ECLI:CZ:US:2006:1.US.489.05
sp. zn. I. ÚS 489/05
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 6. dubna 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 ve věci ústavní stížnosti J. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2005 č. j. 55 Co 150/2005-34 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 2. 2005 č. j. 38 C 154/2004-21, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti vedlejším účastníkům řízení P. Z. a M. Z. na zaplacení rozdílu mezi tzv. regulovaným a obvyklým nájemným.
I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2005 č. j. 55 Co 150/2005-34 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 2. 2005 č. j. 38 C 154/2004-21 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu chráněné čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2005 č. j. 55 Co 150/2005-34 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 2. 2005 č. j. 38 C 154/2004-21 se zrušují.
III. Vedlejším účastníkům se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále též "obvodní soud"), vydané ve sporu, v němž se vůči vedlejším účastníkům domáhal zaplacení peněžní částky představující rozdíl mezi obvyklým a regulovaným nájemným z bytu. Stížnost po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V návrhu na zahájení řízení stěžovatel uvedl, že pravomocným rozhodnutím městského soudu došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Doplnil, že jeho právo na soudní ochranu se odvíjí od nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 41, vyhlášen pod č. 84/2003 Sb.), v němž bylo konstatováno, že pokud nebude do českého právního řádu zavedena ústavně konformní regulace nájemného, nezbude Ústavnímu soudu než dostát svým povinnostem, jež pro něj vyplývají z Ústavy České republiky, a alespoň v individuálních případech zajistit fungování principů vycházejících z ústavního pořádku České republiky, eventuálně z příslušných mezinárodních smluv. V další části zdůraznil, že rozsudek městského soudu představuje rozhodnutí orgánu veřejné moci provedené v rozporu s existujícími nálezy Ústavního soudu, přičemž závěry představují přepjatý formalismus a jsou v extrémním rozporu s principy obecné spravedlnosti a ústavním pořádkem České republiky. Konkrétní porušení základních práv a svobod spatřuje stěžovatel ve stanovisku městského soudu (totožném se stanoviskem obvodního soudu), spočívajícím v tvrzení, že "převodem práv a povinností vlastníků nemovitosti, příp. bytových jednotek, žalobce vstoupil do všech práv a povinností pronajímatele, které vyplývají z uzavřené nájemní smlouvy", a tvrzením, že "při neexistenci přímého prováděcího zákonného předpisu k ustanovení §696 odst. 1 občanského zákoníku nelze v daném případě jako platný úkon považovat jednostranné zvýšení nájemného žalobce, což je ostatně v souladu s odůvodněním nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/03, a není ani správný názor žalobce, že soud je oprávněn stanovit výši nájemného". Stěžovatel je, kromě jiného, toho názoru, že obecné soudy nesprávně posoudily právní podstatu věci a nepochopily právní stanovisko Ústavního soudu vyplývající z připomenutého nálezu. Zdůrazňuje, že jím uplatněný nárok existuje a je po právu, že se správně domáhá zaplacení pohledávky za dobu minulou, že postupuje v souladu s nálezem Ústavního soudu, když se dožaduje zaplacení nájemného ve výši obvyklé s odůvodněním, že když se domáhal na vedlejších účastnících zvýšení nájemného, k uzavření dohody o ceně nedošlo. Výslovně namítá, že dohodou o užívání bytu ze dne 21.5.1989 není vázán v rozsahu co do sjednání výše regulovaného nájemného za užívání bytu, a to počínaje 18. 12. 2002, když od tohoto data neexistuje žádná speciální úprava pro regulaci nájemného z bytu, a je možno vycházet z toho, že od něj nebrání nic pronajímateli ani nájemci sjednat si výši nájemného dohodou.
Vzhledem k těmto důvodům stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 36 odst. 2:
Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.
Městský soud ve stručném vyjádření zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž se zabýval i nálezy Ústavního soudu. Formuloval názor, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatele.
Obvodní soud lapidárně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že se domnívá, že v daném případě nebyla porušena žádná základní práva a svobody stěžovatele.
Vedlejší účastníci považují ústavní stížnost za nedůvodnou, protože právní titul pro zaplacení částky 58 354 Kč jako dlužného nájemného není dán. Konstatovali, že dohodou o užívání bytu uzavřenou dne 25. 1. 1989 se stali nájemci bytu s regulovaným nájemným. Stěžovatel se stal vlastníkem bytu, vstoupil do práv a povinností pronajímatele, včetně povinnosti dodržovat regulované nájemné, s čímž se obecné soudy správně vypořádaly. Výslovně zdůraznili, že žádným konstitutivním rozhodnutím nelze změnit obsah nájemního vztahu. Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl a přiznal jim náhradu nákladů řízení.
Ze spisu obvodního soudu sp. zn. 38 C 154/2004 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal vůči vedlejším účastníkům dne 5. 8. 2004 žalobu, kterou se domáhal zaplacení částky 58 354 Kč podle §671 odst. 1 občanského zákoníku. Uvedl, že je vlastníkem bytu, jehož společnými nájemci jsou vedlejší účastníci; za nájem platí měsíční nájemné vycházející ze zrušené vyhlášky č. 176/1993 Sb. Dále tvrdil, že placené nájemné mu nepostačuje ani na pokrytí nákladů spojených se správou domu a pozemku, natož na získání přiměřeného zisku. S odkazem na §671 odst. 1 občanského zákoníku se domáhal zaplacení rozdílu mezi obvyklým nájemným a uhrazenými částkami za období mezi 18. 12. 2002 do 31. 7. 2004. Po provedeném jednání obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl, protože dospěl k názoru, že zaplacení žalované částky mezi obvyklým a regulovaným nájemným nemá oporu v hmotném právu, zejména proto, že v jednostranné zvýšení nájemného pronajímatelem není možné, když neexistuje ve smyslu §696 odst. 1 občanského zákoníku zvláštní právní předpis. Doplnil, že podle Ústavního soudu (nález sp. zn. Pl. ÚS 2/03) existuje možnost, že by se některý účastník obrátil ve věci nájemného na příslušný soud, jednalo by se však o případy sporu o výši nájemného, zejména kdyby se pronajímatel domáhal nájemného ve výši obvyklé s odůvodněním, že nedošlo k dohodě o ceně (§671 odst. 1 občanského zákoníku). Stěžovatelem zvolený způsob považuje obvodní soud za nepřípustný, neboť žaluje na zaplacení rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným za dobu minulou. Vyjádřil názor, že do doby, než bude určena výše nájemného jiným způsobem, jsou žalovaní povinni platit tzv. regulované nájemné. Nelze tedy úspěšně žalovat na zaplacení rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným za dobu minulou, soud není oprávněn zpětně zvýšit regulované nájemné na obvyklé nájemné, neboť by to bylo v rozporu se zásadou právní jistoty a neexistuje pro to žádný právní důvod. Stěžovatel podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání z důvodu nesprávného právního hodnocení a zdůraznil v něm, že se dožaduje zaplacení nájemného ve výši "obvyklé" s odůvodněním, že mezi pronajímatelem a nájemcem nedošlo k dohodě o výši nájemného, dohodou o užívání bytu ze dne 21. 5. 1989 není vázán co do sjednání výše regulovaného nájemného za užívání bytu, a to počínaje 18. 12. 2002, tj. ode dne, kdy byl publikován nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 142, vyhlášen pod č. 528/2002 Sb.), když od tohoto dne neexistuje žádná speciální úprava pro regulaci nájemného z bytu, a je možno vycházet z toho, že od tohoto dne nebrání nic pronajímateli ani nájemci sjednat si výši nájemného dohodou. Městský soud prvostupňový rozsudek potvrdil, protože odvolání neshledal důvodným. Poukázal na skutečnost, že z dokazování před soudem prvního stupně vyplývá, že v daném sporu nejde o stanovení nájemného jako podmínky uzavření nové nájemní smlouvy k bytu, nájemní smlouva byla řádně uzavřena mezi právním předchůdcem stěžovatele a vedlejšími účastníky, včetně nájemného. Stěžovatelův nárok posuzoval jako nárok na zpětné zvýšení řádně stanoveného nájemného jednostranným úkonem pronajímatele. Takový nárok není - při neexistenci přímého prováděcího předpisu k ustanovení §696 odst. 1 občanského zákoníku - dán. Za nesprávný považuje i stěžovatelův názor, že soud je oprávněn stanovit výši nájemného, když žádný zákon soudu neukládá ani nedovoluje, aby svým konstitutivním rozhodnutím určil výši nájemného v konkrétním případě a tím změnil obsah existujícího nájemného vztahu mezi účastníky.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je opodstatněný; pokud opodstatněností ústavní stížnosti se v řízení před Ústavním soudem rozumí podmínka, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. K porušení základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny nedošlo (podle povahy sporu k porušení ani nemohlo dojít).
K porušení práva na soudní ochranu - a v konečném důsledku též k porušení práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny - došlo postupem obecných soudů, když tyto zamítly stěžovatelovu žalobu s odkazem na neexistenci prováděcího zákona předvídaného v §696 odst. 1 občanského zákoníku, tj. předpisu umožňujícího jednostranné zvýšení nájemného právním úkonem pronajímatele, v konečných důsledcích vedoucího k odstranění regulace nájemného z bytů. Ústavní soud si je vědom, že jde o sociálně nepochybně citlivou záležitost, při neexistenci státem podporovaného "sociálního bydlení", která má své kořeny hluboko v éře totalitního systému, a podrobně k této problematice zaujal stanovisko v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (na jehož odůvodnění odkazuje - viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.). V tomto nálezu Ústavní soud poprvé ve svém dlouholetém úsilí o odstranění závadného stavu v oblasti nájemného poukázal ve výrokové části I svého rozhodnutí na přímou odpovědnost státu - Parlamentu České republiky za protiústavní stav v oblasti regulovaného nájemného a na to navazující nosnou myšlenku, podle níž obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci. Přitom je nutno se vyvarovat libovůle a rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. Není přípustné, aby soud odmítl rozhodnutí z důvodu "mlčení, nejasnosti či nedostatečnosti zákona"; takový případ by byl odmítnutím spravedlnosti - denegatio iustitiae. K tomuto závěru Ústavní soud dodává, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo (v tomto směru je správná premisa obvodního soudu, že se nelze domáhat zaplacení rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným za dobu minulou). Vzhledem k mimořádnosti tohoto postupu, založeného výrokem I nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, musí dát soud účastníkům dostatek prostoru pro seznámení s principy jím dotvářeného práva a k využití adekvátních instrumentů, včetně eventuální změny žalobního petitu i možnosti uzavřít smír. V tomto smyslu se musí žalobci dostat od obecného soudu vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v §5 občanského soudního řádu.
Jak již bylo uvedeno výrokem I nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 byla zdůrazněna odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. Z toho plyne, že pokud pronajímatelův důvodný nárok nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta, než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadený rozsudek Městského soudu v Praze a napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
O nákladech řízení, jejichž náhradu požadovali vedlejší účastníci, rozhodl Ústavní soud ve smyslu §62 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., neboť v úvahu - dle výsledku řízení - nepřicházel postup podle §62 odst. 4 téhož zákona.