ECLI:CZ:US:2003:1.US.412.01
sp. zn. I. ÚS 412/01
Nález
Nález Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 27. května 2003 sp. zn. I. ÚS 412/01 ve věci ústavní stížnosti Dr. R. Z. proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 29. 3. 2001 sp. zn. 30 Ca 54/2001, kterým bylo zastaveno řízení o stěžovatelčině žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni z 15. 1. 2001 č. j. 6231/110/2000, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na základ daně, daň a ztrátu z příjmů fyzických osob vydanému Finančním úřadem v Plzni 2. 5. 2000 pod č. j. 123779/00/138514/1082, doměřujícímu jí dodatečně daňovou ztrátu.
Výrok
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2001 sp. zn. 30 Ca 54/2001 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2001 sp. zn. 30 Ca 54/2001, kterým bylo zastaveno řízení o stěžovatelčině žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 15. 1. 2001 č. j. 6231/110/2000. Jím bylo zamítnuto její odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na základ daně, daň a ztrátu z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1998 vydanému Finančním úřadem v Plzni dne 2. 5. 2000 pod č. j. 123779/00/138514/1082, doměřujícímu jí dodatečně daňovou ztrátu ve výši -11 616 433 Kč, tj., daňová ztráta byla stanovena ve výši 1 186 210 Kč oproti původně uplatněné daňové ztrátě ve výši 12 802 643 Kč.
Stěžovatelka uvedla, že daňovou ztrátu jí správce daně doměřil s odůvodněním, že P. s. o. c., v. o. s., ve které je společnicí, užila chybný postup při výpočtu rezervy na opravy hmotného majetku a uplatnila z tohoto důvodu daňovou ztrátu v rozporu se zákonem. Krajský soud v Plzni řízení o stěžovatelčině žalobě proti výše uvedenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni zastavil s poukazem na §248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), jelikož dospěl k závěru, že rozhodnutí o daňové ztrátě je rozhodnutím předběžné povahy.
Podle názoru stěžovatelky se o rozhodnutí předběžné nebo pořádkové povahy nejedná. Rozhodnutí o doměření daňové ztráty má bezprostřední dopad na daňovou povinnost poplatníka, který musí vycházet z rozhodnutí správce daně o výši daňové ztráty. Stěžovatelka se domnívá, že vyměřením daňové ztráty nedošlo pouze k mezitímnímu rozhodnutí, ale ke konkrétnímu rozhodnutí o daňové ztrátě, s nímž je poplatník nucen v rámci daňového přiznání pracovat, z čehož vyplývá i jiná daňová povinnost, než kterou považuje za správnou. Rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni tak byla podle stěžovatelky de facto vyměřena daň, a Krajský soud v Plzni prý pochybil, když předmětné rozhodnutí označil za rozhodnutí předběžné povahy a řízení o žalobě napadeným usnesením zastavil.
Krajský soud v Plzni jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v řízení o stěžovatelčině žalobě postupoval v souladu s občanským soudním řádem a trvá na svém rozhodnutí, na jehož odůvodnění zcela odkázal. Finanční ředitelství v Plzni, jakož i Finanční úřad v Plzni se výslovně postavení vedlejších účastníků v řízení vzdali.
II.
Po přezkoumání veškerých shromážděných podkladů k danému případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Její podstatou je otázka, zda rozhodnutí o tzv. daňové ztrátě lze považovat za rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř.
Krajský soud v Plzni v napadeném rozhodnutí zejména uvedl, že §38n odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 586/1992 Sb.") zakládá pravomoc pro správce daně, aby daňovou ztrátu - která je jednou z odčitatelných položek od základu daně - vyměřil, tedy vydal příslušný individuální správní akt. Pro vyměření a dodatečné vyměření daňové ztráty se obdobně použijí ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb.") o vyměření a dodatečném vyměření daně. Samotné vyměření daňové ztráty však podle soudu nemá bezprostřední dopad do subjektivních hmotných práv či povinností daňového subjektu. K takovému zásahu, a to konečným způsobem, prý dochází až v souvislosti s provedením odpočtu daňové ztráty od základu daně, kdy se promítne do základu daně a výše daňové povinnosti daňového poplatníka. Teprve v této fázi může být podle názoru soudu daňový poplatník zasažen v hmotněprávní sféře a může být i zkrácen na svých právech. Na základě této úvahy tedy dospěl Krajský soud v Plzni k závěru, že rozhodnutí o daňové ztrátě je rozhodnutím předběžné povahy, které je podle §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. vyloučeno ze soudního přezkumu, a proto řízení podle §250d odst. 3 o. s. ř. zastavil.
Ústavní soud je jiného názoru. Pokud podle účetnictví výdaje poplatníka přesáhnou příjmy, je rozdíl ztrátou, kterou lze odečíst od základu daně v následujících letech po zdaňovacím období, v němž ztráta vznikla (k tomu blíže §5 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění platném a účinném pro rok 1998). Podmínkou však je, že tato daňová ztráta musí být - jak shora rozvedeno - správcem daně vyměřena. Od základu daně tedy nelze v následujících zdaňovacích obdobích odečítat daňovou ztrátu, kterou by si daňový subjekt sám vypočítal ve svém daňovém přiznání, ale pouze takovou výši daňové ztráty, která byla vyměřena a o které bylo takto závazným způsobem rozhodnuto. Jak již výše uvedeno, pro vyměření daňové ztráty se použijí obdobně ustanovení zákona č. 337/1992 Sb. o vyměření a dodatečném vyměření daně (§46 citovaného zákona) a z vydaného rozhodnutí musí daňový subjekt vycházet a respektovat je.
Podle Ústavního soudu se v takovém případě proto jedná o rozhodnutí, které zasahuje do hmotněprávního postavení účastníka řízení, a nelze je považovat za pouhé rozhodnutí předběžné povahy. Názor krajského soudu, že k zásahu do subjektivních hmotných práv daňového subjektu může v daném případě dojít až v souvislosti s provedením odpočtu daňové ztráty od základu daně, kdy se do tohoto základu a výše daňové povinnosti promítne, Ústavní soud nesdílí. Nutno zopakovat, že daňový subjekt může odečítat jen tu výši daňové ztráty, o níž bylo příslušným orgánem veřejné moci závazně rozhodnuto. Odsunovat možnost přezkumu až do uvedené doby je podle Ústavního soudu nejen neústavní, ale z faktického hlediska i neefektivní. Každý, o jehož práva nebo závazky dotčené rozhodnutím orgánu veřejné správy se jedná, musí mít možnost včas a účinně svá práva hájit před nezávislým a nestranným soudem.
Jelikož Krajský soud v Plzni řízení ve věci stěžovatelky zastavil s odvoláním na §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř., došlo tím k porušení jejího ústavně zaručeného základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelce zcela vyhověl a napadené usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil. Pouze pro úplnost nutno doplnit, že porušení jiných základních práv nebo svobod stěžovatelky ve zkoumaném případě Ústavní soud neshledal.