Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.08.2001, sp. zn. I. ÚS 528/99 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 126/23 SbNU 217 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:1.US.528.99

sp. zn. I. ÚS 528/99 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti stěžovatele A. M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 1999, sp.zn. 17 Co 550/97, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 1999, sp. zn. 17 Co 550/97, se zrušuje. Odůvodnění: V záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Brně výrok rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. 5. 1997, č.j. 4 C 298/96-55, kterým bylo rozhodnuto o vzájemném návrhu stěžovatele tak, že J. Š. a D. Š-ová (vedlejší účastníci řízení o ústavní stížnosti) jsou povinni vyklidit a vyklizený odevzdat byt v domě č. 3 v ul. Velká Mikulášská ve Znojmě sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství do 15ti dnů od zajištění náhradního bytu. (J. Š. a D. Š-ová vystupovali v původním řízení jako navrhovatelé /žalobci/, kteří se domáhali toho, aby se odpůrce /žalovaný/ A. M. zdržel jednání, jímž navrhovatelům znemožňoval nebo bránil v řádném užívání bytu.) Stejným rozsudkem Krajský soud v Brně potvrdil výrok Okresního soudu ve Znojmě, kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a nově rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že uložil stěžovateli povinnost uhradit J. Š. a D. Š-ové (vedlejším účastníkům řízení o ústavní stížnosti) částku 2.622,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku do rukou JUDr. I. I., advokáta ve Znojmě. V odůvodnění napadeného rozsudku poukázal Krajský soud v Brně zejména na to, že soud prvního stupně provedl dostatečné dokazování a že z provedených důkazů vyvodil zcela správné závěry, "vztahující se k otázce platnosti dohody o odevzdání a převzetí bytu ze dne 7. 10. 1981 uzavřené mezi vedlejšími účastníky a Okresním bytovým podnikem Znojmo". Tuto dohodu považuje i Krajský soud v Brně za absolutně neplatnou, neboť jejímu uzavření nepředcházelo vydání příslušného rozhodnutí o přidělení bytu, takže návrh žalovaného (stěžovatele) na vyklizení bytu žalobce je opodstatněný. Pokud jde o povinnost vyklidit byt až po zajištění náhradního bytu, odkázal Krajský soud v Brně na přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu 1. stupně. "Podle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákona výkon práv a povinností vyplývající z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Má-li dojít k omezení výkonu práva vlastnického, musí být závěr o přiznání náhrady za byt, za který podle platné právní úpravy jinak právo na náhradní byt nenáleží, odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit, tak i důvody na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá." V tomto směru Krajský soud v Brně zdůraznil, že vedlejší účastníci přispěli vlastním nákladem a vlastním přičiněním k tomu, že se ze zdravotně závadného bytu stal byt II. kategorie. Kdyby proto byla povinnost vedlejších účastníků vyklidit byt vázána pouze na zajištění přístřeší, byl by stěžovatel zvýhodněn a získal by byt vyšší kategorie a vybavenější, než byl původně v roce 1981. Krajský soud v Brně dále uvedl, že nepřihlédl k námitce stěžovatele, že mu vedlejší účastníci řádně neplatí nájem za užívání bytu a služby s tím spojené, neboť ti při jednání upřesnili, že se jedná o spor mezi nimi a stěžovatelem ohledně výše placených služeb, "když řádné nájemné platí". Stěžovatel navíc uvedl, že vedlejší účastníci platí nájemné pouze v nižší částce než je po nich požadována. Jestliže tedy vedlejší účastníci platí stěžovateli alespoň zčásti nájem a ohledně služby, spojené s tímto nájmem, je mezi nimi "sporná výše", nelze jim tuto skutečnost přičítat k tíži a brát ji v úvahu při řešení otázky bytové náhrady v souvislosti s jejich vyklizením z bytu. Krajský soud v Brně rovněž neakceptoval ničím nepodloženou námitku stěžovatele (žalovaného), že se žalobci k němu chovají hrubým způsobem a porušují dobré mravy v domě. Ve včas podané ústavní stížnosti proti v záhlaví citovanému rozsudku stěžovatel zejména uvádí, že soud prvního stupně uložil vedlejším účastníkům povinnost vyklidit byt a odevzdat jej vyklizený do 15ti dnů od zajištění náhradního bytu, a že Krajský soud v Brně toto rozhodnutí potvrdil s odkazem na ust. §3 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neboť vyklizení bez přidělení náhradního bytu by bylo podle jeho názoru v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel je přesvědčen, že tím oba soudy přiznaly vedlejším účastníkům více práv než jim přiznával zákon, neboť shodně konstatovaly, že nedošlo k uzavření řádného nájemního vztahu, a přesto jim přiznaly stejná práva jako mají řádní nájemníci. Oba soudy prý dále nepřihlédly ke skutečnosti, že uživatelé jednoznačně porušují dobré mravy, když neplatí náhradu za užívání bytu a za služby spojené s užíváním bytu a protiprávně užívají nebytové prostory v domě. Stěžovatel dodal, že požadoval pouze úhradu, která mu přísluší dle vyhlášky Ministerstva financí ČR č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ačkoliv by mohl požadovat částku, kterou by mohl získat, pokud by uzavřel "nájemní dohodu" s novým nájemcem. Argumentoval i tím, že v daném případě nemůže využít ani možnosti navrhovat přivolení k výpovědi z nájmu bytu dle ust. §711 odst. 1 písm. c) a d) občanského zákoníku, protože vedlejší účastníci nejsou řádnými nájemci bytu, toto ustanovení se na ně tedy nevztahuje a nelze ani použít analogie dle ust. §853 cit. zákona. Tímto jednáním prý obecné soudy nechrání práva stěžovatele a krátí jeho právo na vlastnictví zajištěné čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle navazujícího čl. 11 odst. 4 je totiž vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Podle názoru stěžovatele byl dále porušen čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, dle kterého každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Stěžovatel proto navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušeno. K ústavní stížnosti se vyjádřili jako účastník řízení Krajský soud v Brně, dále Okresní soud ve Znojmě a vedlejší účastníci manželé D. aj. Š-ovi. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že se zabýval všemi okolnostmi případu, na základě kterých dospěl k závěru, že v daném případě lze použít ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. a přiznat žalovanému při stanovení povinnosti vyklidit předmětný byt právo na byt náhradní. Popřel tvrzení stěžovatele, že bylo porušeno jeho základní právo zakotvené čl. 11 odst. 1 Listiny. Jestliže ustanovení §3 odstavce 1 občanského zákoníku stanoví, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nelze prý dovodit, že v daném případě byl porušen čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR. Závěrem Krajský soud v Brně sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Okresní soud ve Znojmě ve svém vyjádření zejména uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, neboť soud rozhodl v mezích zákona s ohledem na ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku; vedlejší účastníci se do bytu nastěhovali v roce 1981, byt vlastním přičiněním rekonstruovali na byt II. kategorie (předchozí vlastník domu s nimi vždy jednal jako s řádnými nájemci), a odpůrce tak získal byt ve vyšší kategorii. Pokud pak stěžovatel tvrdí, že vedlejší účastníci neplatí řádné nájemné a služby, je toto tvrzení nepravdivé, neboť z jednání ve věci sp. zn. 4 C 207/96 Okresního soudu ve Znojmě je patrno, že odpůrci platí řádně nájemné stanovené odpůrcem a neplatí služby, neboť nejsou poskytovány. Předmětem tohoto sporu je právě úhrada služeb. Rovněž nebylo prokázáno, že vedlejší účastníci porušují ve vztahu ke stěžovateli dobré mravy a otázka užívání nebytových prostor je nyní ve stádiu vyšetřování Policií ČR, OÚV Znojmo. Na ústním jednání Okresní soud ve Znojmě netrvá. Vedlejší účastníci k ústavní stížnosti uvedli, že na předchozích rozhodnutích trvají, že údaje, které stěžovatel předkládá, jsou zavádějící, a že týž při svých hodnoceních vychází pouze ze svých představ a svého jednostranného pojetí a výkladu práva. Citované články Ústavy s odvoláním na Listinu základních práv a svobod, pak interpretuje jednostranně, přičemž nereflektuje fakt, že zmíněné dokumenty mají právní platnost i závaznost pro všechny účastníky rovnocennou a vyváženou. Závěrem pak předkládají své závěrečné stanovisko, "tj. mj. i skutečnost", že občan, dovolávající se práva, musí sám prezentovat odpovídající míru právního vědomí a ne vytvářet pochybné právní konstrukce a nerespektovat nařízení soudů i dalších zainteresovaných správních orgánů. Vedlejší účastníci sdělili, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvají. Ústavní stížnost je důvodná. Jak již Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyslovil, nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost napadených rozhodnutí, případně - zpravidla - nahrazovat hodnocení důkazů svým hodnocením. Na druhé straně mu však, s ohledem na jeho postavení při dohledu nad dodržováním ústavnosti, náleží posoudit, zda obecné soudy ve vlastním řízení či v rozhodnutích v nich vydaných nezasáhly při interpretaci právních předpisů do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Tak je tomu podle ustálené judikatury Ústavního soudu i tehdy, jestliže výklad právní normy je natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti, nebo jestliže právní závěr obecného soudu je v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Právě tak nelze připustit, aby z mezí stanovených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy vybočilo rozhodnutí, založené na zákonem povolené úvaze soudu. Tak je tomu např. při aplikaci ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku používajícího relativně neurčitý pojem "dobré mravy". Tím argumentovaly obecné soudy v souzené věci, pokud přiznaly náhradu za byt vedlejším účastníkům, jimž (jinak) uložily povinnost užívaný byt vyklidit proto, že nejsou - vzhledem k neplatnosti dohody o předání a převzetí tohoto bytu ze dne 7. 10. 1981 - jeho řádnými nájemci. Obsah vlastnictví jako ústavně zaručeného základního práva každého občana, jehož ochrany se stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovolává, je souborem subjektivních vlastnických práv, mezi nimiž zásadní postavení zaujímá právo s věcí nakládat (ius disponendi), neboli oprávnění vlastníka určovat právní osudy věci (např. věc prodat či pronajmout). Úvaha soudu založená na aplikaci ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku proto musí být v každém konkrétním případě podložena konkrétními zjištěními, z nichž plyne - a to i s přihlédnutím k situaci strany oprávněné (vlastníku) - že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy. Sám Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že opřel svoji úvahu v tomto směru zejména o skutečnost, že vedlejší účastníci vlastním nákladem a vlastním přičiněním přispěli k tomu, že se ze zdravotně závadného bytu stal byt II. kategorie; jestliže by tedy bylo žalobě stěžovatele vyhověno v celém rozsahu, byl by prý zvýhodněn a získal by byt vyšší kategorie a vybavenější než byl původně. Krajský soud v Brně však naopak nepřihlédl - jak uvádí - k námitkám stěžovatele, že mu vedlejší účastníci neplatí nájemné za užívání bytu a služby s tím spojené, a že se vůči němu chovají hrubě, neboť v tomto ohledu považoval za zjištěno, že vedlejší účastníci část nájemného platí, výše hodnoty služeb je mezi nimi sporná a hrubé chování ze strany vedlejších účastníků není ničím prokázáno. Ze spisu Okresního soud ve Znojmě, sp.zn. 4 C 298/96, Ústavní soud - pro úplnost - zjišťuje, že podle evidenčního listu z 23. 10. 1985 byl vyklizovaný byt veden jako byt II. kategorie, a že dne 31. 5. 1985 bylo vydáno stavební povolení na výstavbu koupelny v bytě uživatele J. Š. (jednoho z vedlejších účastníků) s termínem dokončení 14. 6. 1985. Dle sdělení Městského úřadu ve Znojmě ze dne 21. 11. 1996 lze usuzovat, že po vydání tohoto stavebního povolení již nebylo o kolaudační rozhodnutí požádáno a praxe byla taková, že "dekret na byt" byl vydáván po vydání kolaudačního rozhodnutí. Ze sdělení Okresního bytového podniku ze dne 24. 7. 1996 pak plyne, že dohoda o užívání bytu ze dne 7. 10. 1981 byla uzavřena na užívání bytu IV. kategorie, která byla zvýšena na II. kategorii po té, co došlo k vybudování sociálního zařízení. Z judikatury Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR se podává následující: Rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně v úvahu, pokud vážně poškozuje uživatele věci tím, že se dotýká jeho zvlášť významného zájmu, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch (srovnej rozsudek NS ČR, sp.zn. 22 Cdo 740/99). Na základě ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku nelze aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka, neboť tento postup by vedl k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu ČR, sp.zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 4 pod č. 87, str. 313). Lze odkázat i na rozsudek NS ČR, sp.zn. 22 Cdo 1148/99, podle kterého není přípustné podle §3 odst. 1 občanského zákoníku právo založit, ale lze jen odepřít jeho výkonu ochranu. Jak již bylo uvedeno výše, a jak též vyplývá z citované soudní judikatury, je třeba použití §3 odst. 1 obč. zák. podložit konkrétními zjištěními odůvodňujícími závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, a to i s přihlédnutím k situaci strany oprávněné (vlastníka). V souzené věci jde o stěžovatele domáhajícího se vyklizení vedlejších účastníků z bytu proto, že jim nesvědčí ani nájemní ani jiný užívací vztah k předmětnému bytu, neboť dohoda o odevzdání a převzetí bytu ze dne 7. 10. 1981 uzavřená mezi vedlejšími účastníky a Okresním bytovým podnikem Znojmo je neplatná. Jinak by se v obdobných případech mohla vytvářet na straně povinného (vyklizovaného), /který se zpravidla sám nepodílí na založení později popřeného užívacího práva k věci (k bytu)/, domněnka dobré víry, jež mu apriori přináší určitou ochranu a výhodu, na kterou může spoléhat. Takový výklad zpravidla nemůže mít své opodstatnění ani tehdy, pokud jde o užívací právo povinného k bytu, jehož udržení bude - zpravidla pro svůj sociální rozměr - jeho prvořadým zájmem. Ústavní soud má za to, že i tato úvaha byla jedním z důvodů, pro který byla stěžovateli uložena povinnost zajistit vedlejším účastníkům náhradní byt, byť Krajský soud v Brně v odůvodnění napadeného rozsudku vyzdvihl především skutečnost, že vedlejší účastníci vlastním nákladem a vlastním přičiněním zhodnotili původně zdravotně závadný byt na byt II. kategorie. Je zřejmé, že se krajský soud - mimo vlastní argumentace - ztotožnil se závěry soudu 1. stupně, který přihlédl právě k tomu, že státní organizace spravující byt jednala s vedlejšími účastníky minimálně od roku 1985 po skončení stavebních prací v bytě jako s řádnými uživateli a že - vzhledem k tomu, že vedlejší účastníci bydlí v bytě společně s dětmi - je adekvátní bytovou náhradou náhradní byt (str. 57 citovaného rozsudku Okresního soudu ve Znojmě). Ústavní soud usuzuje, že aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. oběma soudy nevychází z dostatečně konkrétních zjištění, které by jeho výjimečné použití - v duchu zásad prezentovaných judikaturou Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR - odůvodňovaly. Existenci rozporu výkonu práva stěžovatele s dobrými mravy totiž nelze z obsahu spisu bezpečně dovodit. Zde je třeba především mít na paměti, že se v daném případě jedná o argumentaci založenou na relativné volné úvaze soudu. Podkladem pro ni nemůže být pouhé tvrzení, že státní organizace spravující byt jednala s vedlejšími účastníky jako s řádnými uživateli či tvrzení, že by stěžovatel - pokud by vedlejší účastníci neměli právo na náhradní byt - získal byt vyšší kategorie a vybavenější než byl byt původní. Uvedené argumenty by sice bylo možné - in eventum - brát v úvahu při posouzení věci z hlediska §3 obč. zákoníku, leč toliko tehdy, jestliže by vycházely z úplně zjištěného skutkového stavu věci. Taková situace však v souzeném případě dána není. Již z vyjádření vedlejších účastníků při jednání soudu dne 8. 7. 1996 (viz č. listu 4 C 298/96-56 odůvodnění rozsudku OS Znojmo), vyplývá, že ti znají chronologii svého vztahu k předmětnému bytu, začínající přidělením přístřeší tehdejším MNV dne 1.10.1981 a sepsáním dohody o užívání bytu IV. kategorie, dále pokračující vybudováním koupelny (jež je - vzdor tvrzení vedlejších účastníků o vybudování záchodu a o zavedení elektriky - jako jediné doloženo) a vydáním evidenčního listu na byt II. kategorie. Vedlejší účastníci před soudem rovněž prohlásili, že jim MNV sdělil, že se žádná rozhodnutí o přidělení bytu nevydávají. Soud prvního stupně v této souvislosti nezkoumal, zda a jak vedlejší účastníci usilovali o to, aby jim vzniklo právo nájmu k předmětnému bytu v souladu se zákonem. Obecný soud nicméně považoval výše uvedená zjištění za podstatná při úvaze o uložení povinnosti zajistit vedlejším účastníkům bytovou náhradu, aniž by byl zkoumal - při úvaze o použití §3 odst. 1 obč. zák. - i důvodné okolnosti na straně stěžovatele. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na přípis vedlejších účastníků manželů Šmedkových doručený Okresnímu soudu ve Znojmě dne 7.5.1996, č. listu 20, a na kopii přípisu MěNV ve Znojmě ze dne 1.10.1981 o "poskytnutí přístřeší" - č. listu 21, ze kterých je zřejmé, že vedlejší účastníci byli o této skutečnosti informováni. Krajský soud v Brně se v odůvodnění napadeného rozhodnutí opřel i o druhý argument spočívající ve zvýhodnění stěžovatele získáním bytu zhodnoceného na byt II. kategorie; ani tuto skutečnost však nelze samu o sobě považovat za dostatečné zjištění okolností a poměrů stěžovatele, jež je třeba zkoumat při úvaze o tom, zda lze v konkrétním případě - se zřetelem na ochranu práv obou stran - ustanovení §3 občanského zákoníku použít. Nelze totiž vyloučit, že uvedené zhodnocení bytu může mít význam toliko pro eventuální nárok vedlejších účastníků na vypořádání jimi vynaložených nákladů. K tomu Ústavní soud poukazuje na přípis OBP Znojmo ze dne 12. 4. 1985 (č. listu 23), z něhož vyplývá, že byt byl zařazen do II. kategorie proto, že byl vybaven zařizovacími předměty, které však nedodali vedlejší účastníci, nýbrž právě OBP Znojmo. Na tomto místě Ústavní soud - vzhledem ke zjištěním vyplývajícím ze spisu Okresního soudu ve Znojmě - pouze pro úplnost dodává, že stěžovatel nabyl předmětný byt v rámci koupě domu až po jeho zhodnocení o vybudovanou koupelnu, a že se tedy domáhá ochrany vlastnického práva věci ve stavu, v němž jej již do svého vlastnictví získal, tedy např. i s přírůstky ve formě nájemného za užívání předmětného bytu IV. kategorie. Za daného stavu považuje Ústavní soud závěry obou soudů za nedostatečně odůvodněné. Nejsou totiž podloženy konkrétními skutkovými zjištěními, zejména co se týče okolností na straně stěžovatele. Je tomu tak proto, že se v daném případě jedná - do značné míry - o volnou úvahu soudu, která musí být, s ohledem na výjimečnost tvrzeného rozporu výkonu vlastnického práva s dobrými mravy, nutně založena na nepochybných konkrétních skutkových zjištěních. Tak tomu v souzené věci není. Ani ze zjištění, jež učinil Ústavní soud přímo z obsahu spisu, nelze správnost závěrů obou soudů jednoznačně dovodit. Ústavní soud vytýká tuto vadu z hlediska ústavnosti obecným soudům zpravidla tehdy - jak je již uvedeno na jiném místě - jsou-li skutková zjištění a závěry z nich vyvozené v extrémním nesouladu, tj. tehdy, když dovozené závěry ze skutkových zjištění vůbec nevyplývají, anebo k nim nelze v žádné možné interpretaci dospět. Tato situace nastala i v souzené věci, neboť - podle názoru Ústavního soudu - nelze výsledek právních úvah obecných soudů opřít o zjištění, jež tyto soudy učinily, jinak než hypoteticky. Ústavní soud proto dospěl k názoru, že povolená úvaha obecných soudů vybočila z mezí stanovených ústavními předpisy, neboť provedená interpretace a aplikace §3 odst. 1 občanského zákoníku vedla v daném případě k praktické eliminaci vlastníkova dispozičního práva, a tudíž nešetřila podstatu a smysl jednoho z ústavně garantovaných práv a svobod. Tím došlo k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny. Jestliže pak soudy poskytly - bez dostatečně zjištěného skutkového stavu věci - v konečném důsledku právní ochranu někomu, komu podle zákona v zásadě nepřísluší, a zasáhly tak do ústavně zaručeného práva jiného, postupovaly způsobem, který není ani v souladu s ústavně zaručeným právem na soudní (a jinou) ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil. Závěrem Ústavní soud uvádí, že si je vědom další judikatury Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu ČR (např. rozsudek NS ČR, sp.zn. Rc 5/2001, 3 Cdon 51/96, či nález ÚS II. ÚS 114/99, svazek 15, Sbírky nálezů a rozhodnutí, str. 79) vztahující se k této problematice, jejíž rozsáhlou argumentaci však nepovažoval vzhledem k důvodům vyhovění této ústavní stížnosti za nutné prezentovat. Toto konkrétní rozhodnutí s ní není v rozporu. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 28. srpna 2001