ECLI:CZ:US:2002:1.US.517.2000
sp. zn. I. ÚS 517/2000
Usnesení
I. ÚS 517/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci stěžovatele P. F., zastoupeného JUDr. V. V., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 2 To 93/2000, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2000, sp. zn. 43 T 17/97, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 1999, sp. zn. 11 To 60/99, takto:
Ústavní stížnost ve spojení s návrhem na zrušení §262 trestního řádu
se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin podle §187 odst. 3 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením odvolání stěžovatele zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že předtím dne 31. 3. 1998 byl rozsudkem Městského soudu v Praze zproštěn obžaloby pro uvedený trestný čin, avšak zprošťující rozsudek byl Vrchním soudem dne 18. 6. 1999 zrušen a věc byla v neveřejném zasedání usnesením přikázána k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze v jiném složení senátu (§262 tr. řádu).
Podle rozsudku se měl stěžovatel dopustit trestného činu tím, že s obžalovaným R. H. prostřednictvím M. P. organizoval převoz omamné látky (heroinu) z České republiky do Německa a Švýcarska, a to od roku 1995 do roku 1996. M. P. byl ve Švýcarsku zadržen a odsouzen.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že je nevinen, což konstatoval již Městský soud v Praze ve svém původním rozsudku. Tvrdí, že v řízení před soudem I. stupně jakož i v odvolacím řízení, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo dle čl. 38 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nemůže být odňat svému zákonnému soudci.
Městský soud v Praze založil dle tvrzení stěžovatele svoje rozhodnutí téměř výhradně na výpovědi M. P., který figuruje v celé věci jako spolupachatel, který byl odsouzen ve Švýcarsku a tam označil stěžovatele za jednoho z organizátorů trestné činnosti. Pro průběh trestního řízení je významné, že M. P. nikdy nevypovídal před českými orgány, tedy ani před českým soudem. Městský soud se spokojil pouze s písemným záznamem výpovědi, ke které došlo v rámci právní pomoci před vyšetřujícím soudem v Schaffhausenu. Před začátkem tohoto výslechu v zahraničí byla již odsouzenému P., jak vyplývá z protokolu, slíbena Policií ČR se souhlasem státního zástupce beztrestnost po návratu do ČR. M. P. byl po návratu z výkonu trestu do ČR sice předvolán jako svědek, ale odmítl vypovídat. Soud ihned tentýž den po uložení pořádkové pokuty a přečtení protokolu o výpovědi M. P., stěžovatele i spoluobžalovaného R. H. odsoudil k dlouholetým trestům. Tím bylo prý porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, protože neměl nikdy možnost konfrontace s M. P.
Podle názoru stěžovatele byl dán příslib beztrestnosti M. P. před započetím výpovědi ve Švýcarsku, jímž mohl být ovlivněn, českými trestními orgány zřejmě neoprávněně. Výklad nepřípustnosti trestního stíhání za tentýž skutek, uvedený v rozsudku Vrchního soudu na str. 6, je zřejmě mylný. Může jít jen o dřívější postih českým soudem. Trestní řád bere v úvahu i rozhodnutí cizozemského soudu, kde připouští možnost zastavení (příp. odložení) věci v §172 odst. 2 písm. b), ale i v takovém případě nelze vyloučit následné trestní stíhání i bez odůvodnění při odložení věci, v případě obnovy trestního stíhání nebo včasného podání stížnosti pro porušení zákona. Soud a tím méně vyšetřovatel nemůže otázku trestní odpovědnosti řešit jako předběžnou a tím méně ujišťovat svědka, že nemá důvod k odepření výpovědi, protože stíhán být nemůže. V otázce věci pravomocně rozhodnuté, nezahrnutí řady činů do rozsudku švýcarského soudu (trestného činu v Německu), zpochybňuje otázku totožnosti skutku jednak z hlediska místa spáchání a následku, i pokud by bylo připuštěno, že jde o pokračování. Lze ovšem připustit, že lze při dřívějším rozhodnutí řešit celou věc obnovou řízení.
Pokud soud uvedl další důkazy, které měly potvrdit výpověď M. P. a tím trestnou činnost stěžovatele, podle jeho názoru jde o vesměs okrajové či jen vzdáleně související údaje. Jejich použití ve prospěch obžaloby bylo provedeno povrchním způsobem a spíše na základě domněnek, nikoli náležitého vyhodnocení. M. P. byl sice před český soud povolán jako svědek, ale ve skutečnosti je společně se stěžovatelem a R. H. spoluobžalovaným v téže věci, za kterou byl odsouzen v zahraničí a v důsledku beztrestnosti v ČR nestál před českým soudem ani nebyl českým soudem odsouzen. I v případě stěžovatele se jedná s odkazem na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 464/99, o tvrzení proti tvrzení dvou obžalovaných a důkazní řízení musí být proto zvlášť obsáhlé a důkladné, což napadená rozhodnutí nesplňují.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 1999, sp. zn. 11 To 60/99, kdy kromě zrušení zprošťujícího rozsudku senátu Městského soudu v Praze byla nařízena změna senátu, citelně zasáhlo nejen do práva stěžovatele na spravedlivý proces, ale i do základního práva, uvedeného v čl. 38 odst. 1, první věta Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, a to v souvislosti s čl. 82 odst. 2 Ústavy ČR, který stanoví, že soudce nelze proti jeho vůli odvolat, leda na základě kárného řízení, které stanoví zákon. Pokud se Vrchní soud řídil §262 tr. řádu a nikoliv Listinou základních práv a svobod, jeví se uvedené ustanovení trestního řádu v rozporu s ústavním pořádkem. Z těchto důvodů spojil stěžovatel svou ústavní stížnost s návrhem na zrušení §262 trestního řádu, které zní: "rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu I. stupně, může zároveň nařídit, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu".
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil Vrchní soud v Praze a Městský soud v Praze. Vrchní soud v Praze uvedl, že aplikaci ustanovení §262 trestního řádu jako součásti rozhodnutí odvolacího soudu není podle uznávané soudní praxe soud povinen zdůvodňovat na rozdíl od přikázání věci jinému soudu, které se rovná postupu dle §25 tr. řádu. Při aplikaci uvedeného ustanovení senát vrchního soudu vycházel ze stanoviska, podle kterého nařízení nového projednání věci v jiném složení senátu je namístě zejména v těch případech, kdy nejde jen o odstranění procesních vad a o pochybení při řešení právních otázek, ale kde pochybnosti o správnosti přezkoumávaného rozsudku vznikají pro způsob, jímž soud prvního stupně přistoupil k vyhodnocení důkazů vůbec. Zákonným soudcem ve smyslu Listiny základních práv a svobod je i ten soudce, jemuž byla věc přidělena podle rozvrhu práce po rozhodnutí odvolacího soudu podle §262 tr. řádu.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že považuje stížnost za nedůvodnou.
Po přezkoumání ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyšetřovacího a soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, v níž Ústavní soud již vyslovil, že zpravidla není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, že není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavními principy, zejména pak s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud ve své judikatuře připouští, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která se opticky jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu bude zejména tehdy, jestliže bude např. výklad natolik extenzivní anebo natolik restriktivní, že zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv [srov. IV. ÚS 188/94 (I. ÚS 12/95) In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1995 str. 284].
Ústavní stížnost stěžovatele se dotýká dvou zásadních otázek. Předně je polemikou s právním hodnocením důkazů obecným soudem, dále pak jde o procesní postup odvolacího soudu, který přikázal věc řešit v jiném složení senátu. V této souvislosti nastolil stěžovatel rovněž otázku ústavnosti ustanovení §262 věta první trestního řádu.
V čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se uvádí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Z čl. 81 Ústavy plyne, že soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy, z čl. 82 odst. 1 Ústavy potom plyne fakt, že soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Tato ustanovení ve svém důsledku bezpochyby znamenají snahu zajistit individuální nezávislost soudce v konkrétním řešeném případu, a to i s ohledem na historické zkušenosti s pokusy ovlivnit soudní rozhodnutí a tím i soudce samotného. Vývojem společnosti se tak dospělo k tomu, že soudce má být trvale ustanovený, neodvolatelný, nepřeložitelný a vždy jen ten, kdo je pro výkon soudcovské funkce v určité kauze podle zákona povolán.
Ústavní soud se již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 90/95 (Sb. n. u. US, C.H.Beck, sv., 4 nález č. 82) vyslovil k otázce rozhodnutí podle §262 věta druhá trestního řádu, když uvedl, že "všechny úvahy dané problematiky je potom na místě vnímat z hlediska ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které hovoří o tom, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Ten ji stanovil s tím, že je zásadně dána, a postup, kterým je věc odnímána a přidělována soudu jinému, je nutno chápat jako postup rozhodně nestandardní a zcela výjimečný. Přitom institut zákonného soudce (jeho odnětí) je důležitým prvkem právní jistoty a nic na tom nemění ani skutečnost, že v §262 trestního řádu je stanovena jistá výjimka. Ta je ovšem, jak zmíněno, omezena "důležitými důvody". V této souvislosti Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu poznamenal, že " odvolací soud má možnost postupovat v prvém pořadí podle věty prvé obsažené v ustanovení §262 trestního řádu. I takovýto postup by měl být výjimečným, když postup podle věty druhé §262 trestního řádu je průlomem do zásady místní příslušnosti, a tedy vyjádřením zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod)."
Ústavní soud tedy nesdílí názor stěžovatele, že aplikace §262 věty prvé trestního řádu v každém případě porušuje právo na zákonného soudce. Je na zvážení odvolacího senátu, zda k takovému rozhodnutí z vážných důvodů přistoupí. Rozhodnutí odvolacího senátu vrchního soudu v daném případě bylo odůvodněno jednostranným vyhodnocením důkazů v závažné trestní věci a přístupem senátu, který věc v I. stupni rozhodoval. Vzhledem k větě druhé odst. 1 čl. 38 Listiny základních práv a svobod, podle níž příslušnost soudu a soudce stanoví zákon, je zřejmé, že i výjimka stanovená v trestním řádu (tedy výjimka stanovená zákonem) určuje příslušnost soudu a soudce zákonným způsobem.
Jak již Ústavní soud výše uvedl, nemůže přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, pokud právní závěry soudu nejsou v příkrém nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. O takový případ se však v dané věci nejedná.
Stěžovatel především v ústavní stížnosti napadá použití výpovědi svědka P., která byla učiněna před švýcarskými vyšetřovacími orgány. Výslech jeho osoby byl proveden vyšetřujícím soudcem dne 30. 7. 1997 na základě žádosti příslušného městského státního zástupce v Praze podle Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních. Obhajce stěžovatele se uvedeného výslechu zúčastnil a svědkovi mohl pokládat otázky, jeho právo na obhajobu tedy bylo zachováno. Svědek byl před započetím výslechu poučen o právu odepřít výpověď podle §100 trestního řádu, čehož však nevyužil. Stěžovatel však namítá, že svědek byl ovlivněn českým vyšetřovatelem, který se výslechu rovněž účastnil, když byl neoprávněně ujištěn, že pro skutek, pro který byl odsouzen ve Švýcarsku, již nemůže být trestně stíhán v České republice. Z vyšetřovacího spisu vyplývá, že vyšetřovatel předal před výslechem svědkovi P. usnesení vyšetřovatele Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy ze dne 28. 7. 1997 ČVS: MVV-5144/97-308, kterým byla podle §159 odst. 3 trestního řádu s odkazem na ust. §172 odst. 2 písm. b) trestního řádu odložena věc týkající se podezření ze spáchání trestného činu podle §187 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, kterého se měl tento svědek dopustit celkem třemi případy přepravy drog z ČR do SRN. Tyto tři útoky byly součástí téhož pokračujícího trestného činu, pro který byl svědek P. odsouzen švýcarským soudem, nebyly však v odsuzujícím rozsudku zahrnuty. Na žádost vyšetřujícího soudce vysvětlil vyšetřovatel svědkovi smysl předávaného usnesení. Nejednalo se tak o "příslib beztrestnosti", jak tvrdí stěžovatel, což nevyplývá ani z protokolu o výslechu svědka ze dne 30. 7. 1997, neboť je v něm pouze shrnut obsah vysvětlení ve smyslu předávaného usnesení o odložení věci a toto vysvětlení není v rozporu s podstatou jeho obsahu, tj. že všechny jízdy svědka z ČR do Švýcarska i do SRN jsou považovány za jeden skutek, tedy za jediný pokračující trestný čin a rozhodnutí cizozemského soudu o tomto skutku, byť nezahrnujícím všechny útoky, je považováno za dostatečné. Nutno zdůraznit, že uvedené usnesení bylo doručeno státnímu zástupci a tento s rozhodnutím vyslovil souhlas, jelikož nevyužil oprávnění podle §174 odst. 2 písm. e) trestního řádu a usnesení vyšetřovatele nezrušil. Lze tedy shrnout, že protokol o výpovědi svědka ze dne 30. 7. 1997 před orgánem cizího státu je důkazem získaným zákonným způsobem a procesně použitelným v trestním řízení vedeném před soudem ČR.
Svědek P. před soudem I. stupně odmítl u hlavního líčení vypovídat, ačkoli nebyly dány důvody pro odepření výpovědi (§99 odst. 1, 2, §100 odst. 1, 2 trestního řádu). Jednalo se tedy o neoprávněné odepření výpovědi a soud byl dle §211 odst. 2 písm. b) trestního řádu oprávněn předchozí výpověď svědka přečíst. Byla splněna i společná podmínka nezbytná pro možnost přečtení dřívějšího protokolu o výpovědi svědka, a to provedení předchozího výslechu způsobem odpovídajícím trestnímu řádu. Žádné ustanovení trestního řádu nestanoví podmínku, že protokol o výpovědi lze přečíst až po právní moci usnesení, jímž byla uložena pořádková pokuta. Soud svědka řádně poučil o následcích odmítnutí výpovědi. Po uložení pořádkové pokuty a přerušení jednání byl svědek poučen znovu, přesto výpověď odmítl. Soud po vyhodnocení situace, tedy že odepření výpovědi je neoprávněné, protokol o výpovědi svědka ze dne 30. 7. 1997 přečetl. Smyslem ustanovení §211 odst. 2 písm. b) trestního řádu je, aby soud mohl využít důkazní hodnotu předchozí svědecké výpovědi učiněné v procesně nezávadné formě a aby se k ní mohl u hlavního líčení obžalovaný vyjádřit.
Rovněž tak neobstojí námitka, že v rozsudku soudu I. stupně není uvedeno, dle kterého ustanovení trestního řádu byl protokol o výpovědi svědka P. přečten. Ustanovení trestního řádu, dle kterých jsou při hlavním líčení prováděny jednotlivé důkazy, je soud povinen uvést do protokolu o hlavním líčení a této své povinnosti soud dostál.
Ústavní soud tedy konstatuje, že námitky stěžovatele ohledně procesního postupu orgánů činných v trestním řízení posoudil jako zjevně neopodstatněné a takto posoudil i celou ústavní stížnost a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poté, co Ústavní soud nezjistil důvody k tomu, aby se odklonil od průběhu a závěrů důkazního řízení před obecnými soudy, nezbylo než odmítnout i se stížností spojený návrh na zrušení ustanovení §262 trestního řádu. Napadený rozsudek nebyl přímým následkem tohoto ustanovení, resp. závěry rozsudku, napadené ústavní stížností, nelze chápat jako výsledek aplikace §262 trestního řádu, takže není dán ani důvod ke zrušení tohoto ustanovení.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. května 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu