ECLI:CZ:US:2004:1.US.42.04
sp. zn. I. ÚS 42/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele Z. Z., zastoupeného advokátem JUDr. V. D., proti usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 5. 1. 2004, sp. zn. Zt 371/2003, a proti usnesení Policie ČR OŘ SKPV Praha 3 ze dne 28. 11. 2003, ČTS: OR3-82/SKPV-2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 5. 1. 2004, sp. zn. Zt 371/2003, a usnesení Policie ČR OŘ SKPV Praha 3 ze dne 28. 11. 2003 ČTS: OR3-82/SKPV-2002. Naposled citovaným rozhodnutím bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin poškozování věřitele podle ust. §256 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 napadeným usnesením stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí zamítla jako nedůvodnou.
Podle názoru stěžovatele skutek, tak, jak jej popsal policejní rada, není a nemůže být trestným činem poškozování věřitele dle §256 odst. 1 písm. a) trestního zákona, ani jiným trestním činem. Uvedl, že prodej movitých věcí z majetku společnosti B., s.r.o., společnosti Z. Z., s.r.o., by mohl být mařením pohledávky věřitele pouze tehdy, pokud by za zmíněnou věc nebyla úmyslně získána odpovídající protihodnota. Podle stěžovatele v předmětném případě prý "prakticky došlo k tomu, že řádné uvedení objektivní i subjektivní stránky trestného činu v usnesení o zahájení trestního stíhání chybí a rozhodnutí o zahájení trestního stíhání je nezákonné". Další vadou usnesení o zahájení trestního stíhání je - podle stěžovatele - "okolnost, že odůvodnění usnesení neobsahuje skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání, což zákon vyžaduje (§160 odst. 1 poslední věta trestního řízení)". Takováto vada usnesení prý způsobuje, že je omezena možnost napadat rozhodnutí opravným prostředkem, neboť z hlediska myšlenkového pochodu policejního orgánu, který vedl k zahájení trestního stíhání, není prakticky co napadat. Usnesení státní zástupkyně považuje stěžovatel rovněž za nepřezkoumatelné; odůvodnění je podle něj formální a státní zástupkyně se prý nevypořádala se všemi námitkami uvedenými ve stížnosti. Názor, který prezentuje v napadeném usnesení státní zástupkyně, by podle stěžovatele vedl ve svém důsledku k tomu, že by bylo možno stíhat "kohokoli pro cokoli", aniž by proti tomu existovala reálná obrana.
Z napadeného usnesení Policie ČR Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl obviněn z trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že jako jednatel spol. Z., s.r.o., a později B., s.r.o., a současně jako jednatel spol. Z. Z., s.r.o., neschopný v té době dostát svým splatným závazkům, dne 15.12.2000 prodal zařízení spol. B. společnosti Z. Z., s.r.o., a to konkrétně vozidla, materiál, skladové zásoby, nářadí, kancelářské vybavení a další věci za dosud přesně nezjištěnou částku a dne 31.12.2000 smlouvou o převodu obchodního podílu převedl spol. B., s.r.o., na J. Š.. Obviněný si musel být vědom toho, že se tím majetek společnosti B., s.r.o., zmenšil, čímž znemožnil věřiteli - společnosti D. s., s.r.o., domoci se pohledávky, vzniklé neuhrazením faktury splatné do 6.7.1999 ve výši 182.634,90 Kč a dále svým jednáním znemožnil spol. B. J. - B. domoci se pohledávky vzniklé neuhrazením faktur ve výši 173.956,80 Kč a ve výši 35.311,20 Kč a tyto neuhradil i přesto, že mu byla Krajským obchodním soudem v Praze pravomocným rozsudkem sp. zn. 21 Cm 271/97 uložena povinnost, aby tyto částky uhradil.
Státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství v usnesení ze dne 5. 1. 2004, sp. zn. Zt 371/2003, usoudila, že stížnost proti shora uvedenému usnesení Policie ČR není důvodná; zejména uvedla, že policejní rada při svém rozhodnutí vycházel z podaných vysvětlení osob citovaných v odůvodnění, jakož i listinných materiálů, svědčících o převodu majetku společnosti včetně účetních dokladů. Konstatovala, že nebylo zjištěno, že by k zahájení trestního stíhání došlo nedůvodně a že bude věcí dalšího vyšetřování, zda na obviněného bude podána obžaloba. I když se odůvodnění napadeného usnesení jeví být stručným, nemůže vést ke zrušení samotného usnesení, které obsahuje výčet důkazů, z nichž policie vycházela.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy orgánů veřejné moci a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by tyto orgány ve svých rozhodnutích či svým postupem na úkor stěžovatele výrazně vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Ve vztahu k posuzované problematice Ústavní soud připomíná, že ve své ustálené rozhodovací praxi zpravidla neshledal opatření, jímž bylo sdělováno obvinění (pozn.: podle dnes platného znění trestního řádu jde o usnesení o zahájení trestního stíhání), způsobilým k tomu, aby bylo s úspěchem podrobeno přezkumu na základě podané ústavní stížnosti. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení; Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod v zásadě až po jeho ukončení a po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele; to mimo jiné reflektuje i zásadu zdrženlivosti zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci (tzv. princip subsidiarity ústavní stížnosti). Již v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 (uveřejněném pod č. 78 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4, str. 243 a násl.) Ústavní soud vyslovil tezi, dle níž ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností - na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci - jež zpravidla podléhá procesnímu vývoji. Prakticky neustále je podrobeno kontrole státního zastupitelství a posléze - při vlastním rozhodování o meritu věci - i soudnímu přezkumu co do jeho zákonnosti i ústavnosti. Ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení proto považuje Ústavní soud, s výjimkou zcela mimořádné a závažné situace, za nepřípustnou a nežádoucí; v tomto směru mu zejména nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. ř.) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného a extrémního porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
Z předmětného usnesení o zahájení trestního stíhání je zřejmé, který objekt trestného činu, kým a za jakých okolností měl být označeným jednáním zasažen. Je v něm obsažena i dolozní forma subjektivní stránky tohoto jednání. S ohledem na důkazní situaci v době rozhodování podle §160 odst. 1 tr. řádu ani není možné požadovat po orgánech činných v trestním řízení zcela perfekcionistický popis příslušného skutku. V této fázi trestního řízení postačuje k zahájení trestního stíhání vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek popsaný ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání označenou formou zavinění; z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí napadeného usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě, jako je tomu např. u podané obžaloby (§176 tr. řádu). Pokud jde o odůvodnění napadených rozhodnutí, je sice velmi stručné, leč to samo o sobě nedosahuje - podle přesvědčení Ústavního soudu - s přihlédnutím ke všem okolnostem věci roviny ústavněprávní. Jestliže jsou napadená rozhodnutí posuzována komplexně (tedy část úvodní spolu s textem odůvodnění), jsou v dané fázi trestního řízení z ústavněprávního hlediska přijatelná, což však samozřejmě nevylučuje jak jejich následný přezkum, tak i případné vyhovění stěžovatelovým námitkám ze strany obecného soudu (soudů). Ne každá případná nezákonnost v oblasti jednoduchého práva totiž musí mít ústavněprávní rozměr; ústavní stížnost svým způsobem staví Ústavní soud do situace, ve které by vlastně suploval státní zastupitelství i obecné soudy od samého počátku trestního řízení. Taková role mu však s odkazem na shora uvedené nepřísluší a příslušet nemůže.
Konečně pokud jde o poukaz stěžovatele na nálezy Ústavního soudu, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 43 a svazek 17, nález č. 30 (sp. zn. I. ÚS 46/96 a IV. ÚS 582/99), nutno uvést, že uvedené nálezy v prvé řadě vytýkají obecným soudům, že v záznamu o sdělení obvinění není uvedeno zavinění; o takový případ se však v souzené věci nejedná (arg.: zejména "obviněný si musel být vědom toho ... " atd.). Rovněž nelze přehlédnout, že ústavní stížnosti v těchto věcech směřovaly až proti rozhodnutím obecných soudů, které neposkytly ochranu stěžovatelům, ohroženým vazbou; Ústavnímu soudu pak nezbylo, než zasáhnout- po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva- jako "ultima ratio".
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2004
JUDr. František Duchoň v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu