými bez právního důvodu lze zamítnout za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Jde-li o žalobu na vyklizení předmětných bytů, nelze v poměrech souzené věci opomenout, že Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaného bytu (tj. užívá-li žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu), nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout. Následně však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 6 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§160 odst. 1 o.s.ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát).
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo již řečeno, že soudy obou stupňů dospěly v projednávaném případě k (dovoláním nezpochybněnému) závěru, že žalovaní užívají předmětné byty bez právního důvodu. K tomu dovolací soud dodává, že ani v laické veřejnosti není žádných pochyb o tom, že nájemní poměr k bytu vzniká zásadně na základě nájemní smlouvy (§685 a násl. obč. zák.) jako dvoustranného právního úkonu uzavřeného mezi pronajímatelem a nájemcem. Nebyl-li takový právní úkon mezi účastníky uzavřen, muselo být žalovaným od počátku zřejmé, že jim nesvědčí žádný právní důvod k užívání předmětných bytů. Na tom nemůže nic změnit ani závazek dlužníka, obsažený ve smlouvách o smlouvách budoucích, že s budoucími kupujícími uzavře v dohodnutých lhůtách smlouvy o převodu vlastnického práva k těmto bytům. Nesvědčí-li žalovaným podle ničím nezpochybněného právního názoru obou soudů žádný právní důvod k užívání předmětných bytů, nelze pro účely zamítnutí vyklizovací žaloby pro rozpor s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. v tomto konkrétním případě (jakoby navíc) konstituovat – na základě obsahu smluv o smlouvách budoucích – jakési „právo tzv. legitimního očekávání nabytí vlastnického práva“ , jak to vyjádřil soud prvního stupně.
Ustálená soudní praxe dosud nezaznamenala odklon od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný (zde může jít např. o jeho rodinné a sociální poměry apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení bytu) dočasně odepřena. Při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. nelze tedy izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a současně opomenout další právně významné okolnosti, zejména také okolnosti na straně vlastníka bytu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 19. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007, a ze 7. dubna 2009, sp. zn. 26 Cdo 974/2008 /ústavní stížnost podanou proti posléze uvedenému rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. II. ÚS 1766/09/). Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu (dočasně) odepřít.
Dovolateli lze přisvědčit v názoru, že zamítnutí žaloby na vyklizení bytu na základě aplikace §3 odst. 1 obč. zák. má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené či podmíněné vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým. Zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy tak připadá výjimečně do úvahy např. tehdy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného – zpravidla jde o zajištění bydlení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99). Naproti tomu není-li v řízení o žalobě na vyklizení bytu ani po zvážení hledisek obsažených v §3 odst. 1 obč. zák. důvod určit delší než zákonnou lhůtu k vyklizení bytu nebo vázát vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, tím méně tu mohou být důvody pro zamítnutí vyklizovací žaloby za použití §3 odst. 1 obč. zák.
S přihlédnutím k poměrům v této konkrétní věci zastává dovolací soud názor, že při posouzení rozporu výkonu práva s dobrými mravy nebylo možné vyjít z „pouhého“ „práva tzv. legitimního očekávání nabytí vlastnického práva“ a ve skutečnosti bez dalšího opomenout žalobní tvrzení, že „žalovaní … podnajímají předmětné byty jiným osobám“ , tj. sami v nich svoji potřebu bydlení neuspokojují. Při úvaze o rozporu vyklizení s dobrými mravy se však soudy uvedeným tvrzením nezabývaly (ani jeho správnost nijak nezjišťovaly) a izolovaně zdůrazňovaly pouze okolnosti na straně žalovaných (zejména jejich tzv. právo legitimního očekávání nabytí vlastnického práva k bytům). Kromě toho odvolací soud se nijak nevypořádal ani s dalšími právně významnými okolnostmi ( „žalovaní užívají jednotky po velmi dlouhou dobu … zcela bezplatně“ , „neplatí od prohlášení konkursu /míněno na majetek dlužníka/ ani úhrady za služby“ , „dluží do majetkové podstaty již více než 270.000,- Kč“ atd.), byť dovolatelem uplatněnými teprve v odvolacím řízení (viz jeho podání ze dne 1. srpna 2011 na č. l. 345 – 348 spisu), a tento svůj postup ani nijak nevysvětlil (např. odkazem na ustanovení §205a odst. 1 o.s.ř.). Lze uzavřít, že úvaha soudů obou stupňů o rozporu vyklizení bytů s dobrými mravy je zjevně nepřiměřená.
Nad rámec uvedeného dovolací soud již jen pro úplnost dodává, že bez právního významu je pro posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. okolnost, že v tomto řízení nyní vystupuje na straně žalobce namísto dlužníka insolvenční správce. Je tomu tak už proto, že otázka rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) se posuzuje podle objektivních okolností, za nichž bylo právo vykonáno, a nikoli podle subjektu, který je vykonal.
Lze uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem je ze shora vyložených důvodů neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. tak byl uplatněn opodstatněně.
Vzhledem k uvedenému není napadený rozsudek z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Za této situace Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil, aniž se pro nadbytečnost zabýval dovolací námitkou podřaditelnou pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. září 2012
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu