ECLI:CZ:US:2013:1.US.455.13.1
sp. zn. I. ÚS 455/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Oumrta, zastoupeného JUDr. Filipem Behenským, advokátem, se sídlem Kropáčkova 563/14, 149 00 Praha 4, proti příkazu k domovní prohlídce Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 37 Nt 700/2012, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 2. 2013, stěžovatel napadl příkaz k domovní prohlídce Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 37 Nt 700/2012 (dále jen "příkaz"), kterým byla podle §83 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") nařízena domovní prohlídka bytové jednotky ve společném jmění manželů Petra a Ivety Oumrtových.
Stěžovatel za prvé namítá, že příkaz není dostatečně konkrétně odůvodněn, totiž že v něm nejsou řádně vyloženy skutečnosti, na základě kterých je dovozována neodkladnost nařízené domovní prohlídky, ba ani okolnosti, proč vůbec má být provedena. Pouhé obecné konstatování, že je dáno nebezpečí zmaření, zničení nebo ztráty důkazů, které se v místě prohlídky mohou nacházet, a z hlediska účelu trestního řízení provedení prohlídky nesnese odkladu na dobu, až bude zahájeno trestní stíhání, jelikož věci, které mají být při prohlídce nalezeny, by v případě vyčkání zahájení trestního stíhání mohly být odstraněny podezřelým a hrozila by tak ztráta důležitých důkazů, je nepostačující. Příliš vágně je vymezen i skutek, v němž je spatřováno spáchání trestné činnosti.
Dále stěžovatel vznáší námitku, že příkaz byl vydán místně nepříslušným soudem. S ohledem na §26 trestního řádu bude příslušnost určena podle obvodu, v němž je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. V tomto směru pak vyvstává otázka, který soud je příslušný dle obvodu činného státního zástupce, když se jedná o státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze. Obecně je dovozováno, že příslušným soudem je soud, v jehož obvodu má dozorové státní zastupitelství, to jest státní zastupitelství činné v přípravném řízení trestním, sídlo. V případě Vrchního státního zastupitelství v Praze je tak tímto soudem Obvodní soud pro Prahu 4, neboť Vrchní státní zastupitelství v Praze sídlí na adrese nám. Hrdinů 1300, Praha 4. Stěžovateli je známo, že praxe připouští u vyšších stupňů státního zastupitelství, to jest krajských a vyšších státních zastupitelství, podání návrhu státním zástupcem takového státního zastupitelství u kteréhokoliv okresního soudu v obvodu jeho působnosti. Dle stěžovatele však tento postup nemůže být založen na libovůli státního zástupce bez řádného a přezkoumatelného postupu. Výběr okresního (obvodního) soudu státním zástupcem, k němuž bude podán první návrh, a tím bude podle zásad ustanovení §26 odst. 2 trestního řádu založena jeho příslušnost pro celé přípravné řízení, má své zásady vycházející z obecných podmínek pro určení místní příslušnosti. V projednávané věci však není zřejmé, z čeho obvodní soud svoji místní příslušnost k vydání příkazu dovodil. Z velmi obecně pojatého popisu prověřované trestné činnosti obsažené v příkazu není možné místo spáchání prověřované trestné činnosti zjistit.
Stěžovatel je přesvědčen, že příkazem došlo k porušení jeho základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Obdobným námitkám, jako jsou námitky stěžovatelovy, se Ústavní soud již ve své rozhodovací činnosti věnoval. Odkázat lze např. na odůvodnění usnesení sp. zn. II. ÚS 577/04, III. ÚS 231/05, I. ÚS 1813/07 či nálezu sp. zn. I. ÚS 4183/12. Ve věci sp. zn. III. ÚS 231/05 pokud jde o požadavky kladené na preciznost a přesnost odůvodnění neodkladnosti či neopakovatelnosti daného postupu přitom např. dospěl k závěru, že "nadměrné formalizování počáteční etapy vyšetřování, v níž se k provádění neodkladných úkonů nejčastěji přikračuje a požadavek detailní dokumentace a detailního formulování důvodů pro neodkladnost či neopakovatelnost postupu by neúměrně komplikovaly počáteční fázi vyšetřování a v řadě případů by znemožňovaly dosáhnout cíle trestního řízení." Nutno zdůraznit, že Ústavní soud, který otázku neodkladnosti či neopakovatelnosti vyšetřovacích úkonů posuzuje ex post, někdy se značným časovým odstupem a zpravidla pouze ze spisového materiálu, by měl být ve své aktivitě ohledně přezkoumávání neodkladnosti vyšetřovacích úkonů maximálně zdrženlivý, nejde-li o extrémní případy zjevného zneužití tohoto institutu. Jestliže již Ústavní soud k takovému přezkumu přistoupí, měl by k intervenci do působení orgánů činných v trestním řízení přikračovat jen tehdy, jestliže pro provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu nebyly dány ani žádné věcné důvody, nikoliv pouze pro nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti. Byť nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti úkonu je vadou řízení, nejde o takovou vadu, která dosahuje ústavněprávní roviny, a která by měla být důvodem pro rušení příslušných rozhodnutí.
Ústavní soud neshledává stěžovatelovy námitky týkající dostatečnosti odůvodnění neodkladnosti provedení předmětné prohlídky důvodnými, kdy je toho názoru že stěžovatel požadavky v tomto směru kladené přeceňuje. Smyslem není, aby bylo stvořeno po stránce stylistické a informační zcela dokonalé dílo. Postačující je, aby odůvodnění nebylo natolik chabé, aby bylo možno hovořit o libovůli v rozhodování obecných soudů, přičemž při posuzovaní jeho dostatečnosti musejí být požadavky na preciznost a přesnost odůvodnění usnesení kladeny ve světle již výše zmiňované počátečnosti dané fáze trestního procesu. V tomto směru odůvodnění neodkladnosti prohlídky v ústavní stížností napadeném rozhodnutí obstojí. Obdobné pak platí i pro námitky stěžovatele proti dalším aspektům odůvodnění příkazu.
Pokud jde o stěžovatelem rozporovanou místní příslušnost, Ústavní soud se takovýmto námitkám ve své rozhodovací činnosti již opakovaně věnoval (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 566/12, II. ÚS 3935/12 či II. ÚS 445/13), přičemž je neshledal důvodnými a nevidí důvod k jinému závěru ani ve věci nynější. V §26 trestního řádu je určena příslušnost soudu pro provádění úkonů v přípravném řízení, a to tak, že je příslušný soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. Pokud návrh podává vyšší státní zastupitelství praxe i teorie připouští bez dalšího podání návrhu u kteréhokoli okresního (respektive obvodního) soudu v obvodu jeho působnosti, nikoli tedy pouze u obvodního soudu, v jehož obvodu má své sídlo. Ústavní soud je přesvědčen, že předmětná úprava místní příslušnosti soudu v přípravném řízení sleduje legitimní účel nezbytnosti rychlosti a operativnosti jeho rozhodování.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu