ECLI:CZ:US:2007:1.US.527.06.2
sp. zn. I. ÚS 527/06
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 7. března 2007 sp. zn. I. ÚS 527/06 ve věci ústavní stížnosti P. S. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 7. 2006 sp. zn. 26 Co 220/2006, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. 11. 2005, kterým byl zamítnut stěžovatelův návrh na snížení výživného na nezletilé děti.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 7. 2006 sp. zn. 26 Co 220/2006 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel napadl svým návrhem v záhlaví citované rozhodnutí obecného soudu. Uvedl, že jím byla porušena jeho ústavní práva a svobody zaručené čl. 96 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 a 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a navrhl jeho zrušení.
Podáním ze dne 3. 3. 2007 advokátka stěžovatele vysvětlila ústavní stížnost stěžovatele tak, že směřuje pouze do výroku napadeného rozsudku ve věci výživného na nezletilé děti, tedy do výroku sub I. uvedeného rozsudku. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že tomu odpovídá i argumentace obsažená v ústavní stížnosti, která se týká výroku o výživném.
Jak Ústavní soud zjistil z obsahu přiložených dokumentů a z vyžádaného spisu, rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. 19 P a Nc 284/2005 byl zamítnut návrh stěžovatele (otce) na snížení výživného, které je povinen platit na P. a na D. (výrok I.), žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a byl zamítnut návrh stěžovatele na nařízení výkonu rozhodnutí ze dne 20. 9. 2005 a 4. 10. 2005 o úpravě jeho styku s nezletilými dětmi (výrok III.). Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu ve výroku I. a II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. rozsudek okresního soudu zrušil a řízení o nařízení výkonu zastavil (výrok II.), a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
II.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že krajský soud na jedné straně vycházel z příjmů celé jeho rodiny, včetně příjmů jeho manželky, leč na druhé straně nevycházel z příjmů celé domácnosti matky nezletilých synů, neboť nezapočítával příjem druha matky, který podle jejího vyjádření činil cca 9 000 Kč měsíčně. Soud tedy neposkytl "ochranu právům", a to tím, že svým rozhodnutím poskytoval ochranu pouze právům nezletilých synů P. a D., ale již tuto ochranu neposkytl dalším pěti dětem stěžovatele. Uvedl, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně a před rozhodnutím odvolacího soudu osvojil čtyři nezletilé děti své manželky; krajský soud však k tomu nepřihlédl a prohlásil mj., že tato skutečnost je sice podstatnou změnou poměrů na straně stěžovatele, ale nemůže snížit životní úroveň nezletilých dětí P. a D. z předchozího manželství. Tím prý došlo k porušení stěžovatelova práva na ochranu rodičovství a rodiny, protože podle odůvodnění odvolacího soudu by neměl mít další děti a rodinu, aby mohl zabezpečovat děti z předchozího manželství. Napadené rozhodnutí má tak dle stěžovatele za následek, že dochází k diskriminaci jeho čtyř osvojených dětí, protože při rozhodování o snížení výživného nebral soud jejich existenci a potřeby v úvahu.
III.
Ústavní soud vyzval k vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení a vedlejší účastnici řízení.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na závěry obsažené v napadeném rozsudku. V řízení zjistil průměrný čistý měsíční příjem otce ve sporném období a ze zjištěné skutečnosti při úvaze o výši výživného vycházel. Svým rozhodnutím prý nezasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele. Porovnání poměrů rodiny stěžovatele s poměry matky žijící s oprávněnými nezletilými dětmi provedl soud bez přihlédnutí k příjmu "přítele matky", neboť jde o osobu, která dle zákona o rodině nemá vyživovací povinnost ani k matce, ani k oprávněným nezletilým dětem. Krajský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Městský úřad v Trutnově (opatrovník nezletilých dětí) toliko odkázal na své stanovisko, jež učinil u obecných soudů.
Vedlejší účastnice navrhla - obsahově vzato - zamítnutí ústavní stížnosti a namítla, že stěžovatel se oženil a osvojil děti své nynější manželky jen proto, aby nemusel platit výživné či aby mu bylo výživné sníženo.
Účastníci řízení i vedlejší účastnice souhlasili s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
IV.
Ústavní stížnost je důvodná.
1. Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud vícekrát judikoval, že důvod zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by byly jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními či pokud by vykazovalo prvky svévole (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34). Na druhé straně je však Ústavní soud nejen oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Reflektuje hmotněprávní rovinu jednoduchého práva v dané věci, poukazuje Ústavní soud zejména na §85 odst. 2 větu před středníkem zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), dle kterého oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Vyživovací povinnost k dítěti tedy mají oba rodiče, byť nikoli stejným dílem. Současně platí, že dle §85 odst. 2 věty za středníkem zákona o rodině má dítě právo se podílet na životní úrovni svých rodičů. Jestliže tedy takové právo existuje, pak již jen z tohoto důvodu by měl soud životní úroveň rodičů při určování výše výživného pro nezletilé děti - z úřední povinnosti, jak bude uvedeno níže - zjišťovat (srov. též II. ÚS 519/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 64). Dle §85 odst. 3 první věty zákona o rodině, při určení rozsahu vyživovací povinnosti rodičů přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Podle §96 odst. 1 věty první zákona o rodině "při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného.". Odůvodněné potřeby nezletilého dítěte jsou tedy současně odvislé od schopností, možností a majetkových poměrů rodičů.
Pokud jde o relevantní procesní předpisy, lze poukázat na §120 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), vztahující se na věci, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu; v nich je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. V předmětné věci šlo dle §81 odst. 1 o. s. ř. o věc, v níž může soud zahájit řízení i bez návrhu (návrh na snížení výše výživného pro nezletilé děti stěžovatele); byly tak naplněny podmínky uplatnění zásady vyhledávací v řízení před civilním soudem, tedy k realizaci povinnosti soudu z vlastní iniciativy, tj. i mimo rámec návrhů účastníků, vyhledat a provést důkazy potřebné k náležitému zjištění skutkového stavu.
Tyto závěry platí nejen při prvním rozhodováním o stanovení vyživovací povinnosti, ale i v případě, kdy již bylo o výživném pravomocně rozhodnuto a soud na návrh, odůvodněný podstatnou změnou poměrů (§99 odst. 1 zákona o rodině a §163 o. s. ř.), rozhoduje o změně či zrušení vyživovací povinnosti. I v této situaci je nutno respektovat §85 odst. 2, 3 a §96 zákona o rodině, posoudit poměry, ať na straně rodičů, či na straně nezletilého dítěte, které by tuto změnu odůvodňovaly, a to komplexně, a zjistit, zda došlo, v jakém rozsahu a od jakého okamžiku (doby) ke změně poměrů na straně oprávněných nezletilých i na straně povinných rodičů.
2. Ústavní soud, reflektuje zásadu přijatou a aplikovanou konstantně ve své judikatuře, že není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, nejdříve zkoumal, zda ze strany krajského soudu nedošlo k porušení (v tomto řízení platné) zákonné zásady vyhledávací, a to právě ve vztahu k citovaným ustanovením práva hmotného. Dospěl k závěru, že krajský soud požadavkům vyplývajícím z těchto ustanovení nedostál, což vyvolalo i porušení dále uvedených předpisů práva ústavního.
Především je třeba poukázat na to, že ohledně poměrů matky nezletilých dětí, a těchto dětí samých, ignoroval krajský soud skutkové zjištění soudu prvního stupně, že v době jeho rozhodování matka pobírala na sebe příspěvek na bydlení a sociální příspěvek a dále pro nezletilé děti přídavek na dítě. Pokud jde o příspěvek na bydlení, jeho rozpětí - v období od ledna 2005 do září 2005 - bylo 1 080 až 882 Kč (srov. str. 342 spisu), rozpětí sociálního příspěvku ve stejném období bylo 1 713 až 1 338 Kč (srov. str. 342 spisu). Přídavek na dítě týkající se P. činil v období od ledna 2005 do září 2005 výši 727 Kč (kromě měsíce ledna- 714 Kč - srov. str. 343 spisu), přídavek na dítě týkající se D. ve stejném období činil 615 Kč (vyjma měsíce ledna - 605 Kč - srov. str. 344 spisu). Bylo tedy povinností krajského soudu uvedené zjištění ve svých úvahách reflektovat a dále zjišťovat v tomto směru aktuální skutkový stav (v souladu s §154 odst. 1 o. s. ř.). To však neučinil a tento relevantní podklad pro správné určení výše výživného pro dítě - z pohledu §85 odst. 2 a §96 odst. 1 zákona o rodině - zůstal neobjasněn. Přitom krajský soud své úvahy, rozhodné pro meritum věci, v podstatě postavil jen na srovnání základních příjmů rodin otce a matky (srov. především str. 3 napadeného rozsudku); lze usuzovat, že pokud by byl uvedenou důkazní mezeru, spočívající v neznalosti aktuálního skutkového stavu, doplnil, mohla mít - právě z pohledu krajským soudem aplikovaného kritéria - zjevně dopad na meritum samotného rozhodnutí. Uvedené dávky státní sociální podpory totiž zcela jistě navyšují příjem matky, který krajský soud redukoval toliko na její příjem ze závislé činnosti, tj. na průměrnou měsíční mzdu 6 000 Kč; přitom kupříkladu za poslední okresním soudem zjištěný měsíc, tj. září 2005, činil jejich součet 3 562 Kč.
3. Ústavní soud dále konstatuje, že se krajský soud nijak nezabýval následující skutečností, na kterou stěžovatel poukazoval i v ústavní stížnosti. Matka dne 8. 4. 2004 při jednání před okresním soudem, kdy byl projednáván předchozí návrh otce na snížení výživného, uvedla, že s ní ve společné domácnosti žije její stálý přítel, který pracuje u stavební firmy a na domácnost jí přispívá částkou kolem 9 000 Kč (str. 323 a 334 spisu). Jakkoli se nejedná o osobu povinnou k poskytování výživného dle zákona o rodině, je zřejmé - z obecného pohledu - že pokud by bylo prokázáno v neurčitém počtu případů stejného druhu, že přítel rodiče s ním žije ve společné domácnosti a podílí se na uspokojování potřeb rodiny, mohla by taková blíže specifikovaná částka (v dané věci dle tvrzení matky 9 000 Kč) nalézat odraz i v poměrech rodiče, kterému bylo nezletilé dítě svěřeno do výchovy, a tím i v poměrech nezletilého dítěte. Jedná se tedy o otázku životní úrovně rodiče a nezletilého dítěte, která je ze své podstaty založena na fakticitě, nikoli na "pouhé" právní stránce, tj. na tom, zda se jedná či nejedná se o osobu dle zákona o rodině k vyživovací povinnosti povinnou; podíl např. druha na uspokojování potřeb rodiny se na životní úrovni člena rodiny projeví fakticky vždy (rozdíl je jen v míře); nepřihlížet k tomu by bylo v rozporu s reálným dějem, konstruováním fikce (což by mohlo vést až k absurdním důsledkům), k čemuž však není žádného rozumného důvodu. Proto se měl krajský soud též takovou dříve stěžovatelem tvrzenou skutečností v dané věci zabývat a pokud by byla prokázána, přihlédnout k ní - alespoň přiměřeně - při meritorním posuzování věci (srov. rovněž stanovisko Nejvyššího soudu Pls 4/67 in Sborník I: 231).
Ústavní soud konstatuje, že zákon o rodině (§85 odst. 2 a §96 odst. 1) zakotvuje povinnost rodičů přispívat na výživu děti podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; nejde tedy o pouhé zohlednění skutečně dosahovaných příjmů (srov. např. I. ÚS 624/04 - ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno). Proto je při rozhodování o výživném vždy nutné přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni (srov. např. I. ÚS 299/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 158, ale též názory odborné nauky, kupříkladu in Holub, M., Nová, H.: Zákon o rodině, Komentář a předpisy souvisící, 4. vydání, Praha, 2000, str. 191). Krajský soud tak ve světle uvedených premis pochybil (stejně jako okresní soud, jehož rozhodnutí však ústavní stížností nebylo napadeno), pokud se při svém rozhodování o snížení výše výživného k nezletilým dětem zaměřil v podstatě jen na zjištění příjmů rodičů (na straně manželky otce pak zjistil výši vyplacených nemocenských dávek a výši rodičovského příspěvku), které dosahovali v posuzovaném období, aniž by byl komplexně zhodnotil jejich majetkové poměry a jejich životní úroveň (jejich změnu od posledního rozhodování). S ohledem na výše citovanou zásadu vyhledávací - jak již bylo uvedeno - byl totiž povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného ve výše naznačeném směru (výše).
4. Pokud jde o námitku stěžovatele, že krajský soud vůbec nepřihlédl k tomu, že osvojil čtyři dětí své manželky, uvádí Ústavní soud následující. Krajský soud vyjádřil obecně názor, že tato změna poměrů nemůže snížit životní úroveň nezletilých dětí otce, a že musí jít zcela k tíži otce a jeho manželky, jejichž životní úroveň logicky klesne. Z toho by bylo možné v jistém směru vyvodit, že apriori skutečně vyloučil fakt osvojení čtyř dětí stěžovatelem z množiny relevantních hledisek při rozhodování o změně výživného (myšleno z hlediska možného dopadu na meritum věci). Významné však je, že obecný soud v následujících svých úvahách tento názor - již z hlediska zákona o rodině nepřijatelný - nepodpořil; naopak osvojení čtyř dětí stěžovatelem považoval ve vztahu k eventuální změně výživného za v jistém smyslu relevantní, neboť se jal zjišťovat a následně poměřovat životní úroveň všech oprávněných osob, veden zjevně kritériem jejich přibližně stejné životní úrovně, a dospěl k závěru, že "i poté, kdy otci přibyly další vyživovací povinnosti, tak není důvod snižovat jeho vyživovací povinnost pro P. a D., neboť životní úroveň všech oprávněných osob je přibližně stejná.". Nicméně, jak vyplývá z výše uvedené argumentace, vzhledem k tomu, že krajský soud při předmětném zjišťování životní úrovně nevzal v úvahu všechna potřebná relevantní hlediska (vycházel toliko ze zjištěných příjmů rodiny otce a příjmu matky ze závislé činnosti), nemohl ani dostatečně posoudit a poměřit životní úroveň všech oprávněných osob.
V.
Na základě výše uvedeného rozboru lze tedy dovozovat, že z pohledu podústavního práva procesního, dopadajícího na předmětnou věc, porušil krajský soud napadeným rozhodnutím ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud usuzuje, že porušení zásady vyhledávací v občanském soudním řízení krajským soudem vytvořilo v předmětné věci reálnou překážku dosažení účelu tohoto řízení (§1 o. s. ř. ve spojení s §85 až 87 zákona o rodině), takže rozsudek krajského soudu nelze než kvalifikovat jako neústavní aplikaci podústavního práva, a tím i porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o pohled podústavního práva hmotného, odvolací soud v napadeném rozsudku nepostupoval v souladu s ustanovením §85 odst. 2 a §96 odst. 1 zákona o rodině, čímž rovněž porušil základní práva stěžovatele plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. rovněž obdobně IV. ÚS 244/03; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 47). V dalším řízení je proto nutné respektovat shora citovaná ustanovení zákona o rodině, doplnit dokazování (viz výše) a následně znovu zvážit, zda jsou naplněna v nich obsažená kritéria.
Ústavní soud tedy, aniž by jakkoli předjímal závěry, k nimž by obecný soud při náležitém zhodnocení všech relevantních kritérií v uvedeném směru dospěl, pro porušení ústavně garantovaného práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci a proto od něho se souhlasem účastníků upustil.