ECLI:CZ:US:2001:1.US.580.2000
sp. zn. I. ÚS 580/2000
Usnesení
I. ÚS 580/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Č., zastoupeného JUDr. Z. F., advokátkou, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 31. 7. 2000, zn. 1 Kzn 2418/2000-4, a usnesení Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování Karviná, pracoviště Havířov ze dne 21. 6. 2000, zn. ČVS: OVKI 362/2000-03, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 2. 10. 2000 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 31. 7. 2000, zn. 1 Kzn 2418/2000-4, a usnesení Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování Karviná, pracoviště Havířov ze dne 21. 6. 2000, zn. ČVS: OVKI 362/2000-03. Uvedeným rozhodnutím Policie ČR byla v souladu s ust. §159 odst. 1 trestního řádu odložena věc podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 trestního zákona, kterého se měl dopustit Ing. R. K., jenž jako zástupce společnosti C., a. s., převzal od zástupců obchodního sdružení motel Z., stěžovatele, a J. H. částku ve výši 625 000 Kč, určenou k zaplacení daně z převodu nemovitostí. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě zamítnuta jako nedůvodná.
Stěžovatel je toho názoru, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti uvedl, že výroková část usnesení vyšetřovatele se prý nevyrovnala s podaným trestním oznámením, které směřovalo proti jednání Ing. R. K., na základě něhož byly svěřené a účelově vázané prostředky použity k jinému účelu, než ke kterému byly určeny. Podle stěžovatele nebylo jeho trestní oznámení prošetřeno ve všech skutečnostech, na něž bylo ve věci poukazováno.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě jako účastník řízení před Ústavním soudem ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 23. 11. 2000 uvedlo, že realizovaným šetřením ve smyslu ust. §158 odst. 3 trestního řádu nebylo v dané věci prokázáno podezření ze spáchání trestného činu a proto bylo trestní oznámení v souladu se zákonem odloženo. Ve vyjádření Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování Karviná, pracoviště Havířov ze dne 27. 11. 2000 je v zásadě shrnut vývoj případu a postup příslušných orgánů, vedoucí k výše uvedeným závěrům.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Fyzická nebo právnická osoba je oprávněna podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy (§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ze spisového materiálu Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování Karviná, pracoviště Havířov č. ČVS: OVKI 362/2000-03, který si k ústavní stížnosti vyžádal, Ústavní soud zjistil, že orgány činné v trestním řízení konaly odpovídajícím způsobem v rámci své kompetence, s přihlédnutím k charakteru zkoumaného případu. Stěžovatel opakovaně využil svého práva podat stížnost proti usnesení vyšetřovatele, který provedl další šetření, jež však vedla opět k závěru, že ve věci se nejedná o podezření ze spáchání trestného činu. Podstata ústavní stížnosti tak spočívá v pouhé polemice se závěrem orgánů, rozhodujících ve věci, a ústavněprávní argumentace stěžovatele se v zásadě koncentruje do názoru, že jeho trestní oznámení nebylo prošetřeno ve všech skutečnostech, na které poukazoval. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není orgánům činným v trestním řízení nadřízen a není ani oprávněn perfekcionisticky vyhledávat v jejich rozhodnutích různé nepřesnosti a nedostatky, pokud ovšem těmito rozhodnutími nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. O takovou situaci se však v daném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nejedná.
K výše uvedené obecné charakteristice svých pravomocí v oblasti řízení o ústavních stížnostech proto Ústavní soud dodává, že ke zrušení napadeného rozhodnutí by nepostačovalo, ani kdyby jím došlo k případnému porušení běžného zákona. Toto porušení by muselo být natolik extrémní, že by svou intenzitou dosáhlo sféry, regulované a chráněné předpisy nejvyšší právní síly. Lze sice připustit, že napadená rozhodnutí nejsou prostá chyb, zejména je Ústavní soud toho názoru, že odůvodnění obou usnesení by mohla být vzhledem ke zkoumané problematice rozsáhlejší a pečlivěji vypracovaná, to však nic nemění na závěru, že v daném případě žádná ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele porušena nebyla. Za takové situace nepřísluší Ústavnímu soudu do pravomoci dotčených orgánů veřejné moci jakkoli zasahovat, či jejich činnost dokonce nahrazovat.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 13. července 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu