ECLI:CZ:US:2013:1.US.4894.12.1
sp. zn. I. ÚS 4894/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Roberta Šimareka, zastoupeného Mgr. Petrem Křižákem, advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti výroku III. o nákladech řízení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2012 č. j. 28 Co 194/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výroku III. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým mělo dojít k porušení jeho základních práv (zejména na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je ústavní stížnost nepřípustná. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, jestliže základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska vzal Ústavní soud v úvahu v projednávaném případě.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že "Z důvodu radikální změny rozsudku I. stupně poučil stěžovatele o možnosti dovolání. Stěžovatel oznamuje Ústavnímu soudu, že této možnosti využije a bude ho o výsledku dovolacího řízem informovat.... Pokud dovolací soud rozsudky soudu I. a II. stupně zruší, pak bude tato Ústavní stížnost nadbytečná. Pokud však ke zrušení nedojde, musel stěžovatel podat tuto ústavní stížnost, aby dodržel zákonnou lhůtu k podání ústavní stížností, neboť tato ústavní stížnost se bude týkat jen nákladů řízení, kdy dovolání se naopak nákladů řízení týkat nemůže.".
Ústavní soud si skutečnost, kterou tvrdil stěžovatel, tedy že podal dovolání, ověřil dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 4 a u Nejvyššího soudu. Obvodní soud sdělil, že dovolání bylo podáno dne 21. 12. 2012. Nejvyšší soud uvedl, že o dovolání stěžovatel dosud nebylo rozhodnuto.
Stěžovatel prohlásil, že byl poučen o možnosti podat dovolání, z důvodu změny rozsudku soudu prvního stupně soudem odvolacím. I z pouhé skutečnosti, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že napadená rozhodnutí obecných soudů lze reparovat v rámci řízení dovolacího. Ostatně, sám stěžovatel výslovně připustil, že pokud dojde ke zrušení rozsudků, pak bude jeho ústavní stížnosti nadbytečná. Podání ústavní stížnosti je tedy předčasné. Pokud by Ústavní soud řízení nyní přerušil a rozhodl se vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvodu.
Stěžovateli nelze přisvědčit v jeho názoru, že pokud nedojde ke zrušení rozsudků soudů, byla by jeho případná pozdější ústavní stížnosti posouzena jako opožděná. Stěžovatel bude moci podat novou ústavní stížnost i po vydání rozhodnutí dovolacího soudu, a bude moci napadnout jak rozhodnutí nižších soudů (včetně výroku o nákladech řízení), tak i rozhodnutí dovolacího soudu. Jediným předpokladem následné projednatelnosti ústavní stížnost je skutečnost, že dovolání bylo podáno řádně, tedy především včas, a že obsahuje náležitosti vyžadované příslušnými ustanoveními trestního řádu. V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada "nechť si každý střeží svá práva". Není důvodu, aby Ústavní soud v dané věci paralelně rozhodoval či vyčkával rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť cesta stěžovatele k Ústavnímu soudu není nijak uzavřena, ale naopak podání ústavní stížnosti je případné teprve ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o dovolání.
Ústavní soud nadto dodává následující. Stěžovatel sám uvádí, že byl poučen odvolacím soudem o možnosti podat dovolání. Kdyby se toto poučení posléze ukázalo jako nesprávné - tedy že dovolání ze zákona připuštěno nebylo - stěžovatel by lhůtu k podání ústavní stížnosti zachovánu měl stejně. To plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 1573/10, usnesení ze dne 4. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2178/09, usnesení ze dne 14. května 2013 sp. zn. I. ÚS 1206/13). Totiž tato judikatura, za situace, kdy stěžovatelé postupovali v důvěře ve správnost poučení poskytnutého jim rozhodujícím orgánem, byť bylo toto poučení nesprávné, považuje ústavní stížnost za včasnou. To proto, že nedostatky v činnosti orgánů veřejné moci nemohou jít k tíži účastníků řízení. Ostatně jsou i případy v judikatuře Ústavního soudu, kdy ústavní stížnost byla odmítnuta jako nepřípustná pro souběžné podání dovolání, dovolání však posléze bylo odmítnuto jako nepřípustné ze zákona a přesto Ústavní soud ústavní stížnost považoval za včasnou (srov. usnesení ze dne 24. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1461/11). Koneckonců, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi kritizoval obecné soudy, pokud přes vadné poučení nižších instancí odmítly opravný prostředek účastníka řízení jako opožděný (srov. např. nález ze dne 20. 2. 2002 sp. zn. II. ÚS 618/01, nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 332/04).
Tudíž, odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje.
Je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě je ústavní stížnost dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
III.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2013
Vojen Güttler, v. r.
soudce zpravodaj